Ježek (Erinaceus) je rod, který zahrnuje čtyři druhy živočichů z řádu hmyzožravců (Eulipotyphla), kteří jsou jednou z nejstarších vývojových skupin savců. První zástupci hmyzožravců se objevili na Zemi už v druhohorách, ježkům podobné druhy pak na konci křídy, přičemž původ vlastních ježků spadá do období eocénu (cca před 56 až 44 miliony let).
Bodliny náhled|vlevo|Ježčí bodlina pod rastrovacím elektronovým mikroskopem („SEM“), zvětšení 20x náhled|vpravo|Bodliny náhled|vlevo|Ježčí bodlina pod SEM, zvětšení 200x 190px|náhled|vpravo|Ježek schoulený do klubíčka
Tělo dospělého ježka kryje na hřbetě a na bocích 6000–8000 bodlin. Vznikly splynutím a přeměnou chlupů, jsou 2–3 cm dlouhé, ve střední části 1–2 mm široké a po celé délce odlehčené vzduchovými komůrkami. Bodliny vybíhají v pevnou ostrou špičku, kořenem jsou vrostlé do pokožky a pomocí podkožních svalů se mohou v libovolném směru sklápět. Ve svalovině drží tak pevně, že i z mrtvého ježka je lze stěží vytáhnout. Podobně jako srst se i bodliny ježkům vyměňují, avšak jednotlivě a v delším intervalu (18 měsíců). Zbývající části těla – nohy, břicho, hrdlo, krk i část hlavy kryjí tuhé a řídké chlupy. Hrubá srst při teplém počasí rychle schne, a proto se ježkové mohou bez větších následků brodit v blátě či ve vlhké trávě.
Ježek dokáže svou bodlinatou ochranu znamenitě využívat. Zaznamená-li něco podezřelého, v první fázi bodliny naježí a očekává, co se bude dít. Pokud se nebezpečí stupňuje, v mžiku se promění v ostnitou kouli, do které není snadné se dostat. Ponechá si jen otvor naspodu, aby se neudusil. Takto dokáže setrvat i několik hodin, dokud stav ohrožení trvá.
V čeledi ježkovitých se nenacházejí výhradně hmyzožravci s ostnitým šatem – patří do ní i pět asijských druhů srstínů, kteří mají normální i když hrubou srst. Vypadají jako krysy nebo myš, zatímco chováním připomínají rejsky. Naopak ne všechna zvířata s bodlinatým šatem patří mezi ježky. Dikobraza pojí s ježkem pouze přítomnost bodlin, ale bodlín ježkovitý nebo bodlín Telfairův mají podstatně více podobných či shodných znaků. Tito hmyzožravci patří do jiné starobylé čeledi bodlínovitých (Tenrecidae) a obývají pouze Madagaskar. Ve stavu ohrožení se rovněž stáčejí do klubíčka, avšak chybí jim silný podkožní sval. Ani australská ježura a novoguinejská paježura nemají s ježky nic společného. Jedná se o primitivní ptakořitní savce.
Ježci v Česku Všichni ježkové jsou obyvateli Starého světa (Eurasie a Afriky), jinde se nevyskytují, pokud nebyli vysazeni člověkem, jako například na Novém Zélandu. Zoologové je rozlišují přinejmenším do 15 druhů, z nichž se v Česku vyskytují dva velmi podobně vypadající druhy. Jedná se o ježka západního a ježka východního
Ježci se dokázali sžít i s kulturní krajinou a místo v lesích či na křovinatých stráních je nyní spíše zastihneme v okolí osad, vesnic, rovněž v parcích a zahradách, na pokraji a uvnitř velkých měst.
Smysly 240px|náhled|Ježek západní
Čich Na svých potulkách se ježek nechová nijak obezřetně – šustí, funí a hlasitě očichává vše kolem sebe, stále rozhrabuje listí nebo hrabanku a zdviženým rypáčkem větří do vzduchu a vše kolem sebe kontroluje. Špičku čumáčku mu neustále zvlhčuje zvláštní tekutina vylučovaná nosní sliznicí. Mimo to má funkční přídatný čichový orgán na horním patře v ústní dutině (tzv. Jacobsonův orgán), který u většiny ostatních savců v různé míře zakrněl. Vypadá jako malá jamka a je vlastně dědictvím po plazech, u nichž je výrazněji vyvinut. Význam čichu v životě ježků potvrzují i velké čichové laloky na jejich mozku. Žížalu nebo jinou lákavou pochoutku ucítí na tři centimetry v zemi. 200px|náhled|vlevo|Ježek západní
Zrak Oči ježků leží hodně po stranách hlavy a zajišťují široké zorné pole. Přestože jsou dost velké, zrakové schopnosti ježků jsou nevalné. Vidí stejně špatně ve dne i v noci, nanejvýše obrysy a pohybující se objekty, jsou silně krátkozrací a při dobrých světelných podmínkách snad rozeznávají několik barev. Na konci čenichu ježka se nachází asi deset dalších hmatových vousů (tzv. vibrisy).
Sluch Vedle čichu napomáhá ježkovi v orientaci nejvíc sluch, zaměřený především na zvuky o frekvenci okolo 20 Hz. Běžícího střevlíka nebo jiného brouka zaznamená údajně až na pět metrů, psa asi na dvojnásobnou vzdálenost. Dokonce i během zimního spánku si ježek uchovává schopnost vnímat vyšší zvukové podněty z okolí. Přinejmenším některé druhy ježků zaznamenávají (a zároveň vydávají) také ulrazvuky (frekvence 40–64 kHz i vyšší). Zatím není zcela jisté, zda je používají ke vzájemnému dorozumívání, zejména mezi matkou a mláďaty (což je obvyklé u řady jiných drobných savců), anebo také k echolokaci (jako netopýři či delfíni).
Denní režim 240px|náhled|vpravo|Ježek západní Ježek prospí asi čtyři pětiny dne. Úkryty opouští po západu slunce a nejčilejší bývá mezi 9. hodinou večerní a půlnocí, a potom ještě kolem 3. hodiny ranní. V létě věnuje ježek nejvíc času obživě (45 %) a činnostem souvisejícím s rozmnožováním (např. hledání partnerů) nebo výchově mláďat (30 %), zhruba 15 % času mu zaberou různé přesuny mezi úkryty a hlavními lovišti potravy a jen asi 10 % připadá na odpočinek.
Dlouho převažovalo mínění, že ježci toho moc nenachodí a že se zdržují v nevelkém okruhu okolo úkrytu. Díky malým vysílačkám umístěným pod kůži musel být tento názor poupraven. Za noc průměrně urazí 700–1500 metrů, přičemž největší zaznamenaná vzdálenost, kterou ježek zdolal za jedinou noc, byla 3 kilometry a 140 metrů.
Teritorium 240px|náhled|vlevo|Ježek v zahradě Území dlouhodobě obývané ježky má rozlohu od 5 do 100 ha (u samic mívá zhruba třetinovou velikost než u samců). Jeho velikost ovlivňuje nabídka potravy a úkrytů, stáří zvířat a také roční období. Na jaře, v době říje, a na podzim, kdy se ježkové vykrmují na zimu, jsou mnohem pohyblivější, než v ostatních částech roku. Mladí ježkové se po osamostatnění vydávají na delší průzkumné výpravy, než najdou území, na kterém se usadí. Rovněž samci toho více „naběhají“ než samice.
Ježci jsou samotáři (kromě samic s mláďaty). Území obývaná jednotlivými zvířaty se sice překrývají, avšak k „sousedským hádkám“ dochází zřídka. Jeden ježek respektuje druhého a vzájemným setkáním se pokud možno vyhýbají. Přes zdánlivě nemotornou postavu je ježek pohybově nadaný. Na krátkou vzdálenost dokáže přes nekrytý prostor běžet rychlostí až 9 km/h, normálně v klidu urazí za hodinu přes 200 metrů. Nezastaví ho jen tak nějaká překážka, dokáže přelézt i drátěný plot vysoký 1,5 metru. Kde nepřeleze, tam se podhrabe.
Úkryt 240px|náhled|vpravo|Ježčí stopy v blátě Během roku mívá ježek několik příbytků – letní hnízda, hnízda určená k odchovu mláďat a zimní hnízda. Najdeme je v křoví, pod chrastím a pod většími kameny či padlými kmeny, v rozsedlinách skal, případně pod kůlnami a přístavky. Letní hnízda jednoho ježka jsou od sebe vzdálena 250 – 600 metrů. V horkém létě (v noci nad 16 °C) se obejde ježek bez úkrytu. Ježek východní si hrabe i krátké nory, nanejvýš půl metru dlouhé. Na stavbě zimního hnízda si ježkové dávají víc záležet, neboť v něm stráví 3,5 – 6 měsíců. Jeho stěny jsou neprodyšné a často ho ještě zakryjí vrstvou hrabanky. Stálý vchod nemá, neboť po ulehnutí ježkové vstupní otvor ucpou.
Ježčí jídelníček 190px|náhled|vlevo|Typickou ježčí stravou je žížala 240px|náhled|Ježek západní Původně zoologové považovali ježka za všežravce. Nyní je zřejmé, že živočišná složka potravy v jeho jídelníčku převládá a zastoupení rostlinné stravy je okrajové. Kromě výsledků rozboru potravy tomu nasvědčuje stavba trávicího traktu s jednoduchým žaludkem, středně dlouhým tenkým střevem a zcela chybějícím slepým střevem. Ježek není v potravě vybíravý a většinou se živí nejdostupnějším druhem potravy. Ekologové takové živočichy nazývají potravními oportunisty. Jeho jídelníček zahrnuje pestrou škálu především na zemi žijících bezobratlých živočichů, občas si ho doplní menšími obratlovci či jejich mláďaty. Hlavní potravou jsou slimáci, žížaly, housenky a brouci, v menší míře malí savci, ptáčata a plazi (včetně hadů). Také vajíčka ptáků neponechává ježek bez povšimnutí, s vajíčky většími než 25 mm si však vzhledem k šířce čelistí neporadí. Ponejvíc ho přitahují násady křepelek, skřivanů, lindušek, kachen, racků a bažantů. Obavy myslivců ze ztrát způsobených ježky na bažantích snůškách, případně na mláďatech, však nejsou oprávněné, neboť činí nanejvýše 23 % z celkových ztrát. Jen v malém množství se v trusu ježků objevují zbytky rostlinných materiálů, například listů trav, jehličí a semen.
Složení ježčího jídelníčku se mění podle místa výskytu, během roku i podle stáří zvířat (staří jedinci dávají přednost méně pohyblivé a snadněji dostupné kořisti). Ježek za noc dokáže spotřebovat 50–70 g potravy, tedy zhruba desetinu toho, kolik sám váží. Na podzim, kdy si vytváří tukové zásoby, žere mnohem víc než v létě. Lapené sousto si přidržuje předníma nohama a s neobyčejnou silou drtí kosti, ulity i chitinové schránky hmyzu. Většina lidí ho považuje zásluhou obrázků Josefa Lady za pilného sběrače spadaného ovoce, které si odnáší do pelíšku. Moderní zoologie však tuto bajku, známou až ze starého Říma, s jistotou vyvrátila. Ježek sladké ovoce v oblibě nemá. Zato mu „pěkně“ voní různé dráždivé látky, mimo jiné i ty, které jsou obsažené v kvasících plodech. Rád se jimi parfémuje tak, že se na „voňavých“ předmětech vyvaluje. Tak se stává, že se mu na bodlinách přichytí list, papír, cigaretový nedopalek nebo jablko.
Rozmnožování Naši ježci se rozmnožují jednou (koncem jara až počátkem léta), nanejvýše dvakrát (na podzim) do roka. Po probuzení ze zimního spánku jsou vyhublí a hladoví, a tak se nejdříve musí dostat „do kondice“. Teprve potom nastane čas k založení nové generace. Po 31–39 dnech březosti přivádějí samice první mláďata na svět obvykle kolem poloviny června, druhé pozdní vrhy se rodí v září, výjimečně i v říjnu. Ve vrhu bývá od dvou do devíti mláďat, průměrná velikost vrhu se pohybuje mezi 4–5 mláďaty.
Námluvy ježků bývají bouřlivé. Nejprve stojí samce hodně námahy, aby našli samici. Když se stane, že se o jednu ucházejí dva nápadníci, pustí se do rvačky, v níž nechybí kousance ani kopance. Ani potom však nemá vítěz jednoduché pořízení. „Stydlivé“ samičky se nechávají k „milostným“ hrám dlouho přesvědčovat. Samci na ně všelijak dorážejí, honí je a obíhají, občas dojde i k nějakému úderu nohama nebo čenichem. Takto to může trvat několik hodin, během nichž zvířata stále hlasitě supí.
Vlastní páření trvá 1–3 minuty a v jedné pozici se může několikrát za sebou opakovat až po dobu 20 minut. Samci nevyznávají věrnost samicím a hned po páření začínají hledat jinou partnerku. Osud potomstva je vůbec nezajímá.
Ježčata přicházejí na svět slepá a holá, těsně po porodu jim tělo pokrývá růžová kůže s četnými hrbolky od bodlin, které jsou hluboce ponořené v silně zbytnělé kůži. Váží 80 g a měří asi 7 cm. Po několika hodinách prorazí jakoby na zkoušku bílé a jen několik milimetrů dlouhé bodliny. Asi za den a půl je nahradí tvrdší ostny, které postupně dorůstají a během dvou týdnů získají typické pruhované zbarvení. V té době ježčata i poprvé prohlédnou, o týden později se vydají na první procházku mimo hnízdo a ochutnávají první kousky normální potravy. Do té doby sála jen mateřské mléko obsahující 10 % tuků, 7 % bílkovin, přes 2 % minerálů, 2,0 % sacharidů a zbytek vodu. Třetí, trvalé ostny narostou mladým ježkům až po několika měsících života. Když se samici narodí víc mláďat, stává se, že je všechna neuživí. Ježčí máma pečuje o potomstvo asi dva měsíce. Zpočátku mláďata starostlivě vodí, ukazuje jak hledat potravu a každou noc se s nimi navrací do rodného hnízda. Úplné samostatnosti dosáhnou mladí ježkové zhruba při hmotnosti čtvrt kilogramu.
Pohlavně mladí ježkové dospívají ve věku 9–10 měsíců, jen výjimečně se mladý samec páří už na podzim toho roku, kdy se narodil.