Vladimír Novák (* 16. dubna 1948 Klatovy – 12. října 2017 Praha) byl československý mistr bojových umění (6. Dan, SZJu)https://adoc.pub/esky-svaz-judo-kolegium-dan501d120fc2d915513b6ebfa8763c012994010.html české národnosti, profesionální trenér juda a bývalý zápasník–judista, účastník olympijských her v roce 1976.
Sportovní kariéra Pocházel ze sportovní rodiny – otec hrál závodně tenis. Narodil se v Klatovech, ale vyrůstal v Karlových Varech. S judem začínal v roce 1964 u trenéra Antonína Juštíka v judistickém oddíle Rudé hvězdy. Jako chlapec se věnoval silniční cyklistice, ale po olympijských hrách v Tokiu v roce 1964 u něho zvítězilo judo, když viděl na obrázcích vítězícího Antona Geesinka. str. 86
Komplikace s vojenskou službou Poprvé na sebe výrazně upozornil v roce 1967. Po úspěšném vystoupení na velké ceně v Jablonci nad Nisou dostal nabídku od Jiřího Synka nastoupit na podzim základní vojenskou službu v Dukle Plzeň, při které bylo situováno armádní judistické družstvo. Nabídku přijal a v listopadu získal za Duklu Plzeň svůj první republikový titul v těžké váze nad 93 kg. Armádní judistický oddíl však čekalo od ledna 1968 stěhování na Slovensko do Banské Bystrice. Představenstvo sportovní organizace TJ Rudá hvězda již dříve nesouhlasilo s jeho zařazení do armádního družstva, protože při TJ Rudá hvězda v Českých Budějovicích byla od roku 1967 nově zřízena sportovní rota. Přes ministerstvo vnitra (MV) byla na ministerstvo obrany (MO) podána žádost na jeho přeřazení do Českých Budějovic, kterou MO schválilo a od ledna tak byl převelen do sportovní roty Rudé hvězdy v Českých Budějovicích.
Voják z povolání v Banské Bystrici, první mistrovství Evropy V roce 1969 reprezentoval Československo poprvé na květnovém mistrovství Evropy v belgickém Ostende. V polotěžké váze do 93 kg nestačil v úvodním kole na srbského Jugoslávce Radovana Krajnoviće a v kategorii bez rozdílu vah byl vyřazen v úvodním kole domácím Belgičanem Martinem Segersem. Na podzim se vrátil z vojny a přestoupil za lepšími tréninkovými podmínkami, vojenskou hodností a příslibu vlastního bytu do Banské Bystrice. V prosinci získal svůj další republikový titul již v barvách Dukly Banská Bystrica.
V Banské Bystrici se časem oženil. Manželka Ľubica pracovala jako projektantka n.p. Československé státní lesy. Měli spolu dvě dětí – dcera Ľubica se věnovala závodně sjezdovému lyžování a syn narozený v roce 1984/5. Jako voják z povolání dostal slíbený byt. Během několika let se zlepšily i tréninkové podmínky – nová tréninková hala, posilovna, sauna. V Karlových Varech se vyučil se elektromontérem. V Banské Bystrici si po večerech dodělával maturitu na střední průmyslové škole elektrotechnické – maturoval v roce 1975. V roce 1976 si podal přihlášku na pražskou FTVS.
Na květnovém mistrovství Evropy ve východním Berlíně v roce 1970 zaznamenal první výrazný úspěch na mezinárodní scéně. Ve váhové kategorii vypadl v úvodním kole, ale další den v kategorii bez rozdílu vah postoupil přes Dána Christoffersena, Poláka Bogdana Krawczyka a Sověta Vladimira Saunina do semifinále základního pavouku, ve kterém prohrál s Nizozemcem Willemem Ruskou. V opravném pavouku prohrál s domácím východním Němcem Klausem Hennigem a obsadil dělené 5. místo.
V roce 1971 pokračoval v nastoleném trendu, sezónu mu však pokazila úřednická chyba. Byl nominován na květnové mistrovství Evropy ve švédském Göteborgu, ale při odjezdu se dozvěděl, že víza pro vstup do Švédska byla omylem vystavena na jeho skorojmenovce fotbalového trenéra Ladislava Nováka. Důvod proč na mistrovství Evropy neodjel nebyl v dobovém tisku rozebírán. Šlo o důsledek komplikovaných poměrů (kádrové čistky) na ÚV ČSTV v době po roce 1968.
Olympijský rok 1972 Na olympijskou sezónu 1972 se připravoval již pod dohledem nového reprezentačního trenéra Ludvíka Wolfa. Na dubnovém mistrovství republiky však po delší době prohrál ve finále polotěžké váhy do 93 kg se svým sparingpartnerem Václavem Šístek. Pro účast na olympijských hrách v Mnichově byl ÚV ČSTV stanovený limit umístění do 5. místa na květnovém mistrovství Evropy v nizozemském Voorburgu. Limit nesplnil, prohrál v úvodním kole se Sovětem Jevgenijem Soloduchinem.
Přestup mezi těžké váhy (1974) a první velká medaile V poolympijské sezóně 1973 ho limitovalo první větší zranění, natržený sval. Na domácím mistrovství republiky skončil v polotěžké váze až na třetím místě a do kategorie bez rozdílu vah nenastoupil. Přesto mu trenér Ludvík Wolf v nominaci věřil, že se dá dohromady na květnové mistrovství Evropy v Madridu. V Madridu prohrál v úvodním kole polotěžké váhy s Nizozemcem Vicentem Bootem. V červnu opět chyběl v nominaci na mistrovství světa, letos ve švýcarském Lausanne.
Na podzim se rozhodl s trenérem Jiřím Synkem změnit dlouho zavedený systém tréninku. Postupně nabíral svalovou hmotu a od roku 1974 startoval v těžké váze nad 93 kg. Do polotěžké váhy shazoval dříve z důvodů své orientace na technické judo, které si jeho soupeři časem zažili a jeho levá uči-mata již mezi nimi nevzbuzovala obavy. Podle trenéra Ludvíka Wolfa potřeboval pro úspěch v těžké váze stabilizovat svoji tělesnou hmotnost na 108 kg. V květnu na mistrovství Evropy v roce 1974 v Londýně porazil ve čtvrtfinále těžké váhy na ippon obhájce titulu Španěla Santiaga Ojedu, v semifinále však zaváhal s Nizozemcem Chrisem Dolmanem a přes opravný pavouk obsadil nakonec dělené 5. místo. V kategorii bez rozdílu vah prohrál ve čtvrtfinále s gruzínským Sovětem Šotou Čočišvilim.
Změna váhové kategorie se ukázala jako krok kupředu mezi evropskou judistickou špičku. Na podzim 1974 bylo po reorganizaci v Dukle Banská Bystrica zřízeno armádní středisko vrcholového sportu (ASVŠ) kam nastoupil jako mladší trenér Ludvík Wolf. Jejich dlouhodobá spolupráce začala přinášet úspěchy. Na květnové mistrovství Evropy ve francouzském Lyonu se připravoval se sovětskými judisty v Kyjevě (Sergej Novikov a další) a také ve Francii pod vedením Jacquese Norise s olympijským medailistou Angelo Parisim. V těžké váze nad 93 kg prohrál v semifinále s ukrajinským Sovětem Sergejem Novikovem, ale v opravném pavouku v souboji o třetí místo porazil na ippon Španěla Santiaga Ojedu a získal bronzovou medaili. V kategorii bez rozdílu vah nastupoval další den s nataženým tříslem a ve svém úvodním zápase prohrál s gruzínským Sovětem Givi Onašvilim. Onašvili ho svým postupem do finále vytáhl do opravného pavouku, přes který se probojoval do souboje o třetí místo proti Nizozemci Peteru Adelaarovi. Vyrovnaný zápas prohrál na pasivitu (vyšší počet trestů) a obsadil dělené 5. místo. Medaile z mistrovství Evropy po deseti letech zvedla zájem médii o československé judo s blížícími se olympijskými hrami. Přípravu na říjnové mistrovství světa ve Vídni absolvoval v Sovětském svazu a v KLDR. Podle trenéra Wolfa mělo soustředění v KLDR simulovat přípravu na asijské (japonské) judo, se kterým neměli českoslovenští judisté na vrcholové úrovni mnoho zkušeností. V říjnu startoval poprvé ve svých 27 letech na mistrovství světa. V těžké váze nad 93 kg prohrál ve druhém zápase na praporky (hantei) s Francouzem Rémi Berthetem a v kategorii bez rozdílu vah ho zastavil ve čtvrtfinále východní Němec Dietmar Lorenz na nižší počet trestů za pasivitu. Lorenz prohrál v semifinále a tím padla šance na pěkný výsledek (nejhůře 5. místo) v opravách.
Olympijské hry 1976 a příprava v Japonsku V olympijském roce 1976 se podařilo poprvé v historii zajistit pro československého judistu vrcholovou přípravu (tréninkový kemp) v kolébce juda v Japonsku. Na pozvánku sportovního manažera japonské reprezentace Isaa Okana odjel s trenérem Ludvíkem Wolfem vlakem přes Moskvu do Vladivostoku a odtud lodí do Jokohami a následně autem do Tokia. V Jokohamě je čekal vedle Okana i německý judista Klaus Glahn. Připravoval se na třech místech po dobu jednoho měsíce – v Kódókanu, v hale policejního klubu, na univerzitě Meidži (Meiji Daigaku) a univerzitě Ničidai (Nihon Daigaku). Jeho průvodcem přípravou byl určen japonský reprezentant Takafumi Ueguči. Třikrát v týdnu jel dvoufázový trénink. Vstával před 6 h ranní, první byla rozcvička s Uegučim – běh a posilování s partnerem na schodech, od 10h do 11:30 randori v policejním klubu s Sumio Endem, Čónosukem Takagim, Isamu Sonodou, Kazuo Jošimurou a dalšími pod dohledem Šinobu Sekineho. Po obědě následoval trénink od 15 h do 18 h na univerzitě v Meidži nebo Ničidai. V Meidži vedl tréninky Kacugi Seki a při randori se setkával s Masatoši Šinomakim, Haruki Uemurou nebo Takao Kawagučim. Dva dny v týdnu jel jednofázový trénink s dopolední posilovnou v Kódókanu. Vedle Japonců měl možnost trénovat s dalšími evropskými výpravami z Německa, Francie, Belgie, Španělska, SSSR, Polska, Spojeného království nebo Švýcarska jejichž trenér Frédéric Kyburz mluvil plynně japonsky. V tréninkové hale (dódžó) univerzity Ničidai byly skromné podmínky pro trénink. Dódžó bez vytápění s okny bez skel, ale se silným tréninkovým duchem. Trenéra Ludvíka Wolfa za celý pobyt v Japonsku překvapilo kolik judistů z Evropy a Ameriky zde sbírá zkušenosti a to v početných výpravách. Sám Novák si z přípravy odnesl lepší obranu proti určitým chvatům a zdokonalil pojetí boje proti mimořádně rychlým soupeřům. Cítil se psychicky silnější v situacích za bodového vedení nebo naopak při potřebě otočit nepříznivě se vyvíjející zápas. Všiml si, že dospělí japonští judisté netrénují tolik nástupy do chvatů uči-komi (česky: pasování, křížkování), ale mají je perfektně vžité což byl důsledek metodické přípravy v mládežnickém věku. Velkou nevýhodu československého juda spatřoval v stereotypu sparingpartnerů – v ASVŠ se pral stále se stejnými lidmi. Japonští judisté měli naopak velký výběr sparingpartnerů různé výkonnostní třídy a všiml si, že ti nejlepší naopak preferovali randori s průměrnými judisty nebo dokonce se začátečníky – špičkoví japonští judisté se prakticky mezi sebou neprali (neutkávali). Také se naučil lépe psychicky zvládat bolest z drobných zranění.
Po návratu z Japonska ho čekal start na květnovém mistrovství Evropy v Kyjevě. Ještě týden před začátkem mistrovství se necítil po náročné přípravě v Tokiu a domácí reaklimatizaci dobře. V těžké váze nad 93 kg porazil v úvodním kole mistrovství Evropy srbského Jugoslávce Radomira Kovačeviće, v dalším kole ho však v boji na zemi přepral gruzínský Sovět Givi Onašvili. V opravách porazil Francouze Jean-Pierra Tripeta, ale z obou stran pasivně vedený zápas o třetí místo s Maďarem Mihályem Petrovszkim nezvládl. Po porážce na tresty obsadil dělené 5. místo. Trenér Wolf porážku tradičně omlouval poukazováním na chyby rozhodčích. Náladu si spravil na druhý den v kategorii bez rozdílu vah. V úvodním kole porazil srbského Jugoslávce Pavle Bajčetiće na dvě koka, v dalších kolech Poláka Dariusze Nowakowského na juko a Belgičana Jeana Nicolase na tři koka. Ve čtvrtfinále otočil zápas proti východnímu Němci Raineru Kohlovi v poslední minutě vítězstvím na ippon (levá učimata). V semifinále vybodoval gruzínského Sověta Džibila Nižaradzeho a ve finále prohrál na juko s ruským Sovětem Avelem Kazačenkovem. Obsadil 2. místo a získal historicky první stříbrnou medaili pro československé judo.
Jeho běžný tréninkový den začínal kolem půl sedmé ráno kondiční rozcvičkou. Ta zahrnovala běh s častými změnami rychlosti běhu. Tyto náhle změny rychlosti pomáhaly mentálně rychlému rozhodování při zápasech. Běhy do schodů s partnerem na zádech či bez. Zvedání partnera z náruče k ramenům představovalo napodobení obrany a správné držení těla. Následovalo randori a posilovna. Novák nepatřil mezi silové judisty. Dřepy dělal s 140 kg činkou, pro lepší kumikatu (způsob úchopu) byl vhodný cvik třiceti předpažení s 30 kg činkou v rychlém tempu. Jeho oblíbeným cvikem bylo klasické přemisťování činky (vzpěračský trh).