Národní park Křivoklátsko (NP Křivoklátsko) je připravovaný národní park, dlouhodobě prosazovaný Ministerstvem životního prostředí České republiky a jím řízené Agentury ochrany přírody a krajiny.
Má se stát pátým národním parkem v Česku, který má být vyhlášen na nejzachovalejší a biologicky nejhodnotnější části území současné Chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Území je charakteristické členitým terénem a pestrým geologickým podložím, čemuž odpovídá také druhové bohatství rostlin, živočichů i hub. Většina plochy národního parku je pokryta komplexem zachovalých lesních porostů, kdy se na malém území nachází pestrá mozaika různých typů lesa. Velký biologický význam mají také přirozená bezlesí jako pleše, skalní výchozy, sutě či stepi, na něž je vázán výskyt obzvláště velkého počtu chráněných a ohrožených druhů. Důležitou součástí budoucího národního parku je také přírodní meandr řeky Berounky s přilehlými údolími a zachovalými potoky a bystřinami. Většina dotčeného území je spravována státními lesními podniky, a to zejména Lesy ČR. Vyhlášení národního parku by znamenalo převedení těchto pozemků do přímé správy národního parku, což však vyvolává ostrý nesouhlas u části lesnické veřejnosti, která poukazuje zejména na ekonomické škody způsobené plánovaným útlumem těžby dřeva a ukončením trofejového lovu.
Vláda Petra Fialy, vzniklá roku 2021, si jeho vznik dala do svého programového prohlášení, ovšem do konce volebního období v roce 2025 jej nedokázala v Poslanecké sněmovně prosadit.
Historie oblasti Po skončení doby ledové a ústupu ledovců před asi 11,7 tisíci lety se zamrzlá půda a přilehlá tundra začaly pozvolna měnit v les. Otevřená krajina zarostla jako první náletovými dřevinami, především břízou, osikou, vrbou a olší, do jejichž podrostu se brzy začala šířit líska. Tyto první pionýrské dřeviny byly brzy následovány borovicí, která je sama náletovou dřevinou, ale současně má i vlastnosti hlavních dřevin. Ta se na mnoha místech prosadila a stala se dominantní dřevinou. Následovalo teplé a vlhké období, které trvalo zhruba do poloviny holocénu a během něhož se dominantním typem lesa staly doubravy. V nich se vedle dominantního dubu dařilo také jilmu a jasanu a v jejich podrostu pak lísce, habru, lípě a rovněž řadě vtroušených dřevin. Doubravy mají vcelku rozvolněné stromové patro, díky čemuž je zde bohatý křovinný a bylinný podrost. Ve druhé polovině holocénu se výrazně ochladilo, díky čemuž začaly doubravy ustupovat porostům buku a jedle a vznikající jedlobukový prales se stal dominantním typem lesa na Křivoklátsku. Díky členitému terénu, rozmanitému podloží a relativně nízké nadmořské výšce se zde však zachovaly rovněž doubravy, bory i další typy lesa.
V raném středověku se celá křivoklátská oblast, jejíž součástí je i území NP Křivoklátska, stala rozlehlou loveckou oblastí, jež podléhala přímo knížatům a později králům. Lov zvěře byl tehdy vysoce prestižní záležitostí a spolu s knížaty a králi zde lovili biskupové, zahraniční vyslanci a další významní hosté, často při příležitostí významných politických jednáních. Až do vynálezu střelných zbraní byl lov poměrně náročnou činností, vyžadující účast velkého počtu lidí. K loveckým aktivitám a také souvisejícímu zpracovávání kůží se proto vztahují i povinnosti poddaných z okolních obcí. Např. obyvatelé Broum sloužili při lovu jako psovodi a tenatníci (ti lovili ptáky pomocí speciální sítě zvané tenata), obyvatelé Račic chovali zvláště silné psy pro lov divokých prasat a město Nové Strašecí muselo poskytovat povozy k dopravě tenat. Právě to, že bylo Křivoklátsko především loveckým revírem, jej uchránilo před osudem většiny ostatních lesů. Žďáření a klučení lesů se Křivoklátsku víceméně vyhnulo a to tak zůstalo oproti okolí řídce zalidněné a porostlé pralesy.
Kromě lovu zvěře byly křivoklátské lesy již od středověku využívány k těžbě palivového dříví, které se získávalo – tehdy hojně rozšířeným – výmladkovým hospodařením. To spočívá v krátké době obmýtí, kdy se část lesa každých 20 či 30 let vykácela a následně nechala spontánně zarůst. Využívalo se zde schopnosti listnatých stromů, jejichž pařezy obrážejí výhonky, ze kterých rychle vyrůstají nové stromy. I když je tento způsob hospodaření poměrně intenzivní, výsledné lesy (tzv. pařeziny) se vyznačují vysokou biodiverzitou a jsou ochranářsky velice cenné. Výmladkové hospodaření též ovlivnilo druhovou skladbu lesa ve prospěch rychle se zmlazujících dubů, habrů, lip a dalších dřevin na úkor jedle a buku.
Do lesů se také běžně vyháněl panský i poddanský dobytek na pastvu, a to hlavně na paseky, kde se rovněž pro dobytek žala tráva. Intenzivní pastva ohrožovala mlází a tím obnovu lesa na pasekách, která se tehdy nechávala na přírodě. Na druhé straně tato lesní pastva obohatila krajinnou mozaiku o nové prvky, jako březiny a habřiny (bříza a habr totiž odolávají okusu lépe než jiné druhy dřevin a bez pastvy by se jako hlavní dřeviny neprosadily). Ohromné množství buků a dubů v Křivoklátských lesích také umožňovalo výpas velkého počtu vepřů, které se do lesa zaháněli na výkrm žaludy a bukvicemi. Žaludy a bukvice se v novověku začaly využívat také k přikrmování lesní zvěře.
Zhruba od 16. století zde vlivem hospodářského a demografického rozvoje vzkvétal obchod s dřívím, což se neblaze odráželo na stavu lesů v přístupnějších oblastech. Dokládá to kupříkladu zpráva držitele Nižbora Jana Oty z roku 1538: "Ti lesové jsou zplundrovaní, dobrého dříví v nich není." Či o sto let později (1650) Krištof ze Zubří a z lipky "In summa skrze takové neřády, prodaje a handle dříví jsou již nejpěknější lesy JMC, zvláště který blíže vody ležely, na témž panství nanejvýš vysekaný a pokažený, že těžko na to hleděti." Největších rozměrů však těžba dřeva dosáhla v 18. století, kdy již bylo Křivoklátsko v soukromých rukou.
V roce 1685 zakoupil křivoklátské panství rod Valdštejnů, od nichž jej roku 1735 získali Fürstenbergové. Za soukromých vlastníků se na Křivoklátsku mohutně rozvíjel železářský průmysl s velkou spotřebou dřevěného uhlí. Zvyšovala se rovněž komerční těžba dřeva, které se plavilo po Berounce směrem ku Praze. Mýtiny se pak často měnily na rozsáhlé pastviny, takže nemohly zarůstat lesem. Toto odlesňování dosáhlo vrcholu v 18. století a dotklo se zejména přetěžovaných lesů v blízkosti Berounky a podél splavných potoků. Oproti tomu lesy v méně přístupných oblastech zůstávaly relativně nedotčené, což byl případ i většiny území plánovaného národního parku.
Nedostatek dřeva v 18. století vedl Fürstenbergy k zavádění průmyslového lesnictví, kdy se mýtiny i někdejší pastviny začaly uměle zalesňovat. V 18. století se zalesňovalo nejčastěji břízou, v 1. polovině 19. století borovicí a od 2. poloviny 19. století již začal převládat smrk. To vedlo na jedné straně k opětovnému nárůstu rozlohy lesa, ale také k přeměně zbylých pralesů na plantáže monokultur. Až do 30. let 19. století se nejzachovalejší jedlo-bukové pralesy nacházely zhruba v prostoru mezi Brejlem a Louštínem (mimo oblast národního parku), avšak ve 30. letech se Fürstenbergská knížata kvůli nízkým výnosům rozhodla pro jeho plošnou likvidaci. Zrušena byla rovněž většina hodnotných výmladkových lesů (tzv. pařezin), neboť kvůli těžbě uhlí a výrobě koksu prudce klesla poptávka po palivovém dříví a dřevěném uhlí.
Umělá výsadba rovněž drasticky změnila druhovou skladbu křivoklátských lesů. Zatímco roku 1794 byly lesy tvořeny ze 65% listnatými a z 35% jehličnatými porosty s převahou jedle, v roce 1869 tvořili listnaté lesy jen 15%, smíšené lesy 18% a jehličnany 67%. Roku 1920 pak tvořili listnaté lesy již jen 4% rozlohy, smíšené lesy 18% a jehličnaté porosty s převahou smrku 78% rozlohy. Vysazované semenáčky navíc z velké části pocházely z dovezeného semene. Nevhodná druhová skladba vedla již v 19. století k velkoplošným kalamitám, z nichž největší byla sněhová a větrná kalamita roku 1869, jež byla příčinou následné kalamity kůrovcové. Roku 1922 zažily křivoklátské lesy dosud největší mniškovou kalamitu.
Území, na němž má být vyhlášen národní park, patřilo (s výjimkou bezprostředního okolí Berounky) k nejhůře přístupným oblastem Křivoklátska s nedostatečně rozvinutou sítí cest a absencí splavných potoků, díky čemuž nebylo možné zdejší lesy efektivně vytěžovat. Logistické těžkosti lze ilustrovat pokusem knížete Fürstenberga, který se roku 1834 pokoušel se značnými náklady splavnit Oupořský potok (ležící v jádru území NP), aby jím bylo možné dopravovat vytěžené dřevo. Toto dílo však roku 1856 zničila povodeň a poté se již nikdy neobnovilo. Potíže s přístupností však zdejší lesy de facto zachránily před Fürstenbergskými lesníky. Přeměna na kulturní lesy zde totiž vůči okolním lesům měla až stoleté zpoždění, díky čemuž se významná část původních a přírodě blízkých porostů mohla dochovat do současnosti.
Za první republiky byly křivoklátské lesy odkoupeny českým státem a začleněny do státního podniku Státní lesy a statky. Po 2. světové válce se po několika reorganizacích dostaly pod správu Středočeských státních lesů. V 1. polovině 20. století byla v lesích dobudována hustá síť cest a od roku 1919 zde dokonce fungovala 14 km dlouhá lesní železnice s parním pohonem. To spolu s nástupem těžké techniky znamenalo vyřešení dosavadních logistických problémů, ale také bezprostřední hrozbu pro poslední zachovalé fragmenty původního lesa, neboť státní lesní podniky hodlaly pokračovat v kurzu zakládání nových smrkových monokultur. Za ochranu zachovalých porostů však tehdy začala vystupovat část veřejnosti, a to zejména přírodovědců a dalších nadšenců z akademické obce. Ti začali bezplatně provádět průzkumy oblasti, vypracovávat návrhy a shromažďovat odborné argumenty pro vyhlášení budoucí chráněné oblasti. Řada dobrovolníků rovněž pomáhala krajským a okresním orgánům se záchranou řady cenných lokalit před devastací. V 70. letech byly návrhy na vyhlášení již tak propracované, že bylo těžké proti nim něco namítat a tak byla roku 1978 i přes odpor středočeských státních lesů a některých obcí vyhlášena CHKO Křivoklátsko. Paradoxně ještě předtím, roku 1977, získalo Křivoklátsko status Biosférické rezervace od mezinárodní organizace UNESCO.
Nejzachovalejší území CHKO, jež se z velké části překrývá s územím budoucího národního parku, bylo zařazeno do 1. a 2. zóny. V nich musí lesní podniky po smýcení porostu vysazovat takové dřeviny, které jsou v dané lokalitě původní, aby se obnovovala někdejší druhová skladba. V některých lokalitách byla též prodloužena doba obmýtí a ponechána část souší. Roku 1984 byla vyhlášena Národní přírodní rezervace Týřov, Velká pleš a později i další maloplošná chráněná území. Zachovalé dřeviny v těchto rezervacích dodnes slouží ke sběru semen, které jsou druhově i geneticky vhodné k obnově přírodě blízkých lesů v křivoklátské oblasti. Již koncem 80. let se v odborných kruzích začalo mluvit o vyhlášení Národního parku Křivoklátsko, jako vyústění dlouhodobých ochranářských snah. V 90. letech však bylo upřednostněno vyhlášení národních parků v pohraničních oblastech, které sousedili s národními parky v okolních zemích, zatímco vyhlášení křivoklátského národního parku bylo odloženo.