František Valena (2. října 1913, Dačice – 31. srpna 1960, Praha) byl český politik, katolický akademik, předseda Ústředí katolických studentů, charismatický studentský vůdce a politický vězeň komunistického režimu.

Život

Do roku 1939 František Valena se narodil v Dačicích jako druhé dítě truhláře Vincence Valeny a švadleny Antonie, rozené Zamazalové. Zde absolvoval obecnou školu a vyrůstal v tradičně katolickém prostředí jižní Moravy. Jako mimořádně nadaný žák byl nejdříve poslán na České arcibiskupské gymnázium v Praze. Školení později pokračoval na Státním československém gymnáziu v Brně, kde maturoval v roce 1935 a poté se zapsal na studium práv na Masarykově univerzitě. Jako student začal ihned rozvíjet společenské aktivity. Vstoupil do Československé strany lidové a zapojil se do Studentského sociálního sdružení. Zároveň se stal předsedou moravsko-slezské sekce katolických vysokoškoláků a byl zvolen prvním místopředsedou Ústředí katolických studentů (ÚKS) v rámci Katolické akce. Angažoval se také v tělovýchovné organizaci Orel, kde pravděpodobně navázal styk s MUDr. Vojtěchem Jílkem, pozdějším vedoucím orelského odboje během německé okupace. V následujících čtyřech letech rozvinul rozsáhlou aktivitu ve studentském katolickém hnutí,Michael Stehlík, Slovo editora, in: Danica Valenová: Nic nedává, kdo nedá sám sebe. Deník 1945–1960, Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2012, str. 239. pořádal a organizoval semináře, letní tábory, atd. Zúčastňoval se kongresů Pax Romana (mezinárodní organizace katolických intelektuálů) v Polsku, Rakousku a v Jugoslávii. V roce 1938 byl zvolen předsedou Ústředí katolických studentů, snažil se o spojení česko-moravských a slovenských ÚKS, pracoval na sblížení Čechů a Slováků, spolupracoval s polským sdružením katolických studentů, byl organizátorem a účastníkem různých sjezdů a pracovních konferencí.

Během války Ihned po uzavření českých vysokých škol německou okupační správou v listopadu 1939 byl jako charismatický studentský vůdce stíhán gestapem. Nejdříve se ukrýval u přátel v Brně. Poté na vyzvání MUDr. Jílka, aby navázal spojení s dr. Šrámkem a dr. Hálou, odešel na Slovensko, kde mu přátelé zařídili slovenské dokumenty. Koncem roku se za dramatických okolností dostal do Jugoslávie, kde po domluvě se Šrámkem a Hálou prozatím zůstal v Lublani. Tam ihned navázal styky se slovinskou Pax Romana, Katolickou akcí a katolickými studentskými organizacemi a pokračoval ve studiu práv na lublaňské univerzitě. V Lublani se také seznámil se svojí budoucí manželkou Danicí Kržič. Existuje jen málo dokumentů o jeho kontaktech s československou exilovou vládou v Londýně, ale očividně měl mimo jiné za úkol zprostředkovávat kontakty pro její mezinárodní uznání, především ve Vatikánu. V březnu 1941 dostal z Londýna výzvu, aby soustředil české emigranty v Jugoslávii na cestu do Palestiny. Začátkem dubna proto odjel do Bělehradu, kde byl svědkem napadení Jugoslávie německou armádou a bombardování města. Po ztroskotalé akci se vrátil do Lublaně.Jan Stříbrný: Ušlechtilý Kristův svědek, in: Universum, Revue české křesťanské akademie 3/2013, ročník XXIII, str. 41-44. Na podzim roku 1942 odjel do Říma, kde studoval dva semestry církevní právo na Lateránské univerzitě. Tam se spřátelil s ThDr. Antonínem (Aťou) Mandlem, se kterým po válce intenzivně spolupracoval.

Po roce 1945 Po osvobození Československa se v květnu 1945 vrátil do vlasti a okamžitě se zapojil do veřejného života. Znovu se s elánem zaměřil na práci s akademickou mládeží v rámci ÚKS a Katolické akce. Zároveň nastoupil jako osobní tajemník Františka Hály, ministra pošt a vlivného politika Československé strany lidové. V roce 1946 se oženil a první dcera Danica se manželům narodila právě v den komunistického únorového puče. František Valena se stal ihned terčem komunistických represí, již 28. února 1948 byl vyhozen z práce na ministerstvu. Dočasně se mu podařilo získat zaměstnání na ředitelství pošt, než v září nastoupil na místo referenta legislativního odboru na ministerstvu zdravotnictví. V tomto čase stupňujícího se komunistického násilí se František Valena odvážně zasazoval za občanská a náboženská práva. Spolupracoval na rozhovorech církve s vládou. Spolu s Aťou Mandlem inicioval prohlášení arcibiskupa Berana z 15. června 1948 o tom, že církev nebude kolaborovat. Poskytoval svůj rodinný byt k tajným schůzkám i jako útulek lidem, kteří se museli skrývat před útěkem z vlasti, a podporoval je také finančně. Především ale pracoval, dokud to bylo možné, s akademickou mládeží a snažil se ji duchovně připravit na nastávající neklidné časy. Tehdy se také manželům Valenovým narodil syn Tomáš.

JUDr. Valena byl zatčen 30. listopadu 1950. Jeho žena byla potřetí těhotná. V březnu příštího roku se narodila druhá dcera Miriam. V soudním procesu byl postaven do čela uměle vytvořené nepřátelské skupiny katolických laiků „Valena a spol.“, kde mu původně byl navržen trest smrti. Podle svědectví přítomných patřil však k nemnoha těm, kteří se nezalekli hrozby nejtvrdšího trestu a i před soudním tribunálem se choval velmi statečně.Jan Stříbrný: Ušlechtilý Kristův svědek, in: Universum, Revue české křesťanské akademie 3/2013, ročník XXIII, str. 41-44; Kolektiv Autorů: Církevní procesy padesátých let, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002, str. 42-45; Danica Valenová: Nic nedává, kdo nedá sám sebe. Deník 1945–1960, Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2012, str. 81-86; Václav Vaško: Dům na skále / 3. Církev vězněná, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008, str. 76-83. 16. srpna 1951 byl odsouzen k dvaadvaceti letům vězení pro trestné činy velezrady a vyzvědačství a na pražském Pankráci tehdy začala jeho desetiletá anabáze po československých věznicích: Bory u Plzně, Mírov, Leopoldov, Bytíz u Příbrami, kde pracoval v uranových dolech. Právě zde propukla jeho zhoubná nemoc. V roce 1956 byl kvůli údajné protistátní činnosti ve věznici, pojmenované „Akce Řím“, přemístěn do vyšetřovací vazby na Pankrác. V rámci „Akce Řím“ byla připravovaná obžaloba také proti jeho manželce (a jiným), která byla v té době vystavena těžkým výslechům. Po čtyřech měsících vyšetřovací vazby byl přeložen do Valdic. V říjnu 1957 byl v pankrácké vězeňské nemocnici operován kvůli rakovině ledviny a následně zase vrácen do Valdic. Choroba však nabývala takových rozměrů, že 26. listopadu 1957 došlo k přerušení výkonu trestu kvůli tříměsíční léčbě ozařováním na onkologickém oddělení lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. František Valena se nadále průběžně léčil a měl přerušován výkon trestu až do června 1960. Všeobecná amnestie prezidenta republiky z toho roku se na něho nevztahovala. Zemřel 31. srpna 1960 na následky choroby v rodinném kruhu.Danica Valenová: Nic nedává, kdo nedá sám sebe. Deník 1945–1960, Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2012, str. 215-216. Jen několik hodin po smrti mu byla doručena výzva k nástupu výkonu trestu, ke kterému se měl během 24 hodin hlásit ve Valdicích. Pochován je v rodných Dačicích na starém hřbitově.

16. listopadu 2014 byla na rodném domě Františka Valeny v Dačicích, Palackého náměstí 8, odhalena pamětní deska.

Osobnost František Valena vyrůstal a studoval ve velmi skromných poměrech. Snad také proto měl zvláštní pochopení a sympatii pro lidi postižené a potřebné, pro lidi v nouzi. Věnoval se jim s velkou empatií a obětavostí. Přestože pocházel z jednoduchých poměrů, dostalo se mu vysokoškolského vzdělání. Své poslání proto viděl v práci s mládeží, v prohlubování duchovního života dospívajících.

Tradiční religiozita jihomoravského katolicismu u něj záhy dozrála ve svobodnou, kritickou osobní víru, zodpovědnou vlastnímu svědomí. Z modlitby čerpal sílu pro apoštolské poslání ve světě.

František Valena svým posláním nebyl politik, ale člověk, který pracoval pro šíření Božího království ve světě. Byl skutečným laickým apoštolem v době, ve které se rádo spoléhalo na hierarchické církevní struktury. V těžkém čase komunistického pronásledování se snažil o církev čistou, nezkompromitovanou kolaborací s totalitním režimem.

Ve svém úsilí o spolupráci a jednotu slovanských laických organizací, zejména mezi Čechy, Slováky, Poláky a Slovinci, čerpal inspiraci z cyrilometodějské tradice.

František Valena byl charismatická osobnost, která přesvědčovala svým příkladem a jemným ale zároveň rozhodným jednáním. Jeho současníci, ne jenom přátelé, podali svědectví o jeho vzácně ušlechtilém charakteru a vlastnostech, kterými byly: přímost, vážnost, skromnost, vyrovnanost a rozvážnost, důslednost, trpělivost, vnímavost a pozornost, spravedlivost, idealismus, věrnost a obětavost.

Díky těmto vlastnostem a obětavé činnosti byl u akademické mládeže velmi oblíben, již jako dvaadvacetiletému mu říkali „otecko“. Jako oblíbený vůdce mládeže představoval nebezpečí totalitním režimům a nutně se tedy stal terčem nacistické i komunistické perzekuce. Vězení, zhoubnou nemoc a veškeré utrpení nesl vzpřímen a statečně, vědomě a bez reptání je přijímal v oddanosti do vůle Boží a jako cenu za své přesvědčení.

Citáty „V mých vzpomínkách bude trvale žít jako jeden z nejušlechtilejších lidí, jaké jsem na tomto světě poznal. Jeho opravdovost, nadšený idealismus, věrnost, přímost ve spojení s příkladnou skromností a jemností, byly vlastnosti, které okouzlovaly každého, kdo s ním přišel do styku.“ Dominik Pecka ThDr. h.c, 1960Dopis Dominika Pecky, 8.9.1960, archív rodiny Valena.

„Nebyl nikdy náboženským fanatikem ani tak zvaně ‚pobožný‘, ale rozumně postavený křesťan, vzdělaný, klidný, duchovně vyspělý, procítěný k trpícím a unaveným lidem, se smyslem pro chudé a nemocné. A jeho rozhled státníka, který z českého národa chtěl udělat národ vzdělanců a evropsky myslící a orientovaný stát, přesahoval obzor své doby.“ Bohuslav Černý, 1970

„Můj dojem z tohoto prvního setkání zůstává ve mně dodnes nesmazatelně sugestivním zážitkem. Upoutala mně tehdy okamžitě jeho tvář s laskavýma, měkkýma očima, pokaždé zcela soustředěna a zaujatá látkou, o nichž se jednalo. Jeho chování, vystupování, sled myšlenek, slova, dikce řeči a formulace zásadně nebyly nikdy výbojné, ani diktující, nýbrž hluboce promyšlené, klidné, naplněné dlouholetou osobní zkušeností a s objektivním poznáním. Jeho myšlení vždy vyúsťovalo v jasně přesvědčivou argumentaci. Z celé jeho osobnosti vyzařovala jakoby ryzost charakteru a zejména duchovní hloubka a síla srdce a duše.“ MUDr. Miloš Jedlička, Vzpomínka na první a další setkání v Ústředí katolického studentstva po válce.

„Poznal jsem, že byl velmi oblíbený, říkali mu „otecko", ale také, že je člověk, kterému jde o věc a ne o osobní kariéru a prestiž, a že je opravdovým laickým apoštolem tělem i duší.“ JUDr. Stanislav Hofírek, 1968

Odkazy

Reference

Literatura František Valena: Idea a hnutí (hovor na XXV. Valném sjezdu katolického studentstva v Kroměříži, 29. 6. 1938, po zvolení předsedou ÚKSČs), in: Raport 3, Jitro 1938-39. Václav Vaško: Neumlčená I. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce, Zvon, Praha 1990, str. 210. Václav Vaško: Ne vším jsem byl rád – vlastní životopis, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999, str. 146. Bohumír Smutný a Jana Bisová: Kdo byl kdo na jihozápadní Moravě: Dačicko, Jemnicko, Slavonicko, Telčsko, Městské muzeum a galerie v Dačicích, Dačice 2000. Kolektiv Autorů: Církevní procesy padesátých let, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002, str. 40, 42-45. Michal Stehlík: KSČ proti katolické církvi. Dačický okres 1948–1960, Lidové sdružení v Dačicích, Dačice 2004, str. 40-41. Stanislav Balík a Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, str. 200-201. Václav Vaško: Dům na skále / 3. Církev vězněná, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008, str. 76-83, 274, 275, 288, 299, 317, 320. Danica Valenová: Nic nedává, kdo nedá sám sebe. Deník 1945–1960, Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2012.