Sarykamyšské jezero (; turkmensky , karakalpacky Sariqamis kóli) je velké hořkoslané jezero v Turanské nížině na hranici Turkmenistánu a Uzbekistánu. Leží v centrální části Sarykamyšské prolákliny mezi pouští Karakum a okrajem planiny Usťjurt. Přibližně tři čtvrtiny plochy jezera se nacházejí v Turkmenistánu, severozápadní část zasahuje na území autonomní republiky Karakalpakstán v Uzbekistánu. V současnosti je to největší jezero Turkmenistánu a jedno z největších bezodtokých jezer ve Střední Asii.
Moderní Sarykamyšské jezero je antropogenní vodní nádrž, která se začala vytvářet v 60. letech 20. století jako přijímač kollektorno-drenážních vod z rozsáhlých zavlažovacích systémů v povodí Amudarji. Jezero má silně proměnlivou rozlohu a hloubku závislou na množství přiváděné vody; na přelomu 70. a 80. let zabíralo přibližně 1000–1500 km², v polovině 80. let přes 3000 km² a po roce 2000 kolem 3900–4000 km². Od konce 2. desetiletí 21. století satelitní snímky ukazují opět mírný ústup jezera v důsledku dlouhodobého sucha a omezených přítoků.
Navzdory rostoucí salinitě a znečištění pesticidy a dalšími agrotuchemikáliemi je Sarykamyšské jezero významným stanovištěm vodních ptáků a místem rybolovu. Většina turkmenské části jezera je zahrnuta do chráněných území a lokalita byla vyhlášena významnou ptačí oblastí (IBA).
Etymologie Název „Sarykamyš“ má původ v turkických jazycích. Část sary znamená „žlutý“ a qamış se tradičně vykládá buď jako „rákos“, nebo v širším smyslu jako „nížina, proláklina“. Podle některých badatelů proto jméno původně odkazovalo na žlutavé slanisky a sedimenty na dně vyschlé prolákliny, zatímco současný turkmenský výklad zdůrazňuje význam „žlutý rákos“ a odkaz na rákosové porosty v okolí jezera.
Poloha a fyzická geografie Jezero se rozkládá v centrální části Sarykamyšské kotliny, rozsáhlé ploché depresní pánve oválného tvaru. Na východě ji ohraničuje deltapláně Amudarji, na západě a severu strmé okraje (činky) planiny Usťjurt, na jihu navazuje na dunové pole pouště Karakum. Nejnižší partie dna prolákliny leží více než 40 m pod hladinou světového oceánu.
Rozloha jezera se v závislosti na hydrologických podmínkách výrazně mění. Studie založené na dálkovém průzkumu Země ukazují nárůst plochy z přibližně 1100 km² v roce 1973 na zhruba 3900–4000 km² po roce 2010. Maximální délka dosahuje přibližně 100–125 km a šířka 30–40 km; vodní plocha je protáhlá v severojižním až severozápadně–jihovýchodním směru. Největší hloubky (40–45 m) se nacházejí při východním břehu, průměrná hloubka činí zhruba 8 m.
Klimaticky leží oblast v pásmu výrazně kontinentálního a suchého klimatu se studenými zimami a velmi horkými léty. Roční úhrn srážek je nízký a značnou část vodní bilance jezera tvoří výpar, který v letním období dosahuje extrémních hodnot.
Historie jezera Přirozené jezero v minulosti Sarykamyšská proláklina byla opakovaně zaplňována vodou Amudarji již v geologické minulosti. Podle geomorfologických a sedimentologických studií existovalo rozsáhlé jezero v této oblasti již na konci neogénu a ve svrchním čtvrtohorách, kdy jeho hladina dosahovala až přibližně 58 m n. m. a jezero zasahovalo i do dnešní Assake-Audanské deprese.
Ve středověku, přibližně ve 14.–16. století, hladina jezera kolísala mezi 50 a 62 m n. m. v závislosti na tom, zda hlavní tok Amudarji směřoval do Sarykamyšské prolákliny, nebo do Aralského jezera. Voda přitékala především bývalými rameny Darjalyk a Daudan, která vytvářela rozsáhlou přisarykamyšskou deltu s hustou sítí starých koryt. Z bývalého jižního zálivu jezera odtékala voda směrem ke Kaspickému moři po trase dnešního suchého koryta Uzboj.
Poslední velké naplnění přirozeného jezera vodami Amudarji je doloženo při velké povodni v roce 1878; brzy poté byl tok řeky definitivně převeden do Aralského jezera a Sarykamyšské jezero postupně zaniklo.
Vznik moderního antropogenního jezera Současné Sarykamyšské jezero vzniklo až v průběhu 60. let 20. století jako nepřímý důsledek masivního rozvoje zavlažování ve Střední Asii. Rozšíření závlahových systémů v dolním toku Amudarji vedlo k rychlému nárůstu množství kollektorno-drenážních vod, které byly svedeny do starého koryta Darjalyku a odtud do Sarykamyšské prolákliny.
V počáteční fázi, na začátku 70. let, mělo jezero rozlohu asi 1000 km² a objem kolem 12 km³, při maximální hloubce do 30 m. Do roku 1977 se plocha zvětšila na zhruba 1500 km² a v roce 1985 dosahovala přibližně 3200 km². Následný vývoj byl určován kombinací hydrologických poměrů v povodí (množství vody v Amudarje, efektivita závlah a odtok do jiných nádrží) a klimatických podmínek; dálkové průzkumy v 21. století ukazují celkový trend růstu plochy, který se po roce 2018 pozastavil a vystřídalo jej mírné zmenšování jezera.
V letech 2018–2024 došlo podle ruského meteorologického serveru MeteoŽurnal k poklesu plochy Sarykamyšského jezera asi o 170 km², což je dáváno do souvislosti s dlouhodobým suchem v regionu a omezením přítoků kollektorno-drenážních vod.
Hydrologie a kvalita vody Sarykamyšské jezero je typickým bezodtokým jezerem: nemá přirozený povrchový odtok a jeho vodní bilance je určována především přítokem z kolektorů a výparem. Hlavním přítokem je Darjalykský kolektor, který přivádí odpadní vody z rozsáhlých závlahových ploch na levém břehu Amudarji v Turkmenistánu a Uzbekistánu, doplněný dalšími kolektory vedenými částečně v trasách starých říčních ramen.
Chemismus jezera je ovlivněn vysokým obsahem rozpuštěných solí a antropogenními příměsemi. Zatímco v 60. letech 20. století se salinita vody pohybovala kolem 3–4 g/l, v 80. letech již dosahovala 12–14 g/l a v novějších studiích je uváděna hodnota 15–20 g/l. Voda obsahuje zvýšené koncentrace pesticidů, herbicidů, těžkých kovů a živin pocházejících ze zemědělské výroby, přesto jezero slouží jako místní rybářská základna a významný ekosystém pro vodní a mokřadní organismy.
Proměnlivost rozlohy a objemu jezera v čase byla opakovaně analyzována pomocí satelitních dat. Dlouhodobé trendy ukazují, že antropogenní jezero výrazně změnilo vodní bilanci dolního toku Amudarji a stalo se jedním z hlavních recipientů drenážních vod v oblasti bývalého Aralského jezera.
Příroda Rybí fauna Ichtyofauna Sarykamyšského jezera se formovala kombinací původních druhů z povodí Amudarji a druhů zavlečených či cíleně vysazených v rámci rybářských projektů. Do jezera pronikly ryby jak z hlavního toku Amudarji, tak z kanálů a menších nádrží kollektorno-drenážní sítě.
V 80. letech 20. století bylo v jezeře zaznamenáno asi 27 druhů ryb; kolem roku 2018 již 32 druhů, z nichž přibližně třetina představuje nepůvodní, člověkem zavlečené taxony. Celkem bylo v průběhu existence jezera doloženo 36 druhů ryb, včetně hospodářsky významných druhů, jako je kapr, sumec, tolstolobik, amur bílý či různé druhy okounovitých. Na turkmenské straně probíhá pravidelné zarybňování; například v roce 2020 bylo do jezera vypuštěno několik tun rybích násad kapra, tolstolobika a amura za účelem podpory místního rybolovu.
Ptáci a další fauna Okolí Sarykamyšského jezera je důležitou zastávkou tahových ptáků na trase mezi Kaspickým mořem, Aralskou oblastí a jižnějšími zimovišti. Na jezeře a v přilehlých mokřadech hnízdí nebo táhnou mimo jiné labuť velká, pelikán bílý i pelikán kadeřavý, různé druhy kormoránů, racků, rybáků a bahňáků.
Turkmenská část jezera byla mezinárodní organizací BirdLife International vyhlášena za významnou ptačí oblast (Important Bird Area, IBA), protože pravidelně hostí více než 20 000 jedinců vodních a mokřadních ptáků a významné populace ohrožených druhů. Kromě ptactva se v okolních pouštích a stepích vyskytují typické druhy středoasijské fauny, například karakal stepní, gazela běloocasá nebo různé druhy plazů; ty však nejsou přímo vázány na vodní prostředí jezera.
Ochrana přírody a využití Většina turkmenského pobřeží Sarykamyšského jezera spadá do Kaplankyrského státního přírodního rezervátu a zvláštního Sarykamyšského zakazniku, jejichž cílem je ochrana specifických pouštních a mokřadních ekosystémů v oblasti. Ochrana jezera je komplikována jeho antropogenním původem a závislostí na přítoku kollektorno-drenážních vod, které přinášejí značnou zátěž pro životní prostředí v podobě solí a chemických látek.
Jezero je zároveň důležité pro místní hospodářství. Slouží jako úložiště odpadních vod z rozsáhlých zavlažovaných ploch, čímž částečně odlehčuje dolnímu toku Amudarji a přilehlým územím, a zároveň poskytuje zdroj ryb a stanoviště vodních ptáků. Dlouhodobé environmentální studie však upozorňují, že rostoucí salinita a akumulace toxických látek mohou do budoucna omezit biologickou produktivitu jezera a zhoršit jeho ekologický stav.
V kontextu širšího regionu je Sarykamyšské jezero jedním z příkladů, jak intenzivní využívání vodních zdrojů pro zemědělství ovlivňuje krajinu Střední Asie – spolu s ústupem Aralského jezera, vznikem nových umělých jezer a změnami v režimu velkých řek oblasti.
Odkazy Reference E. M. Pospelov: Geografičeskije nazvanija mira. Toponimičeskij slovar (Geografická jména světa. Toponymický slovník). Moskva 1998 – výklad původu názvu „Sarykamyš“.
Bolšaja sovetskaja enciklopedija – heslo „Сарыкамышские озёра“, základní fyzickogeografické údaje a historický vývoj jezera.
Nacionalnaja enciklopedija Uzbekistana – hesla „Сариқамиш koʻli“ a „Сариқамиш soyligi“ k historii Sarykamyšské prolákliny a jezera.
S. P. Tolstov, A. S. Kjes (eds.): Nizovja Amu-Darji, Sarykamys, Uzboj: istorija formirovanija i zaselenija. Moskva 1960.
Sary-Kamyš. In: Slovník současných geografických názvů. U-Faktorija, Jekatěrinburg 2006.
A. K. Rustamov: Životní prostředí Turkmenistánu a jeho ochrana (na příkladu obratlovců). Ašchabad 2017 – údaje o fauně a chráněných územích v okolí Sarykamyšského jezera.
F. M. Šakirova: „Bioraznoobrazije ichthiofauny vodoemov Turkmenistana“. Problemy osvojenija pustyn, 2018 – informace o druhové skladbě ryb v Sarykamyšském jezeře.
World Bank: Central Asia Water and Energy Program: Working for Energy and Water Security, technická zpráva o vodním hospodářství v povodí Amudarji.
Externí odkazy
Kategorie:Jezera v Turkmenistánu Kategorie:Jezera v Uzbekistánu Kategorie:Mezinárodní jezera v Asii Kategorie:Bezodtoká jezera Kategorie:Povodí Amudarji Kategorie:Turkmensko-uzbekistánská státní hranice