náhled|upright=1.2|Národní opera Ukrajiny T. H. Ševčenka v Kyjevě, v popředí pomník zakladatele ukrajinské opery Mykoly Lysenka Ukrajinská opera jako samostatná národní škola opery vzniká v poslední třetině 19. století na základě mezinárodních podnětů i domácí tradice lidového a pololidového hudebního divadla. Nejstarší živou součástí ukrajinského repertoáru je Záporožec za Dunajem Semena Hulaka-Artemovského z roku 1863, za vlastního zakladatele ukrajinské opery je považován Mykola Lysenko, který jí svými díly (Natalka Poltavka, Taras Bulba) vtiskl folklórní ráz.
Větší rozvoj ukrajinské opery mohl začít až po založení prvních profesionálních operních divadel v letech 1925–1926. Nejvýznačnějším dílem 1. poloviny 20. století je Zlatá obruč Boryse Ljatošynského z roku 1929, představující osobitou syntézu lidové hudby a poválečné avantgardy (expresionismu). Od 30. let 20. století však byla povinně prosazována estetika socialistického realismu: relativně nejlepší díla v tomto konzervativním a zploštělém stylu vytvořili Julij Mejtus – jeho Mladá garda platila za vzorové dílo – a Kosťantyn Daňkevyč (s historickou freskou Bohdan Chmelnický).
Velký rozvoj ukrajinské opery nastal koncem 50. a v 60. letech 20. století. Náměty i stylem pokračoval v duchu předchozí epochy Heorhij Majboroda (Mylana, Jaroslav Moudrý), modernější témata i hudební vyjadřování si osvojili například Vitalij Kyrejko (Lesní píseň) nebo Vitalij Hubarenko (Milostné dopisy). Pozoruhodné dílo vytvořil v 70. letech Jevhen Stankovyč ve folkové opeře Když kvete kapradí. Mezi nečetnými díly poprvé uvedenými ve 21. století se nejvíce prosadil Mojžíš Myroslava Skoryka.
Nejvýznamnějšími operními scénami na Ukrajině jsou Ukrajinská národní opera Tarase Ševčenka v Kyjevě a národní akademická divadla opery a baletu v Charkově, Oděse, Lvově a Doněcku.
Ukrajinská opera do roku 1917
Pronikání opery na Ukrajinu náhled|upright|Dmitrij Bortňanskij Opera se objevila na území dnešní Ukrajiny poměrně pozdě, protože se tato země nacházela spíše na periferii novověkých států (Rusko a Polsko, resp. Habsburská monarchie). Od doby Kateřiny Veliké, kdy se v Petrohradě rozvíjela italská a francouzská opera, se začala pořádat operní představení týchž žánrů na venkovských statcích ruské šlechty i na ukrajinském území. První známou operou ukrajinského autora je Maksyma Sozontovyče Berezovského (1745–1777), typická italská opera seria na libreto Pietra Metastasia, jež měla premiéru roku 1773 v Livornu. Ukrajinským rodákem byl rovněž jeden z nejvýznamnějších domácích operních tvůrců u petrohradského dvora Dmitrij Bortňanskij (1751–1825), autor několika oper na italská a francouzská libreta. (omezený přístup)Istorija ukrajinskoj muzyky 1, kap. Музичний театр, s. 257–261.
Veřejná divadla na území dnešní Ukrajiny vznikala ve městech od konce 18. století, a to nejdříve ve Lvově, jenž jako hlavní město Haliče po jejím připojení k Habsburské monarchii (1772) zažil rychlý kulturní rozkvět: roku 1774 vzniklo německé operní divadlo (bylo v provozu do roku 1872) a roku 1780 i polské (do 1939). (omezený přístup) Neslavnějším obdobím lvovské opery byla léta 1873–1900, kdy zde jako druhý a poté první kapelník působil a několik svých oper uvedl významný polský skladatel Henryk Jarecki. náhled|vlevo|Lvovské tzv. Skarbkovo divadlo, hostící v letech 1842–1872 německá a v letech 1872–1900 polská operní představení. Akvarel z doby kolem roku 1900 V ruské části Ukrajiny vzniklo – díky tradicím hudebního školství – vzápětí divadlo v Charkově (1780).Neef, s. 85. (omezený přístup) Operní představení v Kyjevě jsou doložena od roku 1803, (omezený přístup) roku 1810 bylo postaveno i divadlo v nově založené a rychle se vyvíjející Oděse (ruská operní společnost zde byla založena již o rok dříve). (omezený přístup) Divadla v ruské části Ukrajiny nejprve neměla vlastní umělecký personál a byla pronajímána na jednotlivé sezóny putovním, zejména italským operním společnostem.Istorija ukrajinskoj muzyky 2, kap. Muzyčno-dramatyčnyj teatr, s. 337–338. Zejména Oděsa, jež byla největším jihoruským městem a střediskem mezinárodního obchodu, se stala v 19. století významným střediskem italské a francouzské opery.Istorija ukrajinskoj muzyky 2, kap. Muzyčno-dramatyčnyj teatr, s. 337. K italskému repertoáru přispívali i domácí skladatelé (Alexander Katakuzenos: 1860, Jurjevič: a ). Pouze zde se také italská představení udržela až do počátku 20. století.
Pro vznik stálých divadelních souborů u městských divadel nebyly do poslední třetiny 19. století vhodné podmínky, zejména chyběl kvalifikovaný personál, zatímco vysoká šlechta si až do zrušení nevolnictví roku 1861 mohla dovolit udržovat na svých sídlech početné nevolnické orchestry i herecké soubory. Teprve po zrušení nevolnictví mohla být z uvolněných hudebníků ustavena v ukrajinských městech stálá umělecká tělesa, a to nejprve v Kyjevě, kde vzniklo první ruské operní divadlo mimo Petrohrad a Moskvu. Askoldovou mohylou Alexeje Nikolajeviče Verstovského zde 27. října (podle gregoriánského kalendáře 8. listopadu) 1867 začal působit ruský operní soubor, jehož hudebníci se rekrutovali z velké části ze zrušeného nevolnického orchestru hraběte Pavla Petroviče Lopuchina (1788–1873), zatímco zpěváky přivezl podnikatel Ferdinand Berger z Petrohradu.Istorija ukrajinskoj muzyky 2, kap. Muzyčno-dramatyčnyj teatr, s. 338. Od roku 1874 se hrály opery v ruštině soustavněji i v Charkově, kde se organizace souboru ujal zpěvák Alexandr Semjonovič Rapport.Istorija ukrajinskoj muzyky 2, kap. Muzyčno-dramatyčnyj teatr, s. 339. Charkovský soubor zanikl roku 1886, definitivně však byl obnoven roku 1890.Istorija ukrajinskoj muzyky 2, kap. Muzyčno-dramatyčnyj teatr, s. 343. U charkovského divadla působil jako dirigent také Váša Suk, který zde v premiéře uvedl i svou operu Lesův pán (1900, téhož roku i v Kyjevě). V Oděse se opery v ruštině začaly hrát roku 1873, avšak ruská opera plně nahradila italskou až roku 1910. Operní soubor byl mezitím konsolidován při otevření nového divadla roku 1887. Repertoárově se všechna tato tři divadla orientovala na carskou operu v Petrohradě (Mariinské divadlo) a Moskvě (Velké divadlo), jen někdy dávala příležitost uvést svá operní díla svým domácím hudebníkům (Leonid Dmitrijevič Malaškin, Váša Suk), mezi nimiž se však žádná výrazná osobnost neprojevila.Istorija ukrajinskoj muzyky 2, kap. Muzyčno-dramatyčnyj teatr, s. 343, 345. V ukrajinském jazyce tato divadla nehrála, koncem 19. a počátkem 20. století však bývaly jejich budovy mimo sezónu někdy pronajímány ukrajinským divadelním společnostem.
Od roku 1877 fungovalo profesionální veřejné divadlo hrající též opery, a to v německém jazyce, rovněž v Černovicích, nejprve pod záštitou města a od roku 1884 v režii místního divadelního družstva. Rozkvět opery (a hudebního života obecně) v Černovicích je spojován se jménem skladatele Vojtěcha Hřímalého, který zde uvedl i své opery Zakletý princ a Švanda dudák.
Řada ruských skladatelů napsala opery na ukrajinská folklórní nebo historická témata – například Rimského-Korsakova Noc před Vánocemi a Májová noc, Čajkovského Mazepa a Střevíčky nebo i Borodinův Kníže Igor. Jejich přijetí na Ukrajině však nebylo jednoznačné a nacionalistické kruhy tato díla odmítaly jako vzdálená ukrajinskému duchu.
Domácí kořeny ukrajinské opery Na rozdíl od mnoha jiných národních operních škol vykazuje ukrajinská opera – vedle aspektů převzatých z mezinárodní operní kultury – návaznost na lidové a pololidové divadelní tradice, a to nejen z hudebního, ale i z dramatického hlediska.Istorija ukrajinskoj muzyky 2, kap. Operna tvorčisť (Bulat T. P., Olijnyk O. S.), s. 184–185.Istorija ukrajinskoj muzyky 3, kap. uzyčno-teatralna tvorčisť (Mucha А. І.), s. 140.
Školské drama Od počátku 17. století se na Ukrajině objevuje školské drama, jež vychází patrně z jezuitských vzorů zprostředkovaných polským katolickým prostředím, ale záhy si je osvojily i pravoslavné vzdělávací instituce včetně nejvýznamnější z nich, Kyjevsko-mohyljanské akademie.
Školská dramata předváděli studenti škol na veřejnosti; nejrozšířenějšími tématy byly hry vánoční a velikonoční (mystéria), dále též mirákly (ze života svatých), morality (alegorická mravoučná dramata) a historická dramata. Od počátku měly výraznou hudební (vokální i instrumentální) i taneční složku. Jejich struktura měla zpravidla dvě roviny: hlavní, vážný či posvátný děj se odehrával ve stylizované, vznešené rovině, čemuž odpovídal i použitý jazyk – církevní slovanština, polština či ruština nebo i latina –, zatímco mezi vážné scény byly vloženy scény komické, tzv. intermedia, v nichž vystupovaly lidové postavy mluvící a zpívající místním jazykem. Představení využívala hudby různého původu, často lidové nebo lidové hudbě blízké.
Příkladem takové hry, který byl rekonstruován a uveden i v novější době, je tzv. Rostovská hra (Komedie o Kristově narození) ukrajinského učence a duchovního Danila Savviče Tuptala, známějšího pod jménem Dimitrij Rostovský (1651–1709).Neef, s. 707–710.
Vertep Rovněž od 17. století je na Ukrajině doložena tradice lidového loutkového divadla zvaného vertep (vertěp).Serdjuk a kol., část I, oddíl 3. Narodnyj teatr, Dostupné onlineNeef, s. 83–84.K vertepu podrobně . Jeho dramaturgie se podobá školním hrám: má dvě části, náboženskou (zpravidla hra o Narození Páně) a světskou, a obě obsahové roviny představení jsou symbolicky odděleny pomocí typického dvouúrovňového jeviště. Vzájemný poměr vertepu a školského dramatu není jednoznačný, ovlivňovaly se však navzájem a k velkému rozvoji vertepu dochází právě po zákazu školských her na Mohyljanské akademii roku 1765. Toto velmi populární loutkové divadlo bylo provázeno živou instrumentální hudbou i zpěvem, mělo často i činoherní složku a vyvinulo se i „vertepské drama“ neboli „živý vertep“, ve kterém namísto loutek vystupovali pouze herci. Charakteristickým prvkem vertepu, přesněji jeho světské části, byly typizované situace a postavy, ztvárňované s hrubozrnným humorem. Hlavní postavou býval neohrožený záporožský kozák, dále vystupovali nedovtipný Děd a svárlivá Bába, krasavice Darja Ivanivna, prostořeká šenkýřka Chvasja, poživačný Ďáček (kaplan), domácí hrdiny doplňovaly karikatury jiných národností: ruských vojáků (Moskalů), Maďarů, Poláků, Cikánů nebo Židů. Tyto scénky často přejímaly lidové obřady nebo hry a obsahovaly lidové písně a tance.K vertepu blíže Istorija ukrajinskoj muzyky 1, kap. Narodnyj teatr (Archimovyč L. B.), s. 130–136.
Vertep (společně se zpívanými lidovými obřady) označil za výchozí podobu ukrajinské národní opery již její zakladatel Mykola Lysenko.Istorija ukrajinskoj muzyky 1, kap. Muzyčnyj teatr, s. 127, 132.
Měšťanský vaudeville I na výše uvedené tradice navázalo novodobé ukrajinské divadlo. Jeho zakladatelem je poltavský spisovatel Ivan Petrovyč Kotljarevskyj (1769–1838). Poté, co položil základy moderní ukrajinštiny ve svém několikadílném satirickém eposu Aeneida, vedl v letech 1817–1821 Poltavské lidové divadlo a napsal pro ně roku 1819 dvě komedie, Natalka Poltavka ( , 1819) a Voják–čaroděj (, 1819). Tyto hry, odehrávající se na ukrajinském venkově, měly formu vaudevillu, tj. byla v nich řada písní a sborů, jejichž nápěvy Kotljarevskyj zčásti napsal sám, z větší části však převzal již existující známé městské i venkovské písně (autorský podíl není zcela vyjasněn). V dramaturgii i vyjadřování autor využívá tradice intermedií, vertepu i své znalosti ukrajinského folklóru.Istorija ukrajinskoj muzyky 1, kap. Muzyčnyj teatr, s. 266–272. Zejména Natalka Poltavka se stala natrvalo nejoblíbenějším divadelním kusem na Ukrajině, hraným amatérskými, kočovnými i plně profesionálními divadly; významný dramatik a divadelní organizátor Ivan Karpenko-Karyj ji nazval „pramáti ukrajinského národního divadla“.Istorija ukrajinskoj muzyky 1, kap. Muzyčnyj teatr, s. 266.Istorija ukrajinskoj muzyky 3, kap. Muzyčno-teatralne žyttja, s. 279.