Tato stránka obsahuje seznam rodů, jež byly mediatizovány mezi roky 1806 a 1815.

Definice mediatizovaných rodů Definice mediatizovaných se postupně vyvíjela. Vídeňský kongres v l. 1814–15 se věnoval výhradně zajištění autonomních práv na mediatizovaných dominiích pro mediatizované rody ze strany protektorských států. Za mediatizované rody se tehdy postavil císař František I., který měl být garantem jejich práv. Tehdy se také objevil pojem "Stavovský pán" (Standesherr), údajně poprvé použitý bádenským tajným radou Brauerem.GOLLWITZER..., s. 20 Zakládací akta Německého spolku autonomii mediatizovaných potvrdila a rovněž přidala vágní uznání rovnorodosti mediatizovaných rodů s vládnoucími dynastiemi, ačkoli o bývalých suverénních hrabatech bylo v tomto smyslu, na rozdíl od knížat, mluveno jen velmi nejasně. Jak akta Vídeňského kongresu, tak Zakládací akta Německého spolku (především § 14 Zakládacích akt Spolku) se však shodovala na tom, že zvláštní přednostní práva mediatizované vysoké šlechty před šlechtou ostatní, se týkají knížecích a hraběcích rodů, které měly k 12. červenci (datum vyhlášení Rýnského spolku), potažmo 6. srpnu 1806 (datum zániku Svaté říše římské) ve své držbě říšské bezprostřední (reichsunmittelbar) území a zároveň z něj plynoucí říšské stavovství (Reichsstandschaft). V tomto smyslu hovořil i výsledek jednání sněmu Německého spolku v srpnu 1825. Tehdy se jednalo o právech mediatizovaných ve smyslu jejich společenského postavení a rovnorodosti s vládnoucími rody. Byl potvrzen predikát "Jasnost", těm mediatizovaným knížecím rodům, které držely říšské stavovství v kurii knížat. V rozporu s pohledem z roku 1815 však nebyla zatím zohledněna ani práva hrabat ani práva knížat v hraběcích kolegiích. O stavovských personalistech a říšských suverénních hrabatech bez říšského stavovství už vůbec nebyla řeč. Na druhou stranu nikdo nezpochybňoval autonomní práva hrabat na mediatizovaných územích, garantovaná již od roku 1815. Na žádost některých spolkových států, především Rakouska, které již v září 1825 udělilo predikát "Jasnost" i knížecím rodům sedícím v dobách Svaté říše v hraběcích kolegiích, byl výsledek rokování dalšího zasedání spolkového sněmu na podzim roku 1828 výrazně liberálnější. Bylo vyhověno žádostem protektorských států ve věci knížat i stále hlasitějším požadavkům ze strany hrabat.

Podle konečných podmínek z února 1829 patřil mezi mediatizované ve smyslu přednostního postavení mezi aristokracií a ve smyslu rovnorodosti s vládnoucími domy ten, kdo měl k 12. červenci, potažmo k 6. srpnu 1806, alespoň hraběcí titul a k tomu buďto říšské stavovství, včetně tzv. personalistů bez vlastního území nebo alespoň nějaké říšské bezprostřední území, podléhající pouze císaři. Přes toto zmírnění podmínek záleželo však nadále především na tom, jestli konkrétní suverén, kde měl daný mediatizovaný aristokrat své statky, nahlásil tohoto mediatizovaného k projednání sněmu o jeho statusu nebo ne. Pokud měl takový aristokrat statky ve více zemích, mohl být jeho mediatizovaný rang uznáván pouze někde, protože některé státy (Nizozemí, Belgie, Württembersko) neuznávaly za mediatizované bývalé personalisty a jiné (Bádensko, Württembersko, Prusko) zase neuznávaly za mediatizovanou aristokracii bývalé příslušníky říšského rytířstva, kteří získali již před r. 1806 hraběcí titul, ne ovšem říšské stavovství.

Nejednoznačnost definice Mediatizované rody, dnes uváděné v II. oddělení Gothajského almanachu, mají být z definice takové rody, které požívaly pouze prostřední (mediátní) vlády, nebyly plnými suverény a nad sebou měly vždy císaře jako svrchovaného představitele moci. Zároveň měly být podřízeny plné přímé a bezprostřední (immediátní) vládě v okamžiku zániku mediátního systému, tedy při zániku Svaté říše římské. Z této definice se však řada rodů vymyká. Na jednu stranu některé rody byly fakticky mediatizovány mocnějšími říšskými knížaty již před oficiálním datem mediatizace 12. července/6. srpna 1806 a k mediatizovaným rodům byly zařazeny jen proto, že na rozdíl od jiných, takto postižených si až do zániku říše uchovaly hlas na říšském sněmu (např. Schönburgové, Giechové či hraběcí větve Fuggerů) nebo prostřední (mediátní) vládu nikdy nevykonávaly a byly toliko říšskými volebními personalisty (Harrachové, Platenové z Hallermundu apod.). Konečně některé rody naopak přežily zánik Svaté říše a staly se suverénními. Nebudeme-li počítat rody mediatizované v průběhu roku 1806, tedy "vládnoucí" jen týdny či měsíce (o jejich osudu rozhodla již Zakládací akta Rýnského spolku), pak zbývají rody Kouniců (mediatizováni roku 1807), Salm-Salmů, Salm-Kyrburgů a Arenbergů (mediatizováni roku 1810), tedy rodů mediatizovaných Napoleonem a původních suverénů Rýnského spolku, rod Stolbergů z Wernigerode (mediatizovaní roku 1809 Saskem, ačkoli již jen nad nepatrným městečkem Schwarza, na které se nevázalo jejich dřívější říšské stavovství) a také rody, které suverenity zbavil "za trest" Vídeňský kongres, neboť se jednalo o bývalé spojence Napoleona (von der Leyen 1814, Isenburg-Birstein, 1815).

Naopak rody katolických švábských Hohenzolernů, mediatizované Pruskem roku 1849, se mezi mediatizované rody bez hlubšího zdůvodnění nepočítají a jsou v Gothajském almachu uváděni v řadách rodů suverénních v I. oddělení. Kupodivu ovšem mezi suverénními rody I. oddělení nejsou zařazeni potomci prince Wilhelma Wieda z Neuwiedu, který byl (alespoň formálně) v letech 1913–1925 vládnoucím knížetem albánským. Gothajský almanach je ovšem obdobně nedůsledný i v případě knížat III. oddělení, tedy rodů, které podle oficiálního řazení (přinejmenším) od roku 1805 dodnes neměly nikde vládnout. I zde je několik rodů vládnoucích kontinuálně i po roce 1806 (Joachim Murat v Bergu a Neapolsku do roku 1815 či knížecí rod Dadiani v gruzínské Mingrelii do roku 1857) či rodů povýšených k suverénních vládě, ačkoli jen velmi krátkodobé (např. Vilém Karel z Urachu byl roku 1918 určen jako Mindaugas II. za krále litevského nebo Gyula hrabě z Csesznéku se roku 1943 stal na jeden měsíc knížetem z Pindu a velkovojvodou makedonským. Přesto jsou rody jsou dodnes vedeny jen ve III. oddělení jako rody titulárních knížat, jsou-li navíc jen hraběcí, nejsou v Gothajském almanachu uváděny vůbec.

Práva mediatizovaných rodů

Práva plynoucí z původu náhled|Heraldický klobouk knížat v německých zemích (původně klobouk říšských knížat – tzv. Fürstenhut)|alt=Princely heraldy crown.png náhled|Heraldická koruna mediatizovaných hrabat (tzv. Erlauchtkrone)|alt=Erlauchtkrone.png Hlavním privilegiem odvozeným od mediatizovaného původu byla garantovaná, v praxi však ne vždy dodržovaná zásada rovnorodosti s panovnickými domy (která vznikla mj. i kvůli zabezpečení dostatečného "genetického rezervoáru" pro suverénní dynastie, jejichž počet po napoleonských válkách rapidně klesl, a které navíc při sňatcích mnohdy dělily náboženské přehrady). Zejména mediatizovaná hrabata se v l. 1815–1918 jen málokdy spříznila s vládnoucími domy, které si v této době ještě víceméně "vystačily samy". Mediatizovaní, zejm. v Rakousku se běžně ženili a vdávali do rodin významnějších titulárních, tedy pouze šlechtických, knížecích a hraběcích rodin.GOLLWITZER..., 262–268 Konkrétně Hohenzollernové nebo Habsburkové měli ostatně velmi přísné domácí řády, korunní princové a následníci trůnu byli vyloučeni z možnosti sňatku s mediatizovanou princeznou a sňatek mezi členem hlavní linie mediatizované knížecí, nikoli však hraběcí rodiny a vedlejším habsburským arcivévodou/arcivévodkyní byl povolen teprve roku 1900.ŽUPANIČ, Jan, Nová šlechta..., S. 47 Domácí řády s pevně stanovenými sňatkovými pravidly měly i domy mediatizované.GOLLWITZER..., s. 148–149

K dalším privilegiím patřilo automatické přidělení hodnosti poručíka v zemi, kde mediatizovaný šlechtic žil a kde se chtěl pokusit o vojenskou kariéru a zároveň zproštění povinné vojenské služby (v Rakousku jen do roku 1848).GOLLWITZER..., s. 47 Dědičné místo a virilní hlas v panské sněmovně parlamentu protektorské zeměGOLLWITZER..., s. 35 byly možné jen v těch státech Německého spolku, kde nějaký parlament vznikl (př. v Bavorsku 1819, v Sasku 1831, v Prusku 1854, v Rakousku 1861). Zastoupení mezi krajskými nebo provinciálními stavy však bývalo možné ihned, rovněž právo hlavy rodu soudit a trestat přečiny členů vlastní rodiny. Až do roku 1877 (27. ledna) byli mediatizovaní v Německém císařství privilegovaným stavem z hlediska soudů a až do roku 1918 přetrvaly některé jejich menší výhody v oblasti práva trestního.GOLLWITZER..., s. 34 Nezanedbatelné bylo právo usadit se v kterékoli zemi Německého spolku s garancí přednostního postavení před ostatní šlechtou, ne vždy však vyslyšené (např. mediatizovaný status rodu Stadion-Thannhausen v Rakousku, který nebyl nikdy uznán, pokud šlo o nárokovatelné členství v panské sněmovně říšské rady).ŽUPANIČ, Jan, Nová šlechta..., S. 46

Hlava každého rodu měla též právo držet si čestnou stráž a "dvorské úředníky" jako kancléře či archiváře a právo na vlastní rodový archiv jako takový (což ovšem např. v Rakousku, tedy i v Čechách bylo právem šlechtických rodů obecně). Důležité právo, dané původem, bylo i právo vyhlásit týdenní smutek v rámci svého stavovského panství, pokud rod takové vlastnil, někdy i na "běžných" šlechtických panstvích mediatizovaného rodu. Právo na smutek a obecné zádušní modlitby ve všech panských kostelích bylo garantováno např. v Bavorsku.GOLLWITZER..., s. 75 Rody také bývaly osvobozeny od cel na veškeré potraviny a některé další spotřební produkty, určené k přímé spotřebě aristokratických domácností a minidvorů. Nevyslyšeno, ale neustále slibováno zůstalo zřízení kuriátního hlasu v Německém spolku, kde by všichni mediatizovaní ze všech německých států dohromady, měli společně jeden hlas.GOLLWITZER..., s. 97–102 Poslední vážný návrh tohoto druhu byl podán na spolkovém sněmu v roce 1863 ze strany císaře Františka Josefa I., byl však po projednání zamítnut.GOLLWITZER...., s. 46, s. 119–120 Všechna tato práva, včetně práva na odpovídající predikát pro hlavu rodu, byla spojena výhradně se "vznešenou krví" a pokud nějaký mediatizovaný své území po mediatizaci prodal, tato práva nebyla nijak dotčena.

Podle některých, spíše okrajových právních teorií, mají mediatizovaná knížata či přinejmenším ta z nich, která byla držiteli velkého palatinátu s právem nobilitace, ještě dnes oprávnění povyšovat do šlechtického stavu.

Práva plynoucí z držby mediatizovaného území Tato práva nebyla vázána na původ, ale na držbu mediatizovaného území (Standesherrschaft). Stavovské panství bylo chápáno jako jakési podúzemí (Unterlandesherrschaft) s vlastními právními vztahy (ius territoriale subalternum).GOLLWITZER..., s. 17 Jako právní precedens pro stavovská panství užil sněm Německého spolku roku 1815 vztah rodu Hessen-Rothenburg, vedlejší větve hesenských lankrabat, vůči vládnoucí rodové linii Hessen-Kassel a autonomii hesensko-rothenburských statků v rámci Hesenského kurfiřtství.GOLLWITZER..., s. 53 Zvláštní práva, ze stavovského panství odvozená, mohl získat i ten, kdo si toto panství koupil. Při prodeji panství či vymření rodu jeho držitelů, ale měl suverén země vždy právo mediatizované území zrušit. Navíc vlastník mediatizovaného území měl povinnost v případě prodeje či závěti (pokud jeho rod vymíral) nabídnout nejprve své panství k prodeji svému suverénovi. Rovněž nesměl své panství prodat suverénnímu panovníkovi mimo Německý spolek. Prodat území jinému panovníkovi v rámci Spolku či mimoněmeckému šlechtici či obecně velkostatkáři ale povoleno bylo, byť poslední slovo měl vždy panovník dané země.