Metro v Kyjevě () tvoří systém tří linek podzemní dráhy pod Kyjevem, hlavním městem Ukrajiny. Jedná se o tzv. „těžké“ metro sovětského typu. V roce 2018 denně přepravilo okolo 1,4 milionu lidí. Jde o nejstarší systém svého druhu v zemi a třetí v bývalém Sovětském svazu. V provozu je kyjevské metro od roku 1960 a do roku 1991 neslo název Metropoliten imeni V. I. Lenina (). Provozovatelem dráhy a drážní dopravy je KP Kyjevské metro.
Metro má v současné době tři linky značené názvem a barvami: Svjatošynsko-Brovarska (červená), Obolonsko-Teremkivska (modrá) a Syrecko-Pečerska (zelená). Budoucí linka Podilsko-Vyhurivska, která má mít oranžovou barvu, se začala stavět v roce 1993. Dohromady síť měří 67,5 km a soupravy zastavují v 52 stanicích. Linky metra překračují mosty na třech místech řeku Dněpr. Svjatošynsko-Brovarska linka zahrnuje také 6 km pozemní trati.
Konstrukce Kyjevské metro je tzv. „těžké“ metro sovětského typu, budované s cílem dosáhnout co nejvyšší přepravní kapacity. Většina úseků metra je vedena pod povrchem, pouze některé úseky na okraji sítě jsou povrchové nebo nadzemní. Jednotlivé linky metra se nekříží přímo, ale v různých úrovních; vlaky mezi nimi mohou přejíždět pomocí manipulačních spojek, cestující přecházejí přestupními chodbami.
Typologicky patří síť metra převážně k radiálnímu typu.
Podobně jako v jiných městech bývalého východního bloku metro tvoří tři linky uspořádané tak, že v centru města se nachází přestupní trojúhelník. Úseky pod centrální částí města jsou založeny hluboko, aby byly v případě války využitelné jako protiatomové kryty pro civilní obyvatelstvo.
Linky překonávají Dněpr vyhrazenými mosty (metromosty). Zatímco linka Svjatošynsko-Brovarska zůstává po překonání Dněpru na povrchu, linka Syrecko-Pečerska se poté opět vrací pod zem.
Linkové vedení Síť obsahuje tři linky o délce 67,5 km (celkem 69,6 km – z toho 6 km vede po povrchu), na kterých se nachází 52 stanic.
Každá linka má svou vlastní trať, v žádném úseku není vedeno více linek. Přestup mezi nimi je možný v šesti stanicích: Teatralna, Chreščatyk, Majdan Nezaležnosti, Plošča Ukrajinskych Herojiv, Palac sportu a Zoloti vorota, které tvoří vrcholy „přestupního trojúhelníku“ pod centrem města. Přestupní stanice nemají jednotné názvy jako například v Moskvě či v Praze, nýbrž má každá svůj vlastní název, například Zoloti vorota (dle Zlaté brány, která se nachází v okolí stanice). Soupravy mohou přejíždět mezi všemi linkami, což se využívalo hlavně v časech, kdy některé linky neměly vlastní depo. +Č.NázevOtevřenoDélkaPočet stanicSvjatošynsko-Brovarska ()196022,7 km18Obolonsko-Teremkivska ()197621,0 km18Syrecko-Pečerska ()198923,8 km16 Celkem 67,5 km 52Č.Název plánované linkyOtevřeníDélkaPočet stanicPodilsko-Vyhurivska ()po roce 2025~1616–18Livoberežna ()není známo~11,512–13Vyšhorodsko-Darnycka ()není známopo roce ~203716 Celkem ~27,5 km ~44
Svjatošynsko-Brovarska – M1 náhled|Pohled na eskalátory v Stanici metra Arsenalna, která je druhou nejhlubší stanicí metra na světě
Linka Svjatošynsko-Brovarska vede z Akademmistečka do Lisového masyvu a je označena červenou barvou. Na trati se nachází 18 stanic a celková délka linky je 22,7 km. Výstavba první části trasy byla zahájena v roce 1949, otevřena byla 6. prosince 1968. Tento úsek vedl mezi stanicí Dnipro a Vokzalna. Linka později překonala řeku Dněpr metromostem a dále na východ vedla na povrchu. Linka se také rozšiřovala na západ do čtvrtí Šuljavka a Svjatošyn. Poslední rozšíření bylo do stanice Akademmistečko v roce 2003.
Obolonsko-Teremkivska – M2 náhled|Stanice metra Majdan Nezaležnosti, byla jedna z nejstarších stanic na Obolonsko-Teremkivské lince
Linka Obolonsko-Teremkivska vede ze sídliště Oboloň do sídliště Teremky a je označena modrou barvou. Na trati se nachází 18 stanic a celková délka linky je 21 km. Dříve se linka nazývala Kurenivsko-Červonoarmijska, byla však přejmenována, protože původní název neodrážel skutečnou trasu linky. Výstavba první části trasy byla zahájena v roce 1971, otevřena byla 17. prosince 1976. Tento úsek vedl mezi stanicí Majdan Nezaležnosti a Kontraktova plošča. Linka se později rozšiřovala na sever do sídliště Oboloň a také na východ do čtvrtí Holosijiv a Teremky. Poslední rozšíření bylo do stanice Teremky v roce 2013.
Syrecko-Pečerska – M3
Linka Syrecko-Pečerska vede ze sídliště Syrec do Červeného chutiru a je označena zelenou barvou. Na trati se nachází 16 stanic a celková délka linky je 23,8 km. Výstavba první části trasy byla zahájena v roce 1981, otevřena byla 31. prosince 1989. Tento úsek vedl mezi stanicí Zoloti vorota a Klovska. Linka se později rozšiřovala na sever do sídliště Syrec a také na jihovýchod do čtvrtí Osokorky a Charkivskyj masyv. Poslední rozšíření bylo do stanice Červonyj chutir v roce 2008.
Historie náhled|Článek o projektu Kyjevského metra v Kievljaninu v roce 1916 v ruštině
Návrhy a plány V Kyjevě se myšlenka podzemní dráhy poprvé objevila v roce 1884. Projekt počítal s podzemní tratí od břehu Dněpru přes Poštovní náměstí až po čtvrť Bessarabka. Zastupitelé vedení města však tento projekt odmítli.
Druhý plán na vytvoření systému rychlé dopravy pod městem se datoval k roku 1916, tehdy americko-ruská obchodní společnost plánovala shromáždit velkou sumu finančních prostředků a vytvořit ještě v carském Rusku podzemní dráhu. Ve svém úsilí pokračovala i po rozpadu země v krátkém období ukrajinské nezávislosti. Celý plán byl odmítnut po přičlenění Ukrajiny do Sovětského svazu.
V sovětských dobách se začaly první projekty metra objevovat už před druhou světovou válkou, a to ve spolupráci s experty z Moskvy. Dva roky po přesunutí hlavního města Ukrajiny z Charkova do Kyjeva předsednictvo místního sovětu zpracovalo analýzu výstavby metra, které se mělo stát součástí přestavby města na moderní metropoli USSR. Přestože realizaci na konci 30. let nestálo téměř nic v cestě, celý projekt musel být vzhledem k válečným událostem zrušen.
Výzkum a výstavba Po válce bylo město zničené a muselo být opraveno. Dne 5. srpna 1944 bylo usnesením Rady lidových komisařů SSSR nařízeno příslušným institucím zahájit průzkumné práce, vypracovat technický projekt a celkový odhad ceny. Lidový komisariát financí SSSR přidělil projektu průzkumných prací jeden milion rublů z rezervního fondu Rady lidových komisařů.
V roce 1949 byl vytvořen Kyjivmetrobud v čele s Pylypem Kuzminem. Aby bylo možné určit směr první trasy, odborníci analyzovali intenzitu dopravy obyvatel Kyjeva jak na centrálních komunikacích města, tak i na ulicích vzdálených od centra. Tato analýza tvořila základ mapy toků cestujících v Kyjevě, která naznačovala, odkud a kam by měla vést trasa metra a kde přesně stavět stanice. Teprve poté byly zahájeny projektové práce.
S výstavbou podzemní dráhy se začalo v srpnu 1949, a to v úseku mezi stanicemi Dnipro a Arsenalna. Už od počátku stavbu provázely komplikace, například svérázná topografie území, propady, které odplavily podzemní vrstvy půdy, a další projektem nepředvídané potíže. Ty měly značný vliv na zpoždění harmonogramu prací.
Počátkem roku 1958 byla vyhlášena soutěž o nejlepší projekty stanic a byla vytvořena komise pro posouzení soutěžních prací. V červenci téhož roku byla zahájena výstava kolektivních projektů, kde bylo představeno 80 prací, realizovaných ve stanicích Dnipro, Arsenalna, Chreščatyk, Universytet a Vokzalna.
náhled|300x300bod|Rozšiřování metra v Kyjevě (animace v ukrajinštině)
Otevření a rozvoj první linky Dne 6. listopadu 1960 byl slavnostně otevřen úsek o délce 5,2 km. Nejstarší stanice jsou dnes součástí linky Svjatošynsko-Brovarska, která spojuje východ města se západem.
U stanice Dnipro se nacházelo provizorní depo, které bylo propojeno se stanicí metra točnou, jež se nacházela pod druhým nástupištěm stanice. Souprava se na točně otočila a následně byla vyvezena nahoru do stanice. Linka byla obsluhována třívozovými vlaky s vozy typu D vyrobenými Mytiščinským strojírenským závodem. Soupravy byly přepravovány do depa Dnipro přes železniční stanici Darnycja. K převozu souprav sloužily speciální tramvajové vozíky.
Další úsek linky byl otevřen v roce 1963. Úsek obsahoval dvě nové stanice, Politechničnyj instytut a Zavod Bilšovyk.
V roce 1965 linka překročila řeku Dněpr metromostem směrem do nových sídlišť na východě. Mezi stanicemi Livoberežna a Darnycja bylo otevřeno stálé depo Darnycja, jehož výhodou byla blízkost železniční stanice Kyjiv-Dniprovskyj. V roce 1968 následovalo další prodloužení do stanice Komsomolska.
V roce 1969 metro převzalo nové soupravy typu E, které nahradily soupravy typu D odeslané do Petrohradu. Metro obsluhovaly soupravy typu E a Ež.
V roce 1971 se trať prodloužila směrem na západ, úsek obsahoval tři nové stanice, Žovtneva, Nyvky a Svjatošyno.
Dne 5. prosince 1979 byla otevřena nejvýchodnější stanice metra Pionerska.
Druhá linka V roce 1971 se začala budovat také druhá, severojižní linka, známá pod názvem Kurenivsko-Červonoarmijska (dnes Obolonsko-Teremkivska). Původní název „Kurenivsko-Červonoarmijska“ neodrážel skutečnou trasu, ale původní projekt linky. V polovině 60. let stavební plány počítaly s výstavbou linky do čtvrti Kurenivka, která se nacházela v okolí dnešní stanice metra Tarasa Ševčenka. Kvůli plánům výstavby sídliště Oboloň bylo rozhodnuto vést metro na toto sídliště.
Nový úsek mezi stanicemi Kalininova plošča, Poštova plošča a Červona plošča byl hloubený, tudíž bylo zbouráno mnoho historických budov v Podilu. Během výstavby stanice Červona plošča v létě 1972 bylo objeveno sídlo z dob Kyjevské Rusi. Kvůli archeologickému průzkumu se výstavba úseku výrazně zpomalila.
První úsek druhé linky byl otevřen 17. prosince 1976.
náhled|Stanice Herojiv Dnipra byla otevřena v roce 1982
Dne 19. prosince 1980 bylo otevřeno prodloužení směrem na sever, úsek obsahoval tři nové stanice, Tarasa Ševčenka, Petrivka a Prospekt Kornyjčuka. V roce 1982 bylo otevřeno další prodloužení na sever do stanic Minska a Herojiv Dnipra. V letech 1981 a 1984 proběhlo také prodloužení jihozápadním směrem do stanic Plošča Lva Tolstoho, Respublykanskyj stadion, Červonoarmijska a Dzeržynska. Poté se výstavba na jihozápad zastavila z důvodu obtížného průchodu pod řekou Lybiď.
Na severu se otevřelo nové depo Oboloň, které již disponovalo novějšími soupravami typu 81-71. Před otevřením depa se soupravy na druhou linku dostávaly přes manipulační spojku z první linky.
náhled|Stanice Zoloti vorota byla jako jedna z mála stylyzována do ukrajinské kultury
Třetí linka Stávající dvě linky doplnila na konci 80. let ještě třetí, Syrecko-Pečerska. Stavební práce na prvním úseku započaly v roce 1981, první tři stanice byly dokončeny po osmi letech. Byly to stanice Zoloti Vorota, Palac Sportu a Mečnikova. Kvůli výstavbě stanice Zoloti Vorota musela být postavena i nová přestupní stanice na první lince, a to stanice Leninova, otevřená v roce 1987, jež se po otevření linky stala přestupní. Tyto stanice byly také poslední otevřené v rámci začlenění Ukrajiny do Sovětského svazu.
I přes rozpad Sovětského svazu a vyhlášení nezávislosti Ukrajiny, pokračovaly práce na výstavbě rychlým tempem. Pět dní po vyhlášení nezávislosti, 30. prosince 1991, se otevřel úsek se dvěma stanicemi, Družby narodiv a Vydubyči. Již v roce 1992 byl otevřen úsek, který překonával Dněpr přes Pivděnnyj most, a zahrnoval dvě nové stanice, Slavutyč a Osokorky.
Stanice Pečerska a Telyčka nebyly při otevírání úseků, na kterých se nachází, dokončeny. Zatímco stanice Pečerska byla nakonec otevřena v roce 1997, práce na Telyčce se zastavily a stanicí se projíždí.
V roce 1994 byly uvedeny do provozu stanice Pozňaky a Charkivska. V roce 1996 se otevřela stanice Lukjanivska, jež rozšířila linku na sever. Mezi stanicemi Lukjanivska a Zoloti Vorota se nachází další nedokončená stanice, a to Lvivska Brama. Stanice nebyla dokončena z důvodu chybějící komplexní rekonstrukce Lvovského náměstí a nedostatku financí. Od té doby byly práce na ní zastaveny.