Zlaté Hory (1869–1948 Cukmantl,Vyhláška ministerstva vnitra č. 3/1950 Sb., o změnách úředních názvů míst v roce 1949. Dostupné online. Zuckmantel, Złote Góry, Cukmantel, Złote Gůry, latinsky Cucmantel) jsou slezské město ležící na severovýchodě okresu Jeseník při hranicích s Polskem na Zlatém potoce. Žije zde obyvatel. Z města vede lokální železniční trať, která se v Mikulovicích napojuje na trať do Jeseníka. Zlaté Hory tvoří přirozené centrum mikroregionu Zlatohorsko. Jde o významné poutní místo a turisticky atraktivní lokalitu.
Název Původní jméno Zuckmantel souvisí s největší pravděpodobností s hornickou činností. Německý slovník autorů Grimmů vysvětluje výraz Zucken: „když muž poklepe mlátkem na skálu, je slyšet tlumený zvuk, když je hornina rozpukaná v místě úzkého přechodu tam, kde ruda prostupuje do skály.“ Slovo mantel je v němčině v hornických výrazech velmi frekventované. V témže slovníku je prezentováno jako „kabát v hornictví, ale také lem, či úzký přechod tam, kde je ruda vsazena do minerálu.“ Často znamená také příkrov jalové horniny kryjící rudnou žílu.
V 15.–17. století se město nazývalo též Edelstadt podle blízkého hradu Edelstein. Dnešní české jméno dáno po druhé světové válce podle někdejší místní těžby zlata.Hosák, Šrámek: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, Praha 1970, str. 147-149.
Poloha Město Zlaté Hory sousedí na severu s Polskem (gmina Głuchołazy), na západě s obcí Mikulovice a městem Jeseník, na jihu s obcí Heřmanovice a na východě s obcí Petrovice. Od okresního města Jeseník je vzdáleno 25,5 km a od krajského města Olomouc 100 km.
Geomorfologicky patří Zlaté Hory k provincii Česká vysočina, subprovincii krkonošsko-jesenické (sudetské), oblasti jesenické (východosudetské), geomorfologickému celku Zlatohorská vrchovina, podcelkům Bělská pahorkatina, Rejvízská hornatina a Hynčická hornatina). Nejvyšší horou je Orlík (1204 m n. m.) na katastru Horního Údolí, dalšími významnými vrcholy jsou např. Biskupská kupa (889 m n. m.) s rozhlednou, Zámecký vrch (702 m n. m.) s hradem Edelštejnem, Příčný vrch (975 m n. m.), Zámecký pahorek (868 m n. m.), Zámecký vrch (934 m n. m.) s hradem Koberštejnem, Jelení hora (878 m n. m.), Stará hora (1043 m n. m.), Kazatelny (926 m n. m.), Přední Jestřábí (868 m n. m.), Bílý kámen (613 m n. m.), Strážisko (610 m n. m.).
Území Zlatých Hor patří do povodí Odry, resp. Kladské Nisy a Opavy. Samotným městem protéká severním směrem Zlatý potok (polsky Złoty Potok), do kterého zleva ústí např. Modrý potok, Černý potok a již na polském území Skřivánkovský potok a zprava Jelení potok. Na Černém potoce je Černé jezero, na Skřivánkovském potoce Selský rybník a na Zlatém potoce poblíž státní hranice Zlaté jezero. V Horním Údolí pramení potok Olešnice (polsky Bialka), který dále teče severním směrem skrze Dolní Údolí a Ondřejovice a před Salisovem do něj zprava ústí potok Javorná, protékající stejnojmennou osadou. Většinu rejvízských mokřin, zejména Velké mechové jezero, odvodňuje Vrchovištní potok směřující na západ. Na katastru Horního Údolí pod horou Orlík pramení Černá Opava, která obtéká Zámecký vrch s hradem Koberštejnem, odvodňuje mj. rejvízské Malé mechové jezero a pokračuje jižně na Vrbno pod Pradědem.
Území města pokrývá z 21 % zemědělská půda (5 % orná půda, 14 % louky a pastviny) a z 71,5 % les.
Části obce Zlaté Hory (k. ú. Zlaté Hory v Jeseníkách) Dolní Údolí (k. ú. Dolní Údolí) Horní Údolí (k. ú. Horní Údolí) Ondřejovice (k. ú. Ondřejovice v Jeseníkách) Rejvíz (k. ú. Rejvíz) Rožmitál (k. ú. Zlaté Hory v Jeseníkách) Salisov (k. ú. Ondřejovice v Jeseníkách)
Historický přehled Středověk Do dosud neobydlené země na severním předhůří Jeseníků dorazila začátkem 13. století současně kolonizace prováděná vratislavskými biskupy (konkrétně biskupem Vavřincem, 1207–1232) směrem od biskupského hradu Otmuchova a moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem, bratrem českého krále Přemysla Otakara I., směrem od Opavy a Krnova. Kolem roku 1220 byly objevena zdejší ložiska zlaté rudy, nacházející se blízko povrchu a umožňující dobývání v povrchových, tzv. „měkkých“ dolech. Rovněž z potoků, včetně říčky Bělé, bylo možné získávat zlato rýžováním. Těžbu zde zahájil vratislavský biskup Vavřinec Doliveta, avšak roku 1222 doly obsadil markrabě Vladislav Jindřich, který je neodevzdal zpět biskupovi ani poté, co v jeho neprospěch rozhodla rozhodčí komise jmenovaná papežem Honoriem III. a složená z vesměs polských církevních hodnostářů. Téhož roku však markrabě zemřel a jeho dědicem se stal sám český král Přemysl Otakar I.
O těchto skutečnostech se dozvídáme z papežova listu z 27. ledna 1224, ve kterém papež krále žádá o vrácení zlatých dolů vratislavským biskupům. Je velmi pravděpodobné, že v té době existovala již jak hornická osada v místě pozdějšího města Zlaté Hory, tak hrad Edelštejn založený biskupem k ochraně dolů. Výslovně se však osada zmiňuje až v roce 1263 jako „Cucmantel“ (odtud německé Zuckmantel a počeštěné Cukmantl) a hrad Edelštejn dokonce až v roce 1281. Zřejmě někdy koncem 13. století vznikl nad městem i další hrad, zvaný Leuchtenštejn; je možné, že jej dal postavit vratislavský biskup náhradou za ztracený Edelštejn, stejně jako dnešní Hlucholazy vznikly náhradou za Zlaté Hory. náhled|vlevo|Hlavní náměstí v Cukmantlu koncem 19. století Sporů o hrad a město využili před rokem 1280 loupežní rytíři Ota a Oldřich z Linavy, kteří se jich zmocnili a pustošili i okolní biskupské majetky. Proto od nich hrad i osadu odkoupil opavský kníže Mikuláš I., nemanželský syn Přemysla Otakara II., a odevzdal je roku 1281 vratislavskému biskupu Tomáši Zarembovi (1270–1292). Ten se však dostal do sporu s vratislavským knížetem Jindřichem IV. Probem, který hrad dobyl a spolu se vsí a doly prodal opět Mikuláši I. Opavskému, který si je tentokráte ponechal. Zlaté Hory pak náležely až do roku 1477 k Opavsku.
Dolování se mezitím úspěšně rozvíjelo a roku 1306 obdržela ves Cukmantl městská práva dle magdeburského vzoru. Později město obdrželo i horní právo. Roku 1330 se prvně připomínají ražené štoly. V roce 1339 Jan Lucemburský město i s hradem Edelštejnem opavskému knížeti Mikuláši II. odebral (tehdy se zde poprvé zmiňuje kostel), avšak o 22 let později Karel IV. Cukmantl vrací nazpět. V letech 1377 až 1394 byl hrad Edelštejn centrem Hlubčicka. Roku 1443 získalo město mincovní právo. Za husitských válek město a okolí příliš neutrpělo. 24. června 1428 se však na Edelštejně sešla slezská knížata k poradě o společném postupu proti husitům.
Poslední opavský kníže z rodu Přemyslovců, Václav IV. Opavský, zastavil roku 1440 město Cukmantl i s doly a Edelštejnem knížeti Bolku V. Opolskému zvanému „Husita“ († 1460). Hrad v roce 1446 vyhořel a v něm shořela i městská práva. V roce 1465 panství od Bolkova bratra Mikuláše I. Opolského vyplatil Jiří z Poděbrad a připojil opět k Opavsku. Již o dva roky později však vojsko vratislavského biskupa a niského knížete Jošta z Rožmberka dobyla a pobořila hrad Edelštejn, ten už pak nebyl obnoven. Místo něho měl být ve městě opevněn zdejší kostel. V roce 1474 udělil uherský král Matyáš Korvín hrad i Cukmantl biskupovi lénem jakožto český král. Roku 1477 pak biskupové panství i formálně odkoupili od synů a dědiců Jiřího z Poděbrad a stali se tak na několik staletí jeho majiteli. Město se tak stalo součástí Niského knížectví.
16. století Vratislavští biskupové nejprve Cukmantl s doly zastavovali (1488 Heinz Reibnitz a Hanns Böttner, 1493 Hanns Nimptsch), avšak biskup Jan IV. Turzo (1506–1520), sám pocházející z uherského magnátského rodu zbohatlého hornickým podnikáním, zástavu ihned vykoupil a roku 1510 udělil městu nový horní řád. S ním začíná největší rozkvět zlatohorského dolování. Od Hlucholaz se začíná razit tzv. Tříkrálová štola o délce skoro 6 km. Velmi se o rozvoj dolování zasloužil též biskup Baltazar z Promnic (1539–1562). Zlatohorské zlato slouží k ražení biskupské mince, která se stala rozšířeným platidlem; vedle zlata se těží i měď, olovo a cín. V letech 1590 a 1591 byly nalezeny dva valouny zlata o hmotnosti 1,385 a 1,78 kilogramů, které byly věnovány do sbírky kuriozit císaře Rudolfa II. Od roku 1601 však výtěžek těžby zlata začíná upadat a její význam přebírá těžba mědi.
V roce 1579 se ve městě připomíná kostel sv. Valentina s farou. Cukmantlem od 50. let 16. století procházela poštovní trasa z Olomouce přes Nisu do Vratislavi a roku 1586 se zde prvně zmiňuje pošta, později významná instituce města.
17. a 18. století náhled|Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie náhled|Radnice V 17. století dochází k úpadku dolování i města samotného. Za třicetileté války Švédové obsazují a rabují město. Po válce následují čarodějnické procesy, při kterých bylo ve městě upáleno kolem 85 osob. Pro upalování byla postavena i speciální pec. Cukmantl (někdy nazývaný také jako Edelstadt) postihlo i několik velkých požárů. V roce 1656 je biskupská mincovna přeložena do Nisy. Roku 1661 se začala nad městem stavět kaple sv. Rocha, dokončená o pět let později. V 18. století dochází k rozmachu tkalcovství, i když se stále doluje. Dle údajů z roku 1733 je poměr tkalců k horníkům 191 ku 50.
Významnou institucí města byla pošta (do roku 1841 byla jediná v rakouské části Niského knížectví). V 17. století se v úřadě poštmistra střídali příslušníci rodiny Nentwigů, kteří nechali roku 1698 vystavět barokní budovu dnešní pošty, nejvýstavnější civilní budovu ve městě – zde se například roku 1766 ubytoval císař Josef II. Podobně zastávali týž úřad po celé 19. století Richterové.
V roce 1727 byla postavena na svahu Příčného vrchu dřevěná kaple Panny Marie, základ pozdějšího významného poutního místa. 22. června 1741 je město na příkaz pruského krále Bedřicha II. Velikého vypáleno Prusy – shořelo přes 300 domů. O rok později se z Cukmantlu stalo pohraniční město. To znamenalo i zřízení cukmantelské fary u zdejšího kostela Nanebevzetí Pany Marie. Hornictví již tehdy téměř zaniklo a v roce 1752 město přichází o horní privilegia, sestávající zejména z osvobození od daní. O obnovení těžby se pak v letech 1755 až 1784 pokoušel ve vlastní režii biskup Filip Gotthard Schaffgotsch, ale dolování se ukázalo jako ztrátové. Za sedmileté války došlo v roce 1759 v okolí Cukmantlu ke střetům mezi Rakušany a Prusy, Prusové byli odraženi. K ještě většímu střetnutí došlo 14. ledna 1779 za války o bavorské dědictví, i tentokrát byli Prusové u kaple sv. Rocha odraženi. 30. října 1756 se v Cukmantlu narodila matka hudebního skladatele Franze Schuberta Elizabeth Vitzová. V roce 1783 byla založena ve městě společnost pro péči o chudé.
19. a 20. století V roce 1839 bylo zavedeno v Cukmantlu osvětlování ulic a o dva roky později byla postavena silnice do Heřmanovic. O 20 let později ji následovala silnice do Petrovic. Na železnici bylo město napojeno roku 1896 a železnice ve městě také končí. Plány na prodloužení tratě se neuskutečnily. V letech 1864 až 1889 sídlil ve městě okresní finanční inspektorát. Od roku 1844 probíhaly opět pokusy o obnovu dolování. Pokusy o obnovu železných a měděných rud byly činěny v letech 1855 až 1878 a 1879 až 1903. Hornická činnost pak ustala v roce 1883, nikoliv však definitivně. V roce 1859 bydlelo v Cukmantlu 4100 obyvatel a stálo zde 529 domů. Město mělo značný průmyslový potenciál, který se ale po roce 1918 a 1945 vzhledem k nevýhodné poloze postupně snižoval. Nejvýznamnějším odvětvím se postupně stal průmysl kamene, respektive opracování žuly a mramoru. Největším závodem bylo kamenictví, brusírna a leštírna kamene A. Förstera založené roku 1860 (1867), které mělo roku 1915 300 zaměstnanců a několik filiálek v okolí. Po roce 1945 zestátněno. Dále kamenictví, brusírna a leštírna kamene J. Förstera založená roku 1896, které mělo roku 1930 60 zaměstnanců. Existovalo zde několik dalších kamenictví. K roku 1930 zde bylo ústředí Západoslezského žulového průmyslu.