Kypr, plným názvem Kyperská republika, je ostrovní stát ve východním Středomoří. Ačkoli se geograficky nachází v západní Asii, politickogeograficky a kulturně patří do jihovýchodní Evropy. Je třetím největším ostrovem ve Středozemním moři. Nachází se jihovýchodně od Řecka, jižně od Turecka, západně od Sýrie a Libanonu, severozápadně od Izraele a Palestiny a severně od Egypta. Na Kypru se nacházejí Brity kontrolované vojenské základny Akrotiri a Dhekelia, zatímco severovýchodní část ostrova je de facto spravována samozvanou Severokyperskou tureckou republikou, která je od Kyperské republiky oddělena nárazníkovou zónou OSN. Na převážně hornatém ostrově panuje středomořské klima s horkým a suchým létem a teplou vlhkou zimou. Kypr se rozděluje na šest distriktů; na ploše asi 9 200 km² žije přibližně 1,3 milionu obyvatel. Jeho hlavním a největším městem je Nikósie. Většina obyvatel jsou kyperští Řekové, dále kyperští Turci a Evropané neřeckého původu. Úředními jazyky jsou řečtina a turečtina.
Kypr byl poprvé osídlen lovci a sběrači přibližně před 13 000 lety, zemědělské osady vznikly o několik tisíc let později. Během pozdní doby bronzové se na Kypru (tehdy nazývaném Alašija) vyvinula urbanizovaná společnost úzce propojená s širším středomořským světem. Na konci 2. tisíciletí př. n. l. Kypr zažil vlny osídlení mykénskými Řeky. Následně byl obsazen několika říšemi, včetně Asyřanů, starých Egypťanů a Peršanů, od nichž ostrov v roce 333 př. n. l. převzal Alexandr Veliký. Po následné vládě Ptolemaiovského Egypta, klasické a byzantské říše, arabských chalífátů, francouzských Lusignanů a Benátčanů následovala více než tři staletí osmanské nadvlády v letech 1571–1878 (de iure do roku 1914). Kypr byl v roce 1878 na základě Kyperské úmluvy převeden pod správu Velké Británie a v roce 1914 byl touto zemí formálně anektován.
Budoucnost ostrova se stala předmětem sporů mezi dvěma významnými etnickými komunitami, kyperskými Řeky a kyperskými Turky. Od 19. století kyperští Řekové usilovali o enosis (spojení s Řeckem), které se v 50. letech 20. století stalo řeckou národní politikou. Kyperští Turci se zpočátku zasazovali o pokračování britské nadvlády, poté požadovali připojení ostrova k Turecku; v 50. letech 20. století společně s Tureckem zavedli politiku taksimu (rozdělení Kypru a vytvoření tureckého státu na severu ostrova). Po nacionalistických násilnostech v 50. letech byla Kypru v roce 1960 udělena nezávislost.Cyprus date of independence (click on Historical review) Krize v letech 1963-64 přinesla další násilí mezi oběma komunitami, přes 25 000 kyperských Turků bylo vysídleno do enkláv, a ukončila zastoupení kyperských Turků v republice. Dne 15. července 1974 provedli kyperští řečtí nacionalisté a příslušníci řecké vojenské junty státní převrat. Tato akce urychlila 20. července tureckou invazi na Kypr, která vedla k obsazení dnešního území Severního Kypru a k vysídlení více než 150 000 kyperských ŘekůBarbara Rose Johnston, Susan Slyomovics. Waging War, Making Peace: Reparations and Human Rights (2009), American Anthropological Association Reparations Task Force, p. 211 Morelli, Vincent. Cyprus: Reunification Proving Elusive (2011), DIANE Publishing, p. 10 a 50 000 kyperských Turků.Borowiec, Andrew. Cyprus: A Troubled Island (2000), Greenwood Publishing Group, p. 125 V roce 1983 byl jednostranným prohlášením založen samostatný turecký stát na severu Kypru, který byl mezinárodním společenstvím široce odsouzen a vedl k tomu, že Turecko bylo jedinou zemí, která nový stát uznala. Tyto události a z nich vyplývající politická situace jsou předmětem probíhajícího sporu.
Kypr je demokratická prezidentská republika, zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament. Má vyspělou ekonomikou s vysokými příjmy a je významnou turistickou destinací. V indexu lidského rozvoje se umístila na 29. místě. Je členem Organizace spojených národů, Rady Evropy, Commonwealthu; byla zakládajícím členem Hnutí nezúčastněných zemí až do svého vstupu do Evropské unie v roce 2004; je členem eurozóny a od konce roku 2025 měla být členem schengenského prostoru; vstup do něj byl ale odložen. Kypr dlouho udržoval dobré vztahy se Severoatlantickou aliancí a zároveň odmítal do ní vstoupit, ale v roce 2024 potvrdil, že nyní do ní hodlá oficiálně vstoupit.
Dějiny
Pravěk První přítomnost člověka se datuje od období 10 tisíc let př. n. l., kdy na ostrov zavítali sezónní lovci trpasličích slonů a hrochů, kteří byli lovem rychle vyhubeni. Studny objevené archeology na západním Kypru jsou považovány za jedny z nejstarších na světě, jejich stáří je 9 000 až 10 500 let. Na Kypru byly nalezeny také jedny z nejstarších dokladů domestikace koček.náhled|Archeologická neolitická lokalita Choirokoitia|vlevo vlevo|náhled|Ruiny Kitionu Pozoruhodně dobře zachovalá neolitická vesnice Choirokoitia, dnes zapsaná na seznamu Světového dědictví, pochází z doby 7 tisíc let př. n. l. Původní obyvatelé ji opustili zhruba 4 tisíce let př. n. l. Bydleli v kruhových hliněných domech doplněných kameny. Užívali kamenné nástroje.
Keramika z doby bronzové prokázala vlivy Anatolie, Egypta a Mínojské civilizace. Během pozdní doby bronzové zažil ostrov dvě vlny řeckého osídlení z Mykén, první byla obchodnická a jejím cílem bylo vytvoření základny pro styky s Blízkým východem, druhá vlna přišla po zhroucení Mykénské civilizace (1100 až 1050 př. n. l.). Vývozním artiklem se stala měď (latinský název mědi Cuprum je odvozen právě z názvu ostrova Kypr) následovaná keramikou. V 10. století př. n. l. na ostrov dorazili také Féničané. Ti tu založili několik kolonií, nejvýznamnější byl Kition.
Asi okolo roku 700 př. n. l., během doby železné, na Kypru existovaly roztroušené městské státy, které na přelomu století dobyl asyrský král Sargon II. Okolo roku 669 př. n. l. se Asyrská říše rozpadla a Kypr se dostal do vlivu Egypta, jehož vláda nad ostrovem však trvala asi jen 25 let. Roku 545 př. n. l. se Kypru zmocnila Perská říše.
Starověk vlevo|náhled|Evagorás I. na minci Kypr se stal součástí páté satrapie achaimenovské Persie. V roce 499 př. n. l. vypuklo iónské povstání. Bylo potlačeno, ale Kypru se podařilo udržet značný stupeň autonomie. Během 5. století př. n. l. se perský vliv na kyperské záležitosti zmírnil a do popředí se probil Evagorás I. vládnoucí helénistickému království Salamis, které kontrolovalo značnou část ostrova. Po 30 letech vlády ho však porazili Peršané a o tři roky později byl zavražděn. Roku 333 př. n. l. začlenil Kypr do své říše Alexandr Veliký. Po smrti Alexandra se ostrov stal provincií helénistického ptolemaiovského Egypta. Právě v tomto období byl ostrov plně helenizován.náhled|Antický odeon v PafosuRoku 58 př. n. l. Kypr anektovala Římská republika. Založila zde svou provincii Cyprus. Místním prokonzulem se stal načas i slavný filozof Cicero. Éra Julia Caesara a Marca Antonia přisoudila Kypr znovu dočasně Egyptu, ale s římským císařem Augustem se navrátil do římských rukou. Následujících pět set let bylo více poklidných. V tomto období nadvlády Římského císařství byly zbudovány divadla v Salamisu a v Kourionu a palác guvernéra v Pafosu. Římské období bylo jedním z nejúspěšnějších v historii Kypru.
Roku 45 (již našeho letopočtu) sem zavítal apoštol Pavel v doprovodu svatého Barnabáše, rodilého kyperského žida, který se obrátil ke křesťanství, a spolu založili kyperskou církev a zasloužili se o rozšíření tohoto tehdy mladého náboženství. Ke konverzi přiměli i římského guvernéra Sergia Paula. Křesťanství definitivně zvítězilo, když císař Theodosius I. roku 391 všechny ostatní kulty zakázal. K těm patřily zejména císařský kult a kult Afrodity, jež se měla dle mýtu zrodit z mořských vln právě u břehů Kypru.
Byzantská nadvláda vlevo|náhled|184x184pixelů|Epifan ze Salaminy Po rozdělení Římské říše v roce 395 byl ostrov přidělen její východní části, Byzanci, pod níž pak patřil osm století. Arcibiskupství na Kypru vzniklo roku 325. Císař Zenon v roce 488 umožnil kyperské církvi osamostatnit se od antiochijského patriarchátu a stát se autokefální. Druhý kyperský arcibiskup Epifan ze Salaminy, konvertovaný žid, se stal jedním z církevních otců a světců. V úřadě byl v letech 368 až 403. Autokefální status byl zrušen roku 1260.
Od 7. století ostrov sužovaly arabské nájezdy z Levanty, často pirátské nebo kořistnické. Mnoho měst – jako Salamis – bylo zničeno a nikdy nebylo obnoveno. V roce 688 došlo k dohodě mezi Byzantskou říší a Umajjovským chalífátem o kyperské spolusprávě, kterou čas od času obě strany porušovaly. Tento stav trval do roku 965, kdy se Kypr opět navrátil do vlastnictví Byzance, za císaře Nikeforose II.
Do poloviny 12. století byl Kypr prosperující ostrov, kterému se vyhýbaly válečné konflikty. Teprve na jaře roku 1158 se na Kypru vylodil Renaud de Châtillon v čele křižácké antiochijské armády, posílené o arménské oddíly knížete Thorose. Posádka byzantského guvernéra na Kypru byla velmi slabá a útok vůbec nečekala. Boj byl velmi krátký. Posádka byla zčásti pobita a zčásti zajata. Do zajetí padl i zdejší místodržící Jan Komnenos, jenž byl zároveň synovcem byzantského císaře, a generál Michael Branas. Křižáci s Armény poté ostrov celé tři týdny intenzivně pustošili. Řádění zaznamenal a odsoudil jeruzalémský historik Vilém z Tyru. Z invaze se Kypr vzpamatovával dlouhá desetiletí.
Kyperské království a Benátčané
vlevo|náhled|Kateřina Cornaro Kypr prodala V roce 1191 Kypr v rámci třetí křížové výpravy dobyl anglický král Richard I. Lví srdce. Za rok ho pak prodal templářům. Na Kypru tak v letech 1191–1489 existoval křižácký stát. Prvním kyperským králem se stal bývalý král jeruzalémský, Kvido z Lusignanu, který ostrov od templářského řádu koupil. Po jeho smrti přijal korunu kyperského krále, z rukou císaře Svaté říše římské Jindřicha VI., jeho bratr Almerich. Království dlouhodobě upadalo, v roce 1426 se stalo poplatným státem egyptských Mamlúků. Rod Lusignanů vládl Kypru až do roku 1474. Tehdy zemřel teprve roční král Jakub III., syn krále Jakuba II. (asi 1440–1473) a Kateřiny Cornaro, která ostrov v roce 1489 prodala Benátské republice.náhled|Slavné opevnění Nikósie vybudované BenátčanyBenátský Kypr existoval necelé století. Benátčané rozvinuli zejména Nikósii, kterou mohutně opevnili. Benátské období se vyznačovalo také útlakem řeckých obyvatel vyznávajících pravoslaví (převážně rolníků, z toho snad až padesát tisíc byli nevolníci) vládnoucí latinskou třídou, která byla dříve spřízněna s králi z lusignanské dynastie, ale i samotnými Benátkami, které na ostrově upřednostňovaly římskokatolictví před většinovým pravoslavím. Na druhou stranu, někteří Řekové se vyšvihli mezi elitu, například král Jan II. si vzal za ženu Řekyni Helenu Palaiologinu. Po celou dobu byl Kypr vystaven nájezdům Osmanských Turků. V roce 1539 turecká flota například zpustošila Limassol. Benátčané v reakci opevnili také Famagustu a Kyrenii, avšak nakonec marně.
Osmanská nadvláda náhled|Osmanská architektura v Nikósii|vlevo Roku 1571 Osmanská říše Kypr dobyla a plně ovládla. Osmanské síly při dobývání zmasakrovaly mnoho řeckých a arménských obyvatel. Osmanský Kypr existoval poté až do roku 1878.
Zásadní změnou byl příliv tureckých kolonistů. Většinou šlo o vysloužilé turecké vojáky, jimž Osmanská říše přidělila zdarma půdu. náhled|226x226pixelů|Popravený arcibiskup Kyprianos Osmané později na ostrov odesílali také různé „nežádoucí osoby“ a členy různých „problémových“ muslimských sekt. Tak vznikl problém turecké etnické menšiny. Poměr muslimů a křesťanů po celou dobu osmanské nadvlády kolísal. V letech 1777–78 žilo na Kypru 47 000 muslimů a 37 000 křesťanů. Roku 1872 to bylo 44 000 muslimů a 100 000 křesťanů.
Osmanský systém millet posílil pozici řecké pravoslavné církve. Postupně se kyperský arcibiskup stal nejen náboženským, ale také etnickým vůdcem a církev se ujala úkolu ochránce řeckého kulturního dědictví. Katolíci byli v horším postavení a z mnohých z nich se stali krypto-křesťané. Zjevný byl úpadek hospodářský.