náhled|Nové hranice určené Pařížskými smlouvami na mapě Rakouska-Uherska náhled|Rozdělení Rakouska-Uherska potvrzené v Saintgermainské a Trianonské smlouvě Trianonská mírová smlouva mezi Maďarskem a většinou států Dohody byla podepsána 4. června 1920 a vstoupila v účinnost 26. července 1921. V Maďarsku je dodnes částí společnosti vnímána jako národní pohroma, kvůli obrovské ztrátě maďarského území ve prospěch okolních států, kterou smlouva potvrzuje. Smlouva mezi signatáři ukončila válečný stav, který začal v rámci první světové války roku 1914. Byla podepsána v paláci Grande Trianon ve Versailles a byla jednou z několika dohod připravených na Pařížské mírové konferenci. Smlouva zavazovala strany k uznání nových mezinárodních hranic mezi Maďarským královstvím (dosavadním Uherskem) a jeho sousedy (z nichž dva státy vznikly zcela nově): Československa, Rumunska, Království SHS a Rakouské republiky. Trianonská smlouva zároveň uložila Maďarsku coby poraženému státu povinnost platit reparace a stanovila limit na velikost jeho ozbrojených sil. Zároveň však poskytovala Maďarsku obchodní výhody (s Rakouskem a Československem), závazky k dodávkám uhlí (z Československa a Polska), poskytovala právní ochranu nad jeho majetkem a občany v zahraničí.
Většina ustanovení Trianonské smlouvy byla do konce meziválečného období smluvními stranami upravena nebo zastarala. První a Druhou vídeňskou arbitráží (1938, 1940) byla značná část tzv. trianonských hranic revidována v maďarský prospěch. Po druhé světové válce však byly téměř beze změny obnoveny Pařížskou mírovou smlouvou z roku 1947 a jsou stále v platnosti.
Pozadí Uhersko/Maďarsko se jako konstitutivní součást Rakouska-Uherska účastnilo první světové války od srpna 1914. Poté, co jeho spojenci – Bulharsko a později Turecko – podepsali příměří s Dohodou, se politická elita v Budapešti rozhodla ztracenou válku také ukončit. Dne 31. října 1918 vyhlásila budapešťská vláda nezávislost Maďarska a okamžitě zahájila mírová jednání s vítěznými mocnostmi Dohody. Navzdory ukončení bojů však spojenci Dohody – sousedé Maďarska – Československo (které vyhlásilo nezávislost o tři dny dříve), Rumunsko a (rovněž nově vzniklá) Jugoslávie uvrhli Maďarsko do hospodářské blokády. Zbavily Maďarsko dovozu potravin, uhlí a dalšího důležitého zboží. Ve snaze zmírnit nastalou hospodářskou krizi prosily následující maďarské vlády o zrušení blokády a obnovení regionálního obchodu. 13. listopadu 1918 vyústily první mírové rozhovory v příměří v Bělehradě: Maďarsko se zavázalo demobilizovat svou armádu a udělilo Spojencům právo obsadit jih (Vojvodinu a Chorvatsko-Slavonsko) a východ dosavadního Maďarska (jižní Sedmihradsko) až do podpisu mírové smlouvy. V prosinci 1918 Budapešť povolila československým vojskům obsadit také severní Uhersko (Slovensko). Výměnou za to Budapešť doufala v obnovení zahraničního obchodu a dodávek uhlí.
Aby rozšířily své okupační zóny v Maďarsku, přesunuly Rumunsko a Československo v dubnu 1919 své vojenské jednotky dále do Maďarska, což vyvolalo obnovení nepřátelství mezi těmito třemi zeměmi. Koncem dubna a začátkem května se československé síly několikrát pokusily obsadit uhelný revír Salgótarján a pronikly do Miškovce. V polovině května 1919 zahájila maďarská Rudá armáda úspěšnou protiofenzívu, která pokračovala až na východní Slovensko. Budapešť ji zastavila teprve po ultimátu Dohody z 12. června 1919, které obsahovalo popis nové demarkační linie mezi Maďarskem a Československem. Tato linie respektovala československý zábor Podkarpatské Rusi, ale nechávala Salgótarján a Miškovec uvnitř Maďarska. Spojenci také slíbili, že tato demarkační čára se stane základem budoucích politických hranic mezi Maďarskem a Československem. Budapešť přijala ultimátum a začala stahovat své síly. Než však československá vojska postoupila, maďarští komunističtí agenti vyhlásili v Prešově samostatnou Slovenskou republiku rad. I tato státní formace však byla rozpuštěna po úplném ústupu Rudé armády za výše zmíněnou demarkační linii. Střety menšího rozsahu mezi maďarskými a československými jednotkami pokračovaly až do konce července. Dne 26. července 1919 bylo podepsáno příměří mezi Maďarskem a Československem.
Příkaz Dohody, aby byly ukončeny boje, však ignorovalo Rumunsko a pokračovalo v ofenzivě proti Maďarsku, ve snaze svrhnout jeho radikální komunistickou vládu. Počátkem srpna 1919 vstoupila rumunská armáda do Budapešti, došlo k převratu a v Maďarsku byla formálně obnovena monarchie a nastolena konzervativní vláda. To znamenalo konec bojů mezi Maďary a Rumuny. Po pádu komunistické vlády v Budapešti však československé jednotky znovu překročily demarkační linii a obsadily některá strategická místa, včetně Salgótarjánu a Petržalky.
Dohodové mocnosti v listopadu 1919 nařídily Čechoslovákům opustit Salgótarján a také přiměly Rumuny k odchodu z Budapešti. Nový kabinet v Budapešti byl pozván k účasti na pařížské mírové konferenci, která měla spory vyřešit a nastolit definitivní hranice. V lednu 1920 obdržela Budapešt spojenecký návrh mírové smlouvy. Smlouva stanovila legalizaci demarkační linie z 12. června 1919 jako nové hranice a zaručovala ukončení blokády a obnovení volného obchodu mezi bývalými habsburskými zeměmi a dovoz uhlí do Maďarska. Vláda v Budapešti a maďarský parlament (otevřený v únoru 1920) byly nuceny mírové podmínky přijmout. Obnovení míru a obchodu sice Maďarsko uvítalo, ale stále formálně protestovalo proti odstoupení svých bývalých území bez plebiscitu.
Signatáři Signatáři ze strany vítězných států Dohody byly Spojené státy americké, Spojené království, Francie, Itálie, Japonsko, a dále státy, kterých se smlouva přímo týkala: Rumunsko, Království SHS a Československo, a 8 dalších států. Za Československo podepsali Trianonskou smlouvu ministr zahraničí Edvard Beneš a velvyslanec v Londýně Štefan Osuský. Maďarsko zastupovali Ágost Benárd a Alfréd Drasche-Lázár.
Maďarsko smlouvu ratifikovalo 15. listopadu 1920; Československo v lednu 1921. Smlouva vstoupila v platnost 26. července 1921.
Význam smlouvy pro Československo Územní zisky a formování hranic
Mírová smlouva Trianonu potvrdila definitivní rozpad habsburské monarchie a vznik nástupnických států, jako například Československo, kterému se budeme věnovat v této kapitole. Trianonská smlouva přinesla Československu zisk rozsáhlého území bývalých Uher o rozloze 61 646 km² s celkovou populací čítající 3 517 568 obyvatel (včetně Maďarů). Historické Horní Uhry byly přejmenovány na Slovensko a staly se součástí nově vzniklého Československa. Celý proces utváření hranic připomínal válku, protože ho provázely konflikty, jako například ozbrojený střet mezi československými legionáři a Maďarskou sovětskou republikou.
Demografické dopady a menšinová otázka
Zásadním a taky dlouhodobým důsledkem Trianonu je vznik národnostních menšin, které jsou početné uvnitř nového státu. Československo získalo nejen území, ale i velkou menšinu čítající 1 066 685 etnických Maďarů. Nový stát požadoval po svých občanech loajalitu. Maďarská menšina se cítila jako oběť poválečného uspořádání, a proto bránila svou identitu. Snažila se o zachování loajality k vlastnímu etniku na úkor státu. Z tohoto důvodu na tyto menšiny československé úřady pohlížely s podezřením. U menšin, které byly protičeskoslovenské (německé a maďarské) hrozila možnost zneužití zbraní k protistátní činnosti, a to mělo určitý dopad na vojenské plánování. Tato realita vedla k budování klasické stále armády. Etnická menšinová otázka se týkala i samotného Maďarska, kde zůstaly různé etnické skupiny. Dle dat z roku 2001 zde později fungovalo celkem 116 slovenských menšinových samospráv, 377 německých samospráv a 999 samospráv romských.
Geografický rámec státu
Československé území mělo protáhlý tvar a bylo obklopeno sousedy: Německem (na západě a severozápadě), Polskem (na severu a severovýchodě), Rakouskem (na jihozápadě), Maďarskem (na jihu) a Rumunskem (na úplném východě). Toto území si vynutilo vybudování silné stálé armády, která byla schopná okamžité obrany. střed|náhled|700x700pixelů|První Československá republika do 1928
Dlouhodobé důsledky a poválečný vývoj (po roce 1945)
Během druhé světové války českoslovenští politici pracovali s předpokladem, že národnostní menšiny zavinily pád první republiky. Londýnský exil, který reprezentoval Edvard Beneš, i pováleční představitelé usilovali o vyřešení menšinové otázky, aby se předešlo budoucím válečným konfliktům. Státní koncepce byla založena na předpokladu, že je v zájmu bezpečnosti státu zajistit, aby pohraniční zóny byly osídleny zcela loajálním obyvatelstvem. Výše uvedená politika se odrazila v poválečných plánech, které kalkulovaly s celkovou tehdejší velikostí maďarské menšiny na území. Také byly zahrnuté záměry na odsun menšiny, asimilaci či následné uzavření dohody o výměně obyvatelstva s Maďarskem.
Hospodářské vztahy mezi Československem a Maďarskem po Trianonu
Po konci první světové válce bylo Maďarsko po Trianonské smlouvě ekonomicky velmi oslabené a přišlo o část průmyslu a zdrojů surovin. Státy se dohodly, že si budou navzájem pomáhat s dodávkami uhlí, jídla a dalších nezbytných surovin.:
Československo a Polsko musely několik let prodávat Maďarsku uhlí a lignit a nesměly na něj dávat vysoká cla ani omezovat vývoz. Maďarsko na oplátku dodávalo Československu a Polsku jiné suroviny a potraviny. Maďarští obchodníci měli mít možnost kupovat uhlí za podobných podmínek jako domácí obchodníci v Československu a Polsku.
V případě, že by se státy nedokázaly dohodnout, rozhodovala o tom mezinárodní reparační komise.
Celkově šlo o zabránění hospodářskému kolapsu Maďarska po válce.
Důsledky pro Maďarsko
Okamžitý dopad Podle Trianonské smlouvy se Maďarsko muselo vzdát více než dvou třetin (přesně 71 procent) svého dosavadního území. To bylo rozděleno mezi státy sousedící s tehdejším Maďarským královstvím:
Československá republika – Slovensko (tzv. Horní Uhry), Podkarpatská Rus Rumunské království – Sedmihradsko (Transylvánie), východní Banát, východní Krišana – plošně největší část Království SHS – Chorvatsko-Slavonsko, Vojvodina, západní Banát, jižní Baranja Rakousko – Burgenland (rozsah zčásti revidován po plebiscitu v Šoproni) Polsko (s potrianonským Maďarskem nesousedilo) – okrajové části Spiše a Oravy Hlavní uherský námořní přístav Fiume (Rijeka) se měl stát svobodným městem, roku 1924 byl anektován Itálií.
Trianonské hranice se beze zbytku nacházely uvnitř bývalého Uherska, původní hranice nebyla nikde zachována. Všechny sousední státy kromě Rakouska byly větší než Maďarsko. Byla ztracena řada většinově maďarských měst, přičemž některá se ocitla těsně za hranicemi, např. Subotica (Szabadka), Arad, Velký Varadín, Szatmár. Město Komárno (Komárom) bylo novou hranicí rozděleno (podle Dunaje). Hranice s Československem se přiblížila Budapešti na pouhých 30 km.
V praxi však budapešťská vláda už od konce roku 1918 až poloviny roku 1919 většinu těchto území nekontrolovala. Jediným regionem, který muselo Maďarsko po podpisu mírové smlouvy skutečně vyklidit, byl Burgenland daný Rakousku (koncem roku 1921, s výjimkou města Šoproň). Na druhou stranu realizace smlouvy zaručila Budapešti obnovu kontroly nad některými okupovanými územími, jako byl levý břeh Tisy, odkud se musela stáhnout rumunská armáda, nebo důlní oblast okolo města Pécs, kterou až v srpnu 1921 opustilo jugoslávské vojsko.
Dlouhodobé důsledky Masivní ztráta území a obyvatel (každý čtvrtý Maďar se ocitl na území cizího státu) vedla k přetrhání tradičních ekonomických a kulturních vazeb a k devastaci hospodářství. Maďarské království přišlo o všechny solné doly, o všechny doly na drahé kovy a o 90 % veškerých lesů v bývalých Uhrách.