Natalka Poltavka (též zmiňováno jako Natalka-Poltavanka, Natalka-Poltavka, Natalka z Poltavy, v ukrajinském originále ) je ukrajinská prostonárodní opera. V původní vaudevillové podobě vznikla roku 1819, autorem textu je Ivan Petrovyč Kotljarevskyj a hudební složku tvořily lidové písně a umělé písně převzaté i původní. Hra se velmi rychle rozšířila a byla hrána v řadě textových a hudebních úprav, z nichž se nakonec obecně prosadila úprava na skutečnou zpěvohru (operu s mluvenými dialogy, někdy označovanou za operetu), již roku 1889 vytvořili dramatik Mychajlo Staryckyj a skladatel Mykola Lysenko.
Natalka Poltavka je od svého vzniku jedním z nejpopulárnějších kusů ukrajinského divadla. Byla také několikrát zfilmována.
Vznik Kotljarevského hry Již před napsáním Natalky Poltavky byl Ivan Kotjarevskyj znám v ukrajinských i ruských literárních kruzích jako autor směšnohrdinského eposu Aeneida (), travestii eposu Vergiliova a historicky prvního literárního díla napsaného autentickým moderním ukrajinským jazykem. V roce 1817 pozval tehdejší poltavský gubernátor kníže N. G. Repnin do Poltavy divadelní společnost působící dosud v Charkově a do jejího čela jmenoval dva úředníky své kanceláře, Alexeje Imberga a právě Kotljarevského. Ten působil do roku 1821 (kdy její vedení převzal opět předchozí ředitel Johann Stein) jako spoluředitel tohoto divadla, nazývaného „Svobodné poltavské divadlo“, s odpovědností za jeho repertoár. Ten sestával z domácích i zahraničních dramat, her se zpěvy i komických oper hraných v ruštině nebo ukrajinštině.Рулін, s. 24-34. Spisovatel zaujímal kritický postoj ke kusům v ukrajinštině, které byly divadelními společnostmi hrány, a to ho přivedlo k zájmu o dramaturgii ukrajinských her a konečně i k tvorbě ukrajinských her, aby zajistil poltavskému divadlu autenticky ukrajinský repertoár. Výsledkem těchto snah – ale též odpovědí na výslovnou objednávku knížete Repnina – byla dvě díla, Natalka Poltavka a vaudeville Voják–čaroděj (). Podle vzpomínek S. Steblina-Kamenského vznikla obě roku 1819, jiné zprávy o přesném datu jejich vzniku a prvního uvedení nejsou.Рулін, s. 34.
Za jeden z přímých podnětů pro vznik Natalky Poltavky je považován úspěch, kterého docílila „opera“ (spíše hra se zpěvy) Kozák veršotepcem (, premiéra 1812) ruského dramatika Alexandra Alexandroviče Šachovského (1777–1846) kombinující ruský a ukrajinský jazyk, k níž aranžoval ukrajinské a ruské lidové písně skladatel Catterino Cavos (1775–1840). Když se hrála na Ukrajině, označil ji jeden z recenzentů za „satiru na Malorusy“ (=Ukrajince) a diváci prý se ptali, proč chodit do divadla, kde je za jejich peníze ještě zesměšňují.Рулін, s. 31-32, 36-37. Proti tomuto karikovanému pohledu na ukrajinský venkov chtěl Kotljarevskyj ve své Natalce Poltavce ukázat pravdivý obraz ukrajinského lidu a jeho kultury a citu.
Je tedy pravděpodobné, že Natalka Poltavka byla dokončena roku 1819 a v témže roce i poprvé hrána na scéně Svobodného poltavského divadla, ale přesná data vzniku ani premiéry nejsou známa. Teprve 27. listopadu 1821 se Kotljarevskyj zmiňuje o Natalce ve své korespondenci, tehdy již prý byla „velmi dobře přijata v Poltavské, Černigovské a Charkovské gubernii“ a zhruba ve stejné době píše recenzent Otěčestvěnnych zapiskov, že byla dávána „ne jen jednou, ne jen desetkrát, ne jen stokrát, a divadlo bylo vždy plné, potlesk nebral konce“ – což je zřejmě zveličený, ale příznačný popis.Рулін, s. 34-35. Zachoval se pozdní autograf z roku 1829, tiskem hra vyšla poprvé až v roce 1838. Tehdy ji vydal ve svém „Ukrajinském almanachu” Izmail Ivanovič Srezněvskij (1812–1880). Od té doby se znalost o díle rozšířila za meze působení ukrajinských kočovných divadel.Кирилюк, s. 93.
Forma původního díla Ve své původní podobě má hra dvě dějství, a to první o sedmi, druhé o jedenácti výstupech.
Sám Ivan Kotljarevskyj označil své dílo názvem „maloruská opera o dvou dějstvích“. Toto žánrové označení je však třeba chápat v dobovém kontextu. V ruské divadelní praxi 1. poloviny 19. století se mnohá díla označovala za „opery” již z toho důvodu, že obsahovaly – vedle hlavního prozaického textu – samostatné zpěvní partie, které herci interpretovali za hudebního doprovodu. Taková díla hrálo za Kotljarevského i poltavské divadlo: úpravy francouzské opéra comique (Vodař Luigiho Cherubiniho), italské opery buffy (Una cosa rara Martína y Soler), německého singspielu (Dněperská rusalka podle Dunajské vodní víly Ferdinanda Kauera), ale i různé ruské opery-vaudevilly jako právě Kozák veršotepcem. Natalka Poltavka se počtem a způsobem dramatického zapojení zpěvních čísel i lidovým původem řady melodií blíží nejvíce právě ruskému typu opery-vaudevillu, ale Kotljarevskyj se dramaturgicky orientoval též na francouzsko-italskou divadelní tradici (jak naznačuje mj. klasicistní jednota času, místa a děje) i na ukrajinské lidové tradice (vertep, školské drama, intermedia).Кирилюк, s. 145.Рулін, s. 30-34, 37-38.
V Natalce Poltavce se scénické dialogy střídají se zpěvními čísly, z nichž většina má pramen v ukrajinském folklóru. Jejich texty jsou jednak doslova převzaté z lidových písní (Oj pid vyšneju, pid čerešneju, U susida chata bila, Did rudy, baba ruda), jednak napsány samotným Kotljarevským jako nápodoba lidových písní (Vijuť vitry, vijuť bujni, Viter vije horoju, Oj ja divčyna Poltavka). Všechny mají jen volný vztah k zápletce a neposouvají děj dále, ale slouží k odlišení charakterů a citů postav a podkreslují uzlové momenty děje.Історія українськой музики 1, kap. Музичний театр, s. 267. Mají různé ladění (např. písně spojené s hlavními hrdiny Natalkou a Petrem jsou lyrické či lyricko-dramatické, písně „kozáka“ Mykoly jsou heroicko-epické) i různé kořeny: lidové písně epické, lyrické i žertovné, pololidový trojhlasý zpěv zvaný „kant“ (cantus), ale i soudobou umělou salónní romanci. Jedna z použitých písní (Vsjakomu horodu nrav i prava, použitá k charakterizaci starosty Tetervakovského) navazuje na tvorbu Hryhorije Skovorody.
Natalka Poltavka se stala velmi populárním kusem již ve 30.-40. letech 19. století.Історія українськой музики 1, kap. Музичний театр, s. 268. (Mezi intelektuály přitom neměla dobrou pověst, historik Mykola Ivanovyč Kostomarov jí například už roku 1844 vyčítal „zastaralou sentimentálnost“ a sentimentálnost ve své stati o ruské literatuře z roku 1874 vyčítá i omlouvá publicista a historik Mychajlo Petrovyč Dragomanov.Рулін, s. 43-44.) Z velké části díky Kotljarevského hře se stalo, že v repertoáru amatérských i profesionálních divadelních souborů na dlouho zakořenil specifický typ hudebně-dramatického díla s velkým podílem lidové hudby (sólové i sborové) a lidových tanců.Рулін, s. 61. Od premiéry v roce 1819 se Natalka Poltavka těší neslábnoucí popularitě a je jedním z nejhranějších divadelních děl na Ukrajině, jakož i „vizitkou“ ukrajinské divadelní tvorby. První skutečně profesionální ukrajinské divadlo, společnost Marka Kropyvnyckého, jí také 27. října 1882 zahájilo v Jelizavetgradě svou činnost bezprostředně po odvolání tzv. Emžskeho ukazu, který zakazoval mj. veřejné provozování divadelních her v ukrajinštině. Různé ukrajinské divadelní společnosti ji pak hrály po celé Ruské říši (roku 1911 dorazila do Vladivostoku), dávala se i v ukrajinskojazyčných divadlech mimo Rusko (např. od 70. let 19. století ve Lvově a Černovicích). Do zahraničí se dostávala především díky zájezdům ukrajinských divadelních společností (90. léta 19. století Paříž, společnost H. Drkače; 1911 Sofie, společnost O. Suslova) nebo díky divadelní činnosti ukrajinských emigrantů (1908 Winnipeg).Історія українськой музики 2, kap. Музично-театральне життя, s. 279, 288, 329, 333, 337.
Hudební zpracování před Lysenkem Původní Natalka Poltavka obsahovala jednak národní písně převzaté i s původními texty, jednak národní písně na text poměněný za dramaturgickým účelem, jednak písně nové, složené v lidovém duchu. Kdo je autorem první hudební úpravy, není známo; uvažuje se o samotném Kotljarevském nebo někom z jeho spolupracovníků – Kotljarevskyj se v korespondenci zmiňuje, že má v divadle „skladatele“, ale nejmenuje ho. Je možné, že to byl Adam Johann Barcicki (Barcyckyj / Barsyckyj), klavírista a učitel hudby v Charkově, od něhož pochází první úprava tří písní z Natalky Poltavky, který vyšla tiskem v Charkově roku 1833 jako příloha almanachu Utrennjaja zvezda. Jedná se o velmi prostou harmonizaci pro zpěv a klavír.
Z konce 30. let 19. století se dochovala orchestrální úprava A. Kolosova, ve 40. letech se používala úprava českého skladatele Aloise Jedličky; ten také vydal v roce 1861 klavírní skladbu s názvem „Velká fantazie na motivy maloruské operty Natalka Poltavka (Vzpomínky na Poltavu)“. Další úpravy pak napsal I. Bazilevyč, roku 1857 Opanas V. Markovyč a velkého rozšíření dosáhla verze, kterou pro Kropyvnyckého divadlo roku 1882 napsal teprve devatenáctiletý Matvij Tymofijovyč Vasyľjev (1863–1961). Není známo, kdo pořídil velkou orchestrální úpravu s dodatečnými čísly a baletem, ve které uváděla Natalku Poltavku společnost H. Drkače na zájezdě v Paříži.Історія українськой музики 2, kap. Музично-театральне життя, s. 329-330.Історія українськой музики 2, kap. Оперна творчість (Булат Т. П., Олійник О. С.), s. 168.
Všechny tyto verze zatlačilo zpracování Mykoly Lysenka z roku 1889. Podle V. Žežena je původní Kotljarevského opereta „nejefemérnější hrdostí“ ukrajinského divadla, kterou „už 150 let nikdo neviděl“; v repertoáru žije Natalka Poltavka nadále jen jako „opera M. Lysenka na text Kotljarevského“.
Zhudebnění Mykoly Lysenka Skladatel Mykola Lysenko, považovaný za zakladatele ukrajinské národní hudby, se v 80. letech 19. století věnoval – ve spolupráci se svým přítelem dramatikem M. Staryckým – intenzivně ukrajinskému divadlu, které mohlo od roku 1882 po odvolání carského zákazu opět oficiálně působit. V roce 1883 měla premiéru konečná verze jeho opery Vánoční noc, v témže roce dokončil novou operu Utonulá (premiéra roku 1885), ukrajinské divadelní společnosti v té době hojně hrály jeho operetu Černomořci. Současně se Lysenko zabýval sběrem a úpravami lidových písní. Již roku 1883 vytvořil Mychajlo Staryckyj vlastní úpravu Natalky Poltavky, v níž využil Lysenkovy hudby. Když významný herec Mykola Sadovskyj (1856–1933) roku 1888 sestavil vlastní divadelní společnost, připravoval novou inscenaci Natalky a požádal Mykolu Lysenka o nové hudební zpracování.