První světová válka (před rokem 1939 známá jako Velká válka nebo světová válka) byl globální válečný konflikt probíhající od 28. července 1914 do 11. listopadu 1918. První světová válka zasáhla Evropu, Afriku a Asii a bojovalo se i na světových oceánech. Formální příčinou války byl úspěšný atentát na následníka rakousko-uherského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu dne 28. června 1914. Měsíc poté, 28. července 1914, vyhlásilo Rakousko-Uhersko odvetnou válku Srbsku. Na základě předchozích aliančních smluv následovala řetězová reakce ostatních států a během zhruba čtyř týdnů se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy.
Ve válce se střetly dvě znepřátelené koalice: Trojdohoda (dále jen „Dohoda“) a Ústřední mocnosti. Dohodovými mocnostmi byly při vypuknutí války Francie, carské Rusko a Spojené království (resp. celé Britské impérium) stojící na straně napadeného Srbska a Belgie, jejíž neutralitu na počátku války nerespektovalo během útoku na západě Německo. K Dohodě se postupně připojovaly další státy: v roce 1914 Japonsko, v roce 1915 Itálie, v roce 1916 Rumunsko a Portugalsko a v roce 1917 Spojené státy americké a Řecko. K Ústředním mocnostem Německu a Rakousko-Uhersku se v roce 1914 přidala Osmanská říše a v roce 1915 také Bulharsko. Na konci války zůstaly v Evropě neutrální pouze Španělsko, Švýcarsko, Nizozemsko, Lichtenštejnsko a státy Skandinávie.
Boje první světové války probíhaly v Evropě i mimo ni na vícero frontách. Jako rozhodující bojiště se ukázala západní fronta, kde se na belgickém a francouzském území střetla německá armáda s Francouzi a Angličany od roku 1917 podporovanými také Američany. Dlouhé a nerozhodné boje zde do značné míry probíhaly v zákopech, a proto se hovoří o zákopové a opotřebovávací válce. Na západní frontě došlo i k nejdelším a nejkrvavějším bitvám celé války, u Verdunu a na Sommě. Vedle západní fronty se v Evropě bojovalo také na východní, srbské, italské a soluňské frontě. V bojích se ocitla i koloniální území zapojených států v Africe a Asii a po vstupu Osmanské říše do války se nové fronty otevřely rovněž na Kavkaze, v Persii, v Mezopotámii nebo v Sýrii a Palestině. V letech 1914 až 1918 bylo mobilizováno přes 60 milionů vojáků,HONZÍK, Miroslav a HONZÍKOVÁ, Hana, 1914/1918 Léta zkázy a naděje, Praha: Panorama 2004. [dále jen Honzík a Honzíková (1984)]. Str. 309. z nichž 9,5 milionu během konfliktu padlo.Ferguson (2004), s. 260. Miliony civilistů navíc zemřely přímo v důsledku vojenských operací, při masakrech, pogromech, při genocidě Arménů nebo kvůli hladu a vyčerpání, rozšířeným nemocem a při pandemii španělské chřipky.
Za konec světové války se pokládá, a ve světě v rámci Dne válečných veteránů oslavuje, 11. listopad 1918, kdy od 11 hodin zavládlo na všech frontách příměří (11. 11. v 11 hodin), podepsané téhož dne v 5.30 hodin ráno německou generalitou ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského maršála Ferdinanda Foche v Compiègne. Formálním zakončením války byla pařížská mírová konference konaná v roce 1919, na které byly s poraženými státy Ústředních mocností uzavřeny pařížské předměstské smlouvy.
První světová válka představuje historický zlom v oblasti politické, kulturní i ekonomické. V důsledku války došlo ve světě k sérii revolucí a povstání a k zániku ruské, rakousko-uherské, osmanské i německé říše. Versailleská smlouva nadiktovaná Německu vítěznými státy Dohody během konference v Paříži však předznamenala další světový konflikt, který vypukl po dvaceti letech.Willmott (2005), s. 306-307.
Pojmenování Spojení světová válka (německy Weltkrieg) pro označení právě probíhajícího konfliktu poprvé použil německý biolog a filozof Ernst Haeckel v září roku 1914. Do vypuknutí druhé světové války byly válečné události z let 1914 až 1918 obecně známy jako světová válka či Velká válka (anglicky Great War). Někdy byl konflikt současníky kvůli své ničivosti označován také jako válka, která ukončí válku; tento termín zpopularizoval Herbert George Wells v publikaci The War That Will End All Wars, která vyšla v roce 1914.
Jako o první světové válce se o konfliktu hovoří od roku 1939. Někteří autoři označují období z let 1914 až 1945 jako „evropskou občanskou válku“ nebo používají termín „druhá třicetiletá válka“.
Pozadí a příčiny války Vztahy velmocí
Ačkoliv přímým podnětem k vypuknutí první světové války byl atentát na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou, příčiny konfliktu a rostoucí nepřátelství mezi velmocemi měly mnohem hlubší pozadí. V průběhu 19. století byl systém mocenské rovnováhy mezi evropskými mocnostmi známý jako tzv. Koncert velmocí schopen uklidňovat vzájemné rozpory a až na výjimky nedocházelo mezi velmocemi k rozsáhlejší vojenské konfrontaci. Rovnováhu v Evropě narušilo především výrazné zesílení Pruska, které se po vítězné válce s Rakouskem v roce 1866 stalo hegemonem v německém prostoru. Drtivá porážka Francie v prusko-francouzské válce v roce 1871 přispěla k sjednocení a vytvoření Německého císařství. Ziskem Alsaska-Lotrinska a válečných reparací od poražené Francie došlo k výraznému hospodářskému a vojenskému posílení Německa. Narušení rovnováhy sil posléze zapříčinilo zformování dvou znepřátelených vojenských aliancí, závody ve zbrojení a v konečném důsledku i vypuknutí první světové války.Nálevka (2006), s. 11–12.
náhled|upright|vlevo|Německý císař Vilém II. v ruské uniformě a ruský car Mikuláš II. v pruské uniformě|alt=Společná fotografie německého císaře Viléma II. a ruského cara Mikuláše II. z roku 1905 Ve Francii vyvolala potupná porážka a následující územní ztráty vlnu revanšismu a silnou touhu po odplatě, což zkomplikovalo francouzsko-německé vztahy na celá desetiletí. Ve vojenských plánech usilovala Francie o získání Alsaska a Lotrinska nazpět. Ve snaze izolovat poraženou Francii vstoupil německý císař Vilém I. spolu s rakouským císařem Františkem Josefem I. a ruským carem Alexandrem II. v roce 1873 do tzv. Spolku tří císařů. Vztahy Ruska a Rakousko-Uherska však zchladly kvůli střetávajícím se zájmům obou mocností o vliv na Balkáně, kde slábnoucí Osmanská říše nedokázala zabránit osamostatnění slovanských států podporovaných Ruskem.Škopíková (2006), s. 23. Politika Skvělé izolace soustředila zájmy Británie na její impérium a v rámci kontinentu se ostrovní velmoc snažila udržovat mocenský status quo.
Velká východní krize a období nestability na Balkáně v 70. letech 19. století vyvrcholily v roce 1877, kdy vypukla válka Ruska s Osmanskou říší. Rusové ve snaze o ovládnutí úžin Bospor a Dardanely, které by carskému loďstvu otevřely přístup do Středomoří, ve válce podpořili Srbské, Černohorské a Rumunské knížectví. Porážku Osmanů stvrdila Sanstefanská mírová smlouva uzavřená v roce 1878, která uznávala autonomii Bulharska.Nálevka (2006), s. 31–42. Sílící ruský vliv na Balkáně znepokojil zbylé evropské mocnosti, načež byl z iniciativy Rakousko-Uherska svolán Berlínský kongres.Willmott (2005), s. 14. Protokol schválený na kongresu revidoval Sanstefanskou smlouvu rozdělením Bulharska, uznal nezávislost Srbska, Černé Hory a Rumunska a umožnil Rakousku-Uhersku okupovat Bosnu, Hercegovinu a Novopazarský Sandžak. Rusům byly ponechány dobyté oblasti Zakavkazska, avšak Britové obsadili Kypr a podařilo se jim zabránit Rusku v průniku k úžinám.Nálevka (2006), s. 46–49. Ruské intervence na Balkáně způsobily zhoršení vztahů s Rakousko-Uherskem, které společně s Německem vytvořilo 7. října 1879 Dvojspolek namířený původně jen proti Ruskému impériu.Nálevka (2006), s. 50–53.
V poslední třetině 19. století se pak začaly vytvářet spojenecké bloky evropských imperiálních velmocí. K základnímu aliančnímu bloku Německa a Rakousko-Uherska se v roce 1882 připojila Itálie, čímž došlo k zformování Trojspolku.Nálevka (2006), s. 70–73. Británie tradičně hájící své državy v Britské Indii byla znepokojená ruským postupem v Afghánistánu během tzv. Velké hry o vliv ve Střední Asii a kvůli stálým obavám z hrozícího proniknutí Ruska do Středomoří uzavřela v roce 1887 s Rakousko-Uherskem, Itálií a Španělskem tzv. Středomořské dohody, ve kterých se tyto mocnosti zavázaly zachovat stávající stav ve východním Středomoří, Egejském a Černém moři.Nálevka (2006), s. 91–93.
Po podpisu Středomořských dohod a obratu v německé politice s nástupem kancléře Lea von Capriviho, Rusko definitivně přestalo udržovat spojenectví v rámci Spolku tří císařů a začalo se orientovat na spolupráci s Francií. Na původní francouzské finanční půjčky a ekonomické dohody zahrnující i dodávky zbraní navázaly Rusko a Francie 4. ledna 1894 podpisem spojenecké smlouvy.Nálevka (2006), s. 100–108. Vztahy Francie a Británie zhoršené během Fašodské krize se začaly zlepšovat kvůli rostoucímu britsko-německému nepřátelství. Británii podráždila především výstavba německého loďstva a císařské angažování se na Blízkém východě, kde Deutsche Bank získala od Osmanů koncesi na stavbu Bagdádské železnice.Nálevka (2006), s. 110–111. Británie opustila politiku tzv. skvělé izolace (splendid isolation), 30. ledna 1902 podepsala spojeneckou smlouvu s JaponskemNálevka (2006), s. 168–169. a 8. dubna 1904 podpisem Srdečné dohody potvrdila spojenectví s Francií.Willmott (2005), s. 20.Nálevka (2006), s. 180–181. Vztahy Německa s Francií a Británií dále zhoršila i první marocká krize z roku 1905, která pomohla posílit nové anglo-francouzské spojenectví. Francouzská koloniální expanze v Maroku v roce 1911, kterou Německo označilo za porušení dohody z roku 1906, vyústila v druhou marockou krizi a hrozila přerůst v ozbrojený konflikt Německa s Francií a Británií, která se postavila na stranu Francie. Trojdohoda vznikla podepsáním rusko-anglické smlouvy 31. srpna 1907, v níž se obě velmoci obávající se Německa dohodly na urovnání vzájemných sporů a vymezení sfér vlivu ve Střední Asii.Nálevka (2006), s. 194–196. Druhý vojenský blok byl dotvořen v roce 1912 po uzavření dalších britsko-ruských a britsko-francouzských dohod. V Německu panovaly obavy, že nově vytvořená aliance Ruska, Francie a Británie představuje přímé ohrožení císařství, které se tak ocitlo v obklíčení.
Historikové u příčin první světové války zdůrazňují neochotu všech velmocí nadále řešit rostoucí spory mírovou cestou. Někteří badatelé zastávají názor, že se situace v Německu a Rakousko-Uhersku vymkla z rukou a světovou válku svou politikou zavinily neúmyslně.Šedivý (2001), str. 16. Část historiků zastoupená například Fritzem Fischerem pak považuje za hlavního viníka vypuknutí války císařské Německo, které mělo konflikt aktivně připravovat.Šedivý (2001), str. 16. Německé i rakousko-uherské velení se totiž obávalo porážky, pokud by konflikt s Ruským impériem vypukl později a Rusové by stihli dokončit výstavbu železniční sítě, která by výrazně zvýšila mobilitu obrovské carské armády.Willmott (2005), s. 22.
Závody ve zbrojení Za dlouhé vlády královny Viktorie se Britské impérium stalo největším a nejmocnějším státem světa. Sjednocené a dynamicky se rozvíjející Německo, kde došlo k obrovskému navýšení těžby uhlí a železa a k zrychlení produkce oceli, vystřídalo Británii v roce 1913 v pozici největší evropské průmyslové mocnosti.Willmott (2005), s. 10. Po Rusku se Německé císařství navíc stalo i druhým nejlidnatějším evropským státem.Willmott (2005), s. 16. Německé koloniální ambice v Africe, Asii a Oceánii a výstavba silného císařského námořnictva, kterou prosazoval velkoadmirál Alfred von Tirpitz, znepokojovaly Velkou Británii, která nechtěla Německu přepustit svou vůdčí pozici v zámoří.Warner (1997), s. 9–10.Nálevka (2006), s. 187.
náhled|Děla vyrobená v Kruppových závodech v Essenu v roce 1873|alt=Tovární hala s děly v Kruppových závodech v Essenu.