Historie Vánoc

Vánoce jsou svátky, který slaví společně katolíci, protestanti, bezvěrci i jinověrci. Způsob oslavy Vánoc se během historie měnil.

Historie

Kořeny Přestože například západní křesťané slaví Vánoce jako narození Mesiáše,Vánoce : Liturgie.cz jiné křesťanské církve vnímají Vánoce jako ryze pohanské svátky, na rozdíl od Velikonoc. Svědkové Jehovovi se k oslavám Vánoc staví kriticky s odůvodněním, že pokyny jak mají oslavovat Spasitele (eucharistie) věřící obdrželi již od Spasitele a poukazují na skutečnost že jde o narození Ježíšovy lidské formy. Důvody neslavení Vánoc zde ale zřejmě budou komplikovanější.

Podle jiných zdrojů jsou Vánoce původně pohanský zvyk, křesťanská církev se snažila i řadu jiných pohanských zvyků proměnit v součást křesťanských oslav. Ke stejnému závěru dospěl i Jan z Holešova, autor Pojednání o Štědrém večeru z časů vlády krále Václava IV. kolem roku 1400.Vánoce ve středověku

Původ Vánoc, ať je již jakýkoliv, nemá žádný vliv na míru a podstatu slavení Vánoc jako křesťanského svátku, jako oslavy Ježíše Krista, ale ani občanského svátku Vánoc, který je oslavou míru, vzájemnosti a rodiny.

Dobový kontext vzniku a vliv pohanství Období vzniku vánočních oslav v třetím nebo čtvrtém století odpovídá době, kdy v částečně pohanské Evropě byly stále slaveny pohanské zimní svátky a mnohde zachovávány pohanské zvyky.

V předkřesťanské Evropě a v prvních staletích křesťanství byly běžné zimní oslavy spojené zejména se zimním slunovratem. Tento svátek byl nejpopulárnějším svátkem roku u mnoha evropských pohanských kultur. Důvody zahrnovaly skutečnost, že v zimě bylo třeba udělat jen málo zemědělských prací, i pastevci zahnali stáda z pastvin a ustájili je ve chlévech. Také to byl čas očekávání období lepšího počasí, které se s jarem přiblížilo. Mnoho pozdějších a moderních vánoční zvyků bylo přímo ovlivněno pohanskými svátky a tradicemi, včetně římských Saturnálií, Nového roku a svátku Díkuvzdání. Z pohanských tradic vychází dekorace, světla, obdarovávání, i různé tradiční pokrmy.

Paganská Skandinávie slaví v tomto období Yule, svátek zimního slunovratu, slavený 21.–22. prosince, jehož oslavy trvají až do ledna. Severní Evropa byla christianizována jako poslední část kontinentu a pohanské tradice měly velký vliv na Vánoce. Příkladem takové tradice je slovanský zimní svátek Koleda (také Kračun, Hody), který byl začleněn do Vánoc jako vánoční zvyk koledy. Ve Skandinávii je stále ještě slovo Yule synonymem pro Vánoce. Toto použití bylo poprvé zaznamenáno v roce 900 n. l.

Zajímavostí je, že v tomto období, tedy v prosinci, se slaví i židovská chanuka, velmi významný židovský tradiční svátek, od něhož jsou odvozeny i některé vánoční zvyky.

Vznik Vánoční tradice Doba rozšíření Vánoc není jistá, stejně jako důvod vzniku křesťanských oslav narození Spasitele v období, kdy jiné náboženské skupiny a pohané slavili Saturnálie a zimní slunovrat. Je uváděno, že základ koncepce oslav narozenin Krista byl založen ranými křesťany v druhém století. Vánoční tradice byla během 3. století opuštěna a znovu vytvořena ve čtvrtém století.

Doba vzniku tradice Ačkoliv v roce 303 n. l. se Arnobius de Sicca (Arnobius starší), propagátor raného křesťanství, vysmívá slavení narozenin bohů, neznamená to, že Vánoce v této době nebyly slaveny. Je totiž možné, že by mohlo nějak být oslavováno narození Ježíše Krista jako narozeniny kteréhokoliv člověka, který žil a zemřel. Nelze tedy spolehlivě říci, že v této době ještě Vánoce nebyly již podobným křesťanským svátkem jakým jsou v 21. století, nebo dokonce, že by dnešní podoba slavení Vánoc byla ranými křesťany vysmívána. S ohledem na to, že ještě na počátku 21. století není známo skutečné datum, tedy rok a ani měsíc, vtělení Ježíše, je však slavení narozenin z dnešního pohledu těžko představitelné.

Je prokázáno, že Vánoce začaly být oslavou narození Spasitele právě v třetím až čtvrtém století, v tomto období raného křesťanství. Lze však předpokládat, že kdyby bylo známo, a slaveno dříve ranými křesťany jako nějak významné datum, bylo by již do třetího století zmíněno v dobových zdrojích. Pro nedostatek jiných důkazů a jakýchkoliv podkladů, je tedy jako možný počátek prvního slavení Vánoc ranými křesťany uvažovat hypoteticky toto krátké období mezi kritikou slavení narozenin bohů propagátorem křesťanství a první doloženou oslavou Vánoc jako narozenin Spasitele.

Mezi východní křesťany byly Vánoce rozšířeny jako součást oživení katolicismu po smrti proariánského císaře Valense v bitvě u Adrianopole (378). Zvyk slavení Vánoc byl zaveden v Konstantinopoli v roce 379, a do Antiochie tradice dosáhla okolo roku 380. Od slavení svátku bylo upuštěno poté, co Řehoř z Nazianzu odstoupil jako biskup v roce 381, ale bylo znovu zavedeno Janem Zlatoústým asi v roce 400.

Souvislost oslav Vánoc a svátku Dies Natalis Solis Invicti Dies Natalis Solis Invicti znamená v překladu Narozeniny nepokořitelného Slunce. Tento svátek slavnostně založil římský císař Aurelianus (214 – 275 n. l.) na oslavu boha Slunce. Byl slaven v době zimního slunovratu, 25. prosince. Během své vlády Aurelianus upevnil postavení slunečního boha Sola a jeho krédem bylo „Jeden Bůh, jedna Říše“ a „Bůh a přirozený pán“. Křesťanství, které se v této době šířilo, je také monoteistické náboženství.

Hypotéza, podle které vzniklo slavení Vánoc nahrazením římského svátku Dies Natalis Solis Invicti (Narozeniny nepokořitelného Slunce), je spojována s raně křesťanskou christologickou exegezí verše proroka Malachiáše, podle něhož těm, kdo se bojí Boha, „vzejde Slunce spravedlnosti“: Ale vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích. Rozběhnete se a budete poskakovat jako vykrmení býčci. Jenže Malachiáš hovoří o „Slunci spravedlnosti“ a nikoli o „nepřemožitelném Slunci“ a podle katolické církve není možné tyto výrazy směšovat. Malachiášovo proroctví se také cituje, s použitím titulu „slunce spravedlnosti“ přiřčeného Kristu, ve spisku De Pascha computus (O výpočtu Velikonoc), který se dochoval mezi díly kartaginského biskupa Cypriána z roku 243.Ps.Cyprianus, De Pascha computus, 19.

V souvislosti s touto hypotézou lze zmínit, že ve čtvrtém století, kdy byly oslavy Vánoc znovu obnoveny, Jan Zlatoústý, který prosazoval oslavy narození Krista dne 25. prosince, komentoval spojení Spasitele a Dies Natalis Solis Invicti takto: Ale náš Pán se také narodil v prosinci ... osm dní před lednovými kalendami (25. prosince)... Ale oni tomu říkají „Narozeniny neporazitelného“. Kdo vlastně je tak neporazitelný jako náš Pán... ? Nebo, když říkají, že jsou to narozeniny Slunce, On je Sluncem spravedlnosti. Ztotožňování Krista s bohem Slunce však jako herezi odmítl již Svatý Augustin.

Termín svátku Přesný původ přiřazení 25. prosince na narození Ježíše Krista, je nejasný a zpochybnitelný. Ohledně zakotvení přesného termínu oslav Vánoc je vytvořeno několik hypotéz.

Již jeden z nejstarších biblických komentářů z přelomu 2. a 3. století připisovaný Hippolytovi označuje jako možné datum Kristova vtělení středu 25. prosince. Totéž datum uvádí ve svém díle Chronographiae z roku 221 římský historik Sextus Iulius Africanus a již zmíněný spis De Pascha computus. připisovaný sv. Cypriánovi. Z dalších indicií lze usuzovat, že v mnoha částech římské říše křesťané slavili Kristovo narození již před Konstantinem.

Výpočet data narození podle data početí Irenej z Lyonu (130 – 202 n. l.) se podílel na vytvoření koncepce oslav v souvislosti s ukřižováním Ježíše Krista, které byly stanoveny na 25. března v době, kdy panovaly spory o ukotvení svátku. Irenej je podle některých zdrojů označován za autora díla Adversus Haereses (plným názvem Elenchos kai anatropé tés pseudonymú gnóseós, česky "Odhalení a odmítnutí předstíraného, avšak falešného poznání (gnóze)"), tedy díla, které se zabývá heretickými, především asijskými církvemi, a jejich praktikami v druhém století, a který zmiňuje založení oslav narození Ježíše Krista (Vánoc) a ukotvení jejich data v kalendáři.

Ukotvení data v kalendáři je vysvětlováno vypočtením termínu narození z termínu početí. Oslava početí Ježíše, známá jako Zvěstování Panny Marie, byla spojena s oslavou jarní rovnodennosti, tedy po devíti měsících se oslava narození shoduje s termínem oslav zimního slunovratu. Dílo známé jako De Pascha computus (243 n. l.) vede k myšlence, že stvoření začíná jarní rovnodenností, 25. března, s početím nebo narozením (slovo nascor může znamenat jedno nebo druhé) Ježíše dne 28. března, v den vzniku slunce podle knihy Genesis. Jeden z možných překladů tak zní: „O skvělá a božská prozřetelnost Pána, že v ten den, ten stejný den, kdy bylo stvořeno Slunce, 28. března, ve středu, by se Kristus měl narodit. Z tohoto důvodu prorok Malachiáš, jenž hovořil o něm s lidmi, trefně řekl: Vzejde Vám slunce spravedlnosti, a zdraví bude na jeho křídlech.“

Podobně spis De solsticiis et aequinocibus z poloviny 4. století klade datum Velikonoc k 25. březnu, a toto datum ztotožňuje s datem Kristova vtělení, tedy početí.De solst. I, 230–233 (ed. Botte). Této hypotéze vzniku Vánoc odpovídá i analogický způsob oslav, běžnější na křesťanském Východě, kde se takto váže 6. duben a 6. leden, kdy křesťané slaví svátek Epifanie čili Zjevení Páně.TALLEY, T. J. Origins of the Liturgical Year. Collegeville : Liturgical Press, 1991, passim.

Převzetí termínu římského svátku Dies Natalis Solis Invicti Tento římský svátek je již zmíněn výše. Ať už považujeme hypotézu o nahrazení svátku Dies Natalis Solis Invicti Vánocemi za věrohodnou či nikoli, je možné, že křesťané považovali sváteční termín za vhodný k vlastním oslavám. V knize Oxford Companion to Christian Thought je na základě poznámek o nejistotě ohledně pořadí mezi náboženskými oslavami narozenin nepokořitelného Slunce a narozenin Ježíše zmíněna hypotéza, že 25. prosinec byl vybrán na oslavu narození Ježíše na základě přesvědčení, že k početí došlo dne 25. března a 25. prosinec byl potenciálně stanoven jako křesťanský svátek ještě před Aureliánovým dekretem, který, když byl vyhlášen, mohl být pro křesťanský svátek příležitostí a výzvou.

Pravdivé datum vtělení Jedna z posledních hypotéz tvrdí, že datum oslavy Vánoc může odpovídat skutečnému datu Ježíšova narození. Tato hypotéza se zakládá na analýze esénské knihovny v Kumránu a některých informací z Lukášova evangelia, podle něhož archanděl Gabriel knězi Zachariášovi v jeruzalémském chrámu během služby Abiovy kněžské třídy, do níž náležel,. oznamuje, že se mu narodí syn.

Podle kalendáře služeb jednotlivých tříd, který se podařilo zrekonstruovat na základě kumránských svitků, Abiova třída v chrámu sloužila dvakrát do roka, z toho jednou v posledním zářijovém týdnu, kdy k tomuto poselství tedy také mohlo dojít.Byzantský liturgický kalendář mimochodem označuje jako den Janova početí 23. září, což je přinejmenším podivná shoda okolností: srov. :en:Nativity of St. John the Baptist. Jan Křtitel by se tak mohl narodit na konci června (konec září + 9 měsíců Alžbětina těhotenství). Ježíš se pak narodil, jak lze vyčíst z Lukášova evangelia, šest měsíců po Janu Křtiteli. Pak je tedy možné, že by k narození došlo na konci prosince.

Proti této teorii ovšem hovoří klimatická fakta. V době narození Spasitele, podle evangelií, v oblasti kde k narození došlo, pásli pastýři pod širým nebem: "V tom kraji byli pastýři, kteří pobývali pod širým nebem a drželi noční hlídky u svého stáda.“ Pastýři během zimního období v Judsku v těchto letech však mívali z praktických důvodů stáda v chlévech. Podle této informace v evangeliích by tak pravděpodobným datem vtělení nemohl být 24. prosinec, 25. prosinec, a zřejmě ani lednová data oslav.