náhled|vpravo|Duhová mapa Španělska Práva leseb, gayů, bisexuálů a translidí (LGBT) si ve Španělsku prošla v posledních letech několika významnými proměnami. Historicky můžeme první náznaky homosexuality vidět u starověkých Římanů, kde sexuální kontakty mezi muži byly brány jako zcela běžné, a manželství mezi nimi se v období Římského impéria vyskytovalo. První zákon proti stejnopohlavním manželstvím byl přijat křesťanskými císaři Constantiem II. a Constansem a římská morálka se ve 4. století změnila. Nástup křesťanství rovněž znamenal změnu v nahlížení na lidskou sexualitu, na níž se v té době nahlíželo pouze z reprodukčního hlediska. Homosexualita byla považována za jednu z mnoha hříšných sexuálních aktivit, které jsou proti Boží vůli a zákonům. To mělo tudíž za následek přijetí zákonů proti sodomii. Ačkoli tento obrat svobodu na tomto území narušil, s nástupem osvícenství došlo ke zrušení tohoto zákona r. 1822. Akceptaci homosexuality však narušila Španělská občanská válka a následovná éra diktatury Francisca Franca.
V průběhu konce 20. století se práva LGBT komunity začala rozvíjet a stejnopohlavní styk byl legalizován r. 1979 se stejným věkem způsobilosti k pohlavnímu styku pro obě orientace. Dnešní Španělsko je známé jako jedna z nejvstřícnějších a pro život LGBT občanů nejbezpečnějších zemí na celém světě. Po uzákonění neregistrovaného soužití na celém území a registrovaného partnerství v některých městech mezi lety 1994 a 1997 došlo k legalizaci stejnopohlavního manželství s plnými adopčními právy r. 2005. Transsexuálové zde můžou podstupovat úřední změnu pohlaví, aniž by byli nuceni k chirurgické změně a sterilizaci. Diskriminace na základě sexuální orientace a genderové identity je zcela zakázána od r. 1996. Gayové a lesby smějí otevřeně sloužit v armádě a od r. 2005 smějí muži mající sex s muži darovat krev.
Španělsko je všeobecně považováno za jednu z nejvíc sociálně liberálních a gay friendly zemí na celém světě a LGBT kultura hraje významnou roli ve španělské literatuře, hudbě, kinematografii a ostatních sférách běžného života, jakož i v politice. Veřejné mínění ohledně homosexuality tu je nesmírně pozitivní dle studie Pew Research Center v r. 2013 ukazující, že 88 % Španělů akceptuje homosexualitu, čímž zaujímá první místo na seznamu. Homosexualita je tu hodně viditelná v mnoha oblastech jako je armáda, španělská civilní garda, soudnictví i duchovenstvo, nicméně třeba ve sportu je LGBT komunita marginalizována. Španělský režisér Pedro Almodóvar se zasluhuje o mezinárodní uznání země jako vstřícné vůči LGBT lidem. Každoroční festival Europride se koná od r. 2007 v Madridu a Barceloně, což jsou jedny z nejvíc gay friendly měst na světě.http://www.ucityguides.com/cities/top-10-gay-cities-and-gayest-destinations.html
Zákony týkající se stejnopohlavní sexuální aktivity náhled|200px|Politik Pedro Zeloro byl jedním z nejvýznamnějších LGBT aktivistů v historii Španělska a jedním z nejhlasitějších podporovatelů stejnopohlavního manželství a adopci dětí homosexuálními páry.El legado de Pedro Zerolo
Římská říše náhled|200px|Busta hispánského římského císaře Hadriana, milence Antinoa, vystavená v římském Pallazo dei Conservatori. Římané spolu s dalšími aspekty své kultury výrazně ovlivnili koncept sexuální morálky ve Španělsku. Řím byl v oblasti sexuality velmi otevřený a mužská homosexualita v něm byla zcela běžná. Jako ideál byla mezi Římany prezentována bisexualita. Edward Gibbon se zmiňuje o prvních 15 císařích, "Claudius byl jediný z těch, kteří byli v lásce zcela korektní" – tak se interpretuje fakt, že byl jediným, který neměl poměr s muži a mladými chlapci. Gibbon si zakládal na věcném postoji Suetonia, který říkal, že: "On měl velkou vášeň pro ženy, ale to samé postrádal pro muže."Suet. Claud. 33. Suetonius a ostatní antičtí autoři tento fakt používají v Claudivův neprospěch. Obviňují jej z přespřílišné slabosti vůči k ženám.
Manželství mezi muži se vyskytují již v období rané Římské říše. Garantované bylo Theodisiovým kodexem křesťanských císařů Konstantina a Konstanse přijatým 16. prosince 342. Manželství mezi muži je dohledatelné v epigramech Marca Valeria Martiala.Martial Epigrams 1.24, 12.42
První zaznamenané mužské manželství se datuje k vládě císaře Nerona, který údajně při několika příležitostech uzavřel sňatek se dvěma muži.Suetonius Life of Nero 28–29 Římský císař Elagabalus se údajně nechoval jinak. Vládci, kterým se dostávalo obdivu a chvály ze strany Římanů, jakými jsou Hadrianus a Traianus, se netajili existencí mužských milenců, byť není ověřitelné, zda se s nimi sezdávali. Hadrianův milenec Antinoos byl po své smrti veleben. Dodnes se zachovalo několik jeho soch, což z něj činí jednu z nejzachovalejších necísařských osobností.
V rámci konzervativních vyšších senátorských tříd byl společenský status mnohem důležitější, než jakékoli sexuální vztahy. Čili Římané mohli obcovat s cizinci, plebejci (nebo příslušníky nižších tříd, otroky, chlapci, eunuchy a mužskými prostituty stejně jako s otrokyněmi, konkubínami a prostitutkami. Nicméně nikdo z vyšší třídy by neměl dovolit jinému muži obcování s ním. Bez ohledu na věk a postavení. Ve vztahu s mužem mohl hrát pouze aktivní roli. K aktivním homosexuálům (těm, kteří mohli obcovat s muži i ženami) a pasivním homosexuálům (těmi, kteří byli považováni za servilní a podřízené) se přistupovalo striktně odlišně. Právě tato morálka byla používána v neprospěch Julia Caesara, který měl mít údajně pasivní homosexuální vztah s králem Bithýnie. Tato jeho údajná láska se pak stala předmětem komentářů po celém Římě. Nicméně mnoho lidí z vyšších tříd tyto negativní představy o pasivní roli ignorovalo za podpory císařů Nerona a Elagabula. V Martialově tvorbě se taktéž dochovaly záznamy o dospělých mužích, kteří s jinými muži provozovali pasivní styk. Například popisuje případ, kdy starší muž toužil po pasivní roli a po svém mladším otrokovi vyžadoval roli aktivní.Martial, 3.71. V kontrastu se Řeky se v Římě homosexuálním vztahům mezi muži přibližně stejného věku věnovala přece jenom větší pozornost. Prameny jsou různé a patří mezi ně například římská novela Satirikon, graffiti a malby dohledatelné v Pompejích, zrovna tak i zápisy vlevo na hrobech a papyrech v Egyptě. Obecně vzato byla pederastie (nemyslí se její forma, která se praktikovala v Řecku) v Římě dominující. Nicméně je potřeba také dodat, že kromě takových vztahů si muži brali ženy o hodně mladší, než oni, obvykle ještě v náctiletém věku.
Ani ženská homosexualita nestála v pozadí a měla dvě formy. Femininní ženy, které měly vztahy s dospívajícími dívkami: ženská pederastie, a maskulinní ženy, které spolu s muži bojovali o přízeň jiných žen.
Marcus Valerius Martialis, známý básník a právník, se narodil a vystudoval v Bilibilis (dnešní Calatayud), ale většinu svého života strávil v Římě. Jeho pobyt jej inspiroval v tvorbě svých básní a epigramů. Ve fiktivní první osobě psal o anální a vaginální penetraci a felaci mezi muži a ženami.
Dalším případem je Hadrianus, jeden z římských císařů narozených v Hispánii, konkrétně v Itálice (dnešní Santiponce). Císařem byl v letech 117-138. Jeho milencem byl Antinoos, jemuž otevřeně vyjadřoval lásku. Když utonul v Nilu, postavil Hadrianus v Egyptě na jeho památku město Antinoúpolis.
První zákon proti stejnopohlavnímu manželství přijali křesťanští císaři Constantius II. a Constans.Theodosian Code 9.7.3: I přesto pokračovali křesťanští císaři ve sběru daní za mužskou prostituci, a to až do vlády Anastasia I. (491-581). V r. 390 deklarovali křesťanští císaři Valentinianus I., Theodosius I. a Arcadius, že by homosexuální sex měl být trestán, a že každý, kdo z něj bude usvědčen, by měl být veřejně upálen. Křesťanský císař Justinián I. (527-565) učinil z homosexuálů přisuzoval homosexuálům podíl viny na hladomorech, zemětřeseních a morových epidemiích.Justinian Novels 77, 144
V důsledku tohoto vývoje se během 4. století římská morálka diametrálně změnila. Příkladem je tvrdý zásah proti Ammianu Marcellovi obviněném z praktikování tajfalské, kmene pobývajícího v oblasti mezi Karpatským pohořím a Černým mořem. V r. 342 přijali císaři Constans a Constantius II. zákon proti pasivní homosexualitě (trest spočíval pravděpodobně v kastraci). Později v r. 390 k němu přidal Theodisius I. smrt upálením pro všechny pasivní homosexuály působící v nevěstincích. V r. 438 byl zákon rozšířen na úplně všechny pasivní homosexuály. V r. 533 začal Justinián trestat veškeré homosexuální akty kastrací nebo upálením. V r. 559 se tento zákon ještě zpřísnil.
V pozadí těchto změn stojí patrně tři hlavní důvody. Prokopios, významný byzantský historik a učenec, došel k závěru, že tyto zákony měly především politický motiv, jelikož umožnily Justiniánovi takto zlikvidovat své nepřátele a konfiskovat jejich majetek, nikoli pouze eliminovat homosexualitu v řadách prostého lidu. Druhým a mnohem významnějším důvodem je vrůstající vliv křesťanství v římské společnosti, včetně křesťanského konceptu sexuality sloužící výhradně k reprodukci. Colin Spencer ve své knize Homosexuality: A History zmiňuje i jistý druh sebezáchovy Římanů po vypuknutí epidemie černé horečky a s ní související nutnost rozmnožování. Tento fenoném je kombinován s rostoucím vlivem stoicismu v říši.
Do r. 313 nezaujímalo křesťanství k homosexualitě žádné společné stanovisko. K tomu vedlo až mylné přesvědčení, že Pavel z Tarsu takové chování odsoudil coby smilstvo proti přírodě contra natura, čili ve výkladu křesťanství neexistuje žádný objektivní důvod, proč tak činit:
Království Vizigótů Germánský lid měl pro pasivní homosexualitu a ženy malou toleranci. Zacházel s nimi stejně jako s "imbecily" a otroky a glorifikoval válečné přátelství mezi muži. Nicméně ve skandinávských zemích bylo zaznamenáno několik femininních a trans pastorů a severští Ásové, včetně Thóra a Odina měli údajně získávat nadpřirozenou sílu požíváním semene.
V raném středověku zůstal postoj k homosexualitě neměnný. I přesto, že nebyla homosexualita v té době akceptovaná, bylo zde zaznamenáno několik případů nepotrestaných homosexuálních aktů. Jedná se například o zpověď krále Chlodvíka I., v níž se přiznal ke vztahu s jiným mužem nebo Alcuina, anglického básníka a jeho verše obsahující homoerotiku.
Jedním z prvních právních pramenů činících z mužské homosexuality v Evropě zločin byl Liber Iudiciorum (nebo Lex Visigothorum). Vizigótské právo trestalo ve svém zákoníku (L. 3,5,6) sodomii vyhnanstvím a kastrací. Kastrací byly trestány všechny sexuální zločiny považované za protipřírodní, včetně mužské homosexuality, análního sexu (heterosexuálního i homosexuálního) a zoofilie. Ženská homosexualita byla považována za sodomii pouze v případě, že došlo k použití falického předmětu.
Tím, kdo prosadil trestání homosexuality kastrací, byl král Chindaswinth (642-653). Takoví tvrdá opatření byla jinak ve vizigótském právu neslýchané, vyjma Židů praktikujících obřízku. Po vykastrování byl viník předán místnímu biskupovi, který pak následně mohl rozhodnout o jeho vyhnání. Byl-li ženatý, prohlásilo se takové manželství za nenaplněné. Věno pak bylo následně vrácené ženě nebo rozděleno mezi dědice.
Španělská inkvizice V 16. století rozhodly královské dekrety, že by se sodomie sice měla trestat upalováním, ale že by v této věci měly rozhodovat světské autority. Po pádu inkviziční pravomoci už byla takto trestána pouze v Aragonském království, když r. 1524 Klement VII. pod záštitou papeže opět umístil sodomii do posouzení aragonské inkvizice o tom, zda jí umístit do sféry hereze. Soudní tribunál v Zaragoze postupoval v takovýchto procesech různorodě: v letech 1571-79 bylo více než 100 mužů obviněných ze sodomie a 36 z nich bylo odsouzených; celkem zde bylo v letech 1570-1630 543 procesů a 102 výkonů trestu.Kamen, Henry, The Spanish Inquisition, p. 259. Nic z toho však nebylo provedeno světskými autoritami.
První Francouzské císařství