Tellur (chemická značka Te, Tellurium) je polokovový stříbřitě lesklý prvek ze skupiny chalkogenů používaný v polovodičové technice a metalurgii.

Základní fyzikálně-chemické vlastnosti Chemicky se jedná o velmi vzácný prvek řadící se mezi polokovy. Nicméně jsou známy i kyseliny telluru a jejich soli, v nichž chemicky spíše připomíná spíše síru nebo selen.

Jednorázové požití telluru není smrtelně nebezpečné, avšak pouhých 15 mg denně po dobu osmi měsíců způsobí u jedince česnekový zápach z dechu a potu. To je způsobeno metabolickým produktem dimethyltellanem, který je možné najít v česneku a cibuli.

Historie Tellur (z latinského slova tellus, což znamená „země“) byl objeven v 18. století ve zlaté rudě z dolů v Kleinschlattenu (dnes Zlatna) nedaleko dnešního města Alba Iulia v Rumunsku. Tato ruda byla známá jako „Faczebajer weißes blättriges Golderz“ (bílá listnatá zlatá ruda z Faczebaja, německý název Facebánya, dnes Fața Băii v župě Alba) nebo antimonalischer Goldkies (antimonitický zlatý pyrit) a podle Antona von Rupprechta se jednalo o Spießglaskönig (argent molybdique), obsahující přírodní antimon. V roce 1782 Franz-Joseph Müller von Reichenstein, který v té době působil jako rakouský hlavní inspektor dolů v Transylvánii, dospěl k závěru, že ruda neobsahuje antimon, ale sulfid bismutitý. Následující rok oznámil, že se jednalo o omyl a že ruda obsahovala převážně zlato a neznámý kov velmi podobný antimonu. Po důkladném tříletém výzkumu, který zahrnoval více než padesát testů, Müller určil měrnou hmotnost minerálu a zjistil, že při zahřátí nový kov vydává bílý kouř s vůní podobnou ředkvičce, že dodává kyselině sírové červenou barvu a že při zředění tohoto roztoku vodou vzniká černá sraženina. Přesto nebyl schopen tento kov identifikovat a dal mu jména aurum paradoxum (paradoxní zlato) a metallum problematicum (problémový kov), protože nevykazoval vlastnosti předpovídané pro antimon.

Na počátku 20. let 20. století Thomas Midgley zjistil, že sloučeniny telluru přidávané do paliva zabraňuje klepání motoru, ale kvůli toxicitě a obtížně odstranitelnému zápachu tuto možnost vyloučil. Midgley poté objevil a popularizoval použití tetraethylolova.

V 60. letech 20. století došlo k nárůstu poptávky po termoelektrických materiálech založených na telluridech (např. telluridu bismutitého). Po roce 2000 došlo k prudkému růstu zájmu o tellurid kademnatý, CdTe, pro fotovoltaické články.

Výskyt a výroba vlevo|náhled|Produkce telluru (2006) Tellur se v přírodě vyskytuje ryzí velmi vzácně. Nejběžnějšími zdroji jsou minerály nagyagit, hessit, sylvanit, tetradymit a tellurobismutit. Kyslíkaté minerály telluru nejsou příliš obvyklé. Ze všech nerostů má nejvyšší obsah telluru dilithium, frohbergit a melonit.

Tellur obvykle doprovází síru a selen v jejich rudách. Má značnou afinitu ke zlatu a v mnoha zlatých ložiscích se vyskytuje jako příměs. Z minerálů jsou známy například tellurid zlata calaverit AuTe2 nebo tellurid olova altait PbTe.

Přírodní tellur je směsí 5 stabilních a 4 radioaktivních izotopů. Největší zastoupení má radioaktivní izotop 130Te s poločasem rozpadu 2,4∙1023 let.

Průmyslově se tellur získává nejčastěji z anodových kalů po elektrolytické výrobě mědi nebo ze zbytků po rafinaci zlata.

Obsah telluru v zemské kůře se pohybuje v rozmezí 0,001–0,005 ppm (mg/kg). Toto extrémně nízké zastoupení, srovnatelné s výskytem platiny, je způsobeno především tvorbou těkavého hydridu, který byl v době formování planety ztracen do vesmíru. V mořské vodě je jeho koncentrace tak nízká, že současnými analytickými technikami nelze jeho obsah spolehlivě změřit.

Sloučeniny a využití náhled|vlevo|Tellur na křemeni (Moctezuma, Sonora, Mexiko) Elementární tellur je za normálních podmínek stálý stříbřitě lesklý a poměrně křehký polokov. Snadno se slučuje s kyslíkem a halogeny. Ve sloučeninách se tellur vyskytuje v mocenstvích Te2−, Te2+, Te4+ a Te6+ .

V metalurgii slouží tellur ve formě mikrolegur ke zlepšování mechanických a chemických vlastností slitin. Nízké koncentrace telluru zvyšují tvrdost a pevnost slitin olova i jejich odolnost vůči působení kyseliny sírové. Přídavky telluru do slitin mědi a nerezových ocelí způsobují jejich snazší mechanickou opracovatelnost.

Tellurid gallia nalézá využití v polovodičovém průmyslu. Pro výrobu některých termoelektrických zařízení se používá tellurid bismutu. Ve sklářském průmyslu je v některých speciálních případech tellurem barveno sklo.

Jako velmi perspektivní se jeví použití sloučenin telluru při výrobě fotočlánků. Fotočlánky na bázi telluridu kademnatého patří v současné době k nejlevnějším.

Na bázi telluridů jsou i záznamové vrstvy v přepisovatelných optických discích.

Z hlediska působení na lidské zdraví patří sloučeniny telluru mezi toxické a především v průmyslových provozech, kde se vyskytují ve zvýšených koncentracích, je třeba zachovávat přísné bezpečnostní předpisy. Za zvláště nebezpečné je pokládáno vdechování aerosolů a prachu s vysokou koncentrací telluru.

Známé oxidy oxid tellurnatý oxid telluričitý oxid tellurový

Odkazy

Reference

Literatura Cotton F.A., Wilkinson J.: Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973 Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974 Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961 N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993

Související články Tellan Tellurid antimonitý Tellurid bismutitý

Externí odkazy

Kategorie:Chalkogeny Kategorie:Polokovy Kategorie:Chemické prvky