náhled|Deska Nazca formující podmořské pohoří Sala y Goméz Velikonoční ostrov (v domorodém jazyce Rapa Nui, španělsky La Isla de Pascua) je ostrov ve východní části Polynésie na jihu Tichého oceánu spravovaný Chile (region Valparaíso). Nachází se 3600 km západně od pobřeží Jižní Ameriky a 2075 km východně od ostrova Pitcairn. Má rozlohu a obývá jej obyvatel.

Název Běžný polynéský název ostrova je Rapa Nui (česky Velká země). Přívlastek Velká odlišuje Velikonoční ostrov od jiného ostrova jménem Rapa, již dříve osídleného (a později přejmenovaného na Rapa Iti, tj. Malá země). Jiný název ostrova je Te Pito o Te Henua (Pupek světa). Stejné jméno má kultovní zaoblený magnetický kámen, ležící v blízkosti Ahu Te Pito Kura. Podle rapa-nuiských legend první jméno ostrova bylo Te pito o te kainga a Hau Maka (Malý kus země Hau Maka).Thomas S. Barthel: The Eighth Land: The Polynesian Settlement of Easter Island (Honolulu: University of Hawaii 1978; původně publikováno v Německu roku 1974) Existují další poetická jména např. Mata-ki-Te-rangi, (Oči, které hledí do nebes) nebo Hiti Ai Rangi (Kraj nebes).Compendio Estadístico 2005, INE.

Jacob Roggeveen, který ostrov objevil o Velikonoční neděli roku 1722, jej podle dne objevení nazval Velikonočním ostrovem (nizozemsky Paasch Eyland).

Felipe González Ahedo, španělský mořeplavec, který ostrov roku 1770 anektoval pro Španělsko, jej pojmenoval na počest španělského krále Karla III. Isla de San Carlos.

Oficiální španělský název je Isla de Pascua.

Historie Původní stav ostrova Když na Rapa Nui připluli první Polynésané (snad kolem 900 n. l. nebo i dříve), našli ostrov pokrytý subtropickým listnatým lesem a s nejbohatším hnízdištěm mořských ptáků v celém Pacifiku. Půda byla sopečného původu, tedy velmi úrodná, ale deště zde nebyly tak časté jako na jiných polynéských ostrovech. Novým usedlíkům, kteří s sebou přivezli jen slepice (a nechtěně i krysy jakožto černé pasažéry), se tu dařilo, a život byl celkem bezpracný. Jejich původní potrava pocházela hlavně ze zahrádek, ptactva (mořského i pozemního), krys, ryb a oblíbených delfínů, které bylo možno lovit s pomocí velkých kánoí na otevřeném moři.

Lesy byly plné vysokých palem, příbuzných chilským palmám jubea chilská (Jubaea chilensis, dosahujících výšky 18 m a téměř 2 m v průměru). Tyto palmy poskytovaly ideální kmeny na stavbu kánoí a později na transport soch, kromě jedlých ořechů a sladkého sirupu. Také stromové astry, moruše, stromy toromiro a hauhau (příbuzné lípě, ze kterých vyráběli silné provazy) a malé druhy palem rostly v hojnosti, tvoříce baldachýn nad keři, bylinami, kapradinami a travou.

Osídlení polynéským obyvatelstvem Ostrov byl osídlen polynéským obyvatelstvem snad již v polovině 1. tisíciletí. Podle ústních legend, zaznamenaných tahitským biskupem Tepano Jaussenem, místem přistání dvou kánoí prvních polynéských osadníků, vedených Hotu Matu'ou, byla pláž Anakena. Veliké kánoe přivezly údajně 300 – 400 lidí z ostrovů Maroe-Orega a Maroe-Tohio. Tito první mořeplavci dovezli na ostrov také prasata, kuřata a rozmanité rostliny a plodiny jako sladké brambory, jamy, taro, banány, cukrovou třtinu, toromiro, ibišek, maute a jiné.Stéphen-Chauvet, Easter Island and Its Mysteries, kap. Traditions and history

Společenská struktura První ostrované byli rozděleni do 10 klanů, které žily v 16 osadách. Tyto vesnice byly založeny Hotu Matu'ou po příjezdu na ostrov. Jména nejvýznamnějšíců klanů byla: Miru (Fregatčí klan), který obýval sever ostrova, Marama (Měsíční klan); Haumoana (Pobřežní klan); Tupahotu (klan Tupa), který pravděpodobně ovládal lomy v Rano Raraku, Ureohei, Hamea, Kotu’u, Roca, Ngauré a další.

Podle legend, zaznamenaných misionáři roku 1860, měl ostrov původně přesně definovaný třídní systém v čele s ariki, náčelníkem, který měl na ostrově absolutní moc. Každý klan měl svého kněze (inetao), bojovníky (matatoa) a zemědělce a služebníky (mata kio).Stéphen-Chauvet, Easter Island and Its Mysteries, kap. Social Organization

náhled|Mapa ostrova pořízená Felipem Gonzalez y Haedo roku 1772

Konec mořeplavby Jak populace rostla, rozdělila se na 11 klanů. Podobně jako jinde v Polynésii, vedl každý klan náčelník, a každý klan měl po čase svou elitu včetně kněží a své ceremoniální centrum. Protože obživa byla snadná, zbývalo spoustu času na rituál a stavění platforem ahu, sloužícím k pohřbům a uctívání předků. Na tyto platformy se pak začaly vztyčovat sochy moai. Sochy byly tesané v kráteru vyhaslé sopky Rano Raraku. Obsidiánové nástroje vystačily, ale práce šla pomalu. Hotová socha se pak musela dopravit k pobřeží na příslušnou platformu. Podle jedné teorie byl tento těžký úkol zvládnut pomocí velkých kmenů, sloužících jako válce a saně a také jako „jeřáby“ ke zdvižení soch na ahu. Podle teorie Pavla Pavla však mohli ostrované sochy dopravovat nastojato jejich rozkýváním pomocí lan, tento způsob by vyžadoval řádově méně lidí něž předchozí teorie předpokládaly.

Ježto vysoké palmy Jubaea byly používány také na stavbu kánoí, domků a rituálních center, všechny tyto stromy byly vykáceny nedlouho po roce 1400. Krysy se postaraly o to, aby zbylé ořechy nevyklíčily. Konec této palmy znamenal, že obyvatelé Velikonočního ostrova ztratili nejenom možnost lovit delfíny, ale také schopnost mořeplavby vůbec. Lidé Rapa Nui se sami úplně izolovali od ostatního světa. Genetické studie ukázaly, že Thor Heyerdahl se mýlil a krev ostrovanů byla jen polynéská. Ale existují doklady o tom, že se ostrované pouštěli (tedy v dobách, kdy ještě měli kánoe) na daleké cesty, patrně i do Jižní Ameriky.

Katastrofa

Není úplně jasné, kolik lidí žilo na ostrově v době největšího rozmachu, kolem roku 1550, snad kolem 12 000 (někteří archeologové tvrdí více, jiní méně), ale mohlo to být i 17 500. Ostrov ale mohl uživit jen 3000 lidí a ke kolapsu nemuselo dojít. Přestože ostrovní životní prostředí zřetelně trpělo, tesání, transportování a stavění soch pokračovalo zrychleným tempem, sochy byly větší a větší, až nakonec v lomu byly vyrobeny i některé sochy, které byly úplně nesmyslně rozměrné, bez jakékoliv šance na postavení. Velkou úlohu v tomto kulturně sebevražedném chování údajně hrála řevnivost mezi klany. Podle některých vědců však archeologické nálezy spíše podporují spolupráci mezi klany. Ukazují také na postupný zánik a nikoli na kolaps zdejší civilizace.

Kolem roku 1600 se podařilo ostrovanům Rapa Nui zničit veškeré lesy ostrova. Kdysi tak úrodná půda se sesouvala a ztrácela se kvůli erozi. Nebylo z čeho stavět, na čem vařit. Studánky a potoky vyschly. Lidé vyhubili veškeré ostrovní ptáky, i hlemýždě. Bez papírových moruší nemohli už ani plést rybářské sítě. Začali žít v jeskyních a kamenných chyškách, vyhrabaných do svahů. Pak přišel hladomor, válka všech proti všem, i kanibalismus. Sochy moai byly navždy opuštěny, mnohé ještě v kráteru či na cestě.

Velikonoční ostrov je malý, dá se obejít během jednoho dne. Ostrované viděli následky svého chování před sebou jako na dlani. Přesto však nebyli schopní zastavit svou ničivou činnost. Kamenní obři, symbolizující zkonzumování celého ostrova, byli pak zvandalizováni potomky těch, kteří je tak pracně vytvořili. Velká většina soch byla povalena a rozbita už v době, kdy Evropané začali navštěvovat ostrov. Polynésané přivezli na ostrovy krysy ostrovní, které jim poskytovaly maso. Krysy však přispěly ke zkáze dlouhověkých palem Paschalococos disperta.

Když byl ostrov objeven pro Evropany o Velikonocích roku 1722, to nejhorší už bylo za nimi, a ostrov i ostrované začínali pomalu regenerovat. Malé stromky ještě někde existovaly. Zbytek však zdecimovaly Evropany dovezené ovce, které nemilosrdně spásaly mladé klíčící stromky. Příchod bělochů však přinesl další katastrofy: většinu obyvatelstva zdecimovala v 19. století jak epidemie neštovic, tak otrokáři, kteří chytali domorodce pro práci v peruánských dolech.

Ve 20. století byl ostrov pronajat jako ovčí farma a eroze půdy a ničení původní vegetace pokračovalo dále. Dnes je ostrov pokryt travnatou plání. Všechny původní druhy stromů jsou dnes vyhynulé (jen toromiro přežívá v anglických sklenících). Všechny druhy pozemních ptáků byly vyhubeny.

První kontakty s Evropany náhled|La Pérouse na Velikonočním ostrově roku 1786 Španělský mořeplavec Álvaro de Mendaña de Neira (1567) nebo anglický bukanýr Edward Davis (1687) byli pravděpodobně první Evropané, kteří zřejmě zahlédli Velikonoční ostrov.S. R.Fischer, str. 46 Prvním Evropanem, který vstoupil na ostrov, byl nizozemský admirál Jacob Roggeveen, který ostrov náhodně objevil při své průzkumné cestě, jejímž cílem bylo objevení Jižní země. Roggeveen přistál u ostrova o Velikonoční neděli 5. dubna 1722. Zaznamenal, že na ostrově žilo asi 2000 až 3000 obyvatel. Zaregistroval také přítomnost soch moai. Domníval se však, že jsou hliněné a výprava jim nevěnovala výraznou pozornost. Roku 1770 španělská expedice pod vedením kapitána Felipe González Ahedo připlula z Peru a vyhlásila nad ostrovem svrchovanost ve jménu krále Karla III. Tato expedice také jako první zmapovala ostrov. James Cook navštívil Velikonoční ostrov na své druhé průzkumné výpravě. 13. března 1774 zakotvil u ostrova a setrval zde několik dní. Účastníkem této výpravy byl také přírodovědec Georg Forster, který jako první Evropan přivezl první vědecké údaje o ostrově. Roku 1786 se na ostrově zastavil francouzský mořeplavec Jean-François de La Pérouse. Tito mořeplavci již nalezli ostrovní obyvatelstvo zdecimované ekologickou katastrofou a kmenovými válkami. Roku 1805 připlula k ostrovu Nancy, americká loď lovců tuleňů. Posádka z ostrova unesla 10 mužů a 12 žen, aby na lodi vykonávali pomocné práce. Po odplutí byli domorodci svázáni. Po třech dnech, kdy byli zbaveni pout, všichni skočili do moře a plavali směrem k ostrovu. Přežil pouze jeden z nich.

Otroctví a epidemie V 60. letech 19. století proběhla na ostrově řada událostí, které přivedly zbytky původní civilizace téměř k vyhubení. V prosinci 1862 připluli na ostrov lovci otroků. Během několika měsíců odvezli z ostrova okolo 1500 mužů a žen, tedy polovinu stávající populace, aby jako otroci pracovali v peruánských guánových dolech. Byl odvlečen i poslední rapa-nuiský král Maurata i s rodinou. Teprve zásah tahitského biskupa způsobil, že peruánská vláda dopravila několik přeživších otroků zpět na ostrov. Ze všech odvlečených domorodců se vrátilo na ostrov jen 15. Ti navíc přivlekli na ostrov nákazu neštovic. V době největšího rozšíření epidemie se ani nestačili pohřbívat mrtví. Zkázu domorodé populace završily klanové války o území, uvolněná po zemřelých. První křesťanský misionář Eugène Eyraud zavlekl roku 1867 na ostrov tuberkulózu, na kterou zemřela čtvrtina zbytku obyvatelstva. V roce 1877 měl ostrov jen 111 původních obyvatel.

Novodobá historie Roku 1888 připlula k ostrovu chilská loď Angamos a její kapitán Policarpo Toro vyhlásil nad ostrovem svrchovanost Chile. V té době žilo na ostrově 201 obyvatel. Ostrov se stal chilskou kolonií a byl pronajat britské společnosti Williamson-Balfour pro chov ovcí. Veškeré obyvatelstvo ostrova bylo přesídleno do obce Hanga Roa a směli ji opouštět pouze na povolení. Roku 1915 vypravila na ostrov britská archeoložka Katherine Routledge vědeckou expedici Mana, která systematicky zdokumentovala kulturu původního obyvatelstva. Roku 1935 Chile deklarovalo Velikonoční ostrov jako národní park. Pronájem firmě Williamson-Balfourd byl ukončen teprve roku 1953. V 60. letech 20. století chilský kongres přijal zákon o právech obyvatel ostrova. Ostrované se stali plnoprávnými občany Chile. Podle tohoto zákona mohou být vlastníky půdy na ostrově pouze Rapa-nuici. V roce 1967 bylo na ostrově dokončeno letiště Mataveri a zahájeno letecké spojení s Chile. Roku 1996 byl ostrov zapsán do seznamu Světového dědictví UNESCO.

Symboly Vlajka