Alexander (von) Zemlinsky (14. října 1871 Vídeň – 15. března 1942 New York) byl rakouský hudební skladatel, dirigent a pedagog; jeden z výrazných hudebních hlasů své doby, který pozoruhodně propojoval tradice pozdního romantismu s přístupy druhé vídeňské školy. Jako hudební ředitel Nového německého divadla v letech 1911–1927 přispíval k vysoké úrovni kulturního života tehdejší Prahy. Jeho dílo bylo po válce na čas zapomenuto, od 70. let 20. století se však opět postupně vrací na světová pódia.

Život

Mládí (1871–1892)

Rodinné poměry a dětství Alexander Zemlinsky se narodil 14. října 1871 ve Vídni v nábožensky i národnostně smíšené rodině. Jeho děd, Anton Semlinsky, který se do vídeňského Leopoldstadtu přistěhoval z dnešní Žiliny, byl původně katolík. Otec Adolf (1845–1900, spisovatel a novinář, který si změnil jméno podle maďarského pravopisu a připojil k němu nikdy nepotvrzený šlechtický predikát „von“ (tj. Adolf von Zemlinszky), se oženil s Klarou Semo (1848–1912), a protože byla židovsko-muslimského původu, konvertoval k judaismu a stal se tak součástí sefardské židovské obce ve Vídni. Manželům se v roce 1874 narodila ještě dcera Bianca, která po pěti týdnech zemřela, a jako třetí dítě přišla v roce 1877 na svět Mathilde. Ve věku čtyř let se dostal Alexander poprvé do kontaktu s hudbou. Jeho otec přijal do podnájmu svého přítele, který se přistěhoval s klavírem. Ten začal učit Alexandera hrát a dovolil mu také podílet se na výuce. Když se pak projevilo jeho hudební nadání, pokračoval lekcemi u soukromého učitele a intenzivně cvičil. V roce 1881 – ve věku deseti let – byl přijat do nově založeného chrámového sboru sefardské komunity. Po mutaci si pak v synagoze vydělával své první kapesné hrou na varhany během svátků. Třebaže v roce 1896 složil svatební píseň u příležitosti svatby dcery kantora, synagogální hudba ho příliš neoslovila. Jako dítě vyrůstal na hudbě Mozartově, brzy však objevil Brahmse a Wagnera.

Školní vzdělání a umělecké začátky Školní docházku trávil nejprve od šesti let v sefardské škole Midrasch Eliahu výukou psaní, čtení a počtů, ale také studiem Tóry, modliteb či sefardského ritu (minhag). O dva roky poté ho rodiče zapsali na obecnou školu, kde se velmi dobře učil. Krátce před třináctým rokem Adolf von Zemlinszky přihlásil svého syna na Konzervatoř společnosti přátel hudby (Konservatorium der Gesellschaft der Musikfreunde) ve Vídni, kde byl přijat do třídy Wilhelma Raucha s výukou klavíru a hudební teorie. Po třech letech Zemlinsky úspěšně složil zkoušky a obdržel Rubinsteinovo stipendium ve výši 1 000 guldenů ročně. Z těchto prostředků si financoval jak soukromé lekce, tak účast na soutěžích. Po složení závěrečné zkoušky v roce 1887 přešel do tzv. přípravné školy a absolvoval klavírní třídu Antona Doora. Zároveň studoval dva roky teorii u Franze Krenna a Roberta Fuchse, přičemž si nejvíce cenil klasické hudby, zatímco novoněmeckou školu (Liszta a Wagnera) nyní odmítal. To však bylo vyváženo mnohotvárností vídeňského hudebního života. Z doby, kdy docházel do Doorovy třídy, se zachovala složka obsahující kratší kusy, skici a fragmenty klavírní hudby, stejně jako nedokončené kadence k Beethovenovu klavírnímu koncertu g dur.

Ke konci svého studia se Zemlinskému naskytlo několik příležitostí k sólovému vystoupení. V roce 1889 zahrál sólový part v jednom klavírním koncertu Roberta Fuchse. O rok později vyhrál s Brahmsovými variacemi na Händelovo téma v klavírní soutěži nejen zlatou medaili, ale také křídlo od firmy Bösendorfer. Přes tyto úspěchy o sólovou kariéru neusiloval, neboť psal koncerty vlastní, stal se ovšem oblíbeným pianistou v kruzích zámožných Vídeňanů. Po obdržení diplomu v roce 1890 zůstal na další dva roky na konzervatoři jako student kompozice, kterou studoval u Johanna Nepomuka Fuchse. V roce 1891 zkomponoval skladbu Ländlichen Tänzen op. 1., své první dílo, které bylo vydáno v Lipsku. Zemlinsky však nebyl s publikací spokojen, protože se pravděpodobně bál, že bude považován za skladatele lehčích kusů. Jeho závěrečná práce, druhá symfonie d moll, byla uvedena na konzervatoři v roce 1892 a kritika ji přijala veskrze pozitivně.

První úspěchy (1892–1900) náhled|Alma Mahler 1899 V roce 1892 byl Zemlinsky poprvé povolán vojenskými úřady, ale pro svou výšku (159 cm) byl nakonec v roce 1894 klasifikován jako nezpůsobilý vojenské služby. Současníci ho popisovali jako nepříliš atraktivního muže, čehož později využívali karikaturisté. Již během studia navázal skladatel početná přátelství, např. s dirigentem Arturem Bodanzkym, hudebním vědcem Hugem Botstiberem, cellistou Friedrichem Buxbaumem a hudebním kritikem Richardem Heubergerem. Také vstup do Antonem Doorem založeného spolku Wiener Tonkünstlerverein otevíral Zemlinskému mnohé dveře. V roce 1895 skladatel inicioval vznik sdružení „Musikalischen Verein Polyhymnia“ koordinující různé amatérské skupiny z Leopoldstadtu, které však existovalo jen do roku 1896. Nejspíše zde se skladatel seznámil s Arnoldem Schönbergem, kterému dával lekce a zavedl jej do vídeňských hudebních kruhů, z čehož se vyvinulo jejich celoživotní přátelství. S jejich operou Sarema, která vznikla mezi léty 1893-1895, vyhrál Zemlinsky Luitpoldovu cenu (1896). Dalšími důležitými kompozicemi byly mezi jinými čtyři balady pro klavír (1893-94), jedna suita pro orchestr a v roce 1897 složená třetí symfonie b dur, za kterou obdržel Beethovenovu cenu. Již v roce 1896 napsal na Brahmsovu památku kantátu Frühlingsbegräbnis, v letech 1897–1899 pak operu Es war einmal …, kterou uvedl Gustav Mahler. Premiéra ve Vídeňské dvorní opeře měla 22. ledna 1900 velký úspěch.

V důsledku Luegerovského antisemitismu a Dreyfusovy aféry se postavení vídeňských Židů zhoršilo. Zemlinsky, který se ani o politiku, ani o náboženství nezajímal, vystoupil za těchto okolností v roce 1899 z židovské náboženské obce. Jeho sestra Mathilde ho následovala v roce 1901 a v témže roce se provdala za jeho přítele a žáka, Arnolda Schönberga. Na přelomu století se Zemlinsky stal svobodným zednářem. Kolem roku 1906 potom konvertoval k protestantismu. Změnil také pravopis svého jména, přičemž odstranil pseudomaďarské „z“ a nepravý šlechtický predikát „von“ používal už jen při dirigentských vystoupeních. Své oficiální datum narození tehdy přesunul na 4. října 1872. Nejpozději kolem roku 1900 našel skladatelův styl svůj nezaměnitelný charakter. Snažil se, „aby svou hudbu dovedl na nejvzdálenější hranice tonální harmonie. Tónina už není žádnou absolutní hodnotou a je pozvolna nahrazena barvou, formální soudržnost, osvobozená od jakéhokoliv systému tonálních vztahů, je stále více závislá na krátkých motivických celcích“. Zemlinským upřednostňovanou tóninou se přitom stává d moll.

Při premiéře své kantáty Frühlingsbegräbnis v roce 1900 se skladatel seznámil s mladou Almou Schindlerovou, pozdější manželkou Gustava Mahlera, Waltera Gropia a Franze Werfela, a stal se jejím učitelem hudby. Jejich hudební spolupráce (Alma pod jeho vedením složila řadu písní) brzy přerostla v milostný vztah. Zemlinsky jí v roce 1899 věnoval Pět písní, op. 7. Alma obdivovala skladatelovu hudbu, inteligenci, i jeho erotické charisma, třebaže ho neshledávala přitažlivým. Do svého deníku si zapsala: „Karikatura – bez brady, malý, s vypoulenýma očima a s příliš šíleným dirigováním.“ Zemlinsky Almu zbožňoval jako svou modlu („Chci tě – každým atomem svého citu!“), odmítal však její povrchní společenský život s tvrzením: „Buď komponujte, nebo jděte do společnosti – jedno z toho. Zvolíte-li si však to, co je Vám bližší – jděte do společnosti.“ Alma dopřávala Zemlinskému každou intimitu kromě jediného, čímž ho málem připravila o rozum.(omezený přístup) On očekával ženu, která se s ním a pro něj stáhne do ústraní, což pro Almu nepřicházelo v úvahu. Nakonec se rozhodla pro rozchod a v roce 1902 se provdala za o 19 let staršího ředitele dvorní opery Gustava Mahlera. Vztah k Almě Schindlerové inspiroval Zemlinského k opeře Trpaslík (Der Zwerg, podle Oscara Wildea, premiéra v roce 1922). S tímto nezdarem ve svém osobním životě se skladatel vyrovnával několik let a oženil se teprve v roce 1907 s Idou Guttmannovou. V roce 1908 se potom manželům narodila dcera Johanna Maria.

Dirigentem a hudebním ředitelem (1900–1911) Po smrti svého otce v roce 1900, na jehož památku zhudebnil Žalm 83 pro tři sóla, sbor a velký orchestr (dílo však bylo uvedeno až v roce 1987), musel Zemlinsky zaopatřit svou rodinu. Protože jeho příjem z vyučování, doprovodné hry a skládání aranžmá pro tento účel nepostačovaly, přijal nabídku na místo dirigenta v Carltheateru. Toto angažmá bylo namáhavým úkolem, který mu bránil v komponování, ale přineslo požadovaný příjem. Poté, co byla ve Vratislavi zamítnuta jeho žádost o místo, prodloužil si zde smlouvu a v témže roce začal se zhudebňováním baletu Der Triumph der Zeit od Huga von Hofmannsthala. Výsledek se ovšem Mahlerovi nelíbil, takže se do oběhu dostaly jen části díla. V roce 1904 Zemlinsky uvedl tři kusy z 2. a 3. aktu jako Drei Ballettstücke, a v témže roce pak zrevidovaný 2. akt jako Ein Tanzpoem. V letech 1902 až 1903 pracoval skladatel na fantazii pro orchestr Die Seejungfrau na motivy pohádky Hanse Christiana Andersena. V roce 1903 mohl konečně opustit své místo dirigenta v Carltheateru a přejít do divadla Theater an der Wien. V září 1904 byl skladatel angažován do Lidového divadla (Volkstheater) Rainera Simonse jako hudební ředitel. Brzy dokázal pozvednout úroveň nezkušeného souboru. Během svého působení tu složil operu Der Traumgörge, která obsahuje několik narážek na Almu Mahlerovou-Werfelovou a na Kellerovu novelu Šaty dělají člověka. Při hledání materiálního přilepšení začal Zemlinsky jednat s Dvorní operou v Drážďanech. Když mu však Mahler nabídl stálé angažmá ve Vídeňské dvorní opeře, nastoupil v roce 1907 tam. Jakmile byl ovšem Mahler (od ledna 1908) nahrazen Felixem Weingartnerem, byla odřeknuta premiéra jeho nové opery Der Traumgörge. Vzhledem k tomu, že Weingartner nechtěl Zemlinskému svěřit žádné další premiéry, ukončil smlouvu již v únoru 1908 a vrátil se zpět do Volksoper tentokrát na místo prvního kapelníka. Následně se pak uplatnil jako první kapelník v Mannheimu, směl zde však pracovat jen na sjednanou dobu. 29. dubna přijala skladatele vídeňská lidová opera s uvedením Tannhäusera. Konečně po krátké epizodě v Mnichově podepsal Zemlinsky v roce 1911 smlouvu s Novým německým divadlem v Praze.

Hudebním ředitelem v Novém německém divadle v Praze (1911–1927) náhled|Nové německé divadlo po roce 1900