náhled|Projektily různé ráže náhled|Vlevo JSP, vpravo JHP, oba u .357 Magnum náhled|6,5 × 55 Swedish původní náboj a deformovaná střela náhled|9 mm Luger expandovaný náhled|.40S&W původní náboj a expandovaná střela náhled|Kulky z muškety (17.–18. stol.)
Projektil neboli střela je předmět vystřelený ze střelné zbraně určený k zasažení cíle nebo vyvolání jiného efektu.Zákon č. 90/2024 Sb. o zbraních a střelivu
Dříve byla střela samostatný prvek který spolu s ucpávkou utěsňoval prachovou náplň v hlavni. U moderních palných zbraní je střela částí náboje. Je zasazena do hrdla nábojnice a působí jako zátka při hoření střelného prachu.
Dělení střel a střeliva Z pohledu určení střely a požadavků na její účinek jsou vyvinuty různé konstrukce střel. Základní rozdělení střeliva lze je možné udělat podle oblasti použití. Caras, J. : Střelivo do ručních palných zbraní, ARS-ARM Praha (1995), Sportovní Lovecké Vojenské
Další možné dělení střeliva vycházející ze zákona o zbraních závisí na střele: Jednotná střela Těleso, určené k zasažení cíle nebo vyvolání jiného efektu, které se po opuštění hlavně nerozdělí. Hromadná střela Těleso nebo látka ve skupenství tuhém, kapalném nebo plynném, určená k zasažení cíle nebo vyvolání jiného efektu, která se po opuštění hlavně rozdělí.
Do skupiny jednotných střel lze přiřadit další podskupiny Speciální střely – například tzv. Short stop střela obsahující váček z tkaniny naplněný broky, který dopadá na cíl plochou s cílem zastavit a nepůsobit smrtící účinky. Planka, B. : Kriminalistická balistika, Vydavatelství a nakladatelství Pavel Čeněk, Plzeň 2010, Paintballová střela – střela kulového tvaru pro speciální zbraně obsahující značkovací látku.
K hromadným střelám lze přiřadit i plynové střely pro expanzní zbraně. Střela je vytvořena například z krystalické chemikálie, která se při výstřelku mění na plyn emitovaný ve směru cíle.
Jednotné a hromadné střely podle zbraní U historických zbraní se používaly jednotné střely i do hladkých hlavní. V současnosti je jednotná střela používána obvykle do zbraní s drážkovaným vývrtem hlavně. Hromadná střela (tzv. brokové střelivo) do zbraní s hladkým vývrtem hlavně. Méně často se vyrábějí a používají i brokové náboje pro použití ve zbraních s drážkovaným vývrtem. Dále některé speciální vojenské náboje (střely pro strážní službu a střelivo duplex) používají střelu vyhovující definici hromadné střely. A pro brokovnice jsou vyráběny náboje s jednotnými střelami.
Ráž (Ráže) střel U jednotných střel je ráže smluvní číslo, které přibližně vyjadřuje průměr střely. Střely stejné ráže mohou být částí různých nábojů. Pojem ráže u nábojů a zbraní má širší význam a může kromě průměru zahrnovat i jiné údaje popisující další vlastnosti střeliva nebo zbraně.
Střely pro palné hlavňové zbraně s drážkovým vývrtem Zavedení drážkovaných hlavní a bezdýmných prachů znamenaly významný pokrok. Tím došlo k nárůstu rychlosti střel.
Vývoj tvaru střel Zastaralý názvev střely, kulka,Název kulka bývá českou střeleckou veřejností odmítán a kritizován jako neodborný, velmi často s humorným rčením „kulky má pes“. Střely získávaly postupně podlouhlý tvar. odkazoval na její původně většinou kulový tvar. Tvar koule bývá dnes naprosto výjimečný i když je možné se s ním setkat např. u vzduchovek či v hromadné střele do brokovnice, tzv. brok). Výhoda tohoto tvaru jsou lepší aerodynamické a balistické vlastnosti. Nejčastějšími tvary střel jsou protáhlé válce s tupou, půlkulovitou, kuželovitou nebo ogivální špičkou. Růst rychlosti střel a požadavek na velký dostřel (a tedy menší aerodynamický odpor) vedl k zašpičatění střel v přední části a také přidání aerodynamického kužele v zadní části. Střela s aerodynamickou úpravou na obou stranách se nazývá biogivální. Tvary střel se liší podle účelu a toho, v jaké zbrani se používají. U zbraní určených pro střelbu na kratší vzdálenosti není třeba dbát tolik na nízký odpor vzduchu jako je tomu u zbraní pro střelbu na dlouhé vzdálenosti.
Střely do předovek Zavedení drážek do vývrtu hlavně bylo velkým pokrokem a zvýšilo výrazně přesnost střelby. Drážkování bylo známé a používané už v době kdy převládaly předovky. Tím vznikly specifické požadavky na střely. Střela musela být těsná tak, aby se zařízla do drážek vývrtu a zároveň bylo nutné nabít střelu skze celou délku hlavně. Takto vzniklý problém se řešil několika způsoby. Jedním ze způsobů bylo deformování střely pomocí nabijáku. Za tímto účelem byl u některých konstrukcí ve dnu nábojové komory umístěn trn, který pomohl střelu roztahovat. Dále vznikly střely s předem vyrobenými výstupky, které zapadaly do drážek hlavně. Tyto střely bylo nutno už při nabíjení nasunout připravenými výstupky do drážek hlavně. Podobným, ale mírně změněným principem principem byla změna příčného průřezu střely tak aby nebyl kruhový. Tento profil byl následně stočen do šroubovice. Vývrt hlavně měl v průřezu profil střely opět po délce hlavně spirálovitě zatočený do šroubovice. Tento profil dodal střele rotaci podobně jako drážky. Známou konstrukcí na tomto principu byla například puška Whitworth, u které měla střela průřez šestihranu.
Posledním používaným způsobem bylo utěsnění střely, ke kterému došlo automaticky v důsledku působení tlaku povýstřelových plynů. Jednou z konstrukcí byly kompresní střely, které byly při výstřelu podélně stlačeny a tak se rozšířily. Dalším řešením byl princip střel minié. Tyto střely měly ve svém dnu kuželovitý otvor s klínem, případně u dále modifikovaných střel i bez klínu, který způsobil rozšíření a utěsnění střely.
Vývoj materiálů střel Zprvu kamenné, později litinové koule pro kanóny. Pro ruční zbraně olověné. Střely vyráběné z olova zanáší vnitřní povrch hlavní. Olovo začalo být legováno tvrdšími kovy – např. zinkem a antimonem. Došlo i ke konstrukční úpravě střel. Střela má vnější část (tzv. plášť) a jádro. Tyto dvě části střely jsou vyráběny z různých materiálů. Pro povrch střely (plášť) se začala používat měď, dále slitina zvaná tombak (90 % Cu a 10 % Zn) a mědinikl (80 % Cu a 20 % Ni) . Následně s rozvojem technologií byla na pláště střel používána i ocel. Ocelové pláště střel se někdy povrchově upravují niklováním. Také se používá ocel plátovaná tombakem nebo mědiniklem. Pro vnitřní jádro střel se obvykle používá olovo. Olovo bývá legované antimonem (Sb).
Konstrukce střel Zavedením zbraní nabíjených zezadu zmizel požadavek na protažení střel vývrtem a její následné utěsnění. Pro konstrukci jsou tedy důležité následující požadavky. Střela musí odolat dějům vnitřní balistiky při výstřelu. Dále musí mít střela příznivé balitické vlastnosti z pohledu jejího letu ve vnějším prostředí. To znamená, že musí zachovávat přesnost a zároveň ztrácet při letu minimum energie. A konečně střela musí mít v cíli požadovaný účinek.
Uvedené požadavky vedly ke konstrulci velkého počtu různých střel a vývoj nových střel stále pokračuje. Příklady běžně používaných typů střel: Celoplášťové (charakteristika – velká průbojnost, malá deformovatelnost. Nepředává cíli obvykle všechnu energii, dochází k průstřelu) Poloplášťové střely. Olověné jádro střely je v přední části střely obnaženo. (Charakteristické je, že střela se po zásahu deformuje, má menší průbojnost, vyšší ranivý účinek). Někdy se dělá prosekávací hrana. Jde o výstupek, který zabezpečí ostře ohraničený vstřel, což podpoří krvácení zasaženého zvířete nebo přesněji ohraničený vstřel na papírovém terči). Jádro se někdy provádí ze dvou různě tvrdých slitin olova. Měkčí část jádra se deformuje a tvrdší si zachovává tvar. Celoolověné střely (stále jde o slitiny olova) Expanzní střely – jsou obvykle druh poloplášťové střely, která má dutinu v přední části. Tato dutina vede k hřibovité deformaci po zásahu. Protože dutina zhoršuje aerodynamiku, bývá někdy překryta tenkostěnnou kuklou, nebo je vyplněna měkkým materiálem. Homogenní střely. Střela je vyrobena v základu z jednoho materiálu, například z tombaku. Někdy se do ní vkládá olovo například formou vyvrtání. Střela má lepší soudržnost – například při zásahu kosti. Speciální střely s řízenou deformací. Různé konstrukční uspořádání.
Střely pro vojenské náboje Některé z uvedených střel se používaly jen v určitém období a dnes se již nevyrábí. Některé tyto střely jsou v rozporu s mezinárodními smlouvami o střelivu používaném ve válečném konfliktu a proto jejich použití bylo omezeno na mírové období (například střely pro strážní službu) nebo byla jejich výroba ukončena. Střela s plnoolověným jádrem střely s měkkým ocelovým jádrem střely průbojné (ocelový plášť, olověná košilka a ocelové jádro. Pro jádro se používaly i jiné těžké a vysoce pevné kovy) střely svítící (značkovací – se stopovkou, plněné látkou pro zanechání světelné stopy k vizuální kontrole dráhy letu) střely zápalné střely průbojně svítící střely průbojně zápalné střely průbojně zápalné svítící střely pro strážní službu střely duplex střely šípové střely otrávené (za 2. světové války Německo i Rusko používalo projektily s kyanidovou ampulí) střely zástřelné střely výbušné – při nárazu či průniku cílem explodují střely redukované (terčové) střely pro účely výcviku střely školní
Střely pro palné hlavňové zbraně s hladkým vývrtem (brokové náboje)
Hromadná střela Pro brokovnice a brokové náboje je hromadná střela typická. Střela je tvořena broky stejného průměru. Velikost broků v náboji deklarovaná výrobcem může být orientační. Například v brokovém náboji s deklarovanou velikostí broků 3,5 mm se vyskytují často broky od velikosti 3,25 do 3,75 mm. . Broky bývají v náboji uloženy v plastovém kontejneru. Broky jsou obvykle olověné a mají kulový tvar. Používají se i broky, které nemají kulový tvar. Stejně tak se používají i broky z jiných materiálů než je olovo. Zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb., v platném znění, s účinností od 31. prosince 2010 zakazuje používat olověné brokové náboje k lovu vodního ptactva na mokřadech.
Broky, které nejsou z olova, se prodávají pod názvem ocelové broky. Jde o určitou nepřesnost, protože materiálem pro výrobu těchto broků je železo s tvrdostí na povrchu maximálně 110 HV1 a v jádře 100 HV1.
Broky se používají ve velké škále rozměrů od cca 2,4 mm až cca 9 mm. Počet broků v jednom náboji se podle jejich velikosti velmi liší. Například náboj 12 × 70 obsahuje cca 8 kusů broků velikosti 9,1 mm anebo cca 370 kusů broků 2,5 mm.
Výroba olověných broků Olověné broky se vyráběly litím roztaveného olova přes síto z vysoko umístěné pozice – licí věže. Pádem z výšky se kapky roztaveného olova při průchodu vzduchem vytvarovaly do koule. Poté dopadaly do vody, kde ztuhly při zachování kulového tvaru. Pro zvýšení povrchového napětí se do roztaveného kovu přidává arzen (jinak by takto vyráběné broky neměly kulovitý, ale kapkovitý tvar).
Jednotná střela Konstrukce jednotné střely brokovnice je upravena v souvislosti s tím, že bude používána v hladké hlavni.Faktor, Z. : Lovecké zbraně a střelivo, Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1972, 07-036-72 Podle způsobu stabilizace je lze dělit na: kulovité (bez stabilizace) šípové (podlouhlé s posunem těžiště do přední části střely) turbínové (stabilizované rotací; střela má v podélné ose otvor opatřený šroubovicí – např. střela Ideal/Stendebach/; šroubovice může být i na vnějším povrchu) šípovo-turbínové (stabilizované rotací; kombinuje oba principy; například střela Brenneke střela má v podélné otvor opatřený šroubovicí) Paradox (stabilizované rotací; pro brokovnice s vývrtem Paradox, který má v ústí hlavně drážkovanou část)
Značení střel Mezi nejčastěji používané typy (zejména díky ceně a legislativě) na českém trhu pro krátké palné zbraně patří střely: celoplášťová (FMJ) poloplášťová s měkkou špičkou Soft Point (SP) olověná s oblou špičkou (LRN) poloplášťová s dutinou ve špičce (HP) – s řízenou deformací (v ČR pro krátké zbraně spadá do kategorie A-I)