Ota Ornest, vlastním jménem Otto Ohrenstein (6. července 1913 Kutná Hora – 4. srpna 2002 Praha), byl český divadelní dramaturg, režisér, herec, překladatel a někdejší ředitel Městských divadel pražských.
Životopis Narodil se do rodiny obchodníka se střižním a galanterním zbožím Eduarda Ohrensteina (1881–1936) a jeho manželky Berty, rozené Rosenzweigové (1890–1970).
Ve druhé polovině 30. let 20. století studoval na dramatickém oddělení pražské konzervatoře. Byl hercem a režisérem Středočeské činohry J. Burdy, košického Národního divadla (v sezóně 1937–1938 Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, vyd.Rybka Publishers, 2006, str. 36, ) a pak plzeňského Městského divadla.
Krátce po 15. březnu 1939, který jej zastihl v plzeňském angažmá, odešel přes Ostravu a Polsko do exilu ve Velké Británii. Za 2. světové války se i nadále věnoval divadlu. V Londýně připravil vzpomínkový večer věnovaný Karlu Čapkovi, uvedl zde v Arts Theatre také Lidové suity E. F. Buriana. Redigoval časopis Mladé Československo a od roku 1941 působil spolu s Pavlem Tigridem a Josefem Schwarzem (Červinkou) v československém rozhlasovém vysílání BBC, Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, vyd. Rybka Publishers, 2006, str. 37, nejdříve jako překladatel a hlasatel, později i jako spoluautor a autor relací.
Po skončení druhé světové války nastoupil do Realistického divadla. Z Londýna se vrátil už jako přesvědčený komunista a stal se jednou z vůdčích postav revolučních přeměn v našem divadelnictví. V roce 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 na podporu komunistického převratu. Od března 1948 byl členem Ústředního akčního výboru Národní fronty v oboru divadelnictví zodpovědného za čistky v divadlech. Od roku 1950 do roku 1972 zastával funkci ředitele Městských divadel pražských a patřil ke vůdčím osobnostem tzv. „zlaté éry“ Městských divadel také jako režisér a dramaturg. V letech 1959 až 1968 zastával též funkci uměleckého šéfa Městského komorního divadla (součást MDP). Pražskému publiku představil řadu významných autorů, v mnoha případech ve vlastním překladu (přeložil 60 divadelních her).http://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-2002/zari-9/ota-ornest-1913-2002/. Spolupracoval také s Alfrédem Radokem. O své politické přesvědčení postupně přicházel a začal se stýkat s lidmi komunistickému režimu nepřátelskými. Proto byl v únoru roku 1972 odvolán z funkce ředitele Městských divadel pražských a nahrazen nomenklaturním kádrem Lubomírem Poživilem, bývalým ředitelem Divadla pracujících v Mostě. Byl však ponechán v divadle jako režisér do doby svého plánovaného penzionování v roce 1977. Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 30,32, V roce 1977 však byl zatčen a při závěrečném přelíčení ve dnech 17.–18. října 1977 u Městského soudu v Praze odsouzen v procesu vedeném s Václavem Havlem, Františkem Pavlíčkem a Jiřím Ledererem na tři a půl roku nepodmíněně za trestný čin podvracení republiky za to, Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 30, 31, že napomáhal dovozu literárních děl zakázaných autorů do zahraničí. Šlo zejména o paměti Prokopa Drtiny. Ve fyzické a psychické tísni podlehl nátlaku StB a za slib milosti se v televizi veřejně kál. K tomuto kroku jej patrně přivedly i obavy o život a zdraví. Ještě před svým zatčením dvakrát prodělal infarkt a trpěl cukrovkou. U Nejvyššího soudu dosáhl snížení trestu na dva a půl roku, poté dostal prezidentskou milost a 6. dubna 1978 byl propuštěn z vězení. Ondřej Koutek: Prokop Drtina. Osud československého demokrata, Vyšehrad - Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2011, s. 396, (Vyšehrad), (Ústav pro studium totalitních režimů) V roce 1990 byl rozsudek zrušen a trestní stíhání zastaveno.
V 80. letech redigoval pro Židovskou obec v Praze věstník Žno a Židovskou ročenku. Od roku 1993 do roku 2002 byl předsedou poroty literární soutěže Ortenova Kutná Hora, která vznikla jako součást stejnojmenného festivalu, jehož byl jednou z klíčových postav.
Širší rodina Jde o staršího bratra básníka Jiřího Ortena a herce Zdeňka Ornesta. Byl otcem herce, režiséra, překladatele a textaře Jiřího Ornesta (1946–2017), jehož matkou byla jeho první manželka herečka Jarmila Smejkalová (1920–1994). Druhé manželství s dramaturgyní a překladatelkou z polštiny Mojmírou Janišovou (1920–1986) bylo bezdětné. S třetí manželkou, herečkou Janou Koulovou (1926–2009), měl dceru Hanu Ornestovou, která se narodila 11. října 1959 v Praze. Dále byl otcem moderátorky a herečky Ester Janečkové (*1972), jejíž matka Marie Rút Křížková (1936–2020) byla spisovatelkou a literární historičkou.
Citát
Vybrané divadelní režie 1946 G. B. Shaw: Rodiče a děti, Realistické divadlo 1947 Oscar Wilde: Jak je důležité míti Filipa, Realistické divadlo 1947 K. Simonov: Ruská otázka, Realistické divadlo 1948 A. Fredro: Dámy a husaři, Realistické divadlo 1948 J. Klíma: Na dosah ruky, Realistické divadlo 1950 Oscar Wilde: Jak je důležité míti Filipa, Divadlo Komedie, 214 repríz 1950 Václav Štech: Třetí zvonění, Divadlo komedie, 77 repríz 1950 Aleksander Fredro: Muž a žena, Divadlo komedie, 112 repríz 1950 Leon Kruczkowski: Němci, Komorní divadlo, 63 repríz 1950 Maxim Gorkij: Vassa Železnova, Komorní divadlo, 23 repríz 1951 Molière: Tartuffe neboli Svatoušek, Komorní divadlo, 178 repríz 1951 Howard Fast: Třicet stříbrných, Komorní divadlo, 139 repríz 1951 Alexander Kron: Poušť rozkvete, Komorní divadlo, 56 repríz 1952 R. Vailland: Doznání plukovníka Fostera, Komorní divadlo, 48 repríz 1952 Viktor Gusjev: Jarní vítr, Komorní divadlo, 52 repríz 1952 Lope de Vega: Pes na seně aneb Hraběnka a její sekretář, Divadlo Komedie, 118 repríz 1952 Saša Lichý: Horká kaše, Komorní divadlo, 63 repríz (spolurežie s J. Fišerem) 1953 Honoré de Balzac: Evženie Grandetová, Komorní divadlo, 142 repríz 1953 Vojtěch Cach: Paní Kalafová, Komorní divadlo, 54 repríz 1953 Jerzy Lutowski: Rodinná záležitost, Komorní divadlo, 41 repríz 1954 R. B. Sheridan: Škola pomluv, Komorní divadlo, 93 repríz 1954 Václav Štech: Třetí zvonění, Divadlo Komedie, 104 repríz 1954 William Shakespeare: Sen noci svatojánské, Divadlo Komedie, 80 repríz 1955 G. B. Shaw: Pygmalion, Komorní divadlo, 250 repríz 1955 César Solodar: Šeříkový sad, Divadlo Komedie, 43 repríz (zpěvní texty: Ota Ornest, režie Rudolf Hrušínský) 1955 Ema Řezáčová: Jana, Komorní divadlo, 27 repríz 1956 Ede Szigligeti: Liliomfi, Divadlo Komedie, 60 repríz 1956 G. B. Shaw: Čokoládový hrdina, Divadlo Komedie, 94 repríz 1957 Howard Fast: Generál Washington a čaroděj, Komorní divadlo, 14 repríz 1957 William Shakespeare: Jak se vám líbí, Divadlo Komedie, 52 repríz 1959 G. Figueiredo: Liška a hrozny, Komorní divadlo, 68 repríz 1960 Tennessee Williams: Skleněný zvěřinec, Komorní divadlo, 62 repríz 1961 Jevgenij Švarc: Zázraky se stávají, Divadlo Komedie, 15 repríz 1962 Jerome Kilty: Drahý lhář, Divadlo Komedie, 155 repríz 1963 Marcel Achard: Idiotka, Divadlo Komedie, 376 repríz 1964 Félicien Marceau: Vajíčko, Divadlo Komedie, 185 repríz 1965 Ray Lawler: Léto sedmnácté panenky, Komorní divadlo, 54 repríz 1966 G. B. Shaw: Záletník Leonard, Komorní divadlo, 67 repríz 1967 Otto Zelenka: Věčně tvůj, Divadlo Komedie, 94 repríz 1967 Oscar Wilde: Ideální manžel, Komorní divadlo, 115 repríz 1969 Max Frisch: Kdybych mohl začít znovu, Komorní divadlo, 41 repríz 1970 G. Chaucer: Vesele do Canterbury, Divadlo komedie, 74 repríz 1971 G. B. Shaw: Čokoládový hrdina, Divadlo komedie, 45 repríz 1972 S. W. Maugham: Útulný domov, Komorní divadlo, 61 repríz 1972 William Shakespeare: Král Richard II., Komorní divadlo, 96 repríz 1973 Jean Anouilh: Orchestr, A. P. Čechov: Labutí píseň, Komorní divadlo, 20 repríz
Divadelní osobnosti o Otovi Ornestovi Carmen Mayerová Hned napoprvé, když jsem byla panu Ornestovi představena, na mne zapůsobil nesmírně lidsky. A když jsem měla později vážný osobní problém, nechal si mne zavolat a promluvil o něm se mnou. Ota Ornest je člověk nesmírně inteligentní, ušlechtilý a citlivý. O nás herce se zajímal nejen jako ředitel, ale především jako člověk. Jeho velikost byla už v tom, jakým způsobem angažoval mladou generaci herců a jak vědomě budoval soubor Městských divadel pražských. Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 155,
František Němec Pan ředitel Ornest byl nejen vynikajícím dramaturgem, ale i laskavým a trpělivým režisérem a člověkem. On měl rád, když věci fungují, neklopýtají. Obdivoval jsem jeho dispozice, jeho jazykové vybavení, možnost číst hry v originále, tedy to, co si patrně přinesl z Anglie a co mu mohu jen závidět. Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 154,
Václav Postránecký Ota Ornest je můj druh. Vzhledem k věkové diferenci bych měl říct otec, ale protože jsme byli oba u divadla, tak je to druh, bratr, někdo velice blízký. Je to člověk, který je divadelní od hlavy až k patě. On myslí divadelně, vidí divadelně, slyší divadelně, cítí divadelně – je celý od divadla. Rozumí divadlu, rozumí profesi, rozumí lidem, je chápavý, je mírný. Domnívám se, že jenom lidé, kteří jsou utkáni z divadelní matérie, mohou kolem sebe seskupit sobě podobné tak, jako se to povedlo Otovi v Městských divadlech pražských. Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 173,
Lubomír Lipský Pro členy souboru MDP byl Ota Ornest ředitelem, dramaturgem a režisérem v jedné osobě. Pro mne byl hlavně režisérem, protože tak jsem s ním přicházel do bezprostředního kontaktu nejčastěji. Na rozdíl od jiných režisérů byl velice vstřícný, nebyl to žádný uzurpátor, spíš kolega, s nímž jsem měl tu čest spolupracovat. Jako režisér byl nesmírně lidský a přístupný názoru nás všech. Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 64,
Květa Fialová Když začínala sezona, tak měl pan ředitel Ornest pokaždé projev. On uměl mluvit velice krásně, takže nás vždycky zaujal. My jsme si ho vážili nejen pro jeho schopnosti, ale i proto, že se ke každému z nás choval slušně. Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 136–7,
Svatopluk Beneš Nastoupili také noví režiséři – Václav Hudeček, Alfréd Radok a Ladislav Vymětal….Tady je na místě ocenit přístup ředitele Ornesta, který neváhal angažovat toho nejlepšího režiséra, ačkoli se sám režii také věnoval. Dával vždy přednost zájmům divadla před osobními ambicemi. Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 128,
Rudolf Hrušínský Dovol, abych Ti poděkoval za Tvoje přátelství, kterého si upřímně a hluboce vážím. A dovol, abych Ti poděkoval za celé období Tvého ředitelování, které pro mne znamenalo mnoho. Bylo to jedno z nejkrásnějších období mého života…Jsem rád, Oto, že jsem Tě poznal. Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 363,
Odkazy
Reference
Literatura Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 17–8, 20, 90–3, 95, 103, 106–8, 122, 125–6, 128, 146, 153, 157 František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 285, 326–331, 403, 419 Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 47, 94, 130–1, 146, 150–2, 174–6, 179, 181, 191, 196–8, 216, 219, 220, 227, 256–7, 259, 260, 275, 284, 293–5, 310–1, 314, 336–7, 342–3, 350, 353, 364, 387, 400, 411, 417, 434, 448, 486, Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 427, Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, vyd. Rybka Publishers, 2006, str. 36–7, 219, V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 39, 110–1, 128–9,