Heinkel He 177 Greif (Gryf) byl dálkový těžký bombardér, používaný Luftwaffe během druhé světové války. Zavedení letounu He 177 do služby bylo výrazně zpožděno jak problémy s vývojem jeho motorů, tak i častými změnami původně zamýšleného určení. Přesto se stal jediným dálkovým těžkým bombardérem, který se během války u Luftwaffe skutečně dostal do operační služby. He 177 disponoval schopností kombinace doletu a pumového nákladu srovnatelnou se čtyřmotorovými těžkými bombardéry používanými Spojenci na západní frontě v evropském bojišti.
Práce na návrhu byly zahájeny v reakci na požadavek z roku 1936 známý jako Bomber A, vydaný ministerstvem letectví (RLM) na čistě strategický bombardér. He 177 tak byl původně koncipován jako letoun schopný vést dlouhodobou bombardovací kampaň proti sovětským průmyslovým kapacitám hluboko v ruském vnitrozemí.
Navzdory velkému pumovému nákladu a velmi širokému křídlu o rozpětí přibližně 30 m (98 ft) požadovaly specifikace, aby konstrukce byla poháněna pouze dvěma mimořádně výkonnými motory. K dosažení potřebného výkonu vyžadoval He 177 motory o výkonu nejméně 2 000 hp (přibližně 1 470 kW). Motory tohoto typu byly v té době nové a nevyzkoušené. Zvolený pohonný systém Daimler-Benz DB 606, v kombinaci s relativně stísněnými motorovými gondolami, způsoboval vážné problémy s chlazením a údržbou. Tyto pohonné jednotky se staly proslulými tím, že se za letu vzněcovaly,Price 2004, s. 162. což vedlo k tomu, že He 177 získal mezi posádkami Luftwaffe přezdívky jako Reichsfeuerzeug („říšský zapalovač“) nebo Luftwaffenfeuerzeug („zapalovač letectva“).Margaritis 2019, s. 7.
Typ dozrál v použitelnou konstrukci příliš pozdě na to, aby mohl sehrát významnější roli ve válce. Přesto byl vyráběn a nasazován v určitém počtu, zejména na východní frontě, kde byl jeho velký dolet obzvláště cenný. He 177 je známý především svým nasazením při hromadných náletech na Velikije Luki v roce 1944, které patřily k pozdním těžkým bombardovacím operacím Luftwaffe. Na západní frontě byl používán podstatně méně, ačkoliv se tento typ zapojil do Operace Steinbock („Baby Blitz“) proti britskému území v roce 1944.
Vznik a vývoj náhled|vpravo| He 177 se připravuje na bojovou misi náhled| Opravy některého z motorů He 177 byla častým jevem náhled| Údržba podvozku Heinkelu 177 V roce 1936 firma Heinkel obdržela od RLM detailní požadavky na nový Bomber A. Tento požadavek stanovovala kritéria: stroj s maximální rychlostí 540 km/h, schopným nést náklad 2 000 kg bomb s doletem 1 600 km nebo 1000 kg na vzdálenost 2 900 km. Šlo o náročné požadavky, které znamenaly, že stroj bude muset být schopen letět rychleji než jakákoliv tehdejší stíhačka a výkonově se značným náskokem předstihnout jakýkoliv bombardér ve výzbroji. Aby to dokázal splnit, šéfkonstruktér Heinkelu Siegfried Günter musel zavést do té doby několik nevyzkoušených prvků.
Prvním byl pohon nového stroje, na který Günter potřeboval pár leteckých motorů s výkonem 2 000 k. Jenže Němci v té době takovým motorem nedisponovali. Aby obešel tento problém bez použití čtyř menších motorů, se Günther rozhodl zakomponovat nový dvojitý motor Daimler-Benz DB 606. Tento motor se skládal z páru vodou chlazených, 12 válcových, proti sobě otočených motorů DB 601, pohánějících jeden rotor pomocí spojené převodovky v jedné motorové gondole. He 177 měly pohánět dva nové motory DB 606, z nichž každý poskytoval výkon 2 600 k. náhled| He 177 během údržby, jaro 1944. Při své snaze o aerodynamicky čistý design bylo Günterovým původním záměrem, aby se defenzivní výzbroj nového bombardéru skládala ze tří dálkově ovládaných věží s kulomety a konvenčním ocasním střelištěm. Ve srovnání s klasickými věžemi nabízely dálkově ovládané věže technickou komplexnost v podobě snížení hmotnosti a velikosti. Navíc měly výhodu, že střelec se nacházel v pozici, kde měl nejlepší možný výhled a kde by nebyl s největší pravděpodobností oslepený výstřely z vlastních zbraní. Ale podobně jako i chladicí systém, ani dálkově ovládané věže nebyly ještě v roce 1939 dostatečně vyvinuty. To znamenalo, že se konstruktér musel vrátit ke klasickému ručně ovládanému střelišti a smířit se s vyplývajícími omezeními.
Další problém nastal, když technický úřad na německém RLM rozhodl, že bude od Heinkelu He 177 požadovat schopnost střemhlavého bombardování. Samozřejmě toto řešení nabízelo množství výhod, protože běžné německé horizontální bombové zaměřovače měly slabší efektivitu. Střemhlavé bombardování bylo mnohem přesnější, ale tento manévr a následné vyrovnání letadla působilo velkou zátěž na trup letadla. Z tohoto důvodu musel být trup zesílen s nezbytným nárůstem hmotnosti.
Všechny tyto kroky zamotávaly vývoj He 177 do bludného kruhu. Hmotnosti se navyšovaly, což znamenalo, že bombardér byl stále pomalejší, ale výkon pohonné jednotky nebyl úměrný nárůstu hmotnosti. V důsledku toho by spotřeboval více paliva na pokrytí dané vzdálenosti a potřeboval by ho ještě mnohem více, pokud by měly být dodrženy původní parametry. To znamenalo, že do křídel musely být nainstalovány přídavné nádrže a křídla musela být posílena, aby se vypořádala s nárůstem hmotnosti. Tak se stalo, že každý krok vyústil v bludný kruh snižování doletu a zvyšování hmotnosti. Na konci byl nárůst hmotnosti takový, že Günter musel přepracovat hlavní podvozek. Namísto původně plánovaného jednoduchého podvozku – zatahování do gondoly pod motorem – musela být použita dvojitá podvozková noha.
19. listopadu 1939 Ing. Franke, vedoucí leteckého výzkumného centra v Rechlinu, poprvé s prototypem He 177 vzlétl, přičemž celý let trval jen dvanáct minut. Důvodem byly motory, které se nesmírně přehřívaly. Pilot si také stěžoval na slabou stabilitu letadla a tendenci k flutteru (třepotání) křidélek.
Druhý prototyp, v zásadě podobný prvnímu, podstoupil první let zanedlouho po něm. Po letu Ing. Franka byly ocasní části letadla přepracovány a zvětšeny. Ale tato změna nebyla u druhého prototypu provedena, dokud nezačaly zkušební lety. Při následné kontrole střemhlavého bombardování letadlo trpělo flutterem a rozlomilo se ve vzduchu. Zkušební pilot Ricker nestihl vyskočit a zemřel. V důsledku této havárie byly ocasní plochy třetího (imatrikulace D-AGIG), čtvrtého (CB+RP) a pátého (PM+OD) prototypu, které byly téměř hotové, zvětšeny.
Když byly obnoveny testy střemhlavého bombardování, čtvrtý prototyp nezvládl při návratu ze střemhlavého letu vyrovnávací manévr a spadl do Baltského moře. Příčina byla připsána selhání mechanismu nastavování úhlu náběhu vrtule. Zanedlouho potom, začátkem roku 1941, při testování útoku z malé výšky, zachvátily motory pátého prototypu plameny, následně narazil do země a vybuchl. Toto byl nepříliš úspěšný začátek pro nový německý těžký bombardér. Tři z pěti prototypů v začátcích testovacího programu havarovaly. Firma Heinkel musela zakomponovat řadu změn, aby odstranily nedostatky svého letadla.
Ale i poté provázel bombardér jeden problém během celé jeho služby: neustálé přehřívání motorů a následné požáry. Příčin bylo více. První bylo, že mazání motoru DB 606 bylo nedostatečné, v důsledku toho se ojnice a klikové hřídele zadíraly, způsobujíc proražení bloku motoru ojnicí, což způsobilo unikání oleje na rozžhavené výfuky motoru. Navíc, pokud pilot zacházel s plynem příliš drsně, vstřikovače paliva propouštěly benzín, který stékal na dno motorové gondoly. Pokud letadlo letělo pod vysokým úhlem, například při přistávání nebo ve velké výšce, palivo se přelilo na výfukové potrubí motoru. V každém případě byl výsledek stejný – požár. Během testovacího programu se vyskytly další, i když méně závažné nedostatky. Zanedlouho bylo jasné, že navzdory přáním RLM Heinkel 177 byl příliš velký na střemhlavý bombardér. Aby pilot dostal He 177 do střemhlavého letu, musel prudce snížit rychlost předtím, než nasměroval letadlo dolů. Poté, co provedl střemhlavý let, byl nutné dostat letadlo do normální letové hladiny. A navzdory speciálně posílenému trupu bylo velmi snadné přetížit bombardér během střemhlavého útoku. Naštěstí – protože tento nedostatek byl očividný – potřeba He 177 jako střemhlavého bombardéru byla zrušena. Nový bombový zaměřovač měl být brzy zaveden do služby a sliboval stejnou přesnost, jaká byla u střemhlavého bombardování.
Celkový objem předsériové výroby zahrnoval 35 strojů; tyto Heinkely He 177 A-0 byly téměř ve všech případech použity ke zkoušení výkonů a technických možností stroje. Poté následovala první sériová verze, He 177 A-1. Celkem výrobní linku ve Warnemünde mezi březnem 1942 a červnem 1943 opustilo 130 kusů. Ale se svými závažnými nedostatky byly stále daleko od použitelnosti v bojových podmínkách. Téměř všechny verze He 177 A-1 byly přeloženy k druhořadým úkolům, a to i přesto, že 34 kusů jich bylo doručeno první Gruppe KG 40 se základnou na letišti Bordeaux/Merignac v létě 1942 a při nepromyšleném pokusu zařadit letadlo do operační služby byly krátce na to vyřazeny.
Výzbroj předsériových He 177 A-0 tvořila jedna dálkově ovládaná střelecká věž vzadu za kabinou, tři flexibilní posty v přední části letadla a jeden v kořeni ocasu. Heinkel He 177 A-1 nesl jednu z nově vyvinutých, dálkově ovládaných střeleckých lafet nad středem trupu, v místě bývalých ručně ovládaných střelišť, který obsahoval jeden kulomet MG 131. Zbytek zůstal nezměněn. Další sériová verze (He 177 A-3) byla navíc doplněna o další stanoviště střelce. Nová zádová střelecká věž obsahovala jeden kulomet MG 131 a také kanonovitá věžička byla rozšířena, aby pojala dva 13mm kulomety místo jednoho. He 177 A-3 také dostal prodloužený trup o 1,6 m, nové konce křídla pro zlepšení stability a motorové gondoly byly o 0,2 m delší a překonstruované, aby se snížila pravděpodobnost požáru.
Na konci roku 1942 I. Gruppe of Ergänzungs Kampfgeschwader (Záložní a výcviková bombardovací jednotka) KG50 se základnou v Brandenburgu/Bries obdržela první kusy verze A-3. Během zoufalého pokusu Luftwaffe zásobovat ze vzduchu odříznuté jednotky 6. armády ve Stalingradu, byly Heinkely 177 z jednotky KG50 dotlačeny k transportním úlohám. Ale s letadlem jen provizorně upraveným, naplno vystaveném ruské zimě, zmohla KG50 jen opravdu málo. V pumovnici letadla bylo jen málo místa k uložení zásob, což udělalo z Heinkelu neefektivní transportní letoun. Po několika zásobovacích letech se He 177 vrátily zpět k bombardovacím úkolům, ale jen s o něco málo větším úspěchem. Starý problém s přehříváním motorů stále nebyl dostatečně vyřešen a několik strojů na to doplatilo. Když se v únoru 1943 obránci Stalingradu vzdali, zbylé He 177 se vrátily do Německa.
Předtím, než byla zastavena výroba různých podvariant ve prospěch verze A-5, bylo postaveno 170 ks Heinkelu 177. Verze A-4 byla samostatný projekt – výšková verze se čtyřmi samostatnými motory – se ale do sériové výroby nedostala. První Heinkel He 177 A-5 opustil továrnu Heinkelu v únoru 1943. Tato podvarianta byla poháněna dvěma motory DB 610, které se skládaly ze zdvojených motorů DB 605. Tato kombinace vyvinula ve výšce 2 100 m výkon 3 100 k. Přesto mnoho problémů spojených s předešlým dvojitým uspořádáním zůstalo. Během roku 1943 továrny v Oranienburgu a Warnemünde vyprodukovaly celkem 261 strojů verze A-5. Přestože německé ministerstvo letectví uznávalo chyby He 177, situace vyžadovala, aby byl nasazen do první linie.
Služba
Nad Atlantikem náhled| Přední střeliště He 177. náhled| Střela Hs 293 používaná Heinkelem He 177 na Protilodní mise. náhled| Zadní střelec v He 177. Téměř od začátku války byl Heinkel 177 zamýšlen jako náhrada za Focke-Wulf Fw 200, jednotky KG40, která operovala proti lodím a konvojům v Atlantiku. V létě 1943 začalo pomalé přezbrojování na He 177. Posádky se musely učit zacházet s novou klouzavou protilodní střelou Henschel Hs 293. Mohly být neseny dvě takové klouzavé pumy, jedna pod každou polovinou křídla na speciálních pylonech.