náhled|Sovětští váleční zajatci, začátek nacistického vpádu do SSSR Tento článek se zabývá osudy sovětských válečných zajatců během druhé světové války, kteří se dostali do nacistického zajetí během bojů na východní frontě. Během války se dostalo do německého zajetí na východní frontě asi 5,7 milionů lidí, kteří byli příslušníky sovětských ozbrojených sil. Brutální zacházení se sovětskými válečnými zajatci, zejména v prvních 8 až 12 měsících po nacistickém vpádu patří mezi nejhorší genocidy v dějinách. Vyžádalo si životy zřejmě až 3,3 až 3,5 milionů, tedy téměř 57,5 % ze všech, kteří se dostali do zajetí.MacKenzie, S. P., The Treatment of Prisoners of War in World War II. The Journal of Modern History, 66, 3, 1994, s. 487-520
Tvrdé zacházení se sovětskými zajatci bylo důsledkem Hitlerem prosazované politiky namířené proti bolševismu, Slovanským národům, a snahy o získání životního prostoru na úkor státních útvarů Východní Evropy a jejich obyvatel.
Příčiny velkého množství zajatců náhled|Německý pěšák zajímá vzdávajícího se sovětského vojáka ve střeleckém zákopu Nečekaný útok Třetí říše na SSSR a podmínky boje, při němž se vojáci Rudé armády ocitli bez kvalifikovaného velení, měl za následek to, že velké množství sovětských jednotek, poté co vyčerpaly své možnosti vedení úspěšné obrany, často po ztrátě spojení s velením, padlo do zajetí.
K množství faktorů, které měly na nízkou úroveň velení Rudé armády patří emigrace velké části kvalitních důstojníků Carské armády po skončení občanské války, odvolání mnoha, původně carských důstojníků, koncem 20. let 20. století, stalinské čistky v armádě v letech 1937 až 1938 jakož i rozšiřování armády v letech 1939 až 1941. Sovětská armáda v té době zvýšila své stavy třikrát a přitom až 70 % důstojníků a 75 % komisařů bylo ve svých funkcích méně než rok. K tomu více než milion sovětských branců sloužilo v armádě necelý rok. Sovětské síly tak neměly dostatečné zkušenosti, kvalitní poddůstojnický sbor, ani oporu v kvalitním velení na všech úrovních.
Sociálně-politické příčiny Kromě vojensko-strategických důvodů, které zapříčinily velké množství válečných zajatců, existovaly i příčiny sociálně-politické povahy. Represivní politika komunistů jako kolektivizace, či stalinské represe, způsobovaly nespokojenost řady obyvatel celého SSSR, hlavně rolníků, ale i obyvatel jen nedávno přičleněných oblastí jako byla západní Ukrajina a Pobaltí, kteří odmítali bojovat za sovětskou vládu a mnoho z nich se hodlalo dobrovolně vzdát nepříteli. Známy jsou případy během bojů v Pobaltí, kdy místní branci zavraždili nebo zatkli své sovětské důstojníky a dobrovolně přešli na stranu nepřítele.
Svou roli sehrály i subjektivní psychologické faktory jako bezmocnost a panika, způsobená nedostatky velení a spojení, jakož i jasnou převahou německých vojsk v první fázi války.
Chování nacistů k válečným zajatcům náhled|Přeplněný zajatecký tábor u Smolenska Zacházení s válečnými zajatci se řídilo na evropských bojištích už delší dobu jistými standardními zvyky. Ve většině válečných konfliktů je válečným zajatcům poskytována strava, ubytování a lékařská péče v mezích možností strany, která je zajala. Takové jednání má jednoduchou logiku, která spočívá ve faktu, že se bude stejně ke svým zajatcům chovat velmi pravděpodobně i protivník. Nacisté se však na základě vlastních politických pohnutek rozhodli tuto zvyklost narušit.
Brutální zacházení se sovětskými zajatci bylo zapříčiněno celkovou nacistickou zločinnou politikou, která byla aplikována na obsazených východních územích (Generalplan Ost). Opírala se o teorii o rasové méněcennosti Slovanů a též o politické cíle, jedním z nichž byl boj proti komunismu. Adolf Hitler se už 30. března 1941 na poradě hlavního velení vyjádřil, že političtí komisaři jsou podle něj základem bolševismu v Rudé armádě, nositeli ideologie, která je nepřítelem nacionálního socialismu a nemohou být považováni za vojáky. Proto měli být po zajetí zastřeleni. Nejvyšší německé velení vydalo 6. června 1941 rozkaz o komisařích, podle něhož byli sovětští vojáci „nakaženi“ bolševismem a nemělo se s nimi po případném zajetí zacházet na základě Ženevských úmluvami z roku 1929.http://ef.1939-1945.net – Sovětští váleční zajatci do jara 1942 přístup 2008-08-26, k 2015-03-29 nefunkční . Rozkaz o zacházení s komisaři se navíc v praxi ukázal jako kontraproduktivní, protože komisaři, kteří věděli, že je v zajetí čeká jistá smrt, často vybičovali své vojáky k fanatické obraně. Německé velení rozkaz zrušilo 6. května 1942.
Německé ozbrojené síly, zvláště na začátku bojových operací na východní frontě, zajaly velké množství sovětských vojáků. Mnoho z nich se dobrovolně vzdalo až poté, co jim došly základní životní prostředky a byli ve zlém zdravotním stavu. Zvláštní kapitolou v chování německých vojáků a velení byl i fakt, že pro obrovské množství zajatců, kteří upadli do zajetí na začátku bojů, nebylo připraveno žádné logistické zabezpečení jako pitná voda, strava, zdravotnický materiál, či kapacity v zajateckých táborech. Toto jsou faktory, které jsou považovány za objektivní komplikace. Je proto pravděpodobné, že i v případě, pokud by německé velení chtělo se zajatci zacházet lidštěji, počet obětí na straně zajatců by byl vysoký. Je však též nesporným faktem, že německé velení ve válečných plánech tažení proti Sovětskému svazu počítalo, že získá obrovské počty zajatců. V případě, že by se boje vyvíjely podle německých plánů operace Barbarossa, byly by počty zajatců ještě vyšší. Pro německé plánovače tedy počty zajatců nemohly být překvapením.Snyder, T., 2013, Krvavé území (Evropa mezi Hitlerem a Stalinem). Premedia, Český Tešín, s- 144
Problém mezinárodních smluv Těžké postavení sovětských válečných zajatců v nacistickém zajetí německé politické vedení vysvětlovalo tím, že SSSR odmítl Haagské konvence a deklarace z let 1899 a 1907, deklaraci o zákonech pozemní války a nepodepsalo ani Ženevskou úmluvu z roku 1929, která pojednávala o válečných zajatcích, ani přesto, že ji podepsalo 47 zemí. Nehledě na to, že část těchto dohod už dříve podepsalo Ruské impérium, byly tyto dohody závazné pro všechny země, nejen pro ty, které je podepsaly. Sovětský svaz však například 25. srpna 1931 podepsal dohody o zacházení s raněnými a nemocnými válečnými zajatci.
Oficiálním důvodem odmítnutí většiny těchto dohod Sovětským svazem byl nesouhlas s dělením válečných zajatců podle národnosti. Toto odmítnutí v pozdějším období využili nacisté jako záminku a následně ponechali zajatce bez jakékoliv pomoci ze strany Červeného kříže a dalších organizací, které pomáhaly zajatcům západních zemí. V průběhu války SSSR dvakrát (25. listopadu 1941 a 27. dubna 1942) navrhl německé straně, že v případě, že bude Německo dodržovat konvence o zacházení s válečnými zajatci, bude je dodržovat i Sovětský svaz. V prohlášení z 27. dubna 1942 sovětské ministerstvo zahraničních věcí oznámilo, že i přes nedodržování této dohody ze strany Německa, se k ní SSSR de factoAron Shneer: Plen. přístup: 2015-03-29 hlásí.
Při Norimberském procesu obhajoba, jako svůj hlavní argument, použila to, že se Ženevské konvence údajně nevztahovaly na sovětské válečné zajatce, protože SSSR nebyl signatářem těchto smluv. Mezinárodní vojenský tribunál však tyto argumenty odmítl jako neopodstatněné, poukázal při tom na to, že principy mezinárodního práva musí být dodržovány za jakýchkoliv podmínek a cílem zajetí je pouze znemožnit zajatým osobám účast na další bojové činnosti. Vraždění bezbranných lidí nebo ubližování z pomstychtivosti není v souladu s vojenskými tradicemi.
náhled|Vyčerpaní sovětští zajatci po skončení bojů u Białystoku
Předseda Mezinárodního červeného kříže Marcel Junod už 22. června 1941 navrhl SSSR, Německu, Rumunsku i Finsku, aby si státy prostřednictvím této organizace vyměňovaly seznamy raněných, zabitých a zajatých vojáků. Ve snaze zlepšit situaci svých zajatců, 27. června 1941 komisař zahraničních věcí V. M. Molotov telegrafoval předsedovi Mezinárodního červeného kříže o připravenosti SSSR uskutečnit jejím prostřednictvím výměnu seznamů zajatců a i o ochotě přijmout Haagské konvence o zákonech a zvycích vedení pozemní války. Otázku připojení se k Ženevské dohodě z roku 1929 však už sovětská vláda více neotevírala. Současně SSSR potvrdil usnesením Sovětu lidových komisařů z 1. července 1941 tzv. Vyhlášku o válečných zajatcích, která byla založena na těchto konvencích a zavazovala k dodržování mezinárodně platných norem vojenského práva. V dodatcích k vyhlášce byla vypuštěna nařízení NKVD „O způsobu držení zajatců v táborech NKVD“ z 7. srpna 1941 a „O stavu táborů válečných zajatců“ z 15. srpna 1941.
17. července 1941 V. M. Molotov oficiálně, přes vyslanectví švédského Červeného kříže, oznámil Německu a jeho spojencům, že SSSR souhlasí s plněním závazků Haagských dohod z roku 1907 o Zákonech a zvycích vedení pozemní války. V dokumentu bylo navíc zdůrazněno, že Sovětský svaz bude dodržovat tyto dohody v souvislosti s Německem jen v případě, že je bude dodržovat i druhá strana. Přes očekávání kladné odpovědi nechalo vedení nacistického Německa tuto nótu bez povšimnutí. Navíc, ve stejný den nabyl platnost rozkaz vydaný gestapem, umožňující zlikvidovat všechny válečné zajatce při jakémkoliv podezření z kladení odporu nebo možného nepřátelství k národnímu socialismu. V té době sovětské velení uskutečňovalo kroky spojené se snahou zabezpečit lepší podmínky válečných zajatců, nacistické vedení činilo kroky opačné. 8. srpna 1941 oddělení pro záležitosti válečných zajatců OKW vydalo nová pravidla, která ještě přitvrdila zacházení se sovětskými zajatci ve všech táborech.
Zacházení sovětského vedení s vlastními vojáky, kteří padli do zajetí Článek 193 trestního zákoníku RSFSR z roku 1926 stanovoval jako trest za vzdání se, bez důvodu způsobeného beznadějnou vojenskou situací, popravu zastřelením spojenou s konfiskací majetku. Ve vnitřních předpisech Dělnicko-rolnické Rudé armády se též uvádělo, že sovětský voják nemůže padnout do zajetí jinak než proti své vůli. Článek 22 Vyhlášky o trestných činech vojáků z roku 1927 uváděl, že vzdání se, které není odůvodnitelné vojenskou situací a stejně tak i přechod na stranu nepřítele se stíhají nejvyšším trestem, kterým je zastřelení a konfiskace majetku.M. Potapov, N. Aničkin: Kak urodujut našu istoriu přístup: 2015-03-29 Ve výkladu se též uvádělo, že ve známých případech se může situace na bojišti zvrátit tak, že klást odpor bude v podstatě nemožné a nesmyslné. Vzdát se v těchto případech bylo přípustné a nemělo mít žádné další soudní důsledky.
V důsledku rozkazu štábu vrchního velení z 16. srpna 1941 č. 270, velitelé a političtí pracovníci, kteří během boje ze sebe strhli označení hodnosti a dezertovali do týlu nebo se vzdali, byli označeni za dezertéry a jejich rodinám hrozilo vězení. Stejně tak byli velitelé a skupiny vojáků, které se vzdaly, přestože nevyčerpaly všechny možnosti klást odpor, zbaveni státní ochrany a pomoci. Rozkaz žádal od vojáků bojovat do poslední možnosti a následně se v případě obklíčení snažit probojovat se ke svým.
Názory sovětského vedení na vlastní válečné zajatce byly na začátku války stále nesmiřitelné. I po těžkých porážkách v červenci 1941 u Minska a Smolenska, kde padlo do zajetí více než 600 000 sovětských vojáků, Stalin nadále tvrdil, že Rudá armáda nemá válečných zajatců, jen zrádce a odrodilce vlasti. Stejně tvrdě se choval i v roce 1943, kdy mu Němci navrhli vyměnit jeho syna Jakova Džugašviliho, zajatého v roce 1941 u Vitebska, za polního maršála Friedricha Pauluse. Tento návrh odmítl.