Prusko-rakouská válka (také známá jako německá válka, ) byla válka vedená v roce 1866 mezi Pruským královstvím, Italským královstvím a jejich spojenci na straně jedné a Rakouským císařstvím a jeho spojenci na straně druhé o převahu v Německém spolku. Vítězství Pruska nad Rakouským císařstvím vedlo ke vzniku Rakousko-Uherska a pruské hegemonii v Severoněmeckém spolku, což byl krok vedoucí ke sjednocení Německa a jeho maloněmeckému řešení s vyloučením Rakouska. Důsledkem války získala Itálie Benátky odstoupené Rakouskem.
Příčiny V polovině 60. let 19. století zesílily rozpory Rakouska s jeho severním sousedem a dlouholetým rivalem, Pruskem. Prusko, které se po napoleonských válkách zařadilo mezi pět rozhodujících evropských mocností, stále více usilovalo o svou hegemonii v celém Německu. Dříve nebo později se jeho mocenské zájmy proto musely opět dostat do protikladu se zájmy rakouskými. Rakousko tehdy zastávalo ideu uspořádání poměrů v německy mluvících zemích bývalé Svaté říše římské spíše jako volné federace jednotlivých států – tedy Německého spolku.
Naproti tomu zájmem Pruska bylo co nejrychlejší sjednocení celého Německa pod jeho vlastní nadvládou. Ne všechny tehdejší německé státy byly pruské politice sjednocování „krví a železem“, kterou zosobňoval především kancléř Otto von Bismarck, nakloněny. Na stranu Rakouska se přiklonila některá království (Bavorsko, Hannoversko či Sasko) a také řada menších vévodství a knížectví, která se (často oprávněně) obávala pruské anexe. Prusko naopak mohlo počítat s podporou středně velkých německých zemí jako Meklenbursko či Oldenbursko a také většiny svobodných měst (Hamburk, Brémy, Lübeck). Paradoxně byl častým motivem „spojenectví“ těchto státečků se silným Pruskem vlastně jen strach z okupace. Znepřátelené „bloky“ však již byly vytvořeny a rozhodující zápas o vliv v Německu byl tedy jen otázkou času.
Přímou záminkou k válečnému měření sil se stala situace v tzv. zálabských vévodstvích (ležících severně od řeky Labe u dánských hranic), především ve Šlesvicku a Holštýnsku. Obě země v roce 1863 anektovalo Dánsko, čímž vyprovokovalo ráznou protiakci Německého spolku a především obou jeho nejsilnějších států, Rakouska a Pruska. Během války, která vypukla v roce 1864, porazily společně armády obou států Dány na souši a námořní eskadra pod vedením Rakušana Wilhelma von Tegetthoff svedla u Helgolandu úspěšný boj s dánským loďstvem.
Dánský král se tak po porážce musel zříct nároků na zálabská vévodství, která přešla pod správu obou vítězných mocností. Pro Rakousko, kterému připadla správa Holštýnska, se tato jakási vzdálená severní kolonie, obklopená pruskými državami, stala skutečnou noční můrou. Nejen, že zde muselo udržovat vojenský kontingent pod velením podmaršálka Ludwiga Gablenze, vykonávajícího zde de facto vojenskou správu, ale stále víc bylo všem zainteresovaným stranám jasné, že Prusové si připravují půdu pro anexi obou vévodství.
Několik rakouských praporů by v takovém případě nemohlo území Holštýnska proti pruské armádě ubránit. Rakouský císař František Josef I., vědom si této nevýhodné situace, se sice pokusil přimět Prusko k výměně problematického Holštýnska za část pruského Slezska nebo za Kladsko, ale kancléř Bismarck o těchto návrzích nechtěl ani slyšet. Naopak, počátkem roku 1866 Bismarck přímo obvinil Rakousko v oficiální nótě z toho, že Holštýnsko se pod jeho liknavou správou proměnilo v ohnisko protipruských nálad. Rakousko tuto nótu pochopitelně odmítlo a vztahy mezi oběma zeměmi poté ještě více ochladly. Bismarck přitom svůj nátlak stupňoval, neboť dobře věděl, že situace v Evropě je k měření sil s Rakouskem velmi vhodná a nemusí se v budoucnu opakovat. Rakousko nemohlo jako se skutečným spojencem počítat s žádnou ze zbývajících tří mocností tehdejší Evropy. Sblížení s Ruskem bránily jejich vzájemně protichůdné zájmy na Balkáně. Francie Napoleona III. nebrala pruské ambice vážně a jako nepravděpodobný se jevil i zásah ze strany Velké Británie. Nadto mělo Prusko v krátké době získat dalšího spojence, nedávno sjednocenou Itálii.
Prusko a Itálie uzavřely 8. dubna 1866 spojeneckou smlouvu zaměřenou jasně proti Rakousku. Italské království totiž považovalo za sféru svého, téměř bytostného zájmu Benátsko, doposud držené Rakouským císařstvím. Spojenectví s Pruskem v nadcházející válce a stále sílící armáda nového státu měly Italům zaručit tento územní zisk. Florencie se však válce s Vídní mohla velice snadno vyhnout, neboť rakouský císař byl ochoten předat Benátsko arbitrovi tehdejší evropské politiky Napoleonu III., jenž je zase obratem zamýšlel svěřit do rukou italského krále Viktora Emanuela II. Podobný „obchod“ se však italské straně velmi zajídal, stejně jako bylo pro Rakousko politicky neúnosné vydat Benátsko Viktoru Emanuelovi přímo a bez boje. Zbraně na jižním bojišti tedy měly promluvit vlastně jen proto, aby přes nevyhnutelný vývoj mezinárodní situace bylo zachováno určité „dekorum“a Benátsko nepadlo do italských rukou bez výstřelu.
Po uzavření prusko–italského spojenectví bylo jasné, že válku půjde odvrátit jen stěží. Rakouský požadavek na zastavení válečných příprav z 18. dubna byl v Berlíně i Florencii odmítnut a neuspěl ani návrh císaře Napoleona III. svolat k řešení „německé otázky“ mezinárodní kongres (zejména proto, že jeho cílem byla pouze snaha vrátit poměry v Německu o šedesát let zpět do období Rýnského spolku, což nebylo přijatelné ani pro Prusy ani pro Rakušany).
Události pak nabraly opravdu rychlý spád. Prusové okupovali 7. června 1866 Holštýnsko, které rakouské jednotky včas bez boje vyklidily a stáhly se do Čech. Pruský vyslanec Savigny krátce na to oznámil na Spolkovém sněmu ve Frankfurtu, že zasedání opouští, protože Prusko již pokládá Německý spolek za zrušený. Od 12. června byly přerušeny diplomatické styky mezi Rakouskem a Pruskem a od 18. června i vzájemné poštovní, telegrafní a železniční spojení.
Již o den dříve byl saský královský dvůr, který stál na straně svého rakouského spojence, donucen opustit Drážďany. Vzápětí došlo k pruské okupaci Saska, opět takřka bez výstřelu. Saský armádní sbor se pod vedením korunního prince Alberta stáhl také do Čech, aby v nadcházejícím konfliktu bojoval po boku rakouských vojsk.
Italové předali své poselství o vypovězení války veliteli rakouské Jižní armády arcivévodovi Albrechtu Bedřichovi 20. června poblíž Mantovy. Den na to se objevili s podobnou depeší pruští parlamentáři u rakouských pohraničních hlídek např. u Osvětimi, Opavy a Zlatých Hor.
Válečné operace
náhled|vlevo|350px|Válčící strany
Nebudeme-li brát v potaz pro výsledek války celkem bezvýznamné střety pruských vojsk s oddíly jiných německých států (např. bitvu mezi Prusy a Hannoveřany u Langensalzy), staly se hlavním bojištěm války České země. S výjimkou jediného symbolického vpádu rakouských husarů na pruské území u dnešních Głuchołaz se také veškeré válečné operace odehrály výlučně na rakouské straně hranic v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v samém závěru války i v rakouských zemích a na Slovensku. Válka v Itálii byla sice z taktického hlediska zcela samostatným konfliktem, vývoj střetu v Čechách však přímo ovlivňoval i její výsledek.
Rakousko, které bylo nuceno vést válku na dvou frontách, vytvořilo dvě armády. Proti Prusku postavilo tzv. Severní armádu pod velením polního zbrojmistra Ludwiga von Benedeka (1804–1881), v Itálii pak Jižní armádu arcivévody polního maršála Albrechta (1817–1895). O tom, zda bylo v dané situaci vhodné svěřit funkci velitele Severní armády Benedekovi, byla napsána řada pojednání, uveďme zde pouze to, že Benedek byl osobně velmi čestný a statečný voják, vynikající sborový velitel, který se vyznamenal např. v roce 1859 v bitvě u Solferina. Neměl však zkušenost (ani dostatečnou odbornost) potřebnou pro velení kolosu jakým byla armáda o síle více než 250 000 mužů. Nadto do jeho pravomocí neustále zasahoval císař a dvorská generalita. Císař František Josef nechtěl riskovat, že by hrozící porážka v Čechách byla spojována s osobou z panovnického rodu (Albrecht byl vnukem císaře Leopolda II.), a tak se „černý Petr“ odpovědnosti za průběh války s Pruskem dostal do rukou Benedekových, a to přesto, že to byl muž, který se pro svou dokonalou znalost italského válčiště přímo nabízel jako ideální velitel podstatně menší (a tím i snáze ovladatelné) Jižní armády. Arcivévoda měl tedy svou roli v boji s nepříliš zkušenými Italy jistě podstatně ulehčenou. To však nikterak nesnižuje jeho následné vojenské úspěchy v bitvě u Custozy.
Severní armáda se shromáždila v polovině června 1866 v prostoru Olomouce. Od olomoucké pevnosti potom armáda vyrazila do východních Čech ve třech pochodových proudech. Tyto proudy však neznamenaly, že armáda bude operovat ve třech taktických celcích. Naopak Prusové vtrhli do Čech se třemi víceméně samostatnými armádami, jejichž cílem bylo přesně v duchu zásad náčelníka pruského generálního štábu Helmuta von Moltke „odděleně pochodovat, společně udeřit“. Od západu na východ to byly tzv. Labská armáda generála Herwartha von Bittenfeld, která vstoupila na naše území z okupovaného Saska směrem k České Lípě, dále 1. armáda prince Fridricha Karla postupující do Čech od Žitavy a nakonec největší uskupení, 2. armáda korunního prince Fridricha Viléma, jejímž úkolem bylo vpadnout do východních Čech. (Prusové měli nad rakousko–saským vojskem nepatrnou početní převahu, která však nesehrála ve válce podstatnou roli.)
Armády, výzbroj a taktika náhled|Spojenecká saská jízda v Praze v prvních dnech války náhled|Bitva u Náchoda 27. června 1866 Pokud jde o výzbroj obou hlavních soupeřů, není úplně pravda, že o vítězství Pruska ve válce rozhodla pouze moderní výzbroj pěchoty, především nová puška jehlovka. Perkusní předovky rakouské pěchoty systému Lorenz měly například větší dostřel, přesnost i spolehlivost. Pokud Rakušané místo bodákového útoku použili střeleckou taktiku, měly „lorencky“ nad jehlovkami, kterým se také často lámaly právě jehly v závěrovém mechanismu, navrch. Z dalších druhů vojsk jak rakouské jezdectvo (považované už tradičně za jedno z nejlepších v Evropě), tak zejména dělostřelectvo, vybavené na svou dobu moderními čtyř a osmiliberními předovkami s rýhovanou hlavní, překonávaly své pruské protějšky takřka ve všech směrech. Hlavním rakouským nedostatkem byla naopak neschopnost konzervativních velitelů přizpůsobit novým zbraním dosud používanou zastaralou bitevní taktiku. Klasický bodákový útok sevřených praporních mas rakouské pěchoty s důstojníky na koních za oddílem, s. 558 se v nemilosrdné a rychlé palbě pruských fyzilírů využívajících všechny výhody terénu (včetně palby vleže) nutně musel za velkých ztrát zhroutit.
Značně rovněž vázla komunikace Benedekova štábu s podřízenými jednotkami. Benedek, na rozdíl od Moltkeho, měl ve své přímé podřízenosti veškeré armádní sbory, jezdecké divize i dělostřeleckou zálohu. Navíc s oblibou velel vojsku tzv. „ze hřbetu koně“. Takto však nemohl mít jasný přehled o činnosti celé armády. Nemohl se ani tolik spoléhat na samostatné jednání svých podřízených vyšších velitelů, kteří by v zájmu naplnění strategického plánu postupovali pružně a přitom samostatně. Důkazem toho může být např. kontrast mezi jednáním pruského korunního prince, který se v bitvě u Hradce Králové dle Moltkeho rozkazu snažil přivést za každou cenu 2. pruskou armádu na bojiště a postojem velitelů II. a IV. rakouského armádního sboru, kteří se bez ohledu na Benedekovu bitevní dispozici dali vtáhnout do zbytečného boje o les Svíb.