náhled|Masakr v Lipnikách (26. března 1943), ukrajinskými banderovci zavraždění civilisté polské národnosti náhled|Masový hrob obětí UPA odkrytý v místě, kde se nacházela škola ve vyhlazené polské vsi Woli Ostrowiecké (2011) náhled|Exhumace obětí ve vesnici Gaje (2013)

Volyňský masakrVětšina ukrajinských historiků (Ihor Iljušyn, Mykola Kučerepa, Jaroslav Isajevyč, Hurij Buchalo, Volodymyr Chanas, Bohdan Zabrovarnyj), Instytut Pamięci Narodowej (Ústav národní paměti) ( ), a polský parlament (Oficiální text Sejmu RP ) nazývá masakr protipolskou akcí. ( nebo Tragedia Wołynia; , Volynska trahedija) je označení pro masové vraždy (etnické čistky a genocidu)Právní kvalifikace trestního vyšetřování Hlavní komise pro vyšetřování zločinů proti polskému národu vyšetřovací divize Ústavu národní paměti - „zločiny genocidy spáchané v oblasti v letech 1939–1945 ukrajinskými nacionalisty, zejména páchání vražd desítek tisíc mužů, žen a dětí polské národnosti, fyzické a psychické zneužívání, zničení nebo odcizení jejich majetku, a použití jiných nelidských činů represe, a vytvoření podmínek ohrožující život nebo nucení opustit své domovy a uprchnout z oblasti provincie Volyně, tedy zločiny podle článku 118 § 1 a 2 tz.“ páchané v období od února 1943 do února 1944 v oblasti historické země Volyně, tehdy spadající do nacistickým Německem okupovaného území předválečného Polska, nyní západní části Ukrajiny. Tyto zločiny byly naplánovány a spáchány ukrajinskými nacionalisty sdruženými v tzv. Ukrajinské povstalecké armádě (UPA), vojenské frakci Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), v které měla hlavní slovo frakce OUN-B, pojmenovaná po Stepanovi Banderovi. Proto se UPA často označuje jako banderovci, přestože během války byl Bandera v německém vězení, na počátku války spolupracoval s nacistickým Německem a údajně neměl na činnost UPA vliv.

Čistky byly namířeny především vůči tamější polské a též i zbylé židovské menšině, polské Zemské armádě a polským praporům Schutzmannschaft (107. a 202.).Czesław Piotrowski (1926–2005), Zniszczone i zapomniane osiedla polskie oraz kościoły na Wołyniu, Warszawa 2002, s. 5Grzegorz Hryciuk, Straty ludności na Wołyniu w latach 1941–1944 [w:] "Polska-Ukraina: trudne pytania", t. 5, s. 266-277 Dalšími oběťmi, byť v mnohem menším měřítku, byly i jiné národnosti tehdy na Volyni žijící: Rusové, Arméni a volyňští Češi, kteří byli často vnímáni jako spojenci Poláků či sovětských partyzánů. Banderovci povraždili stovky Čechů, nezřídka krutým způsobem. Vražděni byli však i Ukrajinci nesouhlasící s politikou OUN-UPA a lidé levicového smýšlení, hlavně ukrajinští a polští komunisté. Není znám přesný počet obětí těchto mimořádně surově prováděných masakrů. Historici odhadují,Počet potvrzených osob, které zemřely v konkrétní čas a na určitém místě (např. v okrese), tam, kde je to vzhledem k počtu obětí při akci uvedeno, je nejméně 36 543 až 36 750 osob polské národnosti. Skutečný počet obětí je vyšší, a je odhadován na 50 000 až 60 000 lidí a zahrnuje rovněž osoby ... jejichž osud není znám. Władysław Siemaszko, Ewa Siemaszko Ludobójstwo dokonane przez nacjonalistów ukraińskich na ludności polskiej Wołynia 1939–1945 Varšava, 2000, vydavatel "von Borowiecky"; že bylo zavražděno asi 50–60 000 Poláků a 2–3 000 Ukrajinců.„Na Volyni je disproporce prostě šokující - polská strana měla asi 50–60 000 obětí, ukrajinská pravděpodobně ne více než 2-3 tisíce.“ Grzegorz Motyka. Zapomnijcie o Giedroyciu: Polacy, Ukraińcy, IPN. Gazeta Wyborcza, 24 maja 2008.„Část ukrajinských obětí bylo zavražděno z rukou ukrajinských nacionalistů za pomoc poskytovanou Polákům nebo po odmítnutí připojit se k násilníkům.“ Józef Turowski i Władysław Siemaszko Zbrodnie nacjonalistów ukraińskich dokonane na polskiej ludności na Wołyniu. Warszawa 1990 s. 158-159., Ryszard Torzecki Polacy i Ukraińcy. Sprawa ukraińska w czasie II wojny światowej na terenie II Rzeczypospolitej. Warszawa 1993, s. 267, s. 288. (také archivní zdroje Delegatury Rządu na Kraj)Polské i ukrajinské oběti v databázi centra Karta. Databáze obsahuje biografie 3970 obětí polsko-ukrajinského konfliktu v letech 1942–1944 z oblasti čtyř obcí: Chotiaczów, Korytnica, Mikulicz a Werba předválečného okresu Wlodzimierz, na Volyni. Týká se osob polské národnosti (2974 biografií) a Ukrajinců (964 biografií), a jiných státních příslušností, nebo jejichž státní příslušnost není známa (32 biografií) . Podle některých ukrajinských autorů byl počet ukrajinských obětí vyšší. V roce 1942 německá okupační správa na Volyni evidovala 306 000 Poláků (14,6 % obyvatel země, 5–7 % populace ve venkovských oblastech)TORZECKI, Richard: Polacy i Ukraińcy. Sprawa ukraińska w czasie II wojny światowej na terenie II Rzeczypospolitej Varšava 1993, str. 260 – ukrajinským masakrům tedy padl za oběť zhruba každý pátý člověk polské národnosti. V širším slova smyslu se jedná o součást staleté ukrajinsko-polské konfrontace na ukrajinsko-polských zemích – Volyni, Haliči, Chełmské zemi, Podlesí, Nadsyannii a Lemkovině.

Obdobný masakr UPA spáchala v první polovině roku 1944 také ve východní Haliči a na Podolí (25–70 000 obětí),Ewa Siemaszko, Bilans zbrodni, s. 93, (Biuletyn Instytutu Pamięci Narodowej nr 7-8/2010) na Lubelsku a v Polesí (10–20 000 obětí).Ryszard Torzecki, Polacy i Ukraińcy. Sprawa ukraińska w czasie II wojny światowej na terenie II Rzeczypospolitej, Varšava 1993, s. 267, s. 288 Masakry vyprovokovaly neméně brutální odpověď polských nacionalistů, např. masakr v Sahryni.

Otázka volyňských masakrů, příčin, průběhu a historické odpovědnosti zůstává stále neuralgickým bodem v polsko-ukrajinských vztazích, ale i vysoce spornou otázkou na Ukrajině samotné, kde spolu soupeří dvě historické paměti. Mnozí Ukrajinci ze západu země vnímají tuto genocidu nikoliv jako hřích vůči bezbranné národnostní menšině/menšinám, ale jako konflikt slabšího „rolnického ukrajinského“ a silnějšího „polského panského“ národa, jako boj za ukrajinskou svobodu v kleštích mezi německou a sovětskou totalitou; argumentují, že docházelo i k útokům na ukrajinské obyvatelstvo a poukazují na své oběti, jakož i na předválečný národnostní útlak ze strany polských státních orgánů. V krajních interpretacích jsou volyňské řeže silně retušovány, zločinná role OUN-UPA relativizována – mj. i poukazem na aktivity sovětských partyzánů a NKVD či polské odvetné akce – a vydávána za nutnou obranu. Oficiálně se události v ukrajinštině nenazývají „masakr“, ale jen obecně „tragédie“.

V roce 2003 prezidenti Aleksander Kwasniewski a Leonid Kučma odhalili společně památník smíření ve vesnici, kde během akcí UPA uhořely tři stovky Poláků. Naopak kontroverze v roce 2010 vyvolalo Juščenkovo jmenování Stepana Bandery hrdinou Ukrajiny. Po tzv. Euromajdanu a následném napadení Ukrajiny Ruskem na Ukrajině zesílila snaha budovat národní identitu ve snaze zcela přetrhat vazby s Ruskem, což vedlo k méně kritickému pohledu na činy OUN a UPA. Prezident Petr Porošenko v roce 2018 přiřkl status válečných veteránů všem členům OUN aktivně se účastnících odboje (zatímco dříve se vztahoval jen na bojovníky proti Německu v letech 1941 až 1944, kteří se nedopustili válečných zločinů, tak nyní byl status válečných veteránů udělen všem veteránům UPA a OUN a dalších nacionalistických organizací, „účastnících se ozbrojeného boje za nezávislost Ukrajiny ve 20. století“. Naopak ale i posílila snaha najít společnou řeč s Polskem ohledně událostí na Volyni. Od roku 2015 zasedá společná komise polských a ukrajinských historiků řešící tyto události. V roce 2016 při příležitosti summitu NATO se pak Petr Porošenko naopak poklonil obětem Volyňského masakru. V roce 2017 zastavila Ukrajina exhumační práce v místě masakrů v reakci na nelegální odstranění památníku UPA v polské obci. V roce 2023 prezidenti Volodymyr Zelenskyj a Andrzej Duda společně ve městě Luck uctili památku obětí masakru. V roce 2025 přijel Zelenskyj za premiérem Donaldem Tuskem. Po setkání Tusk prohlásil, že "Ukrajina a Polsko nalézají společný jazyk". Naopak Karol Nawrocki, který byl v roce 2025 zvolen prezidentem Polska, byl odpůrcem myšlenky přijetí Ukrajiny do NATO a Evropské unie, dokud Ukrajina nepřizná zodpovědnost za genocidu Poláků na Volyni. Nawrocki také prohlásil, že by se glorifikace Stepana Bandery měla v Polsku trestat.

V Polsku však není k těmto událostem jednotný postoj: zatímco liberální levice má sklon k tlumení kritiky souseda a „dělání tlustých čar“ za minulými křivdami mezi „bratry“, pravice spolu s katolickým klérem a potomky/příbuznými obětí, naopak neustále důrazně tragédii různými způsoby připomíná, iniciuje výzkum a budování památníků, požaduje ukrajinskou oficiální státní omluvu a protestuje proti oslavování ukrajinských nacionalistických bojovníků. K polské rozpolcenosti v této věci také přispívá fakt, že země se dlouhodobě snaží připoutat Ukrajinu k sobě (a vůbec k Západu), jako spojence proti Rusku a někteří polští politici mají za to, že polsko-ukrajinské spory o minulost vlastně jen Rusku a jeho propagandě nahrávají.

Ukrajinští historici se většinou začali tomuto tématu věnovat až po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v roce 1991. Někteří historici tento konflikt označují jako druhá polsko-ukrajinská válka.

Vyhrocení vztahů ve 20.–30. letech 20. století Vyhrocení a eskalace polsko-ukrajinského konfliktu v první polovině dvacátého století byla spojena s národnostní situací ve druhé polské republice. Pařížská mírová konference z roku 1919 umožnila Polsku okupovat Halič a následná mírová smlouva z Rigy z roku 1921 stanovila přistoupení Haliče k Polsku a to proti vůli ukrajinského osvobozeneckého hnutí, které usilovalo o nezávislost těchto území převážně obývaných Ukrajinci.

Nový polský stát, zvláště za vlády prezidenta Józefa Pilsudského, nabral podobu autoritářství. Polská vláda považovala Halič a Volyň za starověké polské země, proto se zde snažila zvýšit svůj vliv. Za tímto účelem docházelo ke kolonizaci (nucená migrace Poláků a Židů na území Volyně a Haliče). Rušení názvů a nápisů v místní ukrajinštině a nucené přepisování do polštiny, rušení ukrajinských škol, diskriminační rozdělování zemědělské půdy ve prospěch polských kolonistů, pacifikace (represe sociálně aktivního ukrajinského obyvatelstva), omezení ukrajinského práva na vyšší vzdělání a jeho radikální polonizace, ničení ukrajinských kostelů (170 zbořeno, 150 přestavěno na římskokatolické, ostatní museli kázat v polštině). Pilsudského polský režim také zřídil pro politické odpůrce speciální koncentrační tábor Bereza-Kartuzka. To vedlo k radikalizaci polsko-ukrajinských vztahů a zejména našlo odpověď v teroristických aktivitách vedených Ukrajinci pod záštitou OUN ve 30. letech 20. století. Vrcholem byl atentát ukrajinských nacionalistů na polského ministra vnitra Bronislawa Perackého v roce 1934. OUN si tak díky protiukrajinské šovinistické politice polské vlády dokázala velmi lehce získat mnoho příznivců na Polskem okupované západní Ukrajině. Poláci mimo jiné pomohli Maďarsku obsadit Karpatskou Ukrajinu v březnu 1939 tím, že vyslali sabotážní oddíly do Zakarpatska, zejména na Podkarpatskou Rus a přes jejich jižní hranici bojovat proti místnímu československému obyvatelstvu. Tamní bojovníci ozbrojené skupiny nazvané „Karpatská Síč“ (oddíly, které chránily hranice Československa), zejména rodáci z Haliče, kteří byli zajati Poláky a často na místě bez soudu zastřeleni.

Kolaps Polska v září 1939 dočasně zatlačil polskou otázku do pozadí politiky OUN. Jedinou překážkou pro vznik samostatného ukrajinského státu tedy byl SSSR, a tak se z Poláků „okupantů“ stala „nepřátelská“ národnostní menšina.

Pozadí událostí roku 1942 náhled|Ukrajinsko- a rusínskojazyčné obyvatelstvo Polska dle sčítání lidu 1931 (Volyň leží v horní polovině zeleně vyzn. oblastí, pod ní je Halič)