náhled|Správní rozdělení Běloruské SSR (zelená) před druhou světovou válkou s územími připojenými k SSSR na úkor Polska v roce 1939 (odstíny oranžové) s hranicemi dnešního Běloruska náhled|vpravo|Přehled Polsko-litevské unie před dělením Polska v letech 1772, 1793 a 1795 s obrysem druhé republiky (1918–1939). Většina území připojených Ruskou říší během dělení (v odstínech zelené) zůstala po první světové válce součástí Sovětského svazu Západní Bělorusko (: Zachodniaja Biełaruś; ; : Zapadnaja Belorussija;) je název území, které bylo do roku 1917 součástí Ruské říše. V letech 1918 až 1920 na základě Rižské smlouvy změnila majitele a po polsko-sovětské válce byla postoupena Polsku. Po vypuknutí 2. světové války se země stala součástí běloruské SSR a v roce 1944 některé ze svých území předala Polsku, například Podleské vojvodství (předtím Bjelastocká oblast).

Název byl použit jako protiváha k východnímu Bělorusku – tj. Běloruské sovětské socialistické republice v rámci svých hranic před 2. listopadem 1939. Bývalé území západního Běloruska dnes zhruba odpovídá současné Brestské, Hrodenské a části Minské a Vitebské oblasti Běloruska. Počet obyvatel byl v roce 1930 asi 4 miliony.

Název Termín „západní Bělorusko“ byl poprvé použit v 20. letech dvacátého století. Podle polského výzkumníka Aleksandra Bergmana byl vytvořen v roce 1923 v komunistickém prostředí spolu se založením Komunistické strany západního Běloruska. Původcem jména měl být Karl Radek, bolševický politik. Opačného názoru byl prof. Iwan Koukiel, běloruský historik z Hrodna, podle něhož bylo jméno vytvořeno již dříve, na podzim roku 1920, a nemělo žádnou souvislost s komunistickým hnutím.

Sovětské úřady i během druhé světové války opustili užívání názvu „západní Bělorusko“ a nahradili jej termínem západní obvody Běloruské SSR, což mělo zdůraznit jednotu republiky. Kromě toho byl termín použit i v dokumentech Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS).

V lidovém Polsku se během let 1945 až 1989 na úřadech i tehdejšími historiky ve svých dílech běžně používalo termínu západní Bělorusko především z politických důvodů, aby se bylo možné vyhnout dalšímu termínu, Kresy Wschodnie. Skutečnost byla svázána s nemožností přijmout politickou kritiku ze strany Sovětského svazu. Situace se změnila až v době přeměny politického systému na počátku 90. let v Polsku a Bělorusku. V únoru 1993 polský historik z města Białystok, Jan Jerzy Milewski, během Všeběloruské konference historiků, použil termín pro území na severovýchodně druhé republiky. Zastáncem názvu je také historik prof. Tomasz Strzembosz. Argumentuje tím, že bychom neměli používat termín Východní pohraničí (polsky Kresy Wschodnie), protože podle jeho názoru, zde nebylo žádné „pohraničí“ neboli kresy, ale centrum a srdce polského státu.

Polský historik Krzysztof Jasiewicz se domnívá, že název západní Bělorusko a západní Ukrajina byl představen jako identifikace oblastí činnosti Komunistické strany západního Běloruska a Komunistické strany západní Ukrajiny, což byly autonomní organizace působící v rámci polské komunistické strany. Navrhuje, že by se používané termíny měli psát do uvozovek nebo by se měla dodávat předponu „tzv.“, aby se zdůraznil jejich politický původ.

Území náhled|250px|Hypotetické hranice Běloruska postulované v roce 1919 exilovu vládou Běloruské lidové republiky, vč. Bialystoku a Vilniusu Podle prof. Iwana Koukiela název západní Bělorusko znamenalo v roce 1920 běloruské území, které dříve patřilo do Hrodenské a Vilnské gubernie Ruského impéria. První vydání Velké sovětské encyklopedie z roku 1929 začlenilo do západního Běloruska území bývalé Hrodenské a Minské gubernie spolu s částí Vilnské gubernie a hlavní město dnešní Litvy — Vilnius. V únoru 1949 Politbyra Komunistické strany Sovětského svazu rozhodlo, že encyklopedie má závažné nedostatky a obsahuje teoretické a politické chyby. Strana dala pokyn k vytvoření druhého vydání, ve kterém Vilnius a Vilenská gubernie již nejsou počítány mezi západní Bělorusko. Hlavním důvodem ke změně bylo odcizení Litevců, protože jejich země spolu s Vilnem se nacházela po druhé světové válce v hranicích Sovětského svazu.

Alaksandr Adamkowicz z Běloruské kulturní společnosti v Litvě stanovil západní Bělorusko jako běloruské území, které bylo připojeno k Polsku 18. březnu 1921 a určil jeho rozlohu na 100 000 km². Území zahrnovalo brestskolitevský, białostocký, kobrynský, pružanský, wolkowyský a slonimský povět dávné Hrodenské gubernie bývalého Ruského impéria, dziśnieńský a wilejský povět bývalé Vilnské gubernie spolu s minským a słuckým povětem.

John Milewski pod termínem severovýchodní území Druhé republiky (ekvivalent termínu západní Bělorusko) specifikoval území tří vojvodství — novogrodské, poleské a vilnské spolu s hrodenským a wolkowyským povětem v Białostockém vojvodství. Podle polského historika Marka Wierzbického je pod termínem severovýchodní země nejčastěji chápána stejná oblast, kterou popsal Jan Milewski, ale bez těchto dvou povětu Poleského vojvoství: koszyrského a sarneńského (druhý povět byl součástí Poleského vojvodství pouze do roku 1930). Ve stejné době Wierzbicki zdůrazňuje, že Bělorusové také žili v sokólském, bielském a białostockém povětu Białostockého vojvodství.

Vzhledem k sovětské invazi do Polska, která se uskutečnila od 17. září 1939 do 2. listopadu 1939, západní Bělorusko existovalo jako umělý, formálně samostatný státní subjekt de facto pod kontrolou Sovětského svazu. Zpočátku území zahrnovalo celou severní část Druhé republiky obsazenou Sověty díky paktu Ribbentrop–Molotov včetně měst Białostock a Łomżą ve východním Mazovsku. Dne 10. října 1939 sovětské úřady zmenšily oblast v důsledku převodu území na První litevskou republiku, konkrétně o regiony Vilnius a Varėna a úzký pruh země táhnoucí se k městu Švenčionys. Dne 2. listopadu 1939 se západní Bělorusko oficiálně stalo součástí běloruské SSR. Dne 6. listopadu 1940 byla opět zmenšena kvůli převodu území na litevskou SSR, když bylo odtrženo území u Druskininkai a území východně od Švenčionys.

V roce 1945 byla v důsledku Jaltské konference vrácena Polsku Białostocczyzna. Od té doby je termínem západní Bělorusko obvykle odkazováno na bývalé území Druhé republiky, které se po druhé světové válce nalézalo na území běloruské SSR a následně bylo součástí nezávislého Běloruska.

Hlavní město Za neformální hlavní město západního Běloruska byl uvažován Vilnius, ( hlavní město Litvy) ale v úvahu připadal i Białystok. ( město V Polsku) V prvním vydání Velké sovětské encyklopedie z roku 1929 byl u hesla západní Bělorusko napsán Vilniusu jako obchodní, průmyslové a kulturním centrem země a Białystok jako město výrobního průmyslu. Druhé vydání encyklopedie už říká, že Vilnius neleží v západním Bělorusku. Formálně bylo toto město součástí loutkového státu západní Běloruska od 19. září 1939 (kdy byla obsazena Rudou armádou) do 10. října 1939, kdy bylo předáno Litvě.

Sovětské úřady pro dočasné hlavní město západního Běloruska vybraly Białystok, kde se mezi 28. a 30. říjnem 1939 konalo Lidové shromáždění západního Běloruska, kde bylo přijato rozhodnutí o sjednocení běloruské SSR. V současné době je ještě mnoho historiků, kteří považují za historické hlavní město západního Běloruska Vilnius.

Etnické složení Západní Bělorusko, nebo také severovýchodní území Druhé republiky, bylo charakterizováno odlišným etnickým složením. Na území žili hlavně Poláci, Bělorusové a Židé a v nevelkém množství také Litevci, Němci nebo Rusové. Zvlášť velká byla běloruská menšina, která měla v některých oblastech nejvíce místních. Poláci dominovali v severozápadním regionu, Bělorusové zase na východě a jihu.

Podle téze Alfonse Krysińského a Wiktora Ormického se území obývané Bělorusy dá rozdělit do tří oblastí: — ucelené území s obyvateli běloruské národnosti: pověty nowogródský, baranowický, słonimský, nieświeský, kosowský, łuniniecký, stolińský bez gminy Derewna a spolu s pověty wołkowyské gminy: Zelwa, Zelzin, Sławatycze, Łysków, Podorosk a Międzyrzecz — ucelené území s obyvateli bělorusko-polské národnosti: brasławský, dziśnieńský, wilejský a oszmiańský povět v Wileńském vojvodství spolu s wołkowyským (bez gmin v rámci uceleného území Běloruska), bielským, grodzieńským, sokólským povětem v Białostockým vojvodstvímokresech, v těchto oblastech žila jen běloruská pravoslavná populace ve venkovských oblastech — smíšené území s obyvateli bělorusko-ukrajinské národnosti: jižní část Poleského vojvodství, což je hraniční pásmo mezi uceleným územím běloruským a ukrajinským

Část místního obyvatelstva neměla národní uvědomění a definovali sami sebe jako místní bez podání národnosti. Někteří obyvatelé Polesí patřili také k odlišné etnické skupině, Poliščukům. Židovská populace se tvořila ve velkých a středně velkých městech. Sčítání lidu, které proběhlo v Polsku v roce 1921, ukázalo v této části země následující strukturu obyvatelstva: — Vojvodství białostocké: 1 305 284 obyvatel, 1 004 370 Poláků (76.9%), 119 392 Bělorusů (9.1%), 162 912 Židů (12.5%), 7 019 Rusů (0.5%), 6 872 Litevců (0.5%), 4 117 Němců (0.3%) a ostatních (0.2%) — Vojvodství nowogródzké: 822 106 obyvatel, 443 701 Poláků (54%), 310 152 Bělorusů (37.7%), 56 174 Židů (6.8%), 9 801 Litevců (1.2%) a ostatních (0.3%) — Vojvodství poleské: 80 898 obyvatel, 375 220 Bělorusů (42.6%), 214 052 Poláků (24.3%), 156 142 starobělorusů (17.7%), 91 251 Židů (10.4%), 38 565 místních, Poliščuků a Rusínů (4.4%), 4 303 Rusů (0.5%) a ostatních (0.1%) — Ziemia Wileńska: pouze 4 pověty, a to brasławský, duniłowický, dziśnieńský i wilejský bez centrální Litvy: 476 164 obyvatel, 225 326 Bělorusů (47.3%), 222 065 Poláků (46.6%), 18 496 Židů (3.9%), 6 598 Litevců (1.4%), 3 132 Rusů (0.7%) a ostatních (0.1%)

Sčítání lidu vzbudilo pochybnosti u předválečných i poválečných historiků. Statistiky zapříčinily etnické kontroverze, ze kterých vyšlo obvinění z podhodnoceného počtu menšin ve východních územích. Podle výsledků běloruského sčítání obyvatel bylo 1 035 milionů lidí běloruské národnosti, zatímco podle Janusze Żarnowského měla Druhá republiky ve skutečnosti až 1,7 milionu Bělorusů. Ještě vyšší číslo udává prof. Jerzy Tomaszewski, podle něhož žilo pouze ve čtyřech severovýchodních vojvodstvích Druhé republiky nejméně 1 950 000 Bělorusů, v poleském 654 000, v nowogródzkém 616 000, v ziemie Wileńské 404 000 a v białostockém 269 000 obyvatel běloruské národnosti.

Marek Wierzbicki na základě sčítání lidu z 1931 definoval následující etnické složení na severovýchodním území Druhé republiky: 1 787 800 Bělorusů (47.6%), 1 351 000 Poláků (36.0%), 352 700 Židů (9.4%), 90 100 Rusů (2.4%), 76 000 Litevců (2.0%), 49 500 Ukrajinců (1.2%) a jiné národnosti 52 400 (1.4%). Je třeba zdůraznit, že lidé mluvící polštinou byli považováni za Poláky, protože deklarovali polštinu jako svůj mateřský jazyk a zároveň byli katolíci. Lidé jiných náboženství nebyli zahrnuti mezi Poláky.

Zcela odlišné informace o etnickém složení západního Běloruska dává Aleksandr Adamkowicz z Běloruské kulturní společnosti v Litvě. Podle jeho názoru tuto oblast v roce 1908 obývali z 80 až 82 procent Bělorusové, zatímco Poláci byli jen malou menšinou nepřesahující 5%. Aleksandr Adamkowicz však nedává zdroj dat, což výrazně snižuje jejich důvěryhodnost.

Druhá světová válka a poválečné období přinesly v západním Bělorusku velké národnostní změny. Během sovětské (1939-1941) a německé (1941-1944) okupace se urychlil proces vytvoření národního uvědomění u místních obyvatel. Kvůli politice okupačních úřadů a konfrontaci s různými národními hnutími vydírán se obyvatelé rozhodli se pro jeden z národů. Během německé okupace byla v důsledku masového vyhlazování téměř úplně zničena židovská populace, zatímco v prvních poválečných letech, sovětské úřady nutily Poláky k opuštění svých domovů a stěhování k novým hranicím s polskou většinou.

V současnosti je západní Bělorusko obýváno většinou Bělorusů. Přibližně 25 procent polské menšiny žije v Hrodenské oblasti.

Historie