Koštana (v srbském originále ) je opera o třech dějstvích a šesti obrazech srbského skladatele Petara Konjoviće na vlastní libreto podle stejnojmenné činohry srbského spisovatele Borisava Stankoviće z roku 1900. Premiéru měla 16. dubna 1931 v Chorvatském národním divadle v Záhřebu.
Koštana je třetí a nejznámější opera Petara Konjoviće, jenž je označován za nejvýznamnějšího srbského operního skladatele 20. století. Její popularitu zajišťuje především množství písní a tanců lidového původu nebo typu, slavným se staly „Čočecké tance“. V první verzi měla pět dějství, skladatel ji pak několikrát revidoval; definitivní verze má tři dějství rozdělená každé do dvou obrazů.
Vznik, historie a charakteristika Petar Konjović se už v mládí seznámil s hrou Borisava Stankoviće, hranou od počátku 20. století hojně na srbských jevištích, a začal na ní pracovat roku 1916, tedy ještě před premiérou své operní prvotiny Vílin závoj (1917). Podnětem k tomu bylo jeho setkání s pěvkyní Majou de Strozzi v roce 1916, která v něm vzbudila touhu napsat operu na Stankovićův námět, jejíž hrdinka by byla jakousi „novou Carmen“. Libreto podle opery si napsal a později i upravoval sám (byl sám vynikající spisovatel a básník a mimo jiné překladatel řady libret do srbochorvatštiny). Na Koštaně pracoval současně s operou Zetské kníže a dokončil ji v prvním znění ještě před premiérou této své druhé opery (1929). , podrobnějí též Téhož roku byl poprvé vydán i klavírní výtah Koštany. Koštana pak byla poprvé uvedena o dva roky později v Záhřebu, dirigoval Krešimir Baranović a titulní roli zpívala Blanka Kezer.
Po záhřebském uvedení se Koštana hrála ještě téhož roku v Bělehradě (premiéra 27. května 1931, dirigent Ivan Brezovšek, hlavní role Vera Misita) a poté v Lublani (premiéra 7. listopadu 1931 ve slovinském překladu N. Štritova, dirigent Mirko Polič, hlavní role Zlata Djundjenac).
Konjović měl už od svých pražských studií v letech 1904–1906 kontakt s českým hudebním prostředím, zejména pak s dirigentem Zdeňkem Chalabalou, který propagoval Konjovićovo dílo v českém a středoevropském prostředí. Počátkem 30. let 20. století byl 1. dirigentem a dramaturgem opery Zemského divadla v Brně a prosadil první české (a vůbec zahraniční) uvedení Koštany v Brně. Premiéra se konala 29. září 1932. Opera se hrála v překladu Zdeňka Knittla, dirigoval Chalabala a režíroval jako host významný záhřebský režisér Branko Gavella (1885–1962). Výpravu navrhl malíř Staša Beložanski (1900–1992) a vedle Chalabalovy manželky Běly Rozumové (1903–1986) v titulní roli exceloval v úloze Mitky Nikola Cvejić (1896–1987), sremský pěvec, který byl v letech 1930–1940 sólistou brněnského divadla. Brněnská Koštana měla úspěch u obecenstva a sklidila nadšené kritiky v tisku, chválili ji například Paul Stefan a Vladimír Helfert.
Na základě zkušeností s brněnskou inscenací učinil Konjović v opeře na Chalabalovu radu řadu drobných úprav a dopsal novou meziaktní hudbu. V této podobě pak byla opera uvedena v pražském Národním divadle (premiéra 14. prosince 1935, dirigoval Chalabala, Koštanu zpívala Ota Horáková). V letech 1935–1939 Konjović pokračoval s Chalabalovým přispěním (jak dokládá jejich hojná korespondence) na revizi opery. Původní pětiaktovou strukturu, podle Stankovićova dramatu, přeměnil na tříaktovou, z původních aktů se stalo pět obrazů, k nimž připsal klíčový 4. obraz. Ten slouží především k psychologickému prohloubení postavy Koštany, jež Konjović v původní činoherní verzi postrádal. V roce 1938 byl Konjović zejména s ohledem na úspěch Koštany a kontakty s českým prostředím jmenován členem České akademie věd a umění, jako třetí zahraniční skladatel po Igoru Stravinském a Karolu Szymanowském.
Toto konečné znění Koštany bylo poprvé uvedeno v Srbském národním divadle v Bělehradě roku 1940, dirigoval Lovro von Matačić (původně bylo zamýšleno, že bude hostovat Chalabala, což se nezdařilo) a Koštanu zpívala Zlata Djundenac. Roku 1948 měla Koštana s posledními úpravami skladatele premiéru v Záhřebu a 10. dubna 1948 mělo slovenskou premiéru ve Slovenském národním divadle. O rok později byla Koštana poprvé hrána v Sarajevu.
Další osud opery zůstal omezen na jugoslávská jeviště, i když byla pořízena gramofonová nahrávka i televizní zpracování opery. Častěji než samotná opera se hraje orchestrální suita z opery, již autor sestavil roku 1935 a která zahrnuje zejména interludium Sobina (mezi 1. a druhým obrazem), preludium Kaštanová hora (ke 3. dějství) a Velkou čočeckou hru z konce 1. dějství.
Stejně jako v Stankovićově hře operou prostupuje melancholie, vzpomínky na uprchlé mládí nebo – v případě hlavní hrdinky – mládí, které hodlá uprchnout. Přestože Koštana není hybatelem děje, je jeho emocionálním středem; opera směřuje ke klimaxu v noční sólové scéně Koštany ve 4. obraze a končí její rezignací ve scéně poslední. Dramatické momenty střídají rozsáhlé sólové zpěvy popisující duševní a mravní svět hrdinů: Katy v 1. obraze, Hadži Tomy ve 3., Koštany ve 4. a Mitky v 5.
Skladatelův hudební styl se zakládá na novoromantismu postwagnerovského ražení, jak s ním přišel do styku za pražských studií, ale se značným vlivem pozdějšího studia díla Modesta Musorgského a Leoše Janáčka. Lze jej označit jako moderní národní styl s příměsí expresionismu. Konjović se také v hudbě snažil zachytit i specifický hudební kolorit dějiště opery, jihosrbského městečka Vranje, v němž k jihoslovanskému základu přistupují turecko-orientální vlivy.
Podle muzikoložky Melty Milinové je Koštana „pravděpodobně dosud nejlepší srbská opera. Lze ji srovnávat s Janáčkovými operami díky důkladné pozornosti věnované zpěvní intonaci, folklórním prvkům organicky zapojeným do hudby a hudební řečí, která se vzdaluje od romantických principů a směřuje k modernismu.“
Osoby Hadži Toma, bohatý obchodník a statkář – bas Kata, jeho žena – alt Stojan, jejich syn – tenor Stana, jejich dcera – soprán Arsa, starosta obce – baryton Vaska, jeho dcera – mezzosoprán Mitka, jeho bratr – tenor Koštana, cikánská zpěvačka – soprán Grklja, její otec – bas Salče, její matka – alt Marko, mlynář – bas Magda, jeho žena – soprán Sofka – soprán Koca – soprán
Děj opery 1. dějství (1. obraz – Velikonoce na statku Hadžiho Tomy) Jsou Velikonoce a ve vesnickém mlýně se pořádá tanec. Děvčata přibíhají pro Stanu, dceru bohatého sedláka a obchodníka Hadži Tomy, jemuž mimo jiné patří onen mlýn. Vábí Stanu, aby šla s nimi na tancovačku, dívka se ale zdráhá. Nechce nechat doma matku Katu samotnou, a především se bojí hněvu otce. Ten se má každou chvíli vrátit z hor, kde dohlížel na stáda, zpět domů na velikonoční svátky. Děvčata s nemalou mírou žárlivosti hovoří o sličné cikánce Koštaně, která učarovala všem mužům ve vsi. Ke steskům se v soukromém rozhovoru se svou nejlepší přítelkyní Vaskou připojuje i Stana. Koštaninu kouzlu propadl i její bratr Stojan, který se vůbec v otcově nepřítomnosti chová nepřístojně a hýří celé noci v krčmě.
Vidouce, že se vrací Hadži Toma, děvčata Stanu urychleně opouštějí. Hospodář má jako obvykle hněvivou náladu, laje své ženě a soptí na nezdárného syna. Se zlou se potáže i Vasčin otec, starosta Arsa, který přichází hospodáři popřát k Velikonocům. Hadži Toma jej vyzývá, aby se s cikány nebratříčkoval a dal je vyhnat z obce. Starosta se brání – to už jednou zkusil, ale místní muži sami donesli Koštanu zpět na ramenou.
Je slyšet další pozdvižení, přibíhá obecní strážník a rozčileně vypravuje, že Stojan pozval celou hospodskou společnost včetně cikánských hudebníků na tancovačku v sobinském mlýně; ba i obecní pandurové se připojili, místo aby zjednali pořádek. Za těchto okolností se věru nevyplatí dělat v této obci strážníka. Hadži Toma se rozezleně vypravuje za synem.
Jeho žena Kata naříká nad rozepřemi v rodině. Pomoc doufá najít u staré cikánky Zady, která prý může s pomocí Koštaniny košile odčarovat nositelce její kouzlo, jimž vábí všechny muže. Kata rozhazuje boby, aby z nich vyčetla osud svého syna Stojana, ale věštba je nepříznivá. Hospodyně se v pláči za syna modlí k Bohu.
(2. obraz – Větrný mlýn ve vsi Sobina, náležející ke statku Hadžiho Tomy) Ve mlýně je veselo: mlynář Marko a jeho žena Magda hostí celou společnost, kterou sem mladý hospodář – totiž Tomův syn Stojan – přivedl. Ve středu pozornosti je přirozeně Koštana; zpívá se, hraje a tančí. Za cikánčiným kouzlem se sem přikradl i starostův bratr Mitka. Ale objevuje se další nezvaný host, Hadži Toma. Stojan se vrhá ke dveřím a už by je byl před otcem zatarasil, kdyby ho Koštana a její matka Salče nezadržely. Toma hubuje všem – bláhovému Mitkovi, nerozumné Magdě i nejvíce ovšem svému synovi, kterého vyhání domů. Sám však na naléhání mlynářky, provázené nabídkou pohoštění, zůstává, ba dokonce trvá na tom, aby zůstali i cikáni. Když už pojedli a popili, ať se za jeho peníze činí!
Koštana zpívá jímavou píseň a hospodář je náhle dojat jak písní samotnou, tak i jinou písní, která se mu vrací v paměti – je to píseň o mladé nevěstě, která brzy po svatbě zemřela, a tu slýchával v mládí od Koštaniny matky. K radosti mlynáře, který se obával Tomovy nevole, i Magdy a Mitky se hospodář tak rozjaří, že cikány pobízí ke stále ryčnější hudbě do skoku a nakonec celou společnost odvádí, aby v zábavě pokračovala na jeho statku.
2. dějství (3. obraz – Na statku Hadžiho Tomy) Stojan zatím doma trpí nešťastnou touhou po Koštaně. Chce být sám se svou bolestí, a proto posílá pryč matku i sestru, jež se ho snaží utěšovat. Tu se přihrne Tomův hlučný průvod s cikány a dalšími hosty včetně Mitky. Stojan i obě ženy před nimi odcházejí.
Podnapilý a rozcitlivělý Hadži Toma v teskných cikánských písních nalézá ozvuky svého mládí. Koštanu zahrnuje veškerými penězi, které doma nalézá. Ponížený Stojan se vrací a vrhá Koštaně do tváře urážky. Rozzuřený Toma se vrhá po pušce a jen díky tomu, že právě vstoupí starosta Arsa, nedojde k neštěstí. Starosta uklidňuje hospodáře, posílá svého bratra rázně domů a vyhání cikány ze statku. Jen Koštanu Toma vší silou zadržuje. Na starostovu radu proto Koštana prosí Tomu, aby ji nechal odejít, protože se cítí nemocná u srdce. Toma ji s pláčem propouští – bolení srdce, to je těžká nemoc.
(4. obraz – V Koštanině chalupě) Koštana dorazí do své chaloupky v nešťastném rozpoložení. Posílá své rodiče pryč, chce být sama. Přemítá o svém životě: má mnoho ctitelů, ale dosud nepoznala skutečnou lásku, jíž by se mohla plně odevzdat. Chce si zachovat svou svobodu, ale současně se bojí, že její mládí prchne a ona zůstane sama.
Koštana si v roztoužení všimne, že se k ní přikradla mužská postava. V domnění, že se jedná o Stojana, je připravena se mu odevzdat. Je to ale jiný její obdivovatel, cikán Asan. Koštana se mu vytrhne a utíká do noci.
3. dějství (5. obraz – U Mitkova domu, jitro po pitce) Koštana doběhla k Mitkovu domu, kde dohořívá noční zábava. Její písně Mitku rozlítostní, lituje svého lehkomyslného života a uprchlého mládí – i smrt je lepší než být stár.
Arsa přišel dohlédnout na svého bratra a jeho trpělivost je u konce. Vyčítá Mitkovi prudce jeho dnešní chování i celý promarněný život, vyhání cikány a hodlá skoncovat i s nebezpečně svůdnou Koštanou. Ví, že o ni už dlouho usiluje Asan. Starosta posílá strážníka k Asanovu otci s nařízením, že příští neděli musí být Koštanina svatba. Marně jej dívka i její rodiče Grkljan a Salče prosí o milost, Arsa je neoblomný a Salče, která nejvíce protestuje, dá zavřít do obecní šatlavy.
(6. obraz – Cikánská osada) Je den Koštaniny svatby. Cikáni hlídají její chýši, aby neutekla. Koštana vychází ustrojená jako nevěsta, bledá jak svíce. Takto ji nalézá Stojan, který chce opustit rodinu a odejít s ní tam, kde je nebudou pronásledovat. Ale čím více Stojan naléhá a běsní, tím důrazněji Koštana odmítá: odejít s ním nemůže a nesmí. Tvrdí mu, že jej nikdy nemilovala a milovat nebude. Zdrcený Stojan odchází sám a po Markovi posílá poslední pozdrav své matce.