Inge Lehmannová, nepřechýleně Lehmann (13. května 1888, Kodaň – 21. února 1993, tamtéž) byla dánská seismoložka a geofyzička, která popsala na začátku třicátých let na základě údajů z novozélandských zemětřesení z let 1928 a 1931 vnitřní jádro Země. Svou hypotézu publikovala v roce 1936.
Vystudovala matematiku na univerzitě v Kodani a v Cambridgi. V polovině dvacátých let 20. století začala pracovat jako seismoložka a v tomto oboru setrvala 50 let. Přestože svou kariéru budovala v době, kdy byl přístup žen k vědeckým institucím omezený, díky svému pečlivému seismologickému výzkumu získala mezinárodní uznání. Po 24 let vedla seismologické oddělení dánského geodetického ústavu. Po desetiletí byla jednou z mála žen v oboru seismologie a stala se jednou z nejinovativnějších vědkyň 20. století. Její objevy hrají v geofyzice zásadní roli. Položila základy moderních technik seismického zobrazování, které se staly nepostradatelnými pro zkoumání zemského nitra a monitorování jaderných zkoušek.
Biografie Inge Lehmann se narodila 13. května 1888 a vyrůstala v kodaňské čtvrti Østerbro. Její matka Ida Sophie Tørsleffová byla v domácnosti a otec byl Alfred Georg Ludvik Lehmann, průkopník experimentální psychologie v Dánsku. Rodina Lehmannových měla kořeny v Čechách, dánská větev zahrnovala advokáty, politiky a inženýry. Několik žen z rodiny Tørsleffových se angažovalo v hnutí za práva žen a patřilo mezi významné veřejné osobnosti.
Inge i její mladší sestra, která se stala herečkou, navštěvovaly pokrokovou střední školu Fællesskolen, která nabízela stejný učební plán pro chlapce i dívky, což bylo v té době neobvyklé. Většina škol tehdy oddělovala výuku chlapců a dívek. Školu vedla Hanna Adler, teta Nielse Bohra, průkopnice ve vědě a přesvědčená zastánkyně rovnosti pohlaví. Inspirovala se inovativními pedagogickými postupy v USA. Jako učitelky zaměstnala několik svých spolužaček, které byly vyloučeny z mnoha pracovních míst otevřených jejich mužským protějškům. V té době ženy nemohly získat univerzitní pozice a ačkoli je jejich tituly opravňovaly k výuce na střední škole, většina vysokoškolaček našla práci pouze jako učitelky na základní škole. Lehmann považovala svého otce a Hannu Adler za osoby, které měly nejvýznamnější vliv na její rozvoj.
V roce 1907 zahájila studium matematiky, chemie a fyziky na Kodaňské univerzitě. V letech 1910 až 1911 pokračovala ve studiu matematiky na Newnham College v Cambridgi. Tam se potýkala s diskriminací na základě pohlaví, nebylo jí umožněno plně se účastnit studia ani dosáhnout vyšších akademických pozic. V důsledku toho se během prvního ročníku v roce 1911 nervově zhroutila a v roce 1912 se vrátila do Dánska. Místo studia pracovala několik let v pojišťovací kanceláři jako asistentka a osvojila si dobré výpočetní dovednosti. V roce 1918 obnovila studium na Kodaňské univerzitě. Za dva roky dokončila magisterské studium fyziky a matematiky a v roce 1920 promovala. Po dalším kratším studiu matematiky na Hamburské univerzitě přijala v roce 1923 místo na Kodaňské univerzitě jako asistentka profesora pojistné matematiky J. F. Steffensena.
V roce 1925 byla jmenována asistentkou Nielse Erika Nørlunda, matematika, který byl právě jmenován ředitelem nového Královského dánského geodetického ústavu. Cestovala do Grónska a na další místa, aby dohlížela na instalaci nových seismografů a sbírala data. Současně sama studovala seismologii a nakonec na toto téma napsala diplomovou práci a získala další vysokoškolský titul. V roce 1928 se stala vedoucí seismologického oddělení ústavu.
Lehmann zkoumala, jak se energie uvolněná při zemětřeseních šíří napříč zeměkoulí. Při studiu údajů o velkém zemětřesení na Novém Zélandu v roce 1929 si všimla, že se energetické vlny v zemských vrstvách, tzv. seismické vlny, objevují na neočekávaných místech. Domnívala se, že musely být odraženy od nějakého rozhraní v zemském jádru. V roce 1936 navrhla, že zemské jádro se skládá ze dvou částí: pevného kovového jádra obklopeného vnějším tekutým jádrem a tím vyvrátila do té doby obecně přijímanou teorii o zcela tekutém jádru. Trvalo až do roku 1971, než počítačové výpočty potvrdily správnost této interpretace.
V roce 1953 odešla z pozice vedoucí seismologického oddělení geodetického ústavu, což jí v následujících desetiletích umožnilo věnovat více času výzkumu. V seismologickém výzkumu zůstala aktivní až do svých sedmdesáti let a stala se jednou z předních světových odbornic na složení svrchního zemského pláště. V pozdějších letech využila seismologická data z podzemních jaderných výbuchů k objevu další, méně zřetelné diskontinuity ve svrchním plášti, která se nachází přibližně 219 kilometrů pod povrchem a nazývá se diskontinuita Lehmannové.
Osobní život Inge Lehmann žila po celý svůj dospělý život sama. V březnu 1917 zrušila po měsíci zasnoubení a rozhodla se zůstat svobodná, aby se mohla věnovat akademické kariéře, což v té době nebylo nijak neobvyklé. Zemřela v roce 1993 ve věku 104 let.
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Dánští geologové Kategorie:Seismoložky Kategorie:Dánští geofyzici Kategorie:Narození v roce 1888 Kategorie:Narození 13. května Kategorie:Narození v Kodani Kategorie:Úmrtí v roce 1993 Kategorie:Úmrtí 21. února Kategorie:Úmrtí v Kodani Kategorie:Absolventi Kolumbijské univerzity Kategorie:Absolventi Kodaňské univerzity Kategorie:Absolventi Univerzity v Cambridgi Kategorie:Stoleté ženy Kategorie:Ženy Kategorie:Držitelé čestných doktorátů Kodaňské univerzity