Příslovečné spřežky jsou výsledkem jednoho ze slovotvorných procesů. Vytvářejí se typicky spojením předložky s podstatným jménem, se zpodstatnělým přídavným jménem, se zájmenem, s číslovkou nebo s příslovcem v rámci adverbizace (adverbializace), jejímž výsledkem je ustrnutí tvarů ohebných slovních druhů nebo frazeologických jednotek či příslovečných spojení a jejich transformace v slovní druh neohebný, a to příslovce. Přitom dochází k vyřazení tvaru z paradigmatu, ke zrušení jeho gramatických kategorií a v závěrečné fázi k přehodnocení morfologické struktury tvaru.Miloslava Knappová: „K otázkám adverbializace“, Slovo a slovesnost, roč. 34 (1973), č. 2, str. 150–157 V případě předložkových vazeb je toto ustrnutí v některých případech provázeno splynutím (spřažením) v jedno slovo, tedy univerbizací.

Čeština

Typy Internetová jazyková příručka ÚJČ rozlišuje několik typů příslovečných spřežek podle toho, s jakým slovním druhem se předložka spřahuje. Podobné rozlišení se objevilo už v roce 1943 s tím, že zájmena a číslovky byly spojené do společného bodu. s podstatnými jmény (zpravidla, obden) se zpodstatnělými přídavnými jmény (doleva, najisto) se zájmeny (zasvé, potom) s číslovkami (natřikrát) s příslovci (najindy, odnaproti)

V širším smyslu se mezi příslovečné spřežky obvykle řadí i ty příslovce, které vznikly jako spřežky ustrnutím a spojením jiných slovních druhů a bez předložky, například dvou neohebných (tamhle, víceméně), dvou ohebných (bohudík) nebo i složitějších frází (jaksepatří, ostošest, jakbysmet).Viktor Tichák: Jaktože jak to, že, když protože? , Listy – Dvouměsíčník pro kulturu a dialog, 5/2015

Historie teorie a kodifikace Už Josef Dobrovský a Václav Hanka v některých případech prosazovali psaní dohromady a v mnohém předstihli i dnešní praxi (Dobrovský doporučoval psát osamotě, opolednách, posvých, pohlavě, ale také: bylbych, bylbys, mámli, budeteli atd.). Ve druhé polovině 19. století byl hlavně v některých školních mluvnicích (Matiáš Blažek 1. vyd. 1877, Emanuel Kovář 1889) patrný odklon opačným směrem, zatímco Wenzlův Pravopisný ukazatel (1886) se častěji přiklání k psaní dohromady.

Teprve ve 20. století začala být věnována otázce, co psát zvlášť a co dohromady, větší pozornost. Slovotvorné teorie se pokoušely odlišit složeniny od sloučenin, ale nedosáhly v tom jednotnosti. František Bačkovský se snažil rozlišovat, jak dalece pokročil proces adverbializace. Gebauerova pravidla z roku 1902 (jako první státem schválená pravopisná norma češtiny) vyšla tendenci psaní dohromady do značné míry vstříc, pravidla z roku 1913 a 1957 v tomto směru pokročila ještě dále.Miloslav Sedláček: K vývoji českého pravopisu. Část 2, Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 3

Pravidla českého pravopisu z roku 1941 byla obecně spíše krokem zpět, často k podobě z roku 1902, tedy před pravidla z roku 1913. V situaci ohrožení českého národa se navracela v zájmu sjednocení národa ke staršímu úzu, který tvůrcům připadal více reprezentativní, avšak přinesla tím rozkolísanost a nestabilitu pravopisného systému a z těchto důvodů byla již brzy po válce považovaná za zastaralá a nevyhovující a vznikal tlak na jejích nahrazení. Miloš Dokulil v roce 1959 zmiňuje, že dřívější Pravidla českého pravopisu (z roku 1941) se snažila případy toho druhu jasně rozhodnout: u některých z těchto výrazů uzákonila psaní dohromady, u jiných opět předpisovala psaní zvlášť (např. „zvečera“ pouze dohromady, ale „z jara“ pouze zvlášť), a to často bez gramatického opodstatnění i bez opory v reálném úzu, a navzdory tomu, že tatáž pravidla v obecné části konstatují, že „přechod mezi chápáním takových výrazů jako jednoslovných spřežek a jako skupiny slov je plynulý“ a „ve výslovnosti (v přízvukování) nemáme pro rozlišování obou případů nijaké opory, a že proto v psaní těchto příslovečných spřežek bývá hojně kolísání“. Tedy tato kodifikace podle Dokulila byla „jednoznačná sice, ale poněkud libovolná“ a jazyková teorie ji podrobovala časté kritice.Miloš Dokulil: Hranice slov v písmě, Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 1-2, s. 26-35

Psaní dohromady pravidla z roku 1957 nově připustila jako dubletu v případech, kdy zájmeno nebo číslovka má tvar složeného jména přídavného: poprvé i po prvé, podruhé i po druhé, pokaždé i po každé, (vzít) zasvé i za své, a to i pod tlakem skutečnosti, že výrazy typu napoprvé, napodruhé se už dávno předtím psaly dohromady, zatímco po prvé se až do roku 1957 smělo psát pouze zvlášť. U spřežek tvořených podstatnými jmény včetně zpodstatnělých přídavných jmen pravidla z roku 1957 nově připustila zásadně obojí psaní, spřežkové i nespřežkové, až na zvláštní případy, které oddělené psaní dnes již nepřipouštějí, protože jejichž původní složenost je dnes již zcela zastřena a pro dnešní jazykové povědomí jsou tedy nerozložitelné (např. zpět, vůbec, vstříc, stěží). Pouze dohromady se píšou také výrazy, které sice ještě členitelné jsou, ale ve své původní rozčleněné podobě zcela vyšly z užívání (nabíledni, vzápětí), a dále spřežky v těch případech, kdy sice ještě existují původní rozčleněné předložkové výrazy, ale příslovečný význam spřežky se těchto předložkových výrazů natolik vzdálil, že je dnes navzájem neztotožňujeme (na horu vs. nahoru, podobně dohromady, dokonce, nahlas, nakvap, nazmar, občas, zpravidla, zbrusu). Ve všech ostatních případech, kdy mluvnické pojetí jako příslovce a jako předložkového výrazu v příslovečné platnosti jsou si svým významem dosud blízko, ponechávala Pravidla z roku 1957 na vůli píšícího, které z těchto pojetí v rámci plynulosti onoho přechodu zvolí. Přesto zůstala řada případů předložkových výrazů, které mají ve větě platnost příslovečného určení, avšak tendence ke splývání u nich není pozorována a proto pravidla z roku 1957 připouštěla pouze psaní zvlášť: v zimě, v létě, na jaře, na podzim, ve, za dne, v, za noci, od, ze začátku, na začátku. Obecně Pravidla z roku 1957 uváděla doporučení, že v případě pochybnosti je vždy možno napsat předložkové spojení podstatného jména zvlášť. Snaha nerozkolísávat pravopisnou jednotu tam, kde pravopisný obyčej k této jednotě už došel, vedla autory Pravidel z roku 1957 k tomu, že v některých případech ponechala „podle ustáleného zvyku“ jen psaní dohromady: doprava, nalevo, naplno, odjakživa, potichu, zhruba, zprava, zřídka, ztěžka, zticha, zvolna.

Ačkoliv celkově vydání pravidel z roku 1957 předcházela nebývale široká veřejná diskuse a pravidla byla přijata z velké míry pozitivně, právě nejednoznačnost a připuštění značného množství dublet vyvolalo nevoli znejistěných odborníků (korektorů, tiskařů), ale i části veřejnosti, která chtěla mít vše jednoznačně předepsáno.Petra Burdová: Adverbializovaná předložková spojení v kodifikaci z let 1957 a 1993, bakalářská diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Filosofická fakulta, Katedra bohemistiky, 2019, vedoucí práce Ondřej Bláha

Pravidla z roku 1993 navázala na pojetí pravidel z roku 1957, která v mnoha případech mluvčímu umožňuje zvolit, zda výraz chápe jako příslovečnou spřežku, nebo jako spojení slov. Pouze aktualizovala výčet příkladů, odstranila z nich příslovečné spřežky, které se již neužívají (vnově, zdrobna, za starodávna nadlouze, nanejhůř, nanejhůře, nanejlépe, nanejlíp, nablízce, odpůldny, pospod, podspod, podspodu, podál, předkročmo, přinožmo), a doplnila některé nové, které se mezitím v praxi ujaly (nově byly připuštěny například spřežky načas, popravdě, vmžiku, popořádku, obrok, přinejlepším, zaprvé, zadruhé, naopak byly nově připuštěny předložkové dublety k dosavadním spřežkám nastejno, naležato, nahladko, nakyselo, nakoso, nazapřenou, napolovic, zanic). V teoretickém výkladu pravidla z roku 1993 vynechala tezi, že spřežky se tvoří hlavně při přeneseném významu nebo při vyjádření stavu, zatímco při dějovém významu zůstává spíše předložkový výraz, a dublety jsou nově údajně uváděny bez ohledu na významový rozdíl.

Některé jevy vyhodnotil kolektiv autorů pravidel z roku 1993 jako problematické na psaní: na čase / načase, s podivem / spodivem, dodneška, protizákonně, vskrytu, odjaktěživa.

Internetová jazyková příručka ÚJČ uvádí, že „hranice chápání určitého výrazu jako spřežky však není ve všech případech jasná, často dochází ke kolísání, a nezřídka proto vedle sebe existují jak podoby psané zvlášť, tak dohromady a jejich význam je totožný“, zatímco některé spřežky už jsou vnímány jako jediné slovo a za spřežky jsou považovány jen etymologicky. IJP se hlouběji nezabývá historií, teorií, spory ani trendy ohledně rozlišování spřežek a vývoje jejich pojetí, ale pouze doporučuje zjistit a ověřit kodifikovaný způsob psaní ve Slovníku spisovné češtiny a v Pravidlech českého pravopisu. Pokud v nich hledaný výraz jako spřežku nenajdeme, pak jde podle Příručky většinou o dvě samostatná slova, a proto je píšeme zvlášť.

Rozlišování spřežek od nespřažených předložkových vazeb Takto vytvořená slova se v češtině píšou dohromady, některé příslovečné spřežky ovšem lze psát jak dohromady, tak zvlášť; za tyto příslovečné spřežky je možné považovat třeba například (lze psát například i na příklad) nebo zpočátku (lze psát zpočátku i z počátku).

V některých případech se liší i význam slovního spojení psaného zvlášť a dohromady. Příkladem je například nahoru × na horu (Dej to nahoru. × Šel jsem na horu Praděd.) nebo navíc × na víc (Navíc se to tady už probíralo. × Na víc nemám peníze.)

V některých případech se přípustné způsoby psaní mohou lišit podle významu a použití; například příslovečnou spřežku načerno lze ve významu aplikace černé barvy („obarvit na černo“, „kapr na černo“) psát i zvlášť, ale v přeneseném významu („neoprávněně“, „bez zaplacení“) připouští Slovník spisovné češtiny i Slovník spisovného jazyka českého pouze psaní dohromady (Internetová jazyková příručka ÚJČ ovšem připouští ve všech významech obě varianty).

V pravopisném výkladu Internetová jazyková příručka ÚJČ dělí příslovečné spřežky na tři typy podle toho, zda se význam liší podle způsobu psaní: typ například – na příklad, zpočátku – z počátku; v těchto případech se v úzu vyskytují oba způsoby psaní a mají stejný význam a stejnou funkci, bývá však rozdíl v četnosti užívání: některé výrazy se v úzu objevují psané spíše jako dvě slova, u jiných převažuje podoba jednoslovná. typ poprvé – po prvé, zaprvé – za prvé; do tohoto „zvláštního typu“ příručka řadí příslovečné spřežky vzniklé spojením předložek s číslovkami (po páté – popáté) nebo některými zájmeny (po každé – pokaždé); u všech je možný zápis obojím způsobem, avšak čím delší je číslovka, tím spíše ji budeme psát zvlášť (např. po dvacáté páté) typ v celku × vcelku; u těchto spřežek došlo k posunu významu od původních významů slov, z nichž byly utvořeny, tj. způsobem psaní se rozlišuje význam.

Nepodepsaný článek v Naší řeči v roce 1943 cituje § 33 dobových pravidel pravopisu, která uváděla: „Protože však je onen přechod (od předložkového spojení k významu příslovce) plynulý a ve výslovnosti (přizvukování) nemáme pro rozlišování obou případů nijaké opory, bývá ve psaní těchto t. zv. příslovečných spřežek hojně kolísání.“ Článek se pak pokouší hledat pomůcky pro toto rozlišování. Příslovečné spřežky, Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 7, s. 166-168 (rubrika Drobnosti, nepodepsáno)

V případě spřežek tvořených z předložky a podstatného jména článek uvádí jako rozlišovací kritérium adverbializace, jestli ke jménu lze připojit nějaký přívlastek shodný nebo neshodný, což význam příslovečné spřežky nedovoluje – např. vzal děvče do (divokého) kola oproti otočil se dokola.

V případě spojení předložky s přídavným jménem článek navrhuje takový výraz nahradit jednoduchým příslovcem. Jde-li to, pak je třeba jej psát jako spřežku. Uváděné příklady však nejsou z dnešního hlediska příliš přesvědčivé – např. rozřezal tyče na krátko (na krátké kusy), ale uvázal psa nakrátko (krátce). Podobné rozlišování uvádí článek i pro spojení předložky se zájmenem nebo s číslovkou.