Mount St. Helens ([maunt sejnt helens], , v jazyce původních obyvatel z kmene Kauliců Lawetlat'la) je aktivní sopka, nacházející se v severní části Kaskádového pohoří, ve státě Washington, ve Spojených státech amerických. Jedná se o stratovulkán, tudíž je tvořena lávou a pyroklastiky, které ji svým střídavým ukládáním postupně vybudovaly. Hora byla pojmenována po britském diplomatovi, nesoucí titul St Helens. Je známá svým masivním sesuvem a silnou erupcí z roku 1980, jež během pár minut zničila území o ploše 600 km² a zabila 57 lidí. Poslední vulkanická aktivita proběhla mezi říjnem 2004 a lednem 2008. Jedná se o nejaktivnější sopku Kaskádového pohoří.
Etymologie a jméno Sopka od místních indiánských kmenů získala několik jmen, odkazujících na její sopečnou činnost. Kmen Puyallupů horu nazýval Loowitlatkla (v překladu Dáma ohně či Paní ohně), zatímco Kaulicové ji pojmenovali Lawetlat'la (v překladu Kouřící hora). Kmen Klickitat používal trochu odlišnější název Louwala-Clough (v jejich jazyce Kouřící hora nebo Ohnivá hora). Když v roce 1792 britský průzkumník Královského námořnictva, George Vancouver, jako první evropský kolonista sopku spatřil, pojmenoval ji po tehdejším britském diplomatovi, Alleynu Fitzherbertovi, který jako první nesl titul baron St Helens.
Intuitivně se nabízející překlad „hora svaté Heleny“, s nímž se v češtině běžně setkáváme, je proto nepřesný a zavádějící.
Mytologie náhled|Vzhled sopky St. Helens a jezera Spirit Lake před rokem 1980
Mezi domorodými indiány existovaly legendy, vysvětlující sopečnou povahu, jak Mount St. Helens, tak dalších Kaskádových vulkánů. Nejslavnější z nich je příběh Most bohů, vyprávěný lidmi z kmene Klickitat. Líčí se v něm pověst o náčelníkovi všech bohů a jeho dvou synech: Pahtovi (také nazývaný jako Klickitat) a Wy'eastovi. Ti cestovali po řece Columbii z dálného severu, aby hledali vhodnou oblast k usazení. Když do jedné takové dorazili, pochvalovali si, že ještě nikdy neviděli krásnější zemi. Jenže synové se o ní pohádali. Otec spor vyřešil vystřelením dvou šípů ze svého mocného luku – jeden na sever a druhý na jih. Pahto následoval šíp na sever a usadil se tam, zatímco Wy'east udělal totéž s šípem, směřujícím na jih. Náčelník bohů pak postavil Most bohů, aby se jeho rodina mohla pravidelně scházet. Později se Pahto a Wy'east zamilovali do krásné dívky jménem Loowit, ovšem ta si mezi nimi nedokázala vybrat. Oba o ni bojovali, zatímco ničili okolní vesnice a lesy. Zpustošená země se otřásala tak silně, že obrovský most spadl do řeky. Tím vznikla Soutěska řeky Columbie. Náčelník za trest všechny tři srazil dolů. Tam, kam dopadli, se proměnili ve velké hory. Z Wy'easta se stala Mount Hood, z Pahta sopka Mount Adams a krásná Loowit se proměnila na St. Helens.
Hora, zejména její část nad hranicí stromů, má mimořádný posvátný a duchovní význam pro kmeny Kauliců a Yakamů. Hraje důležitou roli v jejich příběhu o stvoření, včetně některých písní a rituálů. Jako projev uznání kulturního významu bylo území sopky s plochou více 49 km² zapsáno do národního registru historických míst.
Popis
Geografie náhled|Topografická mapa části Washingtonu a Oregonu, se čtyřmi sopkami Kaskádového pohoří
Mount St. Helens se nachází v severozápadní části Spojených států amerických, na jihozápadě státu Washington. Leží 85 km severovýchodně od města Portland, 160 km jižně od Seattlu a 135 km východně od Tichého oceánu. V roce 1982 byla společně s přilehlým úpatím vyhlášena za národní památku Národní vulkanická památka Mount St. Helens. Ta je zároveň součástí Národního lesa Gifforda Pinchota. Nejbližšími sousedními sopkami jsou: Mount Adams (3742 m) – 55 km východně Mount Rainier (4392 m – nejvyšší bod Kaskádového pohoří) – 80 km severovýchodně Mount Hood (3426 m) – 100 km jihovýchodně
Před erupcí v roce 1980 byla Mount St. Helens s výškou 2950 m pátou nejvyšší horou ve státě Washington a v okolním panoramatu tvořila nápadnou dominantu. Tyčila se více než 1,5 km nad svou základnou, přičemž spodní svahy splývaly s přilehlými horskými hřebeny. Pro její symetrický kužel, jehož vrchol byl pokryt sněhem a ledem, se jí někdy přezdívalo „Fudži Ameriky“. Průměr základny činí 9,7 km.
Leží v povodí tří hlavních řek (Toutle, Lewis a Kalama), které jsou napájeny tajícím sněhem a ledem na vrcholu. Toutle odvodňuje severovýchodní, severní a západní úbočí, zatímco Kalamě přísluší jen jihozápadní svah. Jižní, východní až severovýchodní úbočí odvodňuje Lewis, která je s průměrným průtokem 173 m³/s a plochou povodí 2710 km² z těchto tří řek největší. Všechny tyto toky odvádějí vodu do řeky Columbie, která se vlévá do Tichého oceánu. Na Lewis byly pro výrobu elektřiny postaveny tři přehradní nádrže (horní Swift, prostřední Yale a dolní Merwin). Rozkládají se 15–30 km jižně až jihozápadně od sopky a celkový objem zadržované vody se blíží k téměř 2 km³.
Přestože Mount St. Helens leží v okrese Skamania, přístupové komunikace k hoře vedou přes okresy Cowlitz (na západě) a Lewis (na severu). Hlavní pozemní komunikací je Route 504, která slepě končí u Observatoře na Johnstonově hřebenu, zhruba 8 km severozápadně od vulkánu.
Klima Z hlediska Köppenovy klasifikace podnebí se okolí St. Helens nachází v klimatickém typu Csb (středozemní podnebí s teplými léty) a její nejbližší úpatí v Csc (středozemní podnebí s chladnými léty). S narůstající nadmořskou výškou se na ní vyskytují chladnější klimatické typy, například Cfc, Dfc a na samotném vrcholu ET. Převažující větry vanou od Tichého oceánu na východ, severovýchod a jihovýchod. Hora tvoří bariéru mořské vzduchové hmotě, postupující směrem do vnitrozemí, díky čemuž jsou na ní vyšší srážkové úhrny. Zároveň se na východní straně sopky uplatňuje srážkový stín. Sníh se ukládá do sněhových polí a ledovců. Na vrcholu může za rok nasněžit až 4,9 m. V nadmořských výškách nad 1200 m je obvyklé, že sněhová pokrývka o tloušťce více než 3 m přetrvává až do července.
Tektonika náhled|Znázornění kaskádské subdukce
St. Helens je součástí Kaskádského vulkanického oblouku, řetězce dvou desítek aktivních sopek, táhnoucího se podél tichomořského pobřeží od Britské Kolumbie v Kanadě přes stát Washington až do severní Kalifornie. Tento pás je částí tzv. Pacifického ohnivého kruhu, geologicky aktivní zlomové linie vícero tektonických desek, obklopující v délce 40 tisíc kilometrů téměř celý Tichý oceán. Kaskádský vulkanický oblouk leží v místě subdukce, kde se těžší oceánská deska Juan de Fuca podsouvá pod kontinentální severoamerickou desku rychlostí asi 26 mm za rok. Tím zde v zemské kůře dochází k obrovskému napětí a to se uvolňuje seismickou činností v podobě zemětřesení. Subdukující deska Juan de Fuca dále klesá a zhruba ve hloubce 65–130 km dochází vlivem vysokých teplot a tlaků k jejímu tavení, čímž se z ní uvolňují plyny a vodní pára. Vzniklé magma, obohacené těmito plyny, poté díky své nižší hustotě stoupá k povrchu, kde tvoří a pohání řetězce sopek. V důsledku přítomnosti plynné složky se sopečná činnost často projevuje explozivními, někdy i velmi mohutnými erupcemi.
Magma pod St. Helens se hromadí ve dvou magmatických krbech. První leží v hloubce 5–12 km, druhý v 12–40 km. Existují domněnky, že dolní komora by mohla být sdílena se sousední Mount Adams a vulkanickým polem Indian Heaven.
Fauna a flóra Svahy a úpatí sopky poskytují domov pro druhy, typické pro západní část ekoregionu Cascades. Tato oblast je bohatá na srážky, například u jezera Spirit činí průměrný roční úhrn 2373 mm. Díky tomu se lesům daří až do nadmořské výšky 1600 m. Nejhojnějšími druhy jsou jedlovec západní, douglaska tisolistá, zerav obrovský, jedle líbezná, jedlovec Mertensův a cypřišek nutkajský. V důsledku vulkanické aktivity je hranice lesa na St. Helens situována níže, zhruba 1340 m n. m. Alpínské louky byly na sopce spíše výjimečné. Kamzík bělák obýval vyšší partie hory, sopečný výbuch v roce 1980 však většinu tamější populace zdecimoval. Co se týče velkých savců, v lokalitě se běžně vyskytují wapiti západní, jelenec černoocasý, medvěd baribal a puma americká.
Ledovce náhled|Satelitní snímek z roku 1975, zachycující ledovce na svazích kuželu sopky St. Helens
Před sopečnou erupcí v roce 1980 se na svazích hory vyskytovalo celkem třináct ledovců (z čehož dva na jižním úbočí zůstaly nepojmenované): Shoestring, Forsyth, Ape, Nelson, Dryer, Toutle, Talus, Swift, Wishbone, Loowit a Leschi. Jejich celkový objem činil 180 milionů m³ (0,18 km³). Katastrofální událost poslední dva uvedené zcela zlikvidovala, zatímco Wishbone přišel o převážnou část své hmoty. Úplným zničením vrcholu sopky došlo zároveň k zániku akumulačních oblastí ledovců Forsyth, Nelson, Ape a Shoestring, kde hromaděním sněhu vznikaly. V roce 2001 se na St. Helens nacházely jen ledovce Ape, Swift, Toutle a Talus, včetně obou dvou bezejmenných.
Kráterový ledovec náhled|Východní a západní čelo Kráterového ledovce, včetně formujícího se lávového dómu (2007)
Hned první zimu po pohromě se na dně mohutného atriového kráteru vytvořil zcela nový ledovec. Od svého objevu na konci 80. let zůstal dvě dekády nepojmenovaný, nicméně vědci mu neoficiálně říkali Crater Glacier (česky Kráterový ledovec). V roce 2005 ho Rada státu Washington pro geografické názvy označila jako Tulutsonský ledovec. Název navrhl jeden člověk z indiánského kmene Kauliců, jenž v překladu znamená „led“. Dalšími uvažovanými možnostmi byly: Crater, Spirit či Tamanawas. Finální rozhodnutí, které by platilo pro celé USA, musela ještě v červnu 2006 učinit Rada USA pro geografické názvy. Ta vybírala mezi Kráterovým ledovcem, Tulustonským ledovcem a Ledovcem Krafftových. Poslední návrh byla pocta pro manželský pár francouzských vulkanologů, Catherine a Maurice Krafftovi. Ty roku 1991 usmrtil nečekaně velký pyroklastický proud japonského vulkánu Unzen, společně s dalšími 41 vědci a novináři. Navzdory nevoli státu Washington a Lesní služby USA byl nakonec zvolen název Kráterový ledovec.
Díky vysokým a vůči slunci příznivě situovaným stěnám kráteru poskytujících stín po většinu roku, v kombinaci s hustým sněžením a opakovaným sněhovým lavinám, ledovec rychle nabýval na tloušťce (4,3 m za rok). Roku 2001 dosáhl jeho objem 120 mil. m³, z čehož 2/3 tvořil led. O tři roky později pokrýval plochu 0,93 km². Ve stejnou dobu se obnovila sopečná činnost a trvala od října 2004 do ledna 2008. Formující se lávový dóm uprostřed kráteru ledovec rozdělil na západní a východní čelo. Zároveň oba konce odsunul ke stěnám. V důsledku toho se ledovec zdeformoval a proměnil v chaotickou změť ledovcových trhlin a seraků. Navzdory několikaleté vulkanické činnosti byl pohyb čel zachován s tím, že sunutí více zastíněného východního čela bylo rychlejší než čela západního. V květnu 2008 se oba konce spojily a lávový dóm byl tak ze všech stran obklopen ledem. Od roku 2004 se navíc na vnitřních stěnách kráteru vytvořily nové ledovce, které přivádějí horninu a led do hlavního Kráterového ledovce. Po dvou letech měl ledový příkrov průměrnou tloušťku 100 m a maximálně až 200 m, což je téměř tolik, kolik má mnohem starší a rozlehlejší ledovec Carbon na sousední Mount Rainier. Nutno dodat, že ledovec v kráteru St. Helens je geologicky velmi mladý. V současnosti je na hoře podobný objem ledu, jako před erupcí z roku 1980. Každé léto, kdy nastává tání svrchní vrstvy, se povrch ledové masy stává tmavší díky příměsím sopečného popelu a pyroklastik.