White Lion

White Lion je americká glammetalová hudební skupina z New York City založená v roce 1983.

Svojí největší slávu kapela zažila na konci osmdesátých let, kterou tvořil zpěvák Mike Tramp, kytarista Vito Bratta, baskytarista James LoMenzo a bubeník Greg D'Angelo. V tu dobu dvě jejich alba Pride (1987) a Big Game (1989) přinesli skupině velký úspěch. Mezi jejich největší hity patří například „Wait“, „Tell Me“, „When the Children Cry“, „Little Fighter“, „Radar Love“, „Goin' Home Tonight“, „Cry for Freedom“ a „Broken Heart“. Do roku 1991, kdy Tramp a Bratta kapelu rozpustili, skupina prodala celosvětově přes 3 miliony alb.

Historie

Založení skupiny, začátky a Fight to Survive (1983–1986) Skupina White Lion vznikla v New Yorku, kde ji založili dánský zpěvák Mike Tramp a americký kytarista Vito Bratta. Před založením kapely Tramp se přestěhoval z rodného Dánska do Španělska až nakonec se rozhodl usadit v USA.

Koncem roku 1982 se Tramp setkal v brooklynském hudebním klubu L'Amour s Brattem v době, kdy hráli v jiných kapelách. Když se začátkem roku 1983 společně rozhodli založit novou skupinu. Zpočátku byl problém najít stabilní rytmickou část kapely. Poté přibrali do sestavy baskytaristu Felixe Robinsona a bubeníka Nickiho Capozziho, a pojmenovali skupinu White Lion. V této době kapelu měli pod kontrolou majitelé klubu L'Amour, což bylo pro kapelu výhoda jako domovské místo, odkud mohli sídlit.

V roce 1984 skupina podepsala nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Elektra Records na debutové album. Jenomže nahrávací společnosti se výsledná deska nelíbila, takže odmítli vydat jejich debutové album a ukončili smlouvu. Následně Robinson skupinu opustil a byl nahrazen Davem Spitzem.

White Lion vydali během roku 1985 debutové album Fight to Survive, aspoň v Japonsku přes JVC Records. Koncem stejného roku nahrávací společnost Grand Slamm Records z Philadelphie koupila od Elektra Records jejich debutovou desku, a poté vydala v lednu 1986 pod dceřinou nahrávací společnosti Elektry u Asylum Records. Deska měla smíšené recenze a v Billboard 200 obsadila 151. místo. Hlavní singl „Broken Heart“ s videoklipem měl menší úspěch.

V sestavě Bratta, Tramp, Capozzi a Spitz nahrála několik demoverzí pro své potenciální druhé album, mezitím co sháněli nové vydavatelství. Nakonec koncem září 1985 kapelu opustil Capozzi ze zdravotních důvodů a nahradil ho bubeník Greg D'Angelo (ex-Anthrax).

Začátkem roku 1986 Spitz opustil skupinu, aby se připojil ke skupině Black Sabbath. V březnu 1986 se nakonec připojil basista James LoMenzo a skupina byla konečně kompletní. Potom skupina podepsala smlouvu s Atlantic Records a začala spolupracovat s německým producentem Michaelem Wagenerem.

Pride a vzestup k úspěchu (1987–1988) Druhé album Pride vyšlo v červnu 1987, které se setkalo s velkým komerčním úspěchem. V kanadském žebříčku dosáhlo na 44. místa a v americkém žebříčku Billboard 200 na 11. místě. Album poté získalo řadu ocenění: platinovou deskuv Kanadě (přes 100 tisíc kopií) a ve Spojených státech amerických dokonce dvojnásobnou platinu (přes 2 milionů prodaných kopií).

K úspěchu alba výrazně přispěly i singly. První singl „Wait“ se v žebříčku Billboard Hot 100 umístil na 8. místě a v žebříčku Mainstream Rock na 18. místě. Druhý singl „Tell Me“ se v Mainstream Rock na 25. místě a v žebříčku Billboard Hot 100 umístil na 58. místě. Třetí singl „When the Children Cry“ si vedl ještě lépe — v Mainstream Rock dosáhl 7. místa a v Billboard Hot 100 dokonce 3. místa.

Po vydání alba absolvovali své první turné jako předkapela skupiny Frehley's Comet. Dalšího rok a půl byli nabitý neustálým koncertováním předskakovali pro skupiny Aerosmith (Permanent Vacation Tour), Stryper (In God We Trust Tour) a KISS (Crazy Nights Tour).

Od května do srpna 1988 se skupina vydala s AC/DC na severoamerickou část turné k jejich albu Blow Up Your Video.

Big Game a úpadek úspěchu (1989–1990) White Lion vydali v srpnu 1989 třetí album Big Game a v žebříčku Billboard 200 obsadilo 19. místo a v kanadském žebříčku se umístilo na 28. místě. Celkově se album umístilo v hitparádách ve 13 zemích, přičemž pouze ve čtyřech z nich proniklo do první dvacítky.

Přestože deska zaznamenala úspěch v prodejích alba, jejich umístění v žebříčkách nedosáhly úrovně jako předchozí album kapely. Pouze první singl „Little Fighter“ se objevil v žebříčcích Billboard Hot 100 a Mainstream Rock, avšak nedostal se do první desítky. V USA se stalo zlatým albem (přes 500 000 prodaných kopií). Pro kapelu White Lion znamenalo toto album také stylový posun, protože se přiklonila více do glammetalového a poprockového zvuku. Kritické ohlasy byly většinou smíšené až pozitivní a deska bývá často označována za nejlehčí album skupiny.

Po vydání alba se skupina vydala na evropské turné s Mötley Crüe a Skid Row. Pokračovali v turné jako hosté skupiny Cinderella a Ozzyho Osbournea.

V přelomu 1990 si kapela dala na několik měsíců koncertní pauzu, aby napsali nový materiál pro další album a koncem roku 1990 se vrátili do studia, aby začali pracovat na čtvrtém albu s producentem Richiem Zitem.

Mane Attraction a rozpuštění skupiny (1991–1992) Čtvrté album Mane Attraction vyšlo v dubnu 1991. V americkém žebříčku Billboard 200 dosáhlo na 61. místo, v německém žebříčku na 35. místě, zatímco v britské hitparádě se umístilo na 31. místě. Přestože deska nedosáhla takového komerčního úspěchu jako předchozí nahrávky kapely a kritika byla většinou smíšená. Singly „Lights and Thunder“ a „You're All I Need“ se v USA nestaly výraznými hity, na rozdíl od Velké Británie, kde měl aspoň první singl v rádiích poměrně dostatečný ohlas. Pouze druhý singl „Love Don't Come Easy“ v Mainstream Rock obsadilo 24. místo.

Po vydání alba se White Lion vydali na evropské turné, protože zde jejich nové album si vedlo lépe než v Americe a umístilo v hitparádách v dalších 4 evropských zemích do první čtyřicítky (Německo, Švýcarsko, Švédsko a Finsko). V červnu 1991 po návratu z evropského turné LoMenzo a D'Angelo skupinu opustili kvůli hudebním rozdílům. Tramp a Bratta naverbovali baskytaristu Tommyho T-Bone Caradonna a bubeníka Jimmyho DeGrassa. Kapela v nové sestavě objela menší klubové turné po Spojených státech až nakonec se Bratta a Tramp rozhodli v říjnu 1991 kapelu rozpustit.

Po rozpuštění skupiny bylo v září 1992 vydáno kompilační album The Best of White Lion.

Tramp později uvedl, že hlavní faktory rozpuštění skupiny byly problémy s managmentem, nezájem hudebního vydavatelství a především vzestup popularity grunge.

Následky po konci White Lion (1993–1999) James LoMenzo a Greg D'Angelo krátce po odchodu ze skupiny se připojili k Zakku Wyldeovi na založení projektu zvaný Lynryd Skynhead hrající jižanský rock a metal ze které vznikla nakonec skupina Pride & Glory.

D'Angelo po dvou letech odešel z kapely Pride & Glory a hrál v různých hardrockových skupinách např.: Pirates of Venus, AntiProduct, Stephen Pearcy a Legends of Classic Rock. V současné době je vlastníkem nahrávacího studia v Los Angeles, kde také pracuje jako zvukový inženýr a je poradcem organizace Rock 'n' Roll Fantasy Camp.

LoMenzo zůstal ve skupině Pride & Glory do rozpadu, kdy mezitím vydali jedno album. Pokračoval jako baskytarista pro zpěváky Davida Lee Rotha, Tima Owense i Mikea Trampa, poté byl členem groovemetalové skupiny Black Label Society. Momentálně je basista thrashmetalové kapely Megadeth.

Bratta po rozpadu skupiny krátce pomáhal s produkcí alb různým kapelám pro Atlantic, dokonce se pokusil založit vlastní hudební projekt, která neměla dlouhé trvání. Navzdory jeho základně fanoušků a nadšenců po celém světě se kompletně stáhl z veřejného života, a opustil hudební průmysl. Až do února 2007, kdy poskytl rozhovor s Eddiem Trunkem a mluvil o kariéře ve White Lion, dokonce uvedl, že je jediným vlastníkem distribučního a zákonného práva ke všem čtyřem původním albům White Lion, protože Tramp svůj podíl v polovině 90. letech prodal. V současnosti Bratta stále žije v rodném Staten Island.

Tramp se začal věnovat nově založené hard/altrockové skupině Freak of Nature. Alba skupiny byli výrazně temnější a těžší než White Lion. Skupina měla úspěch v Evropě, hlavně ve Velké Británii. Převážně vystupovali po Evropě jako předkapela pro skupiny Helloween a DIO. Kapela se v roce 1996 rozpadla a Tramp se odstěhoval do Austrálie, kde zahájil sólovou kariéru.

Pokusy o shledání kapely (1999–2003) V roce 1999 Tramp pod jménem White Lion vydal se svými hudebníky album Remembering White Lion, které obsahuje veškeré nové verze klasických písní. Jenomže začal dlouhý boj o reformu kapely, takže se poté prodával pod jménem Last Roar. Během roku 2000 vyšly kompilační alba White Lion Hits a The Essential of White Lion.

Od roku 2002 se Tramp intenzivně snažil o shledání skupiny White Lion. Až koncem roku 2003 oznámil Tramp, že White Lion se vydá na turné, aniž by prozradil, kdo bude součástí reformy. Později řekl, že součástí byli bývalí členové kapely James LoMenzo, Jimmy DeGrasso a nový člen měl být kytarista Warren DeMartini (ex-Ratt), protože Vito Bratta nechtěl mít se shledáním nic společného.

Staronová sestava měla na rok 2004 domluvené letní festivaly po Evropě, akorát Bratta podal žalobu v níž tvrdil, že je častečně vlastníkem jména White Lion a nemůže bez jeho vědomí uspořádat turné pod tímto názvem, čímž bylo turné zrušeno. Tramp později uvedl, že navzdory jeho ochotě "nikdy nedojde k originálnímu shledání White Lion". Poté kvůli právním problémům se album Remembering White Lion začalo prodávat pod názvem Tramp's White Lion.

Tramp's White Lion a Return of the Pride (2004–2009) Koncem roku 2004 dal Tramp dohromady vlastní verzi skupiny pod již zmíněným Tramp's White Lion v sestavě kytarista Jamie Law, klávesista Henning Wanner, basista Claus Langeskov a bubeníkem Troy Patrick Farrell. Však to nezastavilo přetrvávající právní problémy i přes všechny problémy nové verze White Lion hráli a znovu nahrávali písně White Lion a vydali box set The Bootleg Series a první živé kompilační album Rocking the USA.

Koncem roku 2005 byly kapele zrušeny koncerty, protože promotéři ustoupili kvůli hrozbě možných právních problémů. Tramp do konce roku se téměř vzdal White Lion, jenže půl roku později se rozhodl pokračovat a absolvoval rozsáhlé turné po Evropě.

Během roku 2005 DVD zvané Concert Anthology a o rok později album Anthology, které obsahuje nevydané písně a demoverze White Lion z předchozích alb.

V únoru 2007, když Bratta po několika letech poskytl rozhovor. Na pravou míru sám uvedl, že navzdory co tvrdí Tramp, tak nikdy neodmítl shledání White Lion. Důvody proč se nezúčastnil prvního shledání v roce 2002 byla nemoc jeho otce a zranění Brattova levého zápěstí. Také dodal, že je stále otevřený věnovat se hudbě.

V březnu 2007 Tramp poskytl stejný rozhovor z Austrálie, kde hovořil o Brattovi, budoucím albu Tramp's White Lion a včetně turné. Tramp řekl, že je vděčný, že Bratta konečně odpověděl na otázky fanoušků, na tytéž otázky, které mu byly v posledních 15 letech mnohokrát kladeny. Také uvedl, že se cítí nepříjemně, když musí odpovídat za Vita, a že ho rozčiluje, že se Vito stáhl z hudebního průmyslu.

Během roku 2007 vyšlo kompilační album Definitive Rock Collection, zatímco se kapela chystala na letní turné s Poison a Ratt. Jenže pořadatel turné od něj odstoupil potom, co Vito Bratta pohrozil právními kroky kvůli názvu kapely.

Mike Tramp uvedl, že rozhodnutí společnosti Live Nation Entertainment vyřadit White Lion z letního turné nebylo způsobeno sporem o práva na název kapely, ale hrozbou žaloby od Vito Bratta. Přestože Live Nation uznávali Trampovo právo vystupovat pod názvem White Lion a žalobu považovali za neopodstatněnou, nechtěli riskovat soudní spor. Právníci nakonec s Brattou vyjednali stažení žaloby, ale kapela už na turné znovu zařazena nebyla. Tramp přiznal, že toto rozhodnutí zklamalo nejen jeho, ale i mnoho fanoušků po celých Spojených státech.