Bailout (též bail-out) je ekonomický pojem, kterým se označuje finanční pomoc či vnější záchrana před bankrotem.
Jde o pomoc subjektu, kterému hrozí úpadek či kolaps. Může jít o finanční instituce či státy. Poskytovat ji mohou mezinárodní instituce, státy, speciálně zřízené instituce s účastí státu, centrální banky či sami věřitelé. Finanční prostředky na pomoc pocházejí z veřejných zdrojů, náklady tak nese společnost, jde o tzv. socializaci nákladů. Důvodem poskytnutí může být obava, že úpadek daného subjektu (státu, finanční instituce) by mohl způsobit řádově větší škody než hodnota samotné pomoci. Finančním institucím (např. bankám) se poskytuje při jejich úvěrových ztrátách, zhoršení tržních podmínek či při náhlém odlivu vkladů (run na banku). Obvykle se podmiňuje provedením strukturálních změn či reforem, jejichž cílem je subjekt finančně ozdravit.
Výraz je námořního původu a popisuje akt odstranění vody kbelíkem z potápějícího se plavidla. Opakem je vnitřní záchrana (tzv. bail-in), kdy se držitelé dluhopisů a/nebo vkladatelé globálních systémově důležitých finančních institucí (G-SIFI) musí účastnit rekapitalizace, ale daňoví poplatníci ne. Některé vlády mají také pravomoc účastnit se insolvenčního procesu: vláda USA například zasáhla do záchrany společnosti General Motors v letech 2009-2013. Bailout se může, ale nutně nemusí, vyhnout insolvenčním procesům.
Výraz se stal slovem roku 2008.
Přehled Bailout vzniká s vynaložením financí nového investora upadající firmě při nákupu. Nejčastěji je tento pojem užíván v situaci, kdy jsou vládní prostředky vynaloženy na podporu upadající firmy, obvykle pro předejití většímu problému nebo pro prevenci vlivu na ostatní ekonomické sféry. V případech mnoha států vláda přislíbila chránit proti krachu dopravní společnosti, které jsou zodpovědné za dovoz a vývoz produktů.
Formy Pomoc má několik forem. Rozděluje se podle toho, zda prostředky primárně slouží k podpoře likvidity (přímé půjčky, garance) či solventnosti (rekapitalizace, odkup aktiv). Poskytnutí více druhů bailoutů se nazývá sanací.
Podpora likvidity Půjčky – nejde o příliš používanou formu pomoci. Centrální banky je využívají k poskytnutí úvěrů či u dané instituce uloží peněžní prostředky ve formě vkladů. Mezinárodní instituce poskytují úvěry státům, které tyto prostředky používají k poskytnutí neúvěrové pomoci (především rekapitalizací nebo odkupů aktiv). Garance – instituce se zaručí například za nadlimitní primární vklady, mezibankovní vklady a především na přednostní krátkodobé a dlouhodobé dluhové instrumenty. Výhodou tohoto způsobu je rozpočtová neutralita při poskytnutí, avšak pomoc působí pouze na likviditu subjektu.
Podpora solventnosti Rekapitalizace – prostředky z veřejných rozpočtů jsou využity k navýšení regulatorního kapitálu finanční instituce. Cílem je podstatná změna v kapitálové struktuře společnosti, která má vést k její vyšší stabilitě. Odkup aktiv – jde o návratné či nenávratné vyvedení znehodnocených aktiv z rozvahy finanční instituce pomocí převzetí, prodeje nebo výměny za likvidní finanční instrumenty. Cílem je vyčistit rozvahu dané finanční instituce, snížit rizikově vážená aktiva, zlepšit ukazatele kapitálové přiměřenosti a předejít dalším dopadům ztrát z vyvedených aktiv na kapitál instituce. Výkup provádí speciální instituce (často pomocí konceptu tzv. špatné banky, bad bank), kterou financuje stát či centrální banka.
Bailout versus Bail-in Bail-in je opakem Bailout, protože nezávisí na externích stranách, zejména na vládní kapitálové podpoře. Termín bail-in označuje zásadu, že náklady na ozdravení bank by na prvním místě měli nést jejich akcionáři (formou odpisu vlastního jmění) a věřitelé (formou odpisu pohledávek a přeměny pohledávek na akcie). Teprve poté by měly být použity prostředky z veřejných zdrojů tzv. bail-out. Zapojování věřitelů do hrazení ztrát bank by současně mělo plně respektovat ochranu pojištěných vkladů. Zásada finanční svépomoci v tomto pojetí byla poprvé ve větším měřítku uplatněna při řešení kyperské dluhové krize v r. 2013.
Teorie Bail-in byl poprvé veřejně navržen Paulem Calello a Wilsonem Ervinem prostřednictvím magazínu Economist Op-Ed "Od Bail-outu k Bail-inu" v lednu 2010. Byl popsán jako nová alternativa mezi "záchranou daňových poplatníků a systémovým finančním kolapsem". Vizí byla vysokorychlostní rekapitalizace financována akcionáři a věřiteli. Nový kapitál by absorboval ztráty a poskytl podporu, čímž by se zabránilo náhlému zhroucení. Vedení by bylo propuštěno a akcionáři by byli vytlačeni, ale franšízy, zaměstnanci a základní služby by mohli dále fungovat za podpory nově přeměněného kapitálu.
Kvůli naléhavé potřebě lepšího nástroje k podpoře selhávajících bank v důsledku finanční krize, Banka Anglie (Bank of England), přibližně ve stejnou dobu, vyvíjela podobný systém. První oficiální diskuse o "bail-inu" proběhla v projevu Paula Tuckera, který předsedal Radě pro finanční stabilitu (FSB) a byl také náměstkem hejtmana pro finanční stabilitu v Bance Anglie. V březnu 2010 začal Tucker načrtávat vlastnosti nové "bail-in" záchranné strategie, která by dokázala překonat selhání velké banky:"Poměrně odlišným a poněkud hlubším přístupem by bylo zavedení univerzální direktivy pro řešení krizí, což by umožnilo úřadům v krátkém čase snížit trvale částku dluhu u nezajištěných věřitelů."Do října 2011 Rada FSB značně rozvinula tuto myšlenku a zveřejnila "Klíčové atributy efektivních řešení pro finanční instituce". Tento dokument stanovuje základní zásady, které mají být přijaty všemi zúčastněnými jurisdikcemi, včetně právní a provozní způsobilosti pro takový typ řešení (nyní nazýván "bail-in").
Rozsah plánovaného vzorce řešení nebyl omezen pouze na velké domácí banky. Kromě "systémově významných nebo kritických" finančních institucí se oblast působnosti vztahuje také na dvě další kategorie institucí: Globální SIFI (banky zřízené v zemi, která zavádí "bail-in") a "Infrastruktury finančního trhu (FMI)" jako zúčtovací sdružení. Zahrnutí FMI do potenciálních "bail-ins" je samo o sobě hlavní změnou. FSB vymezuje, aby tyto tržní infrastruktury zahrnovaly mnohostranné systémy zúčtování, vyrovnání a celou řadu výměnných a transakčních systémů, jako jsou platební systémy či centrální depozitáři cenných papírů. To by teoreticky mohlo mít dopad na nezajištěné věřitele, v případě, že finanční instituce nebo burza by byla předmětem systému "bail-in".
Mezinárodní prvky z usnesení globálně významných bankovních institucí (G-SIFI) byly v roce 2012 tématem společného dokumentu Federální rezervy a Banky Anglie.
Odstupující náměstek ředitele Banky Anglie Paul Tucker se v říjnu 2013 rozhodl zahájit svou akademickou kariéru na Harvardu svým projevem v Institutu mezinárodních financí ve Washingtonu, v němž argumentoval, že metoda "bail-in" se vylepšila a pokročila natolik, že v některých zemích, kde "bail-out" nebyl přímo požadován jej nahradilo "bail-in" řešení, zejména americké G-SIBs.
V podobném duchu v roce 2014 zpráva GAO stanovila, že "bail-out" je u největších bank (bank příliš velkých na to, aby zkrachovaly) do značné míry reformami vyloučen. Toto stanovení proběhlo na základě různých metod, zejména pomocí porovnání finančních nákladů největších bank s těmi menšími. Tento rozdíl, který byl v době krize velký, byl díky pokroku reformy snížen na zhruba nulový, ale GAO také varovalo, že by se tyto výsledky měly interpretovat s opatrností.
V rámci evropského sympozia finanční komunity EU o "budoucnosti bankovnictví v Evropě" (prosinec 2013), kde byl přítomen i irský ministr financí Michael Noonan, který v rámci tohoto bankovního svazu navrhl záchranný systém "bail-in". V roce 2014 zástupce ředitele BoE, Jon Cunliffe, ve svém projevu naznačil, že domácí banky jsou příliš velké na to, aby zkrachovaly a namísto procesu znárodnění (použitého na konci roku 2008 u bank HBOS či RBS) by se mělo odteď využívat právě "bail-in" systému.
V malých dánských institucích (jako je Amagerbanken) byl záchranný systém "bail-in" použit již v roce 2011. Každopádně, až do roku 2013, kdy se řešila záchrana hlavních bank Kypru, si tento záchranný systém "bail-in" nezískal nijak značnou globální pozornost. Restrukturalizace Coop op Banky ve Velké Británii (2013) byla popsána jako dobrovolná či sjednaná záchranná metoda "bail-in".
Legislativní a výkonné úsilí Ve Spojených státech upravuje bankovní postupy hlava I. a hlava II. zákona Dodd-Frank. Hlava I. odkazuje na upřednostňovanou cestu, což je vyřešení na základě konkurzního řízení s pomocí rozsáhlého předběžného plánování.
Hlava II. stanovuje dodatečné pravomoci, které mohou být použity v případě, že by bankrot měl "vážné a nepříznivé účinky na finanční stabilitu ve Spojených státech". Stejně jako hlava I., by i hlava II. přinutila akcionáře a věřitele, aby nesly ztráty za neúspěšné finanční společnosti, "odstraněním správy, která by byla zodpovědná za finanční situaci společnosti". Postupy také vytvářejí jisté záruky pro věřitele, například stanovením požadavku na výplatu žalobcům ve výši minimálně tak, jak by žalobci dostali v rámci konkurzní likvidace. Řízení také vytváří záruku pro věřitele, jako například stanovením požadavku, aby výplata žalobců byla alespoň taková, jakou by žalobci dostali v rámci konkurzní likvidace.
Federal Deposit Insurance Corporation (FDIC) upozornila na problém týkající se správy po vyřešení problému a sama navrhla, aby byl nový ředitel a správní rada jmenováni pod dohledem FDIC.
Vyplácí se v následujícím pořadí a jakýkoli deficit vůči vládě musí být kompenzován na základě posouzení finančního odvětví:
Administrativní náklady Vláda Mzdy, platy nebo provize zaměstnanců Příspěvky pro zaměstnance Jakákoli jiná obecná nebo prioritní odpovědnost společnosti Jakýkoli podřízený závazek Platy vedoucích pracovníků a ředitelů společnosti Povinnosti vůči akcionářům, členům, generálním partnerům a jiným akcionářům
Několik strategií bylo prozkoumáno v rané fázi, aby se zjistilo, jak by se pravomoci hlavy I. a hlavy II. mohly nejlépe využít k vyřešení velkého bankrotu. Později se preferovaný přístup rozvinul do bail-in strategie, která je přímější, neboť nevyžaduje akvizici. Tento přístup byl vyvinut Federací komplexních finančních institucí FDIC pod vedením Jamese R. Wiganda.
Specifická strategie pro zavedení "bail-in" podle požadavků zákona Dodd Frank byla popsána jako "mechanismus jednotného vstupu". Inovativní strategie FDIC byla popsána guvernérem Federálního rezervního systému Jerome Powellem jako "sofistikovaná vychytávka která teoreticky umožnila něco, co se zdálo neuvěřitelně složité." Strategie vytvořila poměrně jednoduchou cestu, díky níž by mohl být "bail-in" zaveden v rámci zákona Dodd-Frank. Komplexní přehled této strategie je k dispozici ve zprávě centra Bipartisan Policy Center "Příliš velký na to, aby zkrachoval: Cesta k řešení".
Euroskupina navrhla dne 27. června 2013, že po roce 2018 by na prvním místě před držiteli dluhopisů a některými velkými vkladateli v převzetí ztrát za zaniklé banky měli být akcionáři. Pojištěné vklady pod £85,000 (€100,000) by byly osvobozeny od daně, a aby se zabránilo ztrátám, tak, krom výjimek, by se nezajištěné vklady fyzických osob a malých společností při "bail-in" upřednostňovaly. Tato dohoda formalizovala postup, který byl vidět dříve na Kypru. Podle návrhu by všichni nezajištění držitelé dluhopisů byli postiženi ztrátami ještě předtím, než by banka mohla získat kapitálové injekce přímo z Evropského stabilizačního mechanismu. Nástroj známý jako mechanismus jednotného řešení, který byl schválen členy Euroskupiny dne 20. března 2014, byl součástí úsilí EU, jak zabránit budoucím finančním krizím společnou odpovědností za banky v eurozóně, vystupující jako bankovní unie. V prvním kroku měla v listopadu 2014 Evropská centrální banka v plném rozsahu převzít dohled nad věřiteli měnového bloku s 18 členskými státy.
Praxe