Olympique de Marseille je francouzský fotbalový klub hrající nejvyšší francouzskou soutěž Ligue 1. Olympique je jeden z nejúspěšnějších francouzských fotbalových klubů. Desetkrát se stal francouzským mistrem, desetkrát vyhrál francouzský pohár a největšího úspěchu dosáhl v roce 1993, když ve finále Ligy mistrů porazil 1:0 AC Milán a získal tak poprvé a zatím naposled velkou evropskou trofej. Následující rok mu však bylo zakázáno obhajovat titul po úplatkářském skandálu šéfa klubu Bernarda Tapieho a jeho podřízených okolo zápasu s klubem Valenciennes FC. Následující sezonu hrál Olympique Ligue 2. V tomto přístavním klubu hrály takové hvězdy jako Jean-Pierre Papin, Rudi Völler, Didier Deschamps nebo Marcel Desailly. Po návratu do nejvyšší francouzské soutěže se chtěl OM vrátit na výsluní, které mu ještě donedávna patřilo. Dodnes ale čeká tento klub na velký návrat, kterému byl nejblíže v sezóně 2003/2004, kdy ho ve finále Poháru UEFA porazila až španělská Valencie.
Marseille má dlouhodobou rivalitu s Lyonem (Choc des Olympiques) a s PSG (La Classique).
Historie
Založení – 1985 Založení klubu se datuje do roku 1892, kdy se o jeho vznik zasloužil aristokrat René Dufaure de Montmirail. Francie tehdy holdovala více ragby, zatímco fotbal se šířil zejména díky anglickým a německým námořníkům. Už v tomto období na pomezí 19. století a 20. století se v klubu ujalo motto, které zůstalo dodnes: (: Přímo k cíli). V roce 1899 došlo ke sloučení se skupinou L'Epee, která se věnovala šermu. V roce 1902 pak vznikl fotbalový oddíl. Mezi roky 1904 a 1908 se Olympique probojoval do semifinále francouzské soutěže, na trofej však prozatím nedosáhl. Úspěšné časy zažíval městský rival Stade Helvetique Marseillais, jenž mezi roky 1909 až 1913 opanoval tuto soutěž celkově třikrát. První světová válka pak vystavila fotbalu stopku.
Poválečná 20. léta se ukázala být zlatou érou, v níž tehdejší hvězdy Edouard Crut či Jean Boyer pomohli vybojovat nově vzniklý domácí pohár. Roku 1924 se Olympique Marseille stal prvním klubem mimo Paříž, který získal tento pohár, další triumf se uskutečnil v roce 1926 a v roce 1927. Roku 1929 se stal Olympique mistrem francouzské amatérské ligy. O tři roky později se přístavní klub z Marseille připojil k dalším klubům v iniciativě založit profesionální ligu. Tuto soutěž tým poprvé vyhrál v roce 1937, v letech 1935 a 1938 pak přidal další triumf v domácím poháru. Ani během války mužstvo nezahálelo a v roce 1943 získalo svou šestou výhru ve francouzském poháru. Oporou byli záložník Roger Scotti a útočník Emmanuel Aznar. Zatímco Scotti se stal rekordmanem v počtu za klub odehraných zápasů (zastavil se na čísle 406), Aznar se střelecky prosadil 56 góly ve 38 zápasech. V roce 1942 pomohl Aznar devíti góly „zdemolovat“ klub z Avignonu výsledkem 20:2.
Během 50. a 60. let nastalo hluché období bez jediné trofeje, v letech 1959 a 1963 Marseille dokonce sestoupilo do druhé ligy. Ačkoli nešlo o období úspěchů, našla se i pozitiva. Švédský útočník Gunnar Andersson se s 186 góly zařadil mezi největší legendy klubu. Přesto byly okamžiky, na které by příznivci nejraději zapomněli, například prohru se Saint-Étienne 3:10 na domácí půdě roku 1952. Opětovný rozmach nastal v 60. letech, kdy se stal ředitelem Marcel Leclerc a trenérem Mario Zatelli. Roku 1969 přidal klub do sbírky další trofej Coupe de France. Dvojice útočníků ve složení Skoblar—Magnusson stála za ziskem mistrovského titulu dva roky nato. V ročníku 1971/72 přístavní celek obhájil titul a navrch přidal domácí pohár. Pro Marseille to byl vůbec první double v historii. Srovnávání s evropskými dopadlo nezdarem; nejprve tým nestačil na Cruijffův Ajax a další rok na Juventus. Roku 1976 Marseille získalo další domácí pohár, francouzskou scénu ovšem postupně ovládl klub ze Saint-Étienne.
Roku 1980 byli fanoušci nepříjemně šokováni sestupem, ačkoli v kádru působilo hned několik reprezentantů včetně Marca Berdolla, Anderse Linderotha, Didiera Sixe či Mariuse Trésora. Mužstvo poté vsadilo na mladé odchovance, kteří tým vyzdvihli zpět do první ligy. Této generaci zvané Les Minots vévodil obránce a pozdější kapitán Éric Di Meco, v době postupu roku 1984 teprve 20letý.
1985–2009: Pod Tapiem znovu na výsluní Bernard Tapie se stal prezidentem v roce 1986 a dal vzpomenout na nejslavnější období přístavního celku. Pod jeho vedením dorazili Jean-Pierre Papin, Karlheinz Förster nebo Klaus Allofs. V ročníku 1988/89 získalo Marseille double, na kterém se značně podílel v lize 22 gólový útočník Jean-Pierre Papin. Tým překonal všechny dosavadní rekordy francouzské ligy poté, co získal mistrovské tituly v následujících čtyřech sezonách.
V ročníku 1989/90 Olympique obhájil za pomoci 30 branek Papina, jehož v mistrovském tažení podporovali Didier Deschamps, Enzo Francescoli nebo Chris Waddle. Dosáhl rovněž semifinále v rámci PMEZ, kde jen díky pravidlu venkovních gólů vypadl s Benficou. Benfica navíc během prvního zápasu vstřelila kontroverzní gól, který neměl platit.
Potřetí v řadě nejlepší ligový kanonýr Papin 23 góly přispěl k třetímu triumfu v ročníku 1990/91. Ve finále PMEZ měl tým nejcennější trofej Evropy na dosah, ale v penaltovém rozstřelu podlehl CZ Bělehrad 3:5. Další rok potvrdilo mužstvo roli francouzského lídra čtvrtým titulem, na kterém se takřka 40 brankami podíleli Papin a Pelé. Postupu do skupiny PMEZ však zabránila Sparta Praha.
Čtvrtý titul za sebou Marseille znovu kvalifikoval do Evropy. Pohár mistrů evropských zemí nahradila Liga mistrů, do které klub vkročil vyřazením Glentoranu Belfast a Dinama Bukurešť. Jak v Evropě, tak na domácí scéně táhli tým útočníci Alen Bokšić a Rudi Völler, kteří si dohromady přišli na takřka 50 gólů. Po prvních zápasech s Glasgow Rangers (2:2), Club Brugge (2:0) a CSKA Moskva (1:1) měl tým na kontě pět bodů. Domácí čtvrtý zápas proti CSKA se Bokšić a spol. utkali s týmem, který v předkole vyřadil Barcelonu. Branky Pelého, Ferreriho, Desaillyho a hattrick Sauzéeho rozhodli o drtivé výhře 6:0. Na páté utkání hrané začátkem dubna na Stade Vélodrome dorazil skotský klub Rangers bez hvězdného forvarda Marka Hateleyho, který byl za zvláštních okolností vyloučen proti Bruggám a suspendován pro další zápasy. Ačkoli Sauzée otevřel skóre domácího utkání, Skoti srovnali díky Durrantovi na konečných 1:1. Olympique Marseille muselo vyhrát poslední zápas proti Bruggám a doufat v nevýhru Rangers doma proti CSKA. Zatímco Francouzi si došli pro kýžené tři body, Rangers bez Hateleyho doma remizovali 0:0. Marseille tak zamířilo do finále s vítězem druhé skupiny, kterým se stal AC Milán kouče Fabia Capella. Milánští disponovali světovým útočníkem van Bastenem a obranou se jmény Costacurta, Maldini, Baresi a Tassotti, přesto dal jediný gól večera Basile Boli. Marseille vyhrálo Ligu mistrů, na domácí scéně pak pátý titul za sebou.
V následujících měsících propukl korupční skandál týkající se zejména Tapieho a jeho pravé ruky, generálního ředitele Bernese. Olympique Marseille sice v ročníku 1993/94 vybojovalo druhé místo, bylo však přeřazeno do druhé ligy. Interkontinentálního poháru se zúčastnil poražený milánský finalista. Poslední francouzský titul byl týmu odebrán.
Marseille se vrátili do nejvyšší ligy v roce 1996 s podporou výkonného ředitele společnosti Adidas Roberta Louis-Dreyfuse. Za trenéra si vybral Rollanda Courbisa, upsal hráče Fabrizia Ravanelliho, Laurenta Blanca a Andrease Köpkeho a návrat pro Marseille znamenal jedenácté místo v Ligue 1. Courbe opustil tým v listopadu 1999 po špatném začátku sezóny.
Nejbližší se Marseille k další trofeji dostalo, když se v roce 2004 dostali do finále Poháru UEFA a působivě porazili Dnipro, Internazionale, Liverpool a Newcastle United. Ve finále je však porazil čerstvě korunovaný španělský šampion Valencia a fanoušci byli opět nuceni čekat na další trofej. V roce 2005 se Marseille podařilo zvítězit v Intertoto Cupu, porazil v něm Lazio a Deportivo de La Coruña a získali další postup do Poháru UEFA.
V Lize mistrů se Marseille stalo prvním francouzským týmem, který zvítězil na Anfield, když v sezóně 2007 zvítězil nad vicemistrem Liverpoolu 1:0. Z úvodních dvou zápasů si tým odnesl šest ze šesti bodů. V dalším zápase remizovali a v závěrečné skupinové hře podlehli Liverpoolu 4:0, který jako první anglický tým zvítězil na stadionu Stade Vélodrome. Marseille, třetí ve skupině Ligy mistrů, pak vstoupilo do pohára UEFA. Marseille završil sezónu 2008-09 druhým místem v Ligue 1 po těsných závodech s Bordeaux o titul. To jim vyneslo přímý vstup do skupinových fází Ligy mistrů UEFA, což byla jejich třetí sezóna v řadě.
2008–2016: Mistrovský titul po mnoha letech, pád Lyonu a vzestup PSG Dominantní Lyon měl být kandidátem na titul i v ročníku 2008/09. Trenér Gerets dostal pro svůj tým posilu v podobě Ben Arfy, který přišel právě z Lyonu za 12 milionů eur. Ten tak vyztužil zálohu spoléhající dále též na Lorika Canu a Benoîta Cheyrou, zatímco o branky se měli starat útočníci Bakari Koné a Mamadou Niang. V brance stál Steve Mandanda, na stoperu Hilton a na levém kraji obrany pak Taye Taiwo. Marseille a Bordeaux se chopili rolí vyzyvatelů Lyonu v těsném boji o titul. Čtyři kola před koncem mělo Marseille a Bordeaux po 68 bodech, zaváhání přístavního celku proti Lyonu ale dostalo do výhody Bordeaux, které mělo před posledním kolem náskok tří bodů. Ačkoliv Geretsovi svěřenci porazili Rennes 4:0, jejich konkurent nezaváhal proti Caen a titul získal on. V rámci Ligy mistrů neuspěli ve skupině v konkurenci Liverpoolu a Atlética Madrid a skončili třetí před PSV Eindhoven. V rámci Poháru UEFA dosáhli čtvrtfinále, pro další sezónu měl tým jistotu účasti v Lize mistrů. Pro neshody s majitelem však tým opustil trenér Gerets.
Posilou pro Les Olympiens se stal záložník Stéphane Mbia, dalšími přídavky do týmu se stali např. Gabriel Heinze, Lucho Gonzalez, Édouard Cissé a Souleymane Diawara. Bordeaux dominovalo v další sezóně a v polovině sezóny mělo na přístavní Marseille osmibodový náskok. Na jaře ale tým Didiera Deschampse využil slabé formy Les Girondins a díky celkem 18 gólům Nianga získal první titul od roku 1992. Další přidanou trofejí byl ligový pohár Coupe de la Ligue. Liga mistrů jim přiřadila těžké soupeře jako Real Madrid a AC Milán a na Marseille tak nakonec připadlo až třetí místo před FC Zürich zajišťující účast v play-off nové Evropské ligy. Tam Marseille skončilo v osmifinále, kde nestačilo na Benficu.
Obhajobu měli umožnit příchozí forvardi André-Pierre Gignac a Loïc Rémy, kteří měli zastoupit odchozí forvardy Koného a Nianga. Do obrany navíc dorazil Španěl César Azpilicueta. Další titul se získat nepodařilo, proti bylo Lille v čele s Edenem Hazardem. Na Les Olympiens tak zbylo druhé místo. Po úvodní dvojici porážek v Lize mistrů se tým vzmohl na postup, když zbylé čtyři utkání vyhrál a skončil druhý ve skupině za Chelsea, zato před Spartakem Moskva a Žilinou. Slovenskému týmu Marseille mimo jiné nadělilo sedm branek na jeho hřišti, což bylo největší vítězství hostů v historii soutěže. Přes jarní osmifinále proti Manchesteru United Gignac a spol. neprošli. Příznivce mohl potěšit další triumf v Coupe de la Ligue.
27. července 2011 vyhrálo Marseille titul Trophée des Champions když porazili Lille 5-4 na hřišti Stade de Tanger v Maroku. Výsledek byl významný, protože Marseille ještě 5 minut před koncem prohrávali 3:1. Byl to pozoruhodný návrat, když za posledních pět minut bylo vstřelených 5 gólů a hattrickem se zaskvěl André Ayew. Liga mistrů jim přiřadila těžké soupeře – Real Madrid a AC Milán a na Marseille tak nakonec připadlo až třetí místo před FC Zürich zajišťující účast v play-off nové Evropské ligy. Tam Marseille skončilo v osmifinále, kde nestačilo na Benfiku Lisabon.