Australopithecus africanus (česky též Australopiték africký) je druh vyhynulého hominida, žijící na přelomu pliocénu a pleistocénu, před 3 – 2 miliony let v jižní Africe, na území dnešní Jihoafrické republiky. Ačkoliv není geologicky nejstarším australopitékem, byl rozeznán jako první a je tudíž typovým druhem celého rodu. Zároveň se jedná o jednoho z nejznámějších a nejlépe poznaných zástupců svého rodu. Je také jedním z kandidátů na předka rodu Homo.
Objevy vlevo|náhled|Místa nálezů na mapě Afriky První ostatky popsal Raymond A. Dart. V nálezech zvířecích kostí z vápencových lomů poblíž města Taung (původně Taungs) v tehdejším BečuánskuV současnosti je území součástí Jihoafrické republiky objevil 28. listopadu 1924 taungské dítě – obličejovou část lebky, do níž přesně zapadal detailně dochovaný přirozený výlitek mozkovny.
Dart si povšiml, že lebka nese znaky lidoopů i člověka a pochopil, že zachytil přelomový nález – pojící článek mezi šimpanzi a lidmi, potvrzující domněnku Charlese Darwina o původu lidstva v Africe. Dart své závěry publikoval 7. února 1925. Pro lebku navrhl odborný název Australopithecus africanus (v překladu „jižní opice z Afriky“), a to podle málo očekávaného místa nálezu v Africe, na jižní polokouli. vlevo|náhled|Místa nálezů na mapě jižní Afriky Zpráva však strhla velkou vlnu kritiky. Odborná veřejnost nález nepřijala a taungské dítě pokládala za pozůstatek vyhynulé opice nebo nanejvýš lidoopa, nikoliv lidského předka. Na počátku 20. století totiž byly doklady pliocenních a pleistocenních hominidů prakticky neznámé. Mnoho badatelů hledalo kolébku lidstva v Asii, kde byly právě odhaleny ostatky starších forem rodu Homo. Na základě podvrženého Piltdownského člověka – upravené lebky středověkého člověka spojené se spodní čelistí orangutana – se navíc pátralo po předcích s velkým mozkem a opičími zuby. Taungské dítě ale bylo přesně opačné – s téměř lidskými zuby a malým mozkem. Pocházelo ze „zaostalé“ Afriky a lebka mláděte i přes dobrou zachovalost nemohla vypovídat o vzhledu dospělých jedinců. Většina „lidských“ znaků tudíž byla přičítána právě nedospělosti jedince. náhled|Raymond Arthur Dart Takřka jediným, kdo názory R. A. Darta v té době přijal a podporoval, byl původem skotský lékař Robert Broom, který se po získání práce v Transvaalském muzeu v Pretorii roku 1934 sám pustil do pátrání po dalších ostatcích. Dne 17. srpna 1936 získal z vápencového lomu u Sterkfontein výlitek lebky dospělého australopitéka a postupně se mu podařilo odhalit i další ostatky. Nálezy byly ovšem popsány jako samostatný druh Australopithecus transvaalensis a v roce 1938 dokonce kvůli drobným odlišnostem v utváření zubů a čelisti přesunuty do samostatného rodu Plesianthropus (P. transvaalensis).
Během druhé světové války byly odkryvy v jižní Africe přerušeny, zejména kvůli zastavení těžby vápence.Ostatky hominidů v jižní Africe byly v první polovině 20. století nalézány především v důsledku intenzivní těžby vápence, který se získával z výplně starých krasových jeskyní. Pokračovaly však práce na vydání monografie o jihoafrických australopitécích, která nakonec vyšla v roce 1946. Význam australopitéků v lidské evoluci již nebylo možné přehlédnout. Vlna ostrého odporu opadla do konce třicátých let 20. století a koncem let čtyřicátých již badatelé rod Australopithecus přijali jako výchozí bod lidské vývojové linie.
V květnu roku 1947 byly práce ve Sterkfontein obnoveny a téměř okamžitě byly zachyceny další početné ostatky. 18. dubna 1947 zde Robert Broom zachytil i velmi dobře dochovanou lebku STS 5, která podle tehdejšího rodového názvu získala přezdívku Mrs. Ples. Téhož roku popsal R. A. Dart nálezy z nové lokality Makapansgat a vytvořil pro ně samostatný druh Australopithecus prometheus.
V roce 1954 navrhl John T. Robinson shrnout všechny známé druhy – Australopithecus africanus, Australopithecus prometheus a Plesianthropus transvaalensis – do jediného druhu, což bylo ostatními badateli téměř bez výhrad přijato. Podle pravidel biologické nomenklatury dostalo přednost nejstarší pojmenování Australopithecus africanus.
Přestože v 50. až 70. letech 20. století byly nálezy z jižní Afriky částečně zastíněny východoafrickými objevy nových druhů australopitéků i prvních lidí (Olduvai, Hadar, Laetoli), výzkumy na jihu kontinentu pokračovaly dál a přinášely stovky nálezů homininů, především ve Sterkfontein. Kromě částí lebek a čelistí byly získány i početné zlomky kostí končetin a trupu.náhled|270x270pixelů|Lokality Sterkfontein a Gladysvale v oblasti Kolébka lidstva
V roce 1991 byly objeveny dva zlomky zubů druhu A. africanus také v Gladysvale. Poprvé od roku 1948 tak bylo zjištěno nové naleziště tohoto druhu australopitéků.
V 90. letech 20. století se práce ve Sterkfontein přesunuly i do níže položených dutin. V roce 1995 zde byly odhaleny zlomky kostí australopitéků v Jacovec cavern a roku 1997 i v Silberberg Grotto. Kvůli mírným odlišnostem od ostatních nálezů však zatím není jasné, jestli patří k zástupcům Australopithecus africanus nebo zcela novému druhu australopitéků.
Datace Jihoafrické krasové jeskyně jsou oproti východoafrickým lokalitám jen obtížně datovatelné. V jejich výplni chybí vrstvy sopečného popela, na něž lze dobře aplikovat radiometrické datovací metody. Uplatňují se tak především přístupy relativní chronologie. Tradiční je využití biostratigrafie, tedy datace na základě přítomnosti určitých živočišných druhů. Jejich výskyt je přitom srovnáván s dobře datovatelnými lokalitami východní Afriky. Teprve v posledních letech technický rozvoj umožnil uplatnění absolutních datovacích metod i v jižní Africe – využíván je paleomagnetismus, optická luminiscence nebo metoda uran-olovo.
Ani výsledky těchto metod ovšem nejsou jednoznačně přijímány, různé přístupy často poskytují výrazně odlišná data. Problémem je mimo jiné velmi složitá a nesouvislá stratigrafie jeskynních výplní, především ve Sterkfontein. Rovněž datace nálezů z Taung je problematická, neboť došlo k úplnému zničení původní lokality postupující těžbou vápence. Slibnějším nalezištěm je Gladysvale, kde se částečně zachovala nezvykle dobře čitelná stratigrafie.
Nejčastěji se tedy výskyt druhu Australopithecus africanus uvádí v době před 3 – 2 miliony let, přičemž nejstarší nálezy ze Sterkfontein mohou dosahovat stáří až 3,67 milionu let.
Popis náhled|Taungské dítě Australopithecus africanus patří mezi nejlépe poznané australopitéky, přestože je mnoho kostí dochováno jen částečně, ve zlomcích. Drtivá většina nálezů pochází ze Sterkfontein. Stejně jako u ostatních australopitéků, se i u druhu A. africanus předpokládá nápadný pohlavní dimorfismus ve velikosti těla. Samci tak mohli v průměru dosahovat výšky asi 138 cm při váze 41 kg, zatímco samice byly vysoké jen asi 115 cm, s váhou zhruba 30 kg.
Díky nálezům přirozených výlitků mozkoven je intenzivně studovaná nejen velikost, ale také stavba mozku. Jednotlivé rysy jsou však dosud předmětem živých debat, neboť jejich charakter a výskyt je na dochovaných ostatcích nejednoznačný nebo proměnlivý. Většina odborníků se shoduje, že lze pozorovat náznaky redukce týlních partií mozku (především primární zrakové korové oblasti) a naopak rozšiřování temenního a čelního laloku i přední části spánkového laloku. Měsíčitá rýha (sulcus lunatus) se proto posouvá směrem vzad. Celkově jsou však tvar i velikost mozku stále ještě bližší moderním lidoopům než lidem.
Hojně diskutovaná je rovněž stavba páteře. Na základě dvou nálezů částečných koster ze Sterkfontein se často předpokládá, že A. africanus (a snad i ostatní australopitékové) měl delší bederní páteř, tvořenou 6 obratli. Taková páteř mohla být dědictvím po starších hominidech, přičemž u lidí se tento počet později snížil na 5 a u moderních lidoopů dokonce na 3-4 obratle. Delší, tedy i pohyblivější bederní páteř mohla australopitékům usnadňovat vzpřímený postoj i chůzi, snižovat tlak na meziobratlové ploténky a lépe bránit poškození. K redukci počtu obratlů by pak došlo při zlepšení bipedie u mladších zástupců rodu Homo (ještě Homo erectus měl ovšem podle nálezu u jezera Turkana šest bederních obratů). Odborníci však v této otázce nejsou jednotní a někteří z nich předpokládají, že první bederní obratel může být spíše špatně určený poslední obratel hrudní, takže australopitéci by stejně jako moderní lidé měli jen pět bederních obratlů. Přítomnost šesti bederních obratlů tak dosud nebyla jednoznačně prokázána ani vyvrácena. Doklady obratlů a žeber jsou navíc vzácné, a tak nelze vyloučit, že se v případě nálezů ze Sterkfontein jedná jen o výjimku, anomálii. náhled|412x412pixelů|Lebka Mrs Ples (STS 5) ze Sterkfontein
Lebka náhled|Spodina lebeční (MLD 37/38) Znaky mozkovny: protáhlý, úzký tvar podobně jako u šimpanzů malý objem – velikost mozku se pohybuje při horní hranici rozpětí moderních lidoopů, v intervalu asi 428 – 515 cm³, s průměrem kolem 460 cm³ chybějící nápadné úpony silných žvýkacích a šíjových svalů (šípový hřeben crista sagittalis, šíjový hřeben crista nuchae) poměrně klenuté temeno středně pneumatizovaná spánková kost (os temporale) méně výrazné zúžení lebky za očnicemi (menší prostor pro spánkový sval) hluboká, předozadně prodloužená jamka pro připojení dolní čelisti (fossa mandibularis) malý bradavkový výběžek (processus mastoideus) primitivně dlouhý vnější zvukovod, odlišný od krátkého zvukovodu moderních lidí vyklenutá spodina lebeční vpřed posunutý velký týlní otvor (foramen magnum) v porovnání s lidoopy primitivně malé výstupky pro skloubení s krční páteří (condylus occipitalis) týlní kosti s otisky žilních splavů sulcus sinus sigmoidei a sulcus sinus transversi, odlišně od robustních australopitéků a druhu A. afarensis, ale stejně jako u rodu Homo
Znaky obličeje: široká, miskovitá tvář s vystupujícími lícními kostmi a plochým nosem vzad ubíhající čelo nevýrazné nadočnicové oblouky malá vzdálenost mezi očnicemi nosní otvor se zaoblenými okraji „přední pilíře“ – zpevňující útvary po stranách nosního otvoru, které pomáhají odolávat tlaku a namáhání lebky při skusu silně vyklenuté jařmové oblouky (pro dobře vyvinuté žvýkací svaly musculus masseter) výrazně vystupující čelisti, bližší spíše lidoopům než člověku chybějící bradový výběžek dolní čelisti náhled|236x236pixelů|Spodní čelist z Makapansgat (MLD 2) Znaky na zubech: celkově masivní žvýkací aparát klenutější patro než u afarských australopitéků parabolický tvar zubního oblouku, podobně jako u lidí poměrně velké řezáky malé, řezákovité špičáky, jen vzácně vystupující z linie ostatních zubů chybějící ostřící komplexVelké horní špičáky lidoopů jsou ostřeny o třenové zuby ve spodní čelisti na hranách špičáků a třenových zubů, typický pro lidoopy chybějící diastema – mezera mezi druhými řezáky a špičáky horní čelisti a mezi špičáky a třenovými zuby dolní čelisti (typická pro lidoopy) velké zadní zuby (třenové zuby, stoličky) s výraznými hrbolky, podobně jako u rodu Homo a odlišně od paranthropů třenové zuby molarizované (utvářené podobně jako stoličky – symetrické, obvykle se dvěma hrbolky) horní třenové zuby se dvěma nebo třemi kořeny silná zubní sklovina náhled|Část křížové kosti (STS 14)
Trup bederní obratle tvořící bederní lordózu obratle s nízkým a úzkým tělem pánev nesoucí všechny významné znaky lidské bipední chůze, celkově bližší lidem než lidoopům svébytný, platypeloidní tvar pánve (z boku na bok velmi široká, ale v předozadním směru plochá) kyčelní kost široká, výrazně kratší než u lidoopů (ale v porovnání s lidmi stále prodloužená) lopaty kyčelní kosti stočené vpřed, ale ne tak výrazně jako u lidí dobře vyvinutý velký sedací zářez (incisura ischiadica) i přední dolní trn kyčelní (spina iliaca anterior inferior) velikost a rozložení svalů pánevní oblasti podobné moderním lidem primitivně mělká jamka kyčelního kloubu (acetabulum) náhled|Horní končetina Little Foot (STW 573)
Horní končetina