Bývalá káznice v Brně se nachází v Zábrdovicích, mezi ulicemi Bratislavská, Soudní a Cejl. Jako věznice svému účelu sloužila v letech 1784 až 1956, kdy její roli převzala věznice v Bohunicích. Na počátku 21. století vznikl záměr z tohoto chátrajícího komplexu budov (brownfieldu) vytvořit Kreativní centrum Brno. Od roku 2018 zde vyvíjí soustavnou komunitní a kulturní činnost spolek Tripitaka, z.s. Ta obnáší vzdělávací a rozvojové projekty, zázemí po činnost zájmových spolků, ale i kulturní dění jako hudební a divadelní produkci, výstavy apod. Mezi nejvýraznější a pravidelné události pořádané v Káznici patří komunitní, multižánrový festival Ghettofest, Faktor K (divadlo, koncerty, performance) a z externích akcí např. Mezinárodní komiksový festival KOMA.
Historie náhled|Ulice Soudní, káznice vpravo
Vývoj názvu Na počátku se zařízení nazývalo Zucht-und Arbeitshaus (česky káznice a donucovací pracovna či robotárna).Číhalík 2016, část I, s. 27 Později K. k. Provinzial Stauf-und Arbeithaus či K. k. Landesgericht in Strafsachen, česky Zemský a krajský trestní soud. Po vzniku Československa bylo zařízení dále označováno jako Zemský trestní soud. V období protektorátu byl užíván opět název Landesgericht či Deutsches Landgerichtsgefängnis (Německá soudní věznice) a Kreisgericht in Strafsachen (česky Krajský soud trestní). Po válce zde fungoval mezi lety 1945 až 1946 Mimořádný lidový soud a posléze Okresní soud trestní v Brně a Soud mládeže v Brně.
Stavba Dvorským dekretem ze 4. srpna 1770 bylo rozhodnuto o výstavbě společné moravsko-slezské trestnice v Brně, v tehdejší předměstské čtvrti Dolní a Horní Cejl. Základní kámen položil 20. července 1772 zemský hejtman Arnošt Kryštof hrabě z Kounic.Štaufčíková 2018, s. 115Číhalík 2016, část I, s. 60–63 Do roku 1776 byla stavěna nejstarší čtyřkřídlá část káznice a roku 1779 byla dokončena vězeňská kaple Nanebevstoupení Panny Marie ve středovém křídle, kterou vysvětil brněnský biskup Matyáš František Chorinský z Ledské. Věznice od počátku měla svou mužskou a ženskou část, ale dohromady jen 16 cel. V roce 1798 přestavěl přízemí Karel Jacobi z Eckholmu podle projektu Josepha Seiferta, kdy byla změněna jeho jednotraktová dispozice na dvoutraktové a podél obvodové zdi byla postavena chodba. Roku 1833 došlo k zásadní přestavbě, která zvýšila kapacitu až na několik stovek vězňů. Došlo k prodloužení křídel káznice až k ulici Bratislavská, mezi nimiž byla postavena zeď uzavírající nově vzniklý dvůr a strážnice. Roku 1854 se stavěla nová budova soudní budovy a kratších bočních křídel, které prodloužily komplex káznice až k ulici Cejl a vyrovnala komplex káznice z obou stran s uliční frontou. Tato dvoupodlažní budova byla roku 1860 ještě navýšena o jedno podlaží. Průčelí budovy mělo reprezentativní trojdílný vstup členěný iónskými sloupy a bosáž kolem oken. Roku 1903 byla stržena strážnice a zeď uzavírající dvůr při ulici Bratislavská a místo nich byla postavena nová budova s úřednickými byty převyšující káznici o jedno patro. Při této stavbě byly opraveny cely a jejich vybavení. K dalším opravám budov došlo ve 20. letech 20. století. Za druhé světové války poškodily věznici dva nálety amerických bombardérů, posléze se na opravách od 5. května 1945 podíleli vězni.Štaufčíková 2018, s. 117
Popraviště V káznici se popravovalo mezi lety 1937 a 1952.Štaufčíková 2018, s. 121 Místo popraviště bylo v druhém dvoře určeném pro vycházky. Podle průzkumu z roku 2016 se nacházelo před celou č. 64 místo, kde byla šibenice typu prkno příležitostně umisťována. V její horní části byl hák, kde se zavěsilo škrtidlo, vespod byla kladka, přes které vedlo lano připoutané k nohám odsouzeného. Při popravě tahal katův pomocník za lano a pomalým dušením odsouzeného usmrtil, ke zlomení vazu nedocházelo.
Využití náhled|upright|Interiér, chodba s kobkami Káznice z počátku nesloužila účelu, pro který byla postavena. Mezi lety 1779 a 1784 fungovala z rozhodnutí Marie Terezie jako dočasné útočiště sirotků, kteří kvůli přestěhování Stavovské akademie z Olomouce museli opustit jezuitskou kolej, až od roku 1784 začaly budovy sloužit svému původnímu účelu. Zpočátku sem byli umisťováni jen lehčí provinilci, pro těžší zločince i nadále fungovalo vězení na Špilberku. Reprezentativní část komplexu využíval od roku 1850 zemský trestní soud k soudním jednáním, dozor nad věznicí vykonával předseda vrchního zemského soudu. Po přestavbách ve 40. letech 19. století došlo nejspíše k navýšení kapacity a v roce 1855 byli do káznice převezeni poslední vězni ze Špilberku.
Vězněn zde byl krátkou dobu roku 1916 básník Petr Bezruč.
Po první světové válce Po vzniku Československa byla věznice zařazena pod zde sídlící brněnský krajský soud, přičemž ve věznicích krajského byli pouze odsouzení s trestem do jednoho roku, a rozdělena na oddělení ženské, mužské a pro mladistvé. Kromě výkonu trestu káznice sloužila i pro vazební účely a po celou dobu se potýkala s problémem přeplněnosti a nedostatkem dozorců. V celách se tísnilo až 20 lidí. K roku 1937 měla věznice 39 cel a kapacitu až 550 osob.Štaufčíková 2018, s. 116 Součástí věznice byla knihovna, kde mohli vězni číst periodika ministerstva spravedlnosti.
Vězněni zde byli zatčení z potlačené generální stávky v rosicko-oslavanském revíru v roce 1920 nebo po Židenickém puči roku 1933 generál Radola Gajda.Frišaufová, 2011, S. 21–30.
Období protektorátu V protektorátním období věznici i nadále využíval český krajský soud, kde pracovali čeští dozorci, ale část byla vyčleněna pro ženské oddělení gestapa a začal zde působit také německý zemský soud, jehož část v prvním patře zadního traktu se později stala samostatnou německou věznicí (Haftanstalt). Řízena byla přímo z Kounicových kolejí jako pouze přestupní do jiných věznic nebo koncentračních táborů. V německé části věznice panovaly mnohem přísnější podmínky, vězni dostávali pouze nuznou stravu, v průběhu dne museli uklízet, čistit latríny, po obědě chodit po dvoře a vykonávat různou práci až do večeře, po které všechny vězně zkontroloval dozorce (anschluss). V neděli mohli vybraní vězni navštěvovat bohoslužbu v místní kapli, která se ráno konala v češtině a posléze v němčině.
Tehdy zde byl vězněn česko-židovský překladatel a spisovatel Peter Demetz. Za celou dobu zde také došlo k minimálně jedné popravě. Na půdě byli 12. března 1945 pověšeni partyzáni z oddílu Olga Alois Zavadil a Květoslav Kolařík na hácích, které se zde stále nachází. Jde o zatím jedinou doloženou popravu v káznici z období protektorátu, jelikož obvykle se popravovalo v Kounicových kolejích.Číhalík 2016, část I, s. 51 Existují však indicie, že poprav v káznici bylo více, jsou jimi výpovědi dozorce, pamětníků a vyrytý nápis na dveřích jedné z cel.Číhalík 2016, část I, s. 52Matus, Ryšánek, Mikulová 2016
Poválečné období Po válce, na jejímž konci byla několikrát zasažena bombardováním, byla věznice převedena zpět pod ministerstvo spravedlnosti a stala se opět krajskou soudní věznicí. Vězněni zde byli Němci a čeští kolaboranti odsouzení na základě rozsudků mimořádného lidového soudu z 8. června 1945, zároveň zde ale bylo vykonáno celkem 74 poprav.Frišaufová, 2011, S. 40–43, 59, 68, 73–87. Byly zde uvězněni i političtí vězni po Únoru 1948, např. básník Jan Zahradníček a roku 1951 spisovatel Zdeněk Rotrekl. Do roku 1952 se tu političtí vězni i popravovali. Mezi lety 1948 a 1952 zde popravili celkem 17 osob. Byl zde oběšen úředník Jan Křižan, otec pozdějšího scenáristy Jiřího Křižana. Věznice zde však již dlouho nezůstala, protože v roce 1956 byla konečně postavena nová věznice v Bohunicích, o jejíž stavbu bylo žádáno kvůli tristnímu stavu káznice již v roce 1920. Budovy bývalé káznice pak až do roku 2006 sloužily jako depozitář Moravského zemského archivu. Od té doby zůstaly budovy uzavřené a chátraly. Nyní je káznice v majetku města Brna.
21. století a projekt Kreativního centra V letech 2008 až 2009 nabízelo město Brno káznici k prodeji, ale nikdo neměl zájem, takže posléze byl navržen projekt Kreativní Brno, který byl v březnu 2009 regionálním informačním centrem schválen a mimo několik vybraných lokalit počítal s káznicí na Cejlu jako nejvhodnějším místem. V prosinci následujícího roku se konala konference Kreativní Brno, která představila důležitost projektu a jiné podobné realizace v jiných městech. Centrum by mělo sloužit pro podporu kreativního průmyslu a jeho prostory měli využívat různí umělci a veřejnost, která by zde mohla navštěvovat různé kulturní akce, promítání atp. Roku 2014 zadalo město k provedení studii proveditelnosti Jihomoravskému inovačnímu centru. Již od ledna 2013 byly budovy káznice prozkoumávány a vypracován byl podrobný stavebně-technický průzkum. Následující rok byla provedena studie faktorů vnějšího prostředí, zaměřen stávající stav a posouzen stavu objektu, z čehož byl stanoven náklad na plánovanou sanaci objektu. Posléze byla vypracována předprojektová dokumentace. Na podzim roku 2015 pořádalo sdružení Paměť výstavu Tváře Cejlu v Alfa Pasáži, která prezentovala osudy lidí, jenž prošli káznicí na Cejlu. Zástupci tohoto sdružení a Konfederace politických vězňů již před touto výstavou byli s městem ve sporu, obávali se, že stavbou Kreativního centra dojde ke zničení reliktů.
Kvůli historické významnosti káznice zahájilo počátkem roku 2016 ministerstvo kultury řízení o prohlášení budov káznice za kulturní památku. Národní památkový ústav měl totiž obavy, že sanací a rekonstrukcí dojde ke zničení historických hodnot budov. Matěj Hollan, tehdy náměstek pro dopravu a kulturu, se den po podání návrhu vyjádřil, že město bude usilovat o to, aby káznice za památku prohlášena nebyla.Kusáková 2017, s. 24 Hollan rovněž prohlásil, že nechce aby z káznice stala „neživoucí [...] památkově chráněná barabizna,“ ale aby to byl „živoucí projekt“. Město se totiž obávalo, že zpamátnění ohrozí financování projektu z dotací nebo způsobí jeho neproveditelnost kvůli omezení zásahů do budovy či zvýšení finanční náročnosti a povede k dalšímu chátrání budov, přičemž deklarovalo, že se k budovám chová od počátku jako k památce. Město rovněž podotklo, že se památkový ústav o káznici v předešlé době nezajímal a ohradilo se proti nařčení, že památkářům nebyl do budov umožněn přístup. Rovněž město Brno dodalo, že cenné části jako tzv. cely smrti nebudou poškozeny a stavební úpravy budou prováděny pouze v nezbytném rozsahu, tak jak určuje smlouva. V reakci na proces zpamátnění vznikla proti němu iniciativa Zachraňme káznici organizovaná Zdeňkou Kujovou, autorkou studie přeměny káznice, pod níž se podepisovala řada osob převážně z kulturní sféry. Za zachování káznice a zpamátnění se naopak postavili památkáři jako Zdeněk Vácha a historik Pavel Paleček, který označil projekt Kreativního centra v tak pietním místě jako je káznice za šílený a navrhl ať se realizuje třeba v jedné z řady opuštěných továren.