Nostra aetate (překlad z latiny: „V naší době“) neboli Deklarace o vztahu církve k nekřesťanským náboženstvím je oficiální prohlášení II. vatikánského ekumenického koncilu katolické církve. Byla vyhlášena 28. října 1965 papežem Pavlem VI. Její název pochází z incipitu, prvních slov úvodní věty, jak bývá zvykem. Koncil ji schválil poměrem hlasů 2221 ku 88 hlasům shromážděných biskupů.
Je to nejkratší ze 16 závěrečných dokumentů koncilu a „první dokument v dějinách katolické církve, který se zaměřuje na vztah katolíků k Židům“. Podobně je Nostra aetate považována za monumentální deklaraci popisující vztah církve k muslimům. „Respektuje Boží působení ve všech hlavních náboženských tradicích.“ Na začátku uvádí svůj cíl, kterým je zamyšlení nad tím, co má lidstvo společného v dnešní době, kdy se lidé sbližují. Přípravu dokumentu z velké části řídil kardinál Augustin Bea jako předseda Sekretariátu pro podporu jednoty křesťanů spolu se svými periti, jako byli Johannes Oesterreicher, Gregory Baum a Bruno Hussar.
250px|náhled|vlevo|Synagoga a církev v naší době (2015), socha Joshuy Koffmana na jezuitské Saint Joseph's University ve Filadelfii, připomínající Nostra aetate Po vystoupení Julese Isaaca, Žida francouzského původu, který byl spojen s konferencí Mezinárodní rady křesťanů a Židů v Seelisbergu, v němž tvrdil, že křesťanský antisemitismus připravil půdu pro holocaust, podpořil vstřícný papež Jan XXIII. vytvoření dokumentu, který by se zabýval novým, méně nepřátelským přístupem ke vztahu mezi katolickou církví a rabínským judaismem. Uvnitř církve byli konzervativní kardinálové nedůvěřiví a blízkovýchodní katolíci se proti vytvoření takového dokumentu důrazně postavili. Vzhledem k tomu, že arabsko-izraelský konflikt byl v plném proudu, vlády arabského světa, jako je Egypt (zejména), Libanon, Sýrie a Irák, hlasitě lobbovaly proti jeho vypracování (dokument byl v průběhu svého vypracování vystaven několika únikům informací kvůli zapojení zpravodajských služeb několika států). Za svou stranu lobbovaly také židovské organizace jako Americký židovský výbor (American Jewish Committee), B'nai B'rith a Světový židovský kongres, a to za pomoci liberálních duchovních. Po projití mnoha návrhů bylo dosaženo kompromisů a bylo přidáno prohlášení o islámu, které mělo zmírnit bezpečnostní obavy arabských křesťanů. Nakonec bylo přidáno i prohlášení o východních náboženstvích, buddhismu a hinduismu.
Historie dokumentu Před svou smrtí v roce 1963 napsal papež Jan XXIII. prohlášení, které mělo být ve stanovený den nahlas přečteno ve všech římskokatolických kostelích světa: „Dnes si uvědomujeme, že mnoho staletí slepoty zakrylo naše oči, takže už nemůžeme vidět krásu Tvého vyvoleného národa ani rozpoznat v jeho tváři rysy našich privilegovaných bratří. Uvědomujeme si, že na našich čelech stojí Kainovo znamení. Napříč staletími leží náš bratr Ábel v krvi, kterou jsme my natáhli, nebo prolévá slzy, které jsme způsobili tím, že jsme zapomněli na Tvou lásku. Odpusť nám kletbu, kterou jsme falešně přisoudili jejich jménu jako Židů. Odpusť nám, že jsme Tě podruhé ukřižovali v jejich těle. Neboť jsme nevěděli, co jsme udělali. . . .“
Původně se Nostra aetate měla zaměřit pouze na vztah mezi katolickou církví a židovstvím. Než byla přijata konečná verze dokumentu, vzniklo pět různých návrhů. Někteří biskupové a kardinálové vznesli námitky, včetně blízkovýchodních biskupů, kterým byl nový stát Izrael nesympatický. Kardinál Bea se rozhodl vytvořit méně kontroverzní dokument, který by zdůrazňoval ekumenismus mezi katolickou církví a všemi nekřesťanskými náboženstvími. Zatímco hinduismu a buddhismu se dokument věnuje jen stručně, islámu a judaismu jsou věnovány dva z pěti oddílů dokumentu.
NázevDatumAutorDekret o Židech (Decretum de Iudaeis)1. listopadu 1961Napsal Sekretariát pro jednotu křesťanůO postoji katolíků k nekřesťanům a zvláště k Židům8. listopadu 1963Napsal Sekretariát pro jednotu křesťanůDodatek „O Židech“ k „Prohlášení o ekumenismu“1. března 1964Napsal Sekretariát pro jednotu křesťanůO Židech a nekřesťanech1. září 1964Napsáno Koordinační komisí Druhého vatikánského konciluDeklarace o vztahu církve k nekřesťanským náboženstvím18. listopadu 1964Napsal Sekretariát pro jednotu křesťanůDoplňky k oddílu 41. března 1965Napsal Sekretariát pro jednotu křesťanů
Před Koncilem: Decretum de Iudaeis, 1960–1962 240px|náhled|vpravo|Jan XXIII. se v roce 1960 setkal s Julesem Isaacem, autorem knihy Jésus et Israël. Po tomto setkání nařídil SECU (la. Secretariatus ad Christianorum Unitatem fovendam), aby připravila dokument o katolicko-židovských vztazích pro II. vatikánský koncil. Konkrétní počátky Nostra aetate lze vysledovat přímo na setkání papeže Jana XXIII. s židovsko-francouzským historikem Julesem Isaacem 13. června 1960. Isaac chtěl, aby se dokument Druhého vatikánského koncilu ve světle holocaustu konkrétně zabýval vztahem mezi katolickou církví a židovstvím. Při setkání s Roncallim použil Isaac diplomatický jazyk a poukázal na čtvrtou kapitolu Katechismu tridentského koncilu, v níž jsou Židé zmíněni v kombinaci s Římany jako „rádci a pachatelé umučení“ a že Katechismus klade konečnou odpovědnost za smrt Ježíše Krista nejen na Židy, ale na prvotní hřích lidstva a „neřesti a zločiny, kterých se lidé dopouštěli od počátku světa až do dnešních dnů a budou se jich dopouštět až do konce časů“. Isaac tedy tvrdil, že i v kontextu katolické doktríny by bylo možné, aby Svatý stolec vydal prohlášení, v němž by se distancoval od hlásání konceptu židovské deicidy (kterému Isaac přičítal značnou část toho, co nazýval „křesťanským antisemitismem“). Roncalli byl takovému návrhu nakloněn více než jeho předchůdci; již dříve jako arcibiskupský apoštolský delegát v Turecku udržoval dlouholeté vztahy s židovskými komunitami a od svého povýšení na papeže v roce 1958 zahájil období „otevřenosti vůči světu“ (tzv. giovanissimo). Již v roce 1959 Roncalli odstranil z velkopáteční modlitby za Židy výraz „perfidní“ (což čeština překládá slovem „proradní“).
Isaac, Žid narozený ve Francii, měl za sebou dlouhou historii aktivit v oblasti židovského etnicko-náboženského problému, která sahala až k Dreyfusově aféře v době jeho dospívání. Před druhou světovou válkou byl členem levicové skupiny CVIA (fr. Comité de vigilance des intellectuels antifascistes) a po válce založil 26. února 1948 spolu s Jacobem Kaplanem, Edmondem Flegem a dalšími Židy narozenými ve Francii organizaci Amitié Judéo-chrétienne de France. Navázal tak na konferenci Mezinárodní rady křesťanů a Židů v Seelisbergu (původně americko-britská iniciativa), která se konala o rok dříve a na níž Isaac vystoupil jako hlavní řečník. V několika dílech, Ježíš a Izrael (1946), Genesis of Anti-Semitism (Geneze antisemitismu) (1948) a The Teaching of Contempt (Učení o opovržení) (1962) – poslední z nich vyšlo na počátku II. vatikánského koncilu –, vyložil Isaac svou hlavní tezi, že „nejnebezpečnější formou antisemitismu je křesťanský antisemitismus“, který nepovažuje za okrajovou anomálii, ale za jeho neodmyslitelný původ od umučení, jak je popisují čtyři evangelisté v evangeliích, přes církevní otce až po současnost. Isaacovo řešení spočívalo v tom, že křesťanství musí „změnit“ svou víru, odstranit ze svého učení jakékoli „učení opovržení“, které představuje rabínské židovství jako odmítané nebo méněcenné, a přijmout nový vztah k Židům.Poncins 1967, s. 11. Vikomt Léon de Poncins, francouzský aristokrat a současný katolický kritik Izáka, zastával názor, že Izákovo podání je tendenční, protože v něm chybí uznání protikřesťanských nauk v rámci rabínského judaismu a řešení historických rozporů (tj. Ježíš v Talmudu, Marranos a obvinění z účasti Židů v protikřesťanských revolučních hnutích) a že cílem Isaacových teorií bylo pouze vrhnout pomluvu na katolickou církev a obvinit ji z nespravedlnosti.Poncins 1967, s. 53.Poncins 1967, s. 60.Poncins 1967, s. 96.
Několik dní před setkáním s Izákem 5. června 1960 Jan XXIII. vytvořil Sekretariát pro podporu jednoty křesťanů (SECU), v jehož čele měl stát kardinál Augustin Bea, zkušený německý jezuitský klerik, a jeho tajemníkem byl jmenován nizozemský duchovní, biskup Johannes Willebrands. Tento orgán byl vytvořen proto, aby řešil vztahy mezi katolickou církví a dalšími oddělenými skupinami, které se označují za křesťany. Mnozí periti jmenovaní do sekretariátu byli součástí ekumenického hnutí, a proto měli tendenci podporovat široký a liberální výklad jeho cílů. S prvním plenárním zasedáním SECU v listopadu 1960 byl pod jejich záštitu vložen druhý oficiální mandát: pohled na katolicko-židovské vztahy. Bea hledal pro Dei Judaeis externí názor u židovských představitelů a bylo mu doporučeno, aby se obrátil na Nahuma Goldmanna, předsedu Světového židovského kongresu. Oba muži se setkali na podzim 1960: Goldmann Beovi vysvětlil, že zatímco WJC je této myšlence otevřen, mnozí zastánci ortodoxního judaismu by se jakékoli spolupráci bránili. Někteří ortodoxní rabíni, kteří se z teologických důvodů stejně stavěli proti křesťanství, se také obávali, že by i na ně mohl být vyvíjen nátlak, aby změnili exkluzivistické doktríny, které jsou pro jejich vlastní náboženství zásadní, jako je například jejich nárok na to, že jsou „vyvoleným národem“, a proto se raději neangažovali. Podobně i v samotné katolické církvi se konzervativní složky v kurii a v Doktrinální komisi (s osobnostmi jako kardinál Alfredo Ottaviani a P. Sebastiaan Tromp) stavěly proti práci SECU kvůli tomu, co považovaly za ohrožení katolické nauky náboženským indiferentismem.
240px|náhled|vpravo|Kardinál Augustin Bea dohlížel na přípravu Nostra aetate z pozice předsedy Sekretariátu pro podporu jednoty křesťanů.
Jestliže převážně latinskokatoličtí konzervativci v rámci římské kurie se stavěli proti jakémukoli dokumentu o Židech z teologických důvodů, pak arabský svět (ať už muslimský nebo křesťanský) se jím zabýval z imanentně politických důvodů, které se týkaly arabsko-izraelského konfliktu. Egypt, tehdy pod vedením Gamála Abdela Násira, se zvláště zabýval všemi vatikánskými dokumenty o Židech, které byly zveřejněny od doby Izákovy návštěvy u Roncalliho v roce 1960. Voice of the Arabs (Hlas Arabů) se sídlem v Káhiře tento krok přičítal „sionistickému spiknutí, které má za cíl využít vatikánského koncilu k dalšímu útlaku palestinských uprchlíků.“ Libanonské a egyptské velvyslanectví v Římě daly Vatikánu najevo své stížnosti. Navzdory tomu Roncalli povolil SECU pod vedením Bea pokračovat v práci na dokumentu o židovsko-katolických vztazích. Bea se v roce 1961 v Římě otevřeně setkal s Ralphem Friedmanem a Zacariahem Shusterem z American Jewish Committee (Americký židovský výbor) a vyzval je k předložení memoranda o protižidovských prvcích v katolických učebnicích a liturgii. AJC odpověděl SECU dvěma dokumenty: „Obraz Žida v katolickém učení“ od Judith Banki a pak ‚Protižidovské prvky v katolické liturgii‘, v nichž nastínili změny v církevním učení a praxi, které chtěli, aby plánovaný koncil provedl. V rámci toho Bea také souhlasil, že se v listopadu 1961 sejde s Abrahamem Joshuou Heschelem z amerického židovského teologického semináře (Jewish Theological Seminary of America) a Maxem Horkheimerem z Frankfurtské školy, aby s nimi projednal nové přístupy církve k Židům.