Nestor kaka (Nestor meridionalis) je druh papouška z rodu nestor, který je endemický Novému Zélandu. Původně byl velmi hojný na všech třech hlavních ostrovech (Severní, Jižní, Stewartův), avšak následkem úbytku habitatu a hlavně tlaku ze strany introdukovaných savců (lasice hranostaj, krysy, kusu liščí) se kakové vyskytují jen v roztroušených populacích po novozélandské pevnině a těžiště jejich výskytu se nachází na přilehlých menších ostrůvcích bez predátorů jako jsou Whenua Hou, Kapiti, Aotea a Te Hauturu-o-Toi (Velký a Malý bariérový ostrov), Hen a Chicken, Tūhua či Taukihepa.

Jedná se o zavalitého velkého papouška s délkou těla 38–44 cm. Opeření je převážně hnědošedé a karmínové. Široká křídla mají rozpětí kolem 72–86 cm. Výrazný je šedavý, velký a silný zobák, který kakové dovedou umě využívat při šplhání po stromech a hledání potravy. Jedná se o sociální ptáky, kteří se často pohybují ve velkých hlučných hejnech. Nemigrují, nicméně přelety některých populací jsou běžné i na větší vzdálenosti přes otevřené moře. Typické stanoviště druhu tvoří původní pralesy, konkrétně nízké i vysoké podokarpové (nohoplodové) a pabukové lesy. Část populace se adaptovala i na městské prostředí; po Wellingtonu se pohybuje několik set kaků. Živí se všežravě – požírají semena, ovoce, květy, listy, nektar, mízu, hmyz a larvy.

Kakové se rozmnožují od října do července. O inkubaci se stará pouze samice, zatímco samec ji krmí regurgitací potravy. Samice zahnizďuje v dutinách živých, občas i uschlých stromů. Klade nejčastěji 3–5 bílých vajec, na kterých sedí po 23–25 dní. Mláďata opouští hnízdo mezi 60. a 70. dnem od vylíhnutí, avšak rodiče jim nadále pomáhají se sháněním potravy až do věku 5–6 měsíců, kdy dochází k plnému osamostatnění a disperzi. Celková početnost kaků se odhaduje v jednotkách tisíců, avšak nepřesahuje 10 tisíc jedinců. Největší ohrožení druhu představují introdukovaní predátoři, zejména lasice hranostaj, která vedle vajec zabíjí i samice sedící na vejcích, čímž v řadě populací dochází k nevyrovnanému poměru pohlaví. Kusu liščí zase konkurují kakům v potravě, a vosy rodu Vespula decimují množství medovice, která tvoří důležitou složku jídelníčku kaků. Kakové byli hojně loveni Maory pro maso i peří, někdy byli drženi i jako domácí mazlíčci.

Systematika Druh poprvé popsal Johann Friedrich Gmelin roku 1788. Tradičně se rozeznávají 2 poddruhy, a sice severní poddruh septentrionalis (rozšířen po Severním ostrově a menších lokálních ostrůvcích) a jižní poddruh meridionalis (obývající ostrovy Jižní, Stewartův a další menší okolní ostrovy). Oba poddruhy se vzájemně liší velikostí (severní poddruh je o něco menší) a jemnými rozdíly ve zbarvení opeření (severní poddruh má fádnější barvy). Dvě studie DNA nicméně odhalily, že genetická diverzita v rámci druhu je založená klinálně (tzn. postupně se liší u populací od severního cípu Severního ostrova k jižnímu cípu Jižního ostrova) a ne poddruhově. I když mezi populacemi z Jižního a Severního ostrova nastává částečně skokový genetický rozdíl, ještě větší skoky v genetické odlišnosti nastávají u populací ze severu a jihu Jižního ostrova. Existují navíc doklady o křížení populací z obou ostrovů. Podobně postupná je i změna velikosti ptáků, která je v souladu Bergmannovým pravidlem. Autoři obou studií se vzhledem k uvedeným faktům přiklání k tomu, že kaka je ve skutečnosti monotypický taxon, tedy že netvoří žádné poddruhy.

Nestor kaka je řazen do rodu nestor (Nestor), který se řadí do čeledi kakapovití (Strigopidae). Tato čeleď tvoří sesterský klad ke všem ostatním papouškům a je tedy první, která se začala vydělovat ze společného linie (již někdy před 83–85 miliony let, kdy se Nový Zéland začal oddělovat od Gondwany). Čeleď kakapovitých tvoří dva recentní rody (rod nestor zahrnující nestora keu, nestora úzkozobého a N. chathamensis, a rod kakapo (Strigops) zahrnující kakapa sovího) a jeden fosilní rod Nelepsittacus. Zatímco někteří taxonomisté zahrnují tyto tři rody do společné čeledi kakapovití (Strigopidae), podle některých jiných jsou rody Nestor a Nelepsittacus součástí čeledi nestorovití (Nestoridae), a v čeledi kakapovití tak zůstává pouze rod Strigops (kakapo soví). V takovém případě jsou obě čeledi řazeny do nadčeledi Strigopoidea. Důvodem pro přiznání samostatné čeledi kakapu sovímu je hlavně jeho hluboká fylogenetická odlišnost od hlavní linie nestorů. Kakapo soví se totiž vydělil z linie nestorů již před 23–29 miliony lety, zatímco prapředek nestorů (někdy označovaný jako proto-kaka) se začal speciovat až o cca 25 milionů let později. Nejdříve se z linie vydělil nestor kea, který se někdy před 2,3–4,4 miliony lety začal specializovat na alpínské prostředí. Linie dalších nestorů zůstala v teplejších podmínkách nížin a následně se speciovala na chathamský, norfolcký a pevninský druh, který představuje nestor kaka.

V jazyce domorodých Maorů je nestor kaka znám jako kākā. Slovo kā znamená „pištět“ nebo „skučet“, což odkazuje k dlouhému hlasitému skřekavému projevu těchto ptáků.

Popis vlevo|náhled|Nestor kaka na bidlu Jedná se o zavalitého velkého papouška s délkou těla 38–44 cm. Křídla jsou široká, jejich rozpětí se pohybuje mezi 72–86 cm. Samci váží kolem 475 g, samice kolem 425 g (Severní ostrov), resp. 575 g a 500 g (Jižní ostrov). Duhovky jsou tmavě hnědé, oční kroužek tmavě šedý. Nohy jsou šedé nebo modrošedé. Jazyk kaků je modrošedý, tvrdý a hladký, tužkovitého tvaru s drážkou uprostřed a se zaříznutou špičkou, na které se nachází štěticovité útvary, které slouží k sání nektaru.

Hlava a krk jsou zbarveny šedohnědě s výrazným světle šedým pruhem začínajícím na čele a pokračujícím nad očima přes hlavu dozadu k horní části šíje. Tváře jsou do červena, ušní pírka žlutooranžová. Spodní část šíje tvoří karmínový límec. Hřbet je olivově hnědý s jemným iridiscentním zeleným odleskem. Kostřec a svrchní ocasní krovky jsou karmínové, což je výrazné hlavně za letu. Krátký ocas je svrchu šedohnědý, křídla jsou svrchu olivově hnědá, přičemž krovky jsou o něco tmavší než letky, které jsou olivově hnědé a u kořene namíchané šedou. Krk a hruď jsou šedohnědé s občasnými tmavými místy. Jedinci z Jižního ostrova někdy mají na hrudi žlutooranžové nebo karmínové fleky. Zbytek spodní strany těla je karmínový s občasnými tmavými místy. Spodní krovky ocasní jsou olivově hnědé s jemným přerušovaným růžovým proužkováním. Křídla jsou zespodu různě barevná; letky jsou většinou karmínové a při okrajích tmavé, zatímco krovky jsou tmavě šedé s přerušovaným růžovým příčným pruhováním u jejich kořene. Zobák je tmavě šedý, ozobí šedé.

Vedle výše popsané typické varianty opeření se velmi vzácně objevují ještě bílé, žluté a červené morfy nestorů kaků. Tyto morfy byly v době viktoriánské cílem sběratelů, takže jejich podoby jsou známy hlavně z muzejních sbírek a dochovaných ilustrací; ve volné přírodě se dnes vyskytují pouze velmi vzácně. Samec i samice si jsou velmi podobní. Samci bývají o něco těžší a jejich horní zobák je větší, což je patrné hlavně když jsou samec a samice vedle sebe. Slemeno samců je v průměru o cca 14 % delší než slemeno samic. Nedospělí jedinci jsou takřka identičtí s dospělci. Hlavními rozlišovacími prvky jsou zbarvení neopeřených částí těla: ozobí, oční kroužky a vnitřní strana zobáku jsou bledě žluté od narození do věku kolem 4 měsíců, načež se začnou postupně zbarvovat jako u dospělců. Oční kroužky zůstávají bledě žluté až do 1 roku a teprve v průběhu druhého roku nabývají podoby jako u dospělců.

Ve volné přírodě může k záměně kaky za jiného ptáka dojít jen těžko. Podobným druhem je jen nestor kea, který je však větší, do zelena a jeho horní čelist není tak výrazná. Nestor kea se navíc vyskytuje pouze na Jižním ostrově.

Rozšíření a populace Nestor kaka je endemickým druhem Nového Zélandu, kde se vyskytuje na Severním i Jižním ostrově. Na Severním ostrově je druh rozšířen hlavně v oblastech souvislého pralesa od poloostrova Coromandel po pohoří Aorangi (jižní Wairarapa), a dále ve střední části ostrova. Nejhojnější výskyt kaků je na přilehlých malých ostrovech Aotea a Te Hauturu-o-Toi (Velký a Malý bariérový ostrov), Hen a Chicken, Tūhua a Kapiti. Populace z těchto ostrovů běžně přelétává mezi ostrovy a novozélandskou pevninou. Na Jižním ostrově je areál výskytu nestorů kaků geograficky velký, avšak kakové tam nejsou zdaleka tak hojní. Jádro jejich výskytu leží na jihozápadě ostrova v oblasti Fiordlandu a jihozápadu Západního pobřeží, dále hlavně na západ od Jižních Alp po celé délce ostrova. Do východních částí Jižního ostrova (Canterbury, Otago) zalétnou pouze zřídka. Vyskytují se i na třetím největším novozélandském ostrově, kterým je Stewartův ostrov, a menších ostrůvcích jako jsou ostrovy Chetwode, Whenua Hou nebo Taukihepa. Kakové jsou hojní pouze na zmíněných malých ostrovech, kde se nevyskytují žádní predátoři, a v místních oblastech intenzivní kontroly predátorů. Všude jinde je jejich výskyt neobvyklý až vzácný. Následkem reintrodukčních programů byly populace kaků založeny v rezervaci Zealandia ve Wellingtonu nebo v Národním centru divoké přírody Mt Bruce.

Celkovou populaci je složité určit, odhady se pohybují v tisících, avšak méně než 10 tisíc ptáků.

Biologie

Stanoviště Typický biotop druhu tvoří původní pralesy, konkrétně nízké i vysoké podokarpové (nohoplodové) a pabukové lesy. K typickým dřevinám nízkých podokarpových lesů patří Beilschmiedia tawa, Elaeocarpus dentatus, Dysoxylum spectabile, železnec ztepilý nebo Weinmannia racemosa. Ve vysokých podokarpových lesích dominují nohoplod totara, Dacrydium cupressinum, druhy rodu železnec, Prumnopitys ferruginea či Prumnopitys taxifolia. Nejnižší patra takových lesů se vyznačují vysokou diverzitou rostlin jako jsou kapradiny a různé druhy epifytů. Kaka jen vzácně obývá sekundární lesy a vyhýbá se rovněž částečně vytěženým pralesům. Spíše zřídka se vydává i do krajiny modifikované člověkem jako jsou zemědělská pole, sady, parky a zahrady, nicméně v některých oblastech jako je Wellington nebo Stewartův ostrov se místní populace adaptovaly na městské prostředí dobře a běžně se vyskytují i v urbánním prostředí zelených zalesněných ploch typu zahrad a parků. I když obecně preferuje nížinatá stanoviště, místy může vystupovat až do 1200 m n. m.

Chování Jedná se především o denního ptáka, nicméně alespoň částečně je aktivní i v noci, kdy se ozývá hlasitým křikem. Hejno kaků bývá značně nápadné a snadno zaznamenatelné, stejně jako samostatně letící hlasitý kaka, avšak osamocení jedinci při krmení se chovají nenápadně a jejich přítomnost prozradí až občasné zvolání nebo padání odkousané vegetace ze stromoví, které kakové odhazují na zem při hledání potravy. Kakové jsou v letu i na nohách velice pružní a svůj silný, velký zobák využívají při šplhání jako jakousi pátou končetinu. V některých oblastech jako je ostrov Kapiti jsou kakové velmi krotcí a řada jedinců sezobne jídlo přímo z ruky člověka. náhled|Krmítko pákovitého typu použité v jednom z experimentů; pod rameno, které po dosednutí kaky způsobí otevření poklopu nad jídlem, byl vsunut předmět, který kakové museli vytáhnout, aby se dostali k jídlu