Jizerskohorské bučiny jsou národní přírodní rezervace, která vznikla 16. srpna 1999 sloučením původních sedmi národních přírodních rezervací Špičák, Stržový vrch, Poledník, Štolpichy, Tišina, Frýdlantské cimbuří a Paličník vyhláškou Ministerstva životního prostředí č. 200/1999. V červenci 2021 se staly první českou přírodní památkou zařazenou na seznam Světového dědictví organizace UNESCO.
Rozkládá se na 27 km², přičemž jádrové oblasti zabírají území o velikosti 950,9252 ha a současně vyhlášené ochranné pásmo 1750,4101 ha. Šest z původních sedmi rezervací vzniklo roku 1960, roku 1965 byla vyhlášena sedmá část.Jizersko-ještědský horský spolek, občanské sdružení. Národní přírodní rezervace JIZERSKOHORSKÉ BUČINY, 2000. Str. 63. Celá oblast leží v 1. zóně CHKO Jizerské hory. Hlavním předmětem ochrany je poměrně zachovalý lesní porost bez podstatných změn způsobených člověkem. Území je značně rozsáhlé a poskytuje tedy velkou rozmanitost jak v oblasti flory tak fauny. V roce 2019 podala Agentura ochrany přírody a krajiny ČR prostřednictvím Ministerstva životního prostředí ČR přihlášku k zápisu do seznamu UNESCO. Nejedná se však o vyhlášení jednoho izolovaného území, ale o připojení k již existujícím lokalitám chráněným pod názvem Původní bukové lesy Karpat a dalších oblastí Evropy. Tato položka na seznamu světového dědictví zahrnovala ke konci roku 2019 již celkem 78 lokalit ve dvanácti evropských zemích.
Oblast Jizerskohorských bučin je turisty a horolezci velmi oblíbená a je zajímavá především značným počtem skalních útvarů a vyhlídek, které vlivem velké svažitosti terénu poskytují výhled do okolí. Mezi oblíbené patří Jizerskohorské pomníčky, což jsou památky na padlé dřevorubce, na střety mezi pytláky a hajnými nebo na ty, kteří si v horách sami vzali život. Hledání těchto pomníčků patří mezi oblíbené aktivity.Spolek Patron Lokalitou prochází naučná stezka Oldřichovské háje a skály, a pak se na území lokality, oblasti Malého Štolpichu, nachází pět ze třinácti zastavení naučné stezky Lesy Jizerských hor.JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 54
Lokalita Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, ležící v 1. zóně CHKO Jizerské hory, zasahuje na katastrální území šesti obcí – Oldřichova v Hájích, Frýdlantu v Čechách, Raspenavy, Hejnice, Lázní Libverda a Bílého Potoka. Většina území národní přírodní rezervace se rozkládá na lesních pozemcích.
náhled|vlevo|upright|Výhled ze Skalního hradu
Toto výrazně plošně i výškově členité území se rozkládá na severu Jizerských hor. V blízkosti hájovny Dubina se nachází nejnižší bod národní přírodní rezervace s nadmořskou výškou 360 m, oproti tomu na Poledních kamenech se nachází bod nejvyšší (1006 m). Hluboce zaříznutá údolí a skalnaté výběžky jsou pro lokalitu typické.JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 4 Celé území, jehož průměrné roční srážky se pohybují kolem 1000 mmJIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 15, je srážkově velmi bohaté a náleží do baltského úmoří. V národní přírodní rezervaci se také nachází největší vodopád Jizerských hor, a to asi 30 m vysoký Velký Štolpich. Šolcův rybník, který je jedinou velkou vodní plochou (7 ha), byl založen již v 17. století.JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 13
Historie Do Jizerskohorských bučin začal člověk pronikat až ve 14. století. Severní hranice území tak byla během 14. až 16. století vymezena postupem německé obilnářské kolonizace. Západní hranice lesa byla během 14. až 18. století vymezena z liberecké strany. Zásadní vliv na národní přírodní rezervace měli skláři, kteří sem pronikli již v 16. století. Dřevo zpracovávali na potaš a jako palivo do sklářských pecí. Tato jejich činnost byla ukončena na začátku 20. století.
náhled|upright|Jizerskohorské bučiny
Vlivem nedostatku stavebního dřeva v Česku i v Německu pronikali na hřebeny hlavně dřevorubci. Následkem dřevařské činnosti, ať již legální či nelegální, je v celých Jizerských horách velké množství pomníčků, připomínajících tragická úmrtí dřevorubců. V oblasti národní přírodní rezervace to jsou památky na Gustava MaiwaldaNevrlý Miloslav. Kniha o Jizerských horách. severočeské nakladatelství, 1981. s.265 nebo Floriána Krauseho zvaného Wenzerich.Nevrlý Miloslav. Kniha o Jizerských horách. severočeské nakladatelství, 1981. s. 264 Dřevorubecká činnost měla za následek snížení zastoupení smrku a jedle a to hlavně na území dnešní národní přírodní rezervace. Od 16. století se dřevo netěžilo jen jako stavební materiál, ale také jako palivo do raspenavské železárny. V 17. století pak jen krátkou dobu zásobovalo jizerskohorské dříví zbrojní hutě Albrechta z Valdštejna.
Dalším, na dřevo náročným provozem, se stala koncem 18. století papírna ve Ferdinandově. V této době se také, vlivem zvýšené poptávky po dříví, zavádí holosečné lesní hospodářství. V této době začíná distribuce smrku z jiných oblastí a vznik monokultur. Následkem rozvoje průmyslu je v 19. století rozšířena síť silnic například o Smědavskou či Štolpišskou silnici. V první polovině 20. století pak vznikla velmi známá vrstevnicová cesta Viničná. Z konce 30. let 20. století pochází bunkrová linie, která zasahuje do západní části národní přírodní rezervace.JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 17–19 Složení dnešní fauny se v národní přírodní rezervaci zachovalo již od období asi před 7 tisíci lety, až na výjimky, jakými jsou např. velké šelmy vyhubené člověkem.JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 17.
Geologie Krkonošsko-jizerský masiv tvoří podloží národní přírodní rezervace s výjimkou malé části v okolí chaty Hubertky, která je na podloží svoru a ortoruly. Obě části náleží do lugické oblasti Českého masivu. Národní přírodní rezervace se nachází na severním okraji západní části plutonu a jeho mocnost je okolo 4–5 km.JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 6.
náhled|vlevo|upright|Popraskaná skála na lokalitě
Před asi 325 mil. let, během sudetské fáze hercynského vrásnění, vystoupilo žulové magma z hlubin. V oblasti se vyskytují dva typy žulových hornin a to z větší části výrazně porfyrická středně zrnitá žula až granodiorit, která obsahuje až 10 cm velké vyrostlice ortoklasu. Druhým typem je známá „liberecká“ žula, která je hrubozrnná, porfyrická a obsahuje červené ortoklasy a těžila se např. v lomu na Oldřichovském sedle.
Morfologii krajiny ovlivnilo chladnutí žulového tělesa, kterým se vytvořila síť trhlin v SZ – JV a SV – JZ směru. Některé trhliny byly posléze vyplněny lamprofyry či aplity. V 16. – 17. století se zde těžil hematit.
Ke zdvihu bloku Jizerských hor došlo během saxonské tektoniky asi před 23 mil. let (přelom starších a mladších třetihor). Během halštrovské a sálské doby ledové pronikl kontinentální ledovec až na území Jizerských hor. V tzv. periglaciálním klimatu vznikly některé útvary jako kary, nivační kary atd.JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 6 a 10.
náhled|upright|Skalní útvar Gorila
Skalní města, věže či hradby vznikaly v důsledku zvětrávání již od konce třetihor. Destrukcí těchto útvarů (odlučnost desková, lavicovitá či kvádrovitá) vznikly sutě. Dalšími útvary vzniklými zvětráváním jsou viklany, hřiby či skalní mísy, vyskytující se na většině skal. Vývoj těchto útvarů spadá většinou do holocénu a náleží kombinovanému zvětrávání.JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 10 a 11.
Zdejší půdy jsou lehké, s poměrně vysokým obsahem nekvalitního humusu a nízkým obsahem jílových částic. Vzhledem k půdotvornému substrátu mají silně kyselé pH (pod 4,5). Vzhledem k velké členitosti terénu území je hloubka profilu velmi proměnlivá a půdy obecně snadno podléhají erozi a jsou citlivé např. na změnu kultury či nevhodné budování cest. Stupněm vyluhování jsou rozdílné tři zde se vyskytující půdní typy a to hnědá půda horská, hnědá půda podzolová a humusoželezitý podzol.JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 11.
Předmět ochrany
Flóra náhled|vlevo|Lišejníky - Skalní hrad
Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny je jednou z mála částí Jizerských hor, která se vlivem svažitého terénu z velké části vyhnula mohutnému přetváření člověkem. A právě tyto málo pozměněné lesní porosty jsou předmětem dnešní ochrany.JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 20.
Nejvíce zastoupenými byli v minulosti smrk ztepilý (Picea abies), jedle bělokorá (Abies alba) a buk lesní (Fagus sylvatica), kdy smrk se vyskytoval v drsných horských polohách. Mezi doprovodné dřeviny patřil zejména javor klen (Acer pseudoplatanus) či jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia).JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 21.
Papratkové smrčiny, zasahující do NPR, vyžadují vlhké a chladné klimatické podmínky. Jak již název napovídá, převládající rostlinou podrostu je papratka horská (Athyrium distentifolium). Dále se zde objevuje např. ptačinec hajní (Stellaria nemorum), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), podbělice alpská (Homogyne alpina), čípek objímavý (Streptopus amplexifolius), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), kapraď rozložená (Dryopteris dilatata) či brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus).JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 21 a 24.
Pro květnaté bučiny je typický lýkovec jedovatý (Daphne mezereum).JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 24.
náhled|Devětsil bílý Horské kleno-bukové lesy, adaptované na vlhké a stinné podmínky, zahrnují z dřevin krom javoru klenu a buku ještě jasan ztepilý (Fraxinus excelsior).JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 24 a 25.
Maloplošně se v NPR vyskytují také suťové lesy zastoupené mimo jiné jilmem horským (Ulmus glabra), jedlí či lípou velkolistou (Tilia platyphyllos). Bez hroznatý (Sambucus racemosa), zimolez černý (Lonicera nigra) a maliník (Rubus idaeus) zastupují keřové patro. V bylinném patru je velký výskyt kapradin jako je např. kapraď samec (Dryopteris filix-mas), kapraď rozložená (Dryopteris dilatata), papratka samičí (Athyrium filix-femina), papratka horská (Athyrium distentifolium) či bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris). Z dalších bylin zde můžeme nalézt bažanku vytrvalou (Mercurialis perenis), mařinku vonnou (Asperula odorata), pitulník horský (Galeobdolon montanum), věsenku nachovou (Prenanthes purpurea). Na dusík bohaté půdy hostí řadu nitrofilních druhů jako kakost smrdutý (Geranium robertianum), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), čistec lesní (Stachys sylvatica), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) nebo kuklík městský (Geum urbanum). Ze vzácných druhů zde můžeme nalézt měsíčnici vytrvalou (Lunaria rediviva), lilii zlatohlávek (Lilium martagon), kyčelnici devítilistou (Dentaria eneaphyllos) či kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum).JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 25, 28 a 29.
Horské bučiny zaujímají mírné svahy s vlhkou půdou. Bylinné patro tohoto společenstva je velmi chudé a nejrozšířenější bylinou je třtina chloupkatá. Občas se může vyskytnout kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), podbělice alpská či sedmikvítek evropský.JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 29.
Nejchudší typ bučin se rozkládá na nižších polohách svahů. V bylinném patru převládá metlička křivolaká (Avenella flexuosa), místy bika hajní (Luzula luzuloides) a pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium). Na některých místech může docházet k hromadění humusu a zde je pak možno nalézt i violku lesní (Viola reichenbachiana), šťavel kyselý nebo bažanku vytrvalou. Acidofilní bučiny, osídlující strmé svahy, jsou co do rozmanitosti bylinného patra velmi chudé. Vyskytuje se zde jen pár acidofilních druhů jako metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), celík zlatobýl (Solidago virgaurea) a třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea).JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 29 a 34.
náhled|upright|Jaterník podléška
Maloplošně se v NPR vyskytují také jedliny. Bylinné patro je kombinací bylin vyskytujících se v bučinách a na vlhkých stanovištích. Dá se zde nalézt např. žebrovice různolistá (Blechnum spicant), vrbina hajní (Lysimachia nemorum) nebo škarda bahenní (Crepis paludosa).JIZERSKOHORSKÉ BUČINY str. 38.