náhled|upright|Titulní strana druhého vydání Masarykovy České otázky Spor o smysl českých dějin je označení polemiky, jež se odehrávala přibližně v letech 1895–1938 a které se účastnily přední osobnosti české filosofie (Tomáš Garrigue Masaryk, Emanuel Rádl) a české historiografie (Josef Pekař, Kamil Krofta, Zdeněk Nejedlý, Jan Slavík aj.), ale i z jiných oblastí (např. politik ekonom Josef Kaizl). Spor měl několik rozměrů, zásadním prvkem však byl rozpor mezi Masarykovým filosofickým „idealisticko-teleologickým“ a Pekařovým „empiricko-pozitivistickým“ pojetím českých dějin. Spor vedl mimo jiné i k přehodnocování metodologie historické vědy.

Spor se odehrál v několika vlnách. Podnětem se stalo Masarykovo pojednání Česká otázka, vycházející z představy, že české národní hnutí se zakládá na myšlence humanity, jež od husitství pokračuje přes reformaci a národní obrození až do současnosti. Proti tomu se postavil Kaizl, který jednak zpochybnil tuto kontinuitu a jednak upozornil, že Masaryk humanitu chápe velmi vágně.

Polemika se nicméně rozhořela až v 2. desetiletí 20. století, když Jindřich Vančura nekriticky vyzdvihl Masarykův přínos pro historiografii a naopak znevážil práci předního historika Jaroslava Golla. Golla se zastali jeho žáci Kamil Krofta, především však Josef Pekař. Pekař navíc poukázal na to, že Masarykovy teze se nezakládají na výsledcích historické vědy. Po další výměně názorů, ke které se přidal také Jan Herben, se celý spor pokusil shrnout Zdeněk Nejedlý, který se snažil dát zapravdu oběma stranám: Pekařovo stanovisko je správné vědecky, Masarykovo pak filosoficky.

Naplnění Masarykova programu vznikem Československa a hlavně nespokojenost Emanuela Rádla s Nejedlého „dvojí pravdou“ vedlo k další vlně polemik. V tomto období však spor začal nabývat odlišného charakteru. Spory o vědeckou podloženost Masarykovy teorie se sice vedly dále, do popředí se však stále více dostávala diskuse o metodologii historické vědy. Velmi důležitou roli zde sehrály příspěvky Jana Slavíka, jenž zdůrazňoval, že pouhé pozitivistické řazení jednoho faktu za druhým je neplodné, že je nutno si uvědomit, jak vlastně obraz o minulosti vzniká, že historik není nikdy absolutně objektivní a musí se při své práci zabývat také teorií historické vědy. Masaryk pak ještě apeloval na to, aby historie nebyla „vědou pro vědu“, nýbrž „vědou pro život“.

Spory na konci 30. let utichly po smrti Pekaře a Masaryka roku 1937 a po nacistické okupaci Československa.

První fáze: nastolení otázky a Masarykova odpověď (1886–1896) Sporu o smysl českých dějin předcházely dvě kontroverze. Především šlo o spor o Rukopisy, jenž po prokázání nepravosti rukopisů vedl k demytologizaci českých dějin a kultury. Politikové sice dále své úsilí legitimizovali odvoláváním se na historii, nikoli však již na dějiny domnělé. Druhou třecí plochu představovaly rozpory mezi politickými programy českých stran. Někteří už byli znaveni vyprázdněným nacionálním politickým bojem, zastavovali se a přemýšleli, zda má české národní úsilí vůbec smysl:Havelka (1997), s. 10–12.

náhled|Hubert Gordon Schauer Schauerova stať byla odsouzena jako „filosofická sebevražda národa“ a devět let zůstala bez odpovědi. Teprve pád Taaffeho vlády roku 1893 a radikalizace mladočechů přivedla české politiky k otázce, kudy se vydat dále. Odpověď nabídl Tomáš Garrigue Masaryk ve své knize Česká otázka a stati Naše nynější krise. Jakožto filosof se Masaryk nesnažil „bezsmyslným“ českým dějinám smysl vykonstruovat, ale věřil, že smysl je něco reálného v platónském smyslu slova. Masaryk stejně jako středověcí realisté věřil v existenci konečného smyslu a účelu. „Plán Prozřetelnosti“ je podle Masaryka následující: české hnutí je založeno na ideji humanity, jež pokračuje kontinuální řadou od husitství přes Jednotu bratrskou, národní obroditele (Masaryk se odkazoval zejména na Palackého) až do současnosti.Havelka (1997). S. 13–17.

náhled|vlevo|upright|Josef Kaizl

Masaryk ovšem nebyl pouze filosof, ale také politik. A proto mezi prvními, kdo s Masarykem polemizoval, byl Josef Kaizl, liberální ekonom, politik Národní strany svobodomyslné a ještě nedávno Masarykův spolubojovník. Ačkoli Kaizlovy cíle byly primárně politické, objevilo se v jeho polemice několik důležitých momentů. Kaizl především zpochybnil přímou kontinuitu husitství, Jednoty bratrské a národního obrození. Zároveň kritizoval Masarykův pojem humanity, který podle něj není jednoznačný, neboť míchá dohromady humanitu reformační-náboženskou a humanitu obrozeneckou-osvícenskou-odnáboženštěnou.Havelka (1997). S. 18n.

Druhá fáze: spor o zásluhy a vědeckost (1911–1920) náhled|upright|Jaroslav Goll První fáze sporu byla záležitostí filosofů a politiků, do které historikové nehodlali zasahovat, ačkoli se účastníci diskuse odvolávali na historii. Přední historik Jaroslav Goll jen odmítal prezentismus politiků, tedy snahu vykládat historii z pozice současných zájmů a legitimizovat své úsilí odvoláváním se na historii. Historiky „Gollovy školy“ však do polemiky přímo vtáhl článek Jindřicha Vančury, kde velmi přecenil Masarykův přínos pro historickou vědu a znevážil Gollovu práci i osobu.Havelka (1997). S. 19–23.

Gollovy žáky takový útok na jejich učitele pochopitelně pobouřil. Jako první se Golla zastal Kamil Krofta, který seriózně zpochybnil míru Masarykova významu pro historiografii a naopak zdůraznil mnohé Gollovy zásluhy.Havelka (1997). S. 23.

náhled|upright|vlevo|Josef Pekař

Razantněji Vančurovi oponoval Josef Pekař, kde podobně jako Krofta vyvracel Vančurova tvrzení, především však odmítl jeho dehonestující srovnání „aristokratického“ Golla s „demokratickým“ Masarykem.

náhled|Jan Herben

Na Pekaře a Kroftu reagoval dosti neurvalým způsobem Jan Herben. Kromě osobních útoků se však v jeho práci ozývá podstata sporu: spor mezi přísně pozitivistickou „gollovskou“ historickou vědou a filosofií či sociologií, jež se na skutečnosti dívá z nadhledu, zevšeobecňuje a nedbá tolik na detaily a jednotlivé historické skutečnosti.Havelka (1997). S. 20–24.

Reagoval opět Krofta ve stati Masaryk, Goll a české dějepisectví, ještě důležitější ovšem byla reakce Pekařova, ve které zproblematizoval právě podstatu Masarykovy teze o smyslu českých dějin – ukázal zejména problematičnost kombinace sociologie a prezentismu a nejasnost pojmu humanity.Havelka (1997). S. 24.

náhled|vlevo|upright|Tomáš Garrigue Masaryk

Masaryk se pak vyjádřil ve stati Ke sporu o smysl českých dějin a Pekař odpověděl, oba však pevně setrvali na svých stanoviscích. Přínosný byl až příspěvek Zdeňka Nejedlého, který popsal dosavadní historii sporu a posléze se pokusil najít východisko. Zpochybňoval Masarykův názor, že základním hlediskem českých dějin je náboženství, a za přesvědčivější považoval Pekařův princip národnostní. Zároveň se pokusil přiřknout oprávněnost oběma názorům: Masarykův koncept je správný filosoficky, zatímco přístup „Gollovy školy“ je správný vědecky.

Roku 1920, dva roky po vzniku Československa se znovu ozval Jindřich Vančura, který spor reflektoval odlišně: jedná se o spor historiků a politiků o to, jaký vztah má (resp. měl) mít český národ k habsburské monarchii. Zatímco historikům přisuzuje rakouské smýšlení, Masaryka glorifikuje za jeho zásluhy při vzniku Československa.

Mezihra: druhé nastolení otázky (1919–1926) Jak již naznačil Jindřich Vančura, vznik samostatného Československa jakoby potvrzoval Masarykovy teze, které však byly účastníky sporu prokázány jako metodologicky nesprávné. To je zřetelné například v knize historika Františka Michálka Bartoše, jenž psal z nacionálních a náboženských pozicHavelka (1997). S. 27n. a který se navzdory Gollově požadavku na revizi Palackého vrací k tradičním závěrům Palackého.

Většina slavistů ovšem stále více upozorňovalo na to, že české národní obrození nebylo v kontextu např. jihoslovanského obrození ničím výjimečným a že hlavním zdrojem tedy nemohla být masarykovská humanita, která pramenila z reformace, když u Jihoslovanů žádná taková reformace nebyla. Většina historiků proto na rozdíl od Bartoše dávala za pravdu, byť mnohdy s většími či menšími výhradami, Pekařovi. Jiří Jareš tak ovšem činí po vzoru Nejedlého: Pekařovy historické důvody nic nemění na tom, že by se měla respektovat mravní hodnota Masarykovy filosofie českého života.Havelka (1997). S. 29. V Jarešově příspěvku se tak ozývá krize pozitivistické historiografie, jež se v českých zemích objevila v meziválečném období.Kutnar – Marek (1997). S. 701–703.

Ze strany filosofů se do diskuse zapojil také Emanuel Rádl, který odmítl Nejedlého a Jarešovo rozštěpené pojetí českých dějin a vyzývá k utvoření jednoznačným závěrům. Postavil se také proti pozitivistické představě, že teorie se musí utvářet pouze na základě faktů, a ukazuje, že teprve teorie udává, jak se tato fakta mají hledat. Přestože Rádl zdůrazňoval nutnost vyjasňovat pojmy, sám tak často nečinil, takže pak mohl dojít třeba k závěru, že první světová válka byla pokračováním husitských bojů.Havelka (1997). S. 29–32.

Třetí fáze: metodologicko-teoretické otázky (1928–1939) Otázka smyslu českých dějin byla tedy znovu nastolena jako nevyřešená. Josef Pekař se k ní proto roku 1928 znovu vyjádřil. Především rozlišil různé významy slova „smysl“ a opřel se znovu nejen do Masarykova, nýbrž nyní také i do Rádlova pojetí.Havelka (1997). S. 33n. Spor se vyhrotil navíc také proto, že rok předtím Pekař ve své knize Žižka a jeho doba proti zpopularizovanému názoru o demokratickém a humanitním charakteru husitství vykreslil husitskou revoluci jako rozklad státního a kulturního vývoje národa, zdůraznil její středověký charakter a vylíčil Žižku jako náboženského fanatika.Kutnar – Marek (1997). S. 493–502.

Pekařovi odpověděl Masaryk, dotkl se však znovu spíše jen otázek obsahových. Obsahová otázka se však již od Nejedlého vystoupení dostávala stále více do pozadí a na významu nabývala diskuse o metodologii historické vědy,Havelka (1997). S. 35. neboť v české meziválečné historiografii se stále více projevovala krize tradiční pozitivistické metody a hledání nových způsobů, jak dějiny uchopit a jak o nich psát.Kutnar – Marek (1997). S. 683–690, 701–703. Mnohem zásadnější byla proto reakce historika Jana Slavíka, jenž zdůrazňoval, že vedle historického faktu je důležité také historické myšlení, a zpochybňoval možnost, že by historik mohl být objektivní. Upozorňoval rovněž na fakt, že mnoho pojmů má dnes jiný význam než v minulosti, což může často vést k anachronismům, a sám zkoumal, jak se vlastně představa o minulosti vytváří.Kutnar – Marek (1997). S. 738–746.Havelka (1997). 35–38.

Dalším podnětem ke sporům se stala Pekařova přednáška O periodizaci českých dějin roku 1931, kde se pokusil české dějiny periodizovat podle „historických mentalit“. Reagoval opět Jan Slavík, který v příspěvku Básnická perioda českého dějepisectví Pekařovi vytkl nedůslednosti, Pekařův příspěvek nazval „vědeckou zvůlí“ a odmítl, aby se všechno převádělo na jednoho společného jmenovatele. Periodizaci podle jediného hlediska (tj. podle Pekařovy „národní myšlenky“ odmítl také filosof Karel Kupka. Reagoval i Masaryk, jenž kromě opakování svých dřívějších výtek uvedl, že Pekařova periodizace „není ze života a není pro život.“Havelka (1997). S. 39–41.

O určité smíření Pekařova „empiricko-pozitivistického“ a Masarykova „idealisticko-teleologického“ pojetí se pokusil historik Karel Stloukal, který nyní ovšem již nehledal smysl českých, nýbrž československých dějin, jenž našel v boji za svobodu.Havelka (1997). S. 41n.

O shrnutí celého sporu a také o usmíření Pekaře s Masarykem se pokusil Jaroslav Werstadt, který celý spor zhodnotil ve své době asi nejobjektivněji.Havelka (1997). S. 42.

Poté spor utichl. Roku 1937 zemřeli jeho dva hlavní protagonisté, Masaryk i Pekař. Ještě zásadnější však byla nacistická okupace a utlumení vědeckého života.

Odkazy

Reference

Literatura