Voltaire, vlastním jménem François Marie Arouet (21. listopadu 1694, Paříž – 30. května 1778, Paříž), byl osvícenský francouzský filozof, básník a spisovatel.
Je po něm pojmenován kráter Voltaire na Deimu, měsíci planety Mars.Crater Voltaire on Deimos Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA
Životopis Vyrostl v rodině notáře Françoise Aroueta, sám však tvrdil, že jeho skutečným otcem byl blíže neznámý důstojník jménem Rochebrune. Matku Marii Marguerite d'Aumart ztratil, když mu bylo sedm let. Jeho vztah k otci i bratru Armandovi, o kterém se toho jinak celkem nic neví, byl chladný a lhostejný. Skutečným vychovatelem se mu stal jeho kmotr, abbé de Châteauneuf, skeptik, požitkář a milovník života. Tento kněz jej také uvedl do vyšší společnosti, když jej seznámil s vlivnou kurtizánou Ninon de Lenclos, které tehdy bylo 84 let.
Vystudoval s výborným prospěchem jezuitskou Kolej Ludvíka Velikého. Velký dojem na něj učinily poslední roky vlády Ludvíka XIV., zejména náboženské pronásledování. Poté, co dokončil studia, se stal tajemníkem francouzského velvyslanectví v Haagu. Zde však na něj padlo podezření z milostné pletky s velvyslancovou dcerou, a byl odeslán zpět do Paříže, kde se záhy stal známým autorem epigramů a posměšných pamfletů. Přestřelil ovšem sepsáním posměšku na účet vévody Filipa II. z Orleánsu, po jehož zásahu byl téměř na celý rok 1717 uvězněn v Bastile. Ve skutečnosti však došlo k omylu: vévoda se stal vděčným terčem satiry a Voltaire strávil 11 měsíců v žaláři za spisek z pera jiného, neodhaleného autora.ŠUSTA, Josef a kol. Dějiny lidstva od pravěku k dnešku. Díl šestý. Bronzová skála moci státní 1650–1789. Praha : Melantrich, 1939. s. 283. Zde rovněž vymyslel své autorské jméno, údajně přesmyčkou písmen latinského zápisu jeho vlastního jména, Arovet L.I. („le jeune“, tj. mladší).
Už jeho první drama Oidipus (1718) se setkalo se značným ohlasem. Povzbuzen chválou, začal pracovat na poémě Henriada, která nicméně v jeho díle zůstala jako literární poklesek imitující styl antických poém. S tím, jak se v pařížských salónech tříbil jeho politický i náboženský světonázor, rostlo Voltairovo zaujetí svobodomyslnou cizinou, která nastavovala zrcadlo nespravedlivým sociálním pořádkům v jeho rodné zemi. Již při druhém delším pobytu v Holandsku v roce 1722 zakusil ducha tolerance a svobodného podnikání, dostalo se mu zde i vřelého přijetí v literárních, obchodních a šlechtických kruzích. Zcela pak propadl kouzlu Británie, která byla na svou dobu mimořádně tolerantní a nábožensky nezávislá na vlivu Říma. Začal se učit anglicky, navštívil v Londýně toryovského politika a filozofa vikomta Bolingbroka (1678–1751), který na něj učinil ohromný dojem. V roce 1726 se Voltaire opět zapletl. Jeho vtip tentokrát trefil jednoho z nejmocnějších příslušníků pařížské nobility, známého knížete Rohana. Voltaire byl zbit, krátce vržen do Bastily a vypovězen z Paříže. Logickým cílem se stala Británie, kam odcestoval 5. května 1726. Během téměř tříletého pobytu v Británii (1726–1729) poznal anglickou společnost té doby, významné osobnosti, Popea a Swifta, studoval anglickou filozofii, vědu i písemnictví, četl Locka, Bacona, Berkeleye, NewtonaSVITÁK, Ivan. Humanista Voltaire. In: VOLTAIRE. Voltaire: myslitel a bojovník. 1. svazek. Filosofie a náboženství. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1957. 599 s. [Uvedená studie je na str. 5–104, k Voltairově pobytu v Anglii viz str. 21.], studoval trochu matematiky a mechaniky, zajímal se rovněž o shakespearovské divadlo.
náhled|vlevo|Nahý Voltaire (Jean Baptiste Pigalle, 1776) Po návratu do Francie se realizoval především jako dramatik, zajímal se také o dějiny a píše Historii Karla II. Jeho dramata (Smrt Césara, Zaira aj.) měla ve své době velký ohlas, dnes jsou nicméně pozapomenuta jen s malou nadějí na opětovné vzkříšení. V roce 1734 Voltaire veřejně vystupuje jako nezávislý myslitel otištěním Filosofických listů o Angličanech. Jeho hlavním terčem se stala nesvoboda, politický útlak a náboženské tmářství. V podobném duchu jako Hobbes, i Voltaire útočil na scholastickou metafyziku, zařadil i nesmrtelný výpad proti tehdy populární filosofii Pascalově. Encyclopædia Britannica tvrdí, že touto knihou určil podstatné rysy a směr moderního myšlení. Filosofické listy vyvolaly skandál: pařížský parlament nařídil jejich spálení a vypátrání dosud anonymního autora.
Za těchto okolností našel Voltaire útočiště na zámku markýzy de Châtelet na pomezí Champagne a Lotrinska. Tato velmi půvabná žena, studovaná v matematice a fyzice, se stala jeho dlouholetou múzou a ochránkyní. Zde sepsal mj. své drama Mohamed, jeden z nejprudších útoků na zjevená náboženství. Aby odvrátil útoky jezuitů, věnoval autor své dílo pokrytecky papeži. Na zámku vznikla i Voltairova La Pucelle, rouhavá satira na účet francouzské národní hrdinky Johanky z Arku, kterou se myslitel osmělil uveřejnit až po letech. Legenda tvrdí, že Voltaire měl na zámku vždy připravené koně pro případný útěk (Voltairovi se ostatně pro jeho neklidný život poznamenaný po téměř 60 let vynucenými změnami působiště přezdívalo „létající filosof“).LIVANSKÝ, Karel. Francois-Marie Arouet-Voltaire. In: CODR, Milan a kol.: Přemožitelé času, č. 10. Interpress Magazin. Praha 1988, s. 32.
Ve čtyřicátých letech, v době, kdy Voltairova sláva a rostoucí prestiž změnila jeho poměr ke dvoru (směl se vrátit do Paříže a stal se mimo jiné i členem Francouzské akademie), navázal kontakt s pruským princem Fridrichem, pozdějším králem vší Prusi Fridrichem II. Velikým, na jehož dvoře v Postupimi působil v letech 1750–1753.Podrobně viz STELLNER, František. Král a filozof: Fridrich II. Veliký a Voltaire. Historický obzor, 1998, 9 (5-6), s. 104-110. ISSN 1210-6097. Obdržel zde vysokou královskou penzi a okouzlen svobodným prostředím se věnoval divadlu a psaní. Jejich spolupráce však skončila roztržkou a definitivním odcizením filosofa a monarchy, který svého hosta v narážce na jeho dohasínající slávu nazval vymačkaným pomerančem, jehož slupku po vypití šťávy odhodíme. Voltaire se pak vyslovil, že panovníkovy „dobré úmysly ulétaly již při prvním zaznění polnice“. Voltairova pozice u pařížského dvora byla velmi vratká až do jeho smrti, a to i přes podporu a ochranu mocné markýzy de Pompadour, která byla zřejmě tou pravou překážkou, stojící francouzským katolickým kruhům v cestě k Voltairovu zavraždění. V roce 1764 publikoval svůj Filosofický slovník, zčásti založený na vyprávěních přednášených k pobavení společnosti na pruském císařském dvoře, a historie Filosofických listů se opakuje.
„Sotva byl slovník vytištěn, vzbudil takový rozruch mezi vzdělanci a odpor ve vládních a kněžských kruzích, že tím byl Voltaire zastrašen a neváhal své autorství zapříti. V jednom svém dopise paní de Deffand píše: »Kdybych měl být obviněn, že jsem napsal Filozofický slovník, bylo by mi lépe, kdybych se nenarodil.« A na jiném místě d'Alembertovi: »A když již mluvíme o morálce: v tom zpropadeném slovníku je jí tolik, že se třesu, aby dílo i autor nebyli upáleni přičiněním nepřátel morálky a literatury.« V září 1764 byl Filozofický slovník v Ženevě spálen rukou katovou, jako kniha bezbožná, nemorální a svatokrádežná, jež uvádí v posměch mystéria, dogmata, kázeň, autoritu božskou i lidskou atd. Rok na to byl dán papežem na index a téhož roku byl z nařízení pařížského parlamentu spálen spolu s Rousseauovými Lettres écrites de la Montagne. Když pak r. 1766 byl na hranici upálen nešťastný rytíř de la Barre pro pouhé podezření z rouhání, byl současně s ním vydán plamenům i Filozofický slovník, nalezený v jeho knihovně."VOLTAIRE. Filosofický slovník: čili rozum podle abecedy. Přeložila Emma Horká. Podle prvního vydání nakladatelské společnosti Jana Laichtera z roku 1929. Praha: Votobia, 1997, 277 s. . [Citováno z úvodní poznámky překladatelky, viz str. 3–4.] Sám Voltaire upálení mladého aristokrata ostře odsoudil a usiloval o jeho posmrtnou rehabilitaci. Podobně se zastal i hugenotského obchodníka Jeana Calaise, jenž byl obžalován z vraždy vlastního syna, přestoupivšího krátce předtím ke katolictví, a roku 1762 v Toulouse lámán kolem. Voltaire odmítal trest smrti i mučení, zejména odsuzoval barbarské metody poprav, jako bylo právě upalování na hranici a lámání kolem.
V roce 1758 zakoupil Voltaire panství Ferney, které bylo ještě na francouzské půdě, ale při hranicích se Švýcarskem (s kantonem Ženeva). Zde se cítil v bezpečí, panství zvelebil, postavil ve Ferney zámek a kostel, podporoval tu hodinářský průmysl.KOPAL, Josef. Dějiny francouzské literatury. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1949. 472 s. [Viz str. 249.] „Od r. 1760 bydlí tu pravidelně a žije životem knížecím, hostě občas šedesát až osmdesát lidí kromě domácího služebnictva a vítaje u sebe členy evropské šlechty rodové i duchové: Voltaire jest evropskou pamětihodností, Ferney Mekkou svobodných duchů a citlivých duší; »patriarcha ferneyský« stává se předmětem kultu a středem legendy.“ŠALDA, František Xaver a BLAHYNKA, Milan, ed. Šaldův slovník naučný: výběr z hesel F.X. Šaldy v Ottově slovníku naučném 1894–1908. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1986. 353 s. [Heslo „Voltaire" je otištěno na str. 288–297; citovaný text je na str. 293.]
Do Paříže se Voltaire vrátil až na sklonku svého života, 10. února 1778, aby dohlédl na uvedení své hry Iréne. Jeho příjezd se stal prvořadou událostí města, přivítal ho aplaudující dav. 30. března byl oslavným skandováním přijat na půdě Akademie. 30. května téhož roku pokojně a bezbolestně skonal. Jeho ostatky byly pohřbeny na půdě opatství Scellières, odkud byly přeneseny během francouzské revoluce v roce 1791 do Pantheonu, aby tam zůstaly. Roku 1814 bylo tělo ukradeno a údajně pohřbeno royalisty někde v Bercy. Václav Fiala, Umělecká Paříž, Nakladatelství Lidové noviny, s. 102 Srdce uchovává Národní knihovna.
Filozofie
Charakteristika Voltairových názorů náhled|Elémens de la philosophie de Neuton, 1738 Filozoficky byl Voltaire eklektik. Voltairova filozofie se formovala pod vlivem Lockova senzualismu, Baylova náboženského skepticismu, Newtonovy fyziky a systémů Bolingbroka, Shaftesburyho i dalších anglických deistů 17. – 18. století.Stručný filosofický slovník. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1966. 535, s. [Autorem stati o Voltairovi je doc. PhDr. Karel Hlavoň, CSc.; viz str. 482.] Je to racionalistická a naturalistická filozofie a je pro ni charakteristická i francouzská nezávislost myšlení.LEGOWICZ, Jan. Prehľad dejín filozofie: základy doxografie. Preložila Anna Varsiková. Vyd. 2. Bratislava: Obzor, 1973. 655 s. [Viz str. 424.] Náboženským přesvědčením byl deista. Právě jeho deismus byl příčinou ostrých kritik ze strany jeho současníka, Holbacha. Jeho pohledy na svět silně ovlivnil John Locke. Reprezentoval humanismus a racionalismus 18. století. Zastával princip tolerance. K poznání docházíme zkušeností. V otázkách metafyzických byl skeptikem. MÜNZ, Teodor. Novoveká empirická a osvietenská filozofia. In: Antológia z diel filozofov. Zv. 5. Novoveká empirická a osvietenská filozofia. Bratislava: Vydavateľstvo politickej literatúry, 1967. 543 s. [Studie T. Münze je na str. 7–41. Viz str. 25.] „Napišme na konec téměř všech kapitol o metafyzice dvě písmena, jež psali římští soudcové, když nerozuměli věci: »N. L., non liquet«, není jasno."VOLTAIRE. Filosofický slovník: čili rozum podle abecedy. Přeložila Emma Horká. Podle prvního vydání nakladatelské společnosti Jana Laichtera z roku 1929. Praha: Votobia, 1997, 277 s. . [Citovaný text je na str. 40.] Člověk jako rozumná bytost je schopen díky vědě, technice, kultuře a správnému společenskému řádu vést svůj osud k lepší budoucnosti. Spravedlnost je hodnota univerzální, nadřazená jednotlivým kulturám. Ctnost, neboli sklon k činění dobrého, pochází z individuálních potřeb člověka a jeho zájmů uvnitř společnosti. Náboženskou představu „Absolutního Dobra“ však označuje za ekvivalent „absolutního ragú“. Byl spíše odpůrce absolutismu a zastáncem konstituční monarchie.