Jan Antonín Baťa (11. března 1898Matriční záznam o narození a křtuJ. A. Baťa a jeho rodina slavili narozeniny vždy 7. března. Uherské Hradiště – 23. srpna 1965 Batatuba, Brazílie) byl československý a brazilský podnikatel.
V roce 1939 odjel před německým nebezpečím, za ním i jeho rodina, do USA a pak do Brazílie. Po odjezdu jeho vztahy s československou exilovou vládou, byly vzájemně problematické. Vztahy s vládou se nezlepšily ani po konci války, natož po získání brazilského občanství.
Mládí náhled|Dům čp. 2 v Uherském Hradišti-Rybárnách. Místo narození Jana Antonína Bati Narodil se v Uherském Hradišti v domě č.p. 2 z druhého manželství obuvníka Antonína Bati. Rodinný domek připomíná částečně budoucí charakteristické neomítnuté cihelné domy, postavené v Otrokovicích a Zlíně. Na břehu řeky Moravy, v blízkosti rodinného domku, je na břehu umístěná socha z umělého kamene tehdy dvanáctiletého Jana Antonína Bati, jak shlíží na proudící vodu řeky Moravy.
Jeho původní křestní jména zněla Jan Karel. V roce 1939 si je na památku svého otce změnil na Jan Antonín Karel. Vyrůstal v Uherském Hradišti, po otcově smrti pouze s matkou Ludmilou a čtyřmi vlastními sourozenci. V roce 1908, když mu bylo 10 let, byl bratrem z otcova prvního manželství Tomášem Baťou „vyžádán“ spolu s bratry Bohuslavem a Leopoldem do Zlína. Ve Zlíně navštěvoval základní školu. Z učitelů si nejvíce vážil učitele Aloise Hradila, který především kladl důraz na deklamaciJ. A. Baťa: Román života, Marek Belza, Krásná Lípa, s. 76. a jemuž později přičítal svoji schopnost se vyjadřovat i literárně. Po skončení základní školy nastoupil v roce 1912 jako příručí – učeň v bratrově továrně. O dva roky později odjel na „vandr“. Pracoval u firmy August Wessels, Schuhfabrik, v Oberhausenu v Německu, kde jej zaujal tzv. „autocall“, tovární rozhlas, v té době horká novinka. Na druhou stranu jej rozesmála „kniha zpráv“, která se již ve Zlíně nepoužívala. Poté odjel do Stuttgartu, kde se ucházel (neúspěšně) o práci u bratří Sieglů v jejich obuvnickém podniku Salamander. Poté cestoval po Rýně, kde studoval systém plavebních komor a logistiku pohybu zboží po této řece, také podle svých slov si zpíval často v duchu píseň: „Hranice vzplála, tam na břehu Rýna, na ní umírá dálné vlasti syn…“J.A.Baťa: Román života, Marek Belza, Krásná Lípa, s.142
Jeho studijní pobyt v Porýní přerušila první světová válka.
Po první světové válce
V roce 1920 byl členem skupiny pracovníků, kterým Tomáš Baťa svěřil svou nově zřízenou obuvnickou továrnu v Lynnu (Massachusetts, USA). V září toho roku pracoviště v Lynnu opustil a byl zaměstnán v jiných amerických továrnách. Po návratu do Zlína roku 1921 pracoval ve zdejší továrně a oženil se s Marií Gerbecovou, jejíž otec byl lékařem a spolupracovníkem Tomáše Bati. Spolu s americkými experty se účastnil Prvního mezinárodního kongresu o vědeckém řízení 1. PIMCO (First Prague International Management Congress) v červenci 1924 v Praze, organizovaného Masarykovou akademií práce.PRECLÍK, Vratislav: K stému výročí vzniku Masarykovy akademie práce, in Strojař: časopis Masarykovy akademie práce, leden – červen 2020, roč. XXIX. , dvojčíslo 1, 2. ISSN 1213-0591, registrace Ministerstva kultury ČR E13559, str. 2–20 Na tomto kongresu nevystoupil, významný projev zde pronesl Tomáš Baťa.
Od září do prosince 1925 patřil ke čtveřici pracovníků nákupního oddělení, kteří ze Zlína odcestovali do Brazílie, Argentiny a Uruguaye k nákupům kůží; v roce 1926 se stal vedoucím nákupního oddělení. Počátkem roku 1928 odešel od firmy a pokusil se o vlastní povolání, jeho nepřítomnost ve firmě trvala několik týdnů (leden–únor 1928). Poté získal zařazení ke skupině vedoucích a byl evidován v ředitelně firmy Baťa. Patřil do okruhu 15–17 osob širšího vedení Baťových závodů (vedoucí hlavních oddělení firmy).
Vlastníkem firmy Baťa V červenci 1932 Tomáš Baťa umírá při tragické letecké nehodě a zanechává po sobě manželku a nezletilého syna Tomáše Baťu ml. Po této tragické události samozřejmě vyvstala otázka, kdo bude nástupcem T. Bati v čele tehdy již významné akciové společnosti Baťa, která tehdy podnikala už v 56 zemích světa a zaměstnávala 31 000 pracovníků.Jediným akcionářem firmy byl zemřelý T. Baťa. Ještě téhož dne, kdy došlo k oné tragické nehodě, byla v kanceláři zemřelého T. Bati otevřena ohnivzdorná pokladna, která obsahovala kromě dalších listin a předmětů, dvě zalepené obálky. První byla nadepsána „Moje závěť“ a druhá „J. A. Baťa“. Obálka nadepsaná J. A. Baťa obsahovala písemné potvrzení o ústní kupní smlouvě, kterou T. Baťa prodal veškeré akcie Baťa a.s. Zlín a dále akcie nebo podíly výčtem uvedených zahraničních společností J. A. Baťovi a (kromě několika vyjmenovaných věcí) veškerý svůj majetek i pokud ve smlouvě uveden nebyl za obnos 50 000 000 Kč. Na 100% držení akcií se podílel J. A. Baťa, s tím, že některé jiné vypsané nemovitosti a majetek získala Marie Baťová, vdova po Tomáši Baťovi. Dědické řízení a převod akcií se úředně projednávaly od července 1932 do června 1933. Komplikované řízení bylo uzavřeno na půdě ministerstva financí. Akcie firmy Baťa byly evidovány na jméno J. A. Bati a o jejich vlastnictví se později vedly spory. J. A. Baťa měl postavení majtele a šéfa firmy a spolu s ním se na jejím vedení podíleli Dominik Čipera a Hugo Vavrečka.
Rozvoj firemního impéria V letech 1934–1938 vybudoval tzv. Baťův kanál neboli Průplav Otrokovice-Rohatec, což je historická vodní cesta v délce 52 km, která spojovala Otrokovice s Rohatcem a částečně využívala i řeku Moravu ( denně na stavbě pracovalo až 800 dělníků, práce se prováděly ručně, bez použití mechanizace).
V roce 1936 byl Jan Baťa zvolen předsedou Světové asociace pro obchodní vzdělávání. Vyšla jeho kniha „Spolupráce“.
Uskutečnil cestu kolem světa, na které kontroloval stávající pobočky, hledal nové dodavatele i uzavíral nové kontrakty. Cestu uskutečnili na palubě tehdy ultramoderního letounu Lockheed Electra. Z baťovského letiště v Otrokovicích odlétli 6. ledna 1937. Let vedl přes Rakousko, Itálii, Tunisko, Libyi, Egypt, Britské mandátní území, Libanon, Irák, Persii, Indii, Barmu, Thajsko, Nizozemskou východní Indii, Singapur, Malajsii, Francouzskou Indočínu, Hongkong, Čínu, Japonsko, Havajské ostrovy, USA, Francii a Německo zpět do Československa. Přes oceány se výprava plavila lodí. Z celkových 54 000 km uletěl 24 656 km (první havarovaný letoun byl z Chicaga poslán na opravu v USA a do Zlína pak dopraven v listopadu 1937. Druhý letoun stejného provedení, pro dokončení Cesty kolem světa, vzlétl 16. dubna 1937; v Otrokovicích přistál 1. května 1937). Návrat tak byl oslavován při prvomájové slavnosti roku 1937. Z této cesty vznikl (kromě řady nových obchodů) filmový dokument, bohatá fotodokumentace a cestopisná kniha Za obchodem kolem světa. Po cestě Jana Bati kolem světa vzniká elitní internát Tomášov, kde museli frekventanti i mezi sebou navzájem hovořit cizími jazyky.
Nejvýraznější budovou, kterou nechal J. A. Baťa postavit je Baťův mrakodrap (1938, dle logistického číslování budov areálu dostal číslo 21 - jednadvacítka), tehdy nejvyšší betonová stavba Evropy. Mrakodrap byl správním a administrativním centrem podniků Baťa. Po druhé světové válce se stal administrativním a řídícím centrem nástupnického podniku SVIT. Od roku 2004, po rozsáhlé rekonstrukci celé budovy 21, zde sídlí Krajský a Finanční úřad Zlínského kraje. Budova je Kulturní památkou ČR a pověstná pojízdná kancelář J .A. Bati, láká velké množství turistů i dnes.
V roce 1938 vydal knihu Budujme stát pro 40 000 000 lidí, v níž představil veřejnosti rozsáhlé hospodářské záměry.
V letech 1932–1939, kdy byl majtelem a šéfem v jedné osobě, podnik pokračoval ve velkém rozkvětu. Firma Baťa zaregistrovala 100 patentů, část nese jeho jméno (obuvnické stroje a zlepšovací návrhy).Např. Do roku 1939 přibyly pobočky v dalších třiceti pěti zemích (z poloviny to byly malé země v prostoru Karibiku). V roce 1938 dosáhl stav zaměstnanců koncernu 42 tisíc v ČSR (z toho 8000 v prodejnách), 23 tisíc v zahraničí (z toho 8350 v prodejnách). Celkem tedy měl podnik 65 tisíc pracovníků.
Postoje k nacistickému Německu J. A. Baťa po Mnichovské dohodě nepropadl depresi, nebyl zlomen, ale rozhodl se, že proti této národní tragédii je třeba bojovat prací a nikoliv politikou. Neodpustil si však kritiku proti postupu prezidenta Beneše, kterou vyjádřil nejen osobním dopisem Benešovi, ale i svým vystupováním na veřejnosti.
Návštěva u Göringa Po mnichovské smlouvě navštívil J. A. Baťa při své cestě západní Evropou, kterou absolvoval ve dnech 13. listopadu 1938 - 9. prosince 1938, Hermanna Göringa, jmenovaného nástupce Hitlera. Důvodem soukromé návštěvy měla být starost o 500 prodejen, které byly na území Sudet. Jinou motivaci k návštěvě viděl Tomáš Baťa ml.: zvědavost a pocit vlastní důležitosti.
Přestěhování Čechů do Patagonie
J. A. Baťa řídil firmu, ale byl přesvědčen, že stejně se dá řídit i stát. Hitlerův nárok na životní prostor na východě (Lebensraum im Osten) vyřešil Baťa inženýrsky: přesídlením českého národa. Řešení představil v časopise Zlín v dubnu 1938. Ještě nepíše o Češích, ale náklady vyčísluje v československých korunách. Konkrétní destinaci uvádí až v pozdější studii: Patagonie. Součástí studie byl i rozpočet, který jak věřil Baťa, uhradí Němci. Když tuto studii uviděl jeho společník na cestě po Jižní Americe, profesor dr. Jan Kabelík, měl podezření na počínající megalomanickou progresivní paralýzu.
Po druhé světové válce psal o projektu Patagonie denní tisk. Informování veřejnosti probíhalo na pozadí proběhlých hrůz druhé světové války a probíhajícího odsunu Němců.
Spolupracovníky také pobouřil úvahami o přestěhování českého a slovenského národa do Patagonie. O těchto úvahách nejpozději v roce 1941 byla informována londýnská exilová vláda, o tři roky později o nich psaly i krajanské noviny Newyorské listy.
Odmítnutí vyjádření odporu k nacismu Postoje, které J. A. Baťa za války zastával, znepokojovaly a pobuřovaly ostatní pracovníky firmy Baťa. Tyto pocity vyjádřil ředitel František Muška, když v lednu 1942 ve svém dopisu upozorňoval Baťu, že nemůže zůstat neutrální vůči Hitlerovi a že se musí rozhodnout k podpoře československého odboje. J. A. Baťa vysvětloval, že jasným postojem ke Třetí říši by ohrozil zaměstnance ve Zlíně. Jiří Udržal, šéf výroby pneumatik, syn bývalého ministerského předsedy namítal, že po válce mu nikdo z občanů Zlína nebude vděčný za jeho ohledy.
Většina českých zaměstnanců baťovských brazilských společností podepsala přihlášku ke vstupu do československé zahraniční armády. J. A. Baťa zaměstnance přesvědčoval, že své vlasti více prospějí prací v zázemí než střelbou na frontě.
Postupně vzrůstalo napětí mezi J. A. Baťou a československou exilovou vládou Edvarda Beneše v Londýně. Ve vládních protokolech v květnu 1942 se projednávaly záležitosti J. A. Bati a ministři vyslovovali poznatky a názory, např. že Baťa hraje na kartu německé vítězství, nebo také, že – v Americe znají tři jména Masaryk, Beneš a Baťa a co dobré dělají ta dvě, kazí třetí; také zaznělo přesvědčení, že Baťa není pomocník Háchův, ale Hitlerův atd. atd. Československá vláda nakonec v červnu 1943 zvláštním oběžníkem zapověděla poskytovat Baťovi konzulární pomoc a tím jej fakticky vyřadila z okruhu loajálních československých občanů.
Černé listiny
Po invazi nacistického Německa do Polska vyhlásila Velká Británie dne 3. září 1939 Německu válku. Protože území Čech a Moravy bylo zcela ovládáno Německem, britská válečná opatření se týkala i firem a občanů Sudet a Protektorátu. Podniky Baťa byly exportéry do neutrálních zemí. Riziko, že dojde k reexportu do Německa bylo velké. Britská vláda žádala po koncernu Baťa kauci ve výši 100 tisíc liber, která by propadla, pokud by zboží skončilo v rukou německého agresora. Jan Antonín Baťa kauci nezaplatil, obchodu se nevzdal, a tak byl zařazen na černou listinu, tehdejší obdobu sankčního seznamu.