Dobrodružná literatura je souhrnné označení pro epický literární žánr vyznačující se poutavým a napínavým dějem odehrávajícím se často v exotických krajinách a sloužící převážně pro zábavu čtenáře. Mnohdy je tento žánr právem označován za konzumní literaturu, protože snaha o zajímavost a poutavost vedla často ke komercializaci a k vytváření děl za hranicemi umění (kýč a brak).
Nejstarší žánry náhled|vpravo|upright=0.9|Motiv z eposu Ilias (smrt trojského krále Priama, detail malby na amfoře z konce 6. století př. n. l. náhled|vpravo|upright=0.9|Píseň o Rolandovi, Rolandova smrt v bitvě v průsmyku u Roncevaux, iluminace Jean Fouqueta z rukopisu datovaného kolem roku 1455 náhled|upright=0.9|vpravo|Amadís Waleský, španělské vydání z roku 1508 náhled|vpravo|upright=0.9|Robinson Crusoe, ilustrace Carla Offterdingera z roku 1880 ke knize Daniela Defoea vpravo|upright=0.9|náhled|Hrdinný kapitán Korkorán, ilustrace Alphonse de Neuvilleho k prvnímu vydání knihy Alfreda Assollanta z roku 1867 náhled|upright=0.9|Dobrodružství Toma Sawyera, ilustrace Trua W. Williamse k prvnímu vydání knihy Marka Twaina roku 1876 náhled|vpravo|upright=0.9|Ostrov pokladů, původní ilustrace Georga Rouxe k románu z roku 1883 Dobrodružství je průvodním jevem dějin (vzniká zejména v obdobích, kdy dochází k silnému napětí mezi osobností a společností a ke konfliktu mezi sociálními silami), a tak i jeho ztvárnění uměleckými prostředky je součástí vývoje a dějin světové literatury. Dobrodružnost je tak charakteristickým rysem mnoha historických literárních žánrů, jako jsou: lidové pohádky (např. pohádka o Sindibádu námořníkovi z arabského souboru pohádek Tisíc a jedna noc), starověké hrdinské eposy (jmenujme alespoň přes tři tisíce let starý akkadský Epos o Gilgamešovi nebo Homérovu Ilias a Odysseu z 8. století př. n. l.), antické dobrodružné romány (např. Zlatý osel od římského spisovatele Apuleia z poloviny 2. století), středověké hrdinské eposy, jako je anglický Beowulf z 8. století, francouzská Píseň o Rolandovi z 9. století, španělská Píseň o Cidovi (Cantar del Mío Cid) z poloviny 12. století nebo německá Píseň o Nibelunzích z počátku 13. století, středověké evropské i orientální cestopisy, např. cestopis arabského cestovatele Abú Abdullaha Muhammada ibn Battúty nebo Milión od Benátčana Marka Pola (oboje počátek 14. století), vymyšlená a většinou i fantaskní díla tzv. podivuhodných cest, která navázala na klasickou cestopisnou literaturu, např. Cestopis pana Johna Mandevilla z poloviny 14. století nebo satirické spisy Cyrana z Bergeracu Cesta na Měsíc (1649, L’histoire comique contenant les états et empires de la lune a Cesta do Sluneční říše (1650, L’histoire comique contenant les états et empires du soleil), které jsou jakousi předzvěstí vědeckofantastické literatury. rytířské romány, např. Artušova smrt (1485, Le Morte d'Arthur) od Angličana sira Thomase Maloryho nebo Amadís Waleský (1508, Amadís de Gaula) od Španěla Garciho Rodrigueze de Montalva, dosahující svého vrcholu v románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (1605–1615, El ingenioso hidalgo Don Quijote de la Mancha) od španělského spisovatele Miguela de Cervantese y Saavedry, pikareskní (šibalské) romány, např. anonymní španělské dílo Lazarillo z Tormesu (1554, Lazarillo de Tormes), německý román Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668–1671, Der abenteuerliche Simplicissimus Teutsch) od barokního prozaika Hanse Jacoba Christoffela von Grimmelshausena nebo Gil Blas (1715–1735, Gil Blas de Santillane) od Francouze Alaina-Reného Lesage.
Osmnácté století V 18. století se začala zásadně měnit kompozice dobrodružného literárního díla. Podle kompozice můžeme totiž v dobrodružné literatuře rozlišit dva základní typy literárních děl: Díla s nečekaným střídáním událostí bez jakéhokoliv řádu. Události jsou v díle rovnoměrně rozmístěny a mají stejnou důležitost, jejich pořadí lze pozměnit a děj i tak bude dávat smysl, vše je podřízeno zdůraznění hrdinova statečného chování. Tato kompozice je charakteristická pro výše uvedené nejstarší žánry, jejichž ohlasy můžeme ovšem nalézt v literatuře dodnes. Díla, ve kterých jsou příhody, které hrdina prožívá, na sobě časově a příčinně vázány, a to často utajeným motivem. Tuto kompozici můžeme najít v různých druzích románů, povídek a novel vznikajících od období preromantismu a romantismu až po dnešek. Za první díla tohoto druhu jsou považovány anglické předromantické gotické romány, např. Otrantský zámek (1764, The Castle of Otranto) Horace Walpoleho nebo Záhady Udolfa (1794, Mysteries of Udolpho ) Ann Radcliffové.
Sílící vliv měšťanstva v období průmyslové revoluce přinesl s sebou mimo jiné také potřebu poutavé a zábavné literární tvorby určené již ne jen šlechtickým kruhům, ale širší veřejnosti. Již roku 1719 napsal anglický spisovatel Daniel Defoe dobrodružný román Robinson Crusoe (The Life and Strange Surprising Adventures of Robinson Crusoe of York) líčící život trosečníka na pustém ostrově. Defoe tímto svým dílem inicioval vznik subžánru dobrodružné literatury, označovaný jako robinzonáda. Ta přetrvala až dodnes, setkáváme se s ní i ve vědeckofantastických románech. Další román Daniela Defoa Dobrodružný život kapitána Singletona (1720, The Life, Adventures and Piracies of the Famous Captain Singleton) se dá považovat za jedno z prvních děl s pirátskou tematikou.
Žánr fantastických cestopisů a podivuhodných cest vyvrcholil jednak v satirickém spise Jonathana Swifta Gulliverovy cesty (1726, Travels of Lemuel Gulliver), jednak v knize německého spisovatele Gottfrieda Augusta Bürgera Baron Prášil (1786, Wunderbare Reisen zu Wasser und zu Lande, Feldzüge und lustige Abenteuer des Freiherrn von Münchhausen), který v ní ovšem rozvíjí i pohádkové motivy.
Devatenácté století 19. století začalo nástupem romantismu, což se v dobrodružné literatuře projevilo následujícím skutečnostmi: Zájem o středověk a o dějiny vůbec měl za následek vznik poutavých a napínavých dobrodružných historických románů, např. Ivanhoe (1819) od Waltera Scotta, Tři mušketýři (1844, Les Trois Mousquetaires) od Alexandra Dumase staršího nebo Hrbáč (1857, Le Bossu) od Paula Févala staršího. Dají se sem zařadit i historické romány polského nositele Nobelovy ceny za literaturu Henryka Sienkiewcize, zejména románová trilogie Ohněm a mečem (1884, Ogniem i mieczem), Potopa (1886, Potop) a Pan Wołodyjowski (1888) a romány Quo vadis (1896) a Křižáci (1897–1900, Krzyżacy). Zobrazování osudů výjimečných hrdinů vedlo k tvorbě příběhů s tajemnou a dokonce i s policejní zápletkou, např. Hrabě Monte Cristo (1844–1845, Le comte de Monte-Cristo) opět od Alexandra Dumase staršího nebo Tajnosti Londýna (1844, Les Mystères de Londres) od Paula Févala staršího. Některé z těchto knih inicializovaly detektivní literaturu, jako např. Vraždy v ulici Morgue (1841, The Murders in the Rue Morgue) od Edgara Allana Poea nebo díla Émila Gaboriaua, jiná stála u zrodu hororu, např. Frankenstein (1818, Frankenstein or The Modern Prometheus) od Mary Shelleyové, mnohé novely Edgara Allana Poea nebo Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda (1886, The Strange Case Of Dr. Jekyll And Mr. Hyde) od Roberta Louise Stevensona. Za klasická díla v této oblasti lze pak považovat novelu Carmilla (1872 ) od irského autora Josepha Sheridana Le Fanu a román Drákula (1897, Dracula) rovněž irského autora Brama Stokera. Zájem o exotické kraje měl za následek tvorbu děl odehrávajících se zejména v Indii, v Africe nebo v Jižní Americe, např. Hrdinný kapitán Korkorán (1867, Aventures merveilleuses mais authentiques du capitaine Corcoran) od Alfreda Assollanta, knihy Henryho Ridera Haggarda, které se často odehrávají v neexistujících prostředích tzv. ztracených světů, nebo Knihy džunglí (1894–1895, The Jungle Books) anglického nositele Nobelovy ceny za literaturu Rudyarda Kiplinga. Kromě toho vznikaly také díla s námořní a pirátskou tematikou, např. Lodivod (1824, The Pilot) a Rudý pirát (1827, The Red Rover) od James Fenimore Coopera, Piráti (1836, The Pirate) od Fredericka Marryata, Děti kapitána Granta (1867–1868), Les enfants du capitaine Grant) Julese Verna, nebo Ostrov pokladů (1883, Treasure Island) od Roberta Louise Stevensona. Vrcholným díle tohoto subžánru je román Bílá velryba (1851, Moby-Dick) Hermana Melvilleho, který ovšem překračuje rámec dobrodružné literatury. Vznikly další dnes již klasické robinzonády, např. Švýcarský Robinson (1812, Der Schweizerische Robinson) od Johanna Davida Wysse, Kormidelník Vlnovský (1841, Masterman Ready) od Fredericka Marryata nebo Tajuplný ostrov (1875, L'île mystérieuse) a Dva roky prázdnin (1888, Deux ans de vacances) Julese Verna. Snaha o zprostředkování zábavné prózy co nejširšímu okruhu čtenářů pak vedla ke vzniku tzv. románů-fejetonů, tj. děl vycházejících na pokračování v novinách, a později ke vzniku kolportážních románů, vycházejících v sešitech na pokračování. Zatímco jako romány-fejetony vycházela ještě díla poměrně slušné literární úrovně, např. Tajnosti pařížské (1842–1843, Les Mystères de Paris) od Eugèna Suea či mnohá díla Alexandra Dumase staršího, kolportážní romány jsou již většinou literárním brakem.
Rozvoj americké literatury přinesl s sebou nové náměty. V období romantismu vedla potřeba vyjádřit se k ostrým společenským problémům (boj proti kolonizaci, otrokářství, boj farmářů proti násilné kapitalizaci, nesouhlas s utlačováním původního indiánského obyvatelstva) k tomu, že mnozí američtí spisovatelé začali hledat svůj ideál mimo městské a podnikatelské prostředí v exotických krajinách, v nedotčené americké přírodě, v prériích. Díky Jamesu Fenimorovi Cooperovi a jeho pentalogii Příběhy Kožené punčochy (1826–1841, Leatherstocking Tales) tak vznikl jeden z nejoblíbenějších subžánrů dobrodružné literatury western, resp. indiánka, který dále rozvinul především německý spisovatel Karel May. Cooper rovněž inicializoval svým románem Vyzvědač (1821, The Spy) vznik špionážního románu. Další americký spisovatel Edgar Allan Poe uváděl ve svých dílech člověka za hranice reálného světa a psal i podivuhodné příběhy odehrávající se v tajemných i neexistujících prostředích, např. Příběhy Arthura Gordona Pyma (1838, The Narrative of Arthur Gordon Pym). Jiní autoři zobrazili pomocí drsných, až surově realistických příběhů život zlatokopů, např. Francis Bret Harte nebo Jack London. Poslední ze jmenovaných proslul rovněž jako autor děl odehrávajících se v exotických jižních mořích. Díla Marka Twaina Dobrodružství Toma Sawyera (1876, The Adventures of Tom Sawyer) a zejména Dobrodružství Huckleberryho Finna (1884, Adventures of Huckleberry Finn) zase rozvíjejí téma úniku ze stísňujících provinciálních poměrů. V oblasti hororu navázal na Edgara Allana Poea Ambrose Bierce, mistr černého humoru a demaskér válečné slávy stíhající cynismus a sadismus.
Rozvoj techniky v druhé polovině 19. století vedl ke vzniku vědeckofantastické literatury neboli science-fiction. Za její zakladatele jsou považování francouzský spisovatel Jules Verne (pokud jde o technickou science-fiction) a Angličan Herbert George Wells, který se věnoval spíše vlivu technologií na člověka a ve svém díle nastolil témata, z nichž vychází science-fiction dodnes (například kontakt s mimozemskými civilizacemi, cesty časem, biotechnologie atp.). Paralelně se rozvíjel další žánr fantastické literatury známý jako fantasy, jež vychází z pohádek a mytologie a částečně se překrývá se science-fiction a hororem.
Dvacáté století a současnost náhled|Honba za meteorem, ukázka původní ilustrace Georga Rouxe k románu z roku 1908 vpravo|náhled|Sherlock Holmes a doktor Watson, postavy z detektivního cyklu sira Arthura Conana Doyleho Dobrodružná literatura 20. století již pokračovala jen v rozvíjení tradičních dobrodružných žánrů (za jediný nový žánr lze považovat pouze komiks):