Angličtina je západogermánský jazyk z indoevropské jazykové rodiny, který vznikl v raně středověké Anglii a od té doby se stal globální lingua franca. Jazyk je pojmenován po Anglech, jednom z germánských kmenů, které emigrovaly do Británie po konci římské nadvlády. Angličtina je nejpoužívanějším jazykem na světě, a to především díky globálnímu vlivu Britského impéria (na něž navázalo Společenství národů) a vzestupu Spojených států. Je nejrozšířenějším vyučovaným druhým jazykem na světě s vyšším počtem nemateřských mluvčích než rodilých mluvčích. Jako mateřský jazyk je však angličtina až třetím nejrozšířenějším, a to po mandarínské čínštině a španělštině.
Angličtina je buď jediným úředním jazykem, nebo jedním z úředních jazyků v 57 suverénních státech a 30 závislých územích, což z ní činí geograficky nejrozšířenější jazyk na světě. Ve Spojeném království, Spojených státech a Austrálii je z historických důvodů dominantním jazykem, aniž by byla výslovně definována zákonem. Je spoluúředním jazykem Organizace spojených národů, Evropské unie a mnoha dalších mezinárodních a regionálních organizací. Stala se také de facto lingua franca v oblasti diplomacie, vědy, technologie, mezinárodního obchodu, logistiky, turismu, letectví, zábavního průmyslu a internetu. Publikace Ethnologue odhadla, že v roce 2021 bylo na celém světě více než 1,4 miliardy mluvčích.
Staroangličtina vznikla ze skupiny západogermánských dialektů, kterými mluvili Anglosasové. Rané nápisy byly psány runami, než byl pro delší texty přijat latinský abecední systém. Pozdní staroangličtina převzala část gramatiky a základní slovní zásoby ze staroseverštiny, což je severogermánský jazyk. Vývojová fáze latinky, anglická abeceda, do vrcholného středověku zcela vytlačila runové písmo, což se shodovalo se vznikem středoangličtiny v Anglii pod normanskou nadvládou. Středoangličtina rozsáhle přejímala slovní zásobu z francouzských dialektů, které jsou zdrojem přibližně 28 procent moderních anglických slov, a z latiny, která je zdrojem dalších 28 procent. Zatímco latina a románské jazyky jsou tak zdrojem většiny jejího leksikonu jako celku, gramatika a fonologie angličtiny zůstávají germánské, stejně jako většina její základní každodenní slovní zásoby. Nakonec se středoangličtina, částečně prostřednictvím velkého posouvání samohlásek, proměnila v moderní angličtinu, která existuje na dialektálním kontinuu se skotštinou; jejím dalším nejbližším příbuzným je dolnoněmčina a fríština.
Rozšíření náhled|Mapa znalosti angličtiny v některých zemích Evropy. náhled|EN (ISO 639-1) Dnes se anglicky mluví v mnoha zemích světa. Jako mateřština většiny populace figuruje mimo jiné v těchto zemích: Spojené království Irsko Spojené státy americké Austrálie Nový Zéland Kanada a jiné
Je však používána v mnoha zemích jako jeden z úředních jazyků (Indie, Kanada, Jihoafrická republika).
Používá se však i mezi lidmi z různých zemí, kteří si navzájem nerozumí, ale používají ji jako mezinárodní dorozumívací prostředek.
Kvůli rozšíření v zemích, kde není mateřským jazykem, se vyvinulo mnoho mutací angličtiny mícháním s jazykem dané země. Franglais pro spojení francouzštiny a francouzského slova anglais (angličtina) Japlish v Japonsku, v Japonsku je angličtina učena ve znacích, tudíž mají tendenci přidávat do slov samohlásky navíc (Japlish – Japulish…) Manglish pro malajskou angličtinu Spanglish pro latinskoamerické přistěhovalce ze slov Spanish English (španělská angličtina) Swenglish (Swedish English) pro angličtinu ovlivněnou švédštinou Singlish pro singapurskou angličtinu
Neobratná angličtina v podání Čechů, kteří do ní zavlékají českou větnou stavbu a další bohemismy, bývá někdy označována jako Czenglish.
Na bázi angličtiny se též vyvinulo mnoho kreolských jazyků, například tok pisin na Papui Nové Guineji, patois na Jamajce nebo sranan tongo v Surinamu.
Anglicky se dnes hovoří v následujících zemích: Americká Samoa, Americké Panenské ostrovy, Anguilla, Antigua a Barbuda, Aruba, Austrálie, Bahamy, Barbados, Belize, Bermudy, Botswana, Britské indickooceánské teritorium, Britské Panenské ostrovy, Brunej, Cookovy ostrovy, Čína, Dominika, Dominikánská republika, Eritrea, Etiopie, Falklandské ostrovy, Fidži, Filipíny, Gambie, Ghana, Gibraltar, Grenada, Guadeloupe, Guam, Guyana, Honduras, Indie, Irsko, Izrael, Jamajka, Jihoafrická republika, Kajmanské ostrovy, Kambodža, Kamerun, Kanada, Keňa, Kiribati, Libanon, Lesotho, Libérie, Malawi, Malajsie, Malta, Marshallovy ostrovy, Mauricius, Mikronésie, Montserrat, Namibie, Nauru, Nizozemské Antily, Nový Zéland, Nigérie, Niue, Norfolk, Pákistán, Palau, Papua Nová Guinea, Pitcairn, Portoriko, Rwanda, Saint Pierre a Miquelon, Samoa, Severní Mariany, Seychely, Sierra Leone, Singapur, Somálsko, Spojené království, Spojené státy americké, Šrí Lanka, Svatá Helena, Ascension a Tristan da Cunha, Svatá Lucie, Svatý Kryštof a Nevis, Svatý Vincenc a Grenadiny, Svazijsko, Šalomounovy ostrovy, Tanzanie, Tokelau, Tonga, Trinidad a Tobago, Turks a Caicos, Uganda, Vanuatu, Zambie, Zimbabwe Úředním jazykem je angličtina v těchto zemích: primární – Spojené království (de facto), Spojené státy (de facto, de iure na úrovni některých států), Austrálie (de facto), Nový Zéland, Antigua a Barbuda, Bahamy, Barbados, Bermudy, Dominika, Gibraltar, Grenada, Guyana, Jamajka, Kanada, Svatá Lucie, Svatý Kryštof a Nevis, Svatý Vincenc a Grenadiny, Trinidad a Tobago, jeden ze 6 jazyků OSN jeden z hlavních – Belize, Hongkong, Indie, Irsko, Jihoafrická republika, Kanada, Singapur, Evropská unie doplňkový – Argentina, Fidži, Filipíny, Ghana, Gambie, Kamerun, Keňa, Kiribati, Kostarika, Lesotho, Libérie, Mikronésie, Namibie, Nigérie, Nikaragua, Malta, Marshallovy ostrovy, Pákistán, Panama, Papua Nová Guinea, Samoa, Sierra Leone, Svazijsko, Šalomounovy ostrovy, Tanzanie, Zambie, Zimbabwe
Historie vpravo|náhled|V tmavě modrých zemích je angličtina většinovým jazykem, ve světle modrých pouze úředním Germánsky mluvící kmeny z různých částí severozápadního Německa (Sasové, Anglové) a Jutska (Jutové) v pátém století našeho letopočtu vpadly do východní Anglie. Zde se jejich jazyk, anglosaština, rozšířila bud tím, že nově příchozí původní keltské obyvatelstvo vytlačili, nebo došlo k postupné asimilaci a původní obyvatelé postupně jazyk a kulturu nové panující vrstvy přijali. Angličtina je tedy svým původem anglofríský jazyk.
Ať už byl postup jejího rozšiřování jakýkoliv, jednotlivé germánské dialekty se časem sloučily do jazyka dnes nazývaného „staroangličtina“, jenž připomínal některá dnešní nářečí severozápadního pobřeží Německa a Nizozemí (resp. Fríska). Psaná angličtina si dlouho dále udržovala svoji syntetickou strukturu a víceméně byla tvořena jedním literárním standardem. Oproti ní mluvená staroangličtina tuto strukturu postupem doby ztrácela a stávala se více analytickou. Přišla o komplexnější systém práce s podstatnými jmény a začala se více spoléhat na předložky a pevné pořadí slov. Předpokládá se též, že byla ovlivňována vývojem britonských jazyků. Později byla ovlivněna i příbuznou staronorštinou patřící mezi severogermánské jazyky, kterou používali Vikingové usídlení především v severních oblastech a při východním pobřeží až k dnešnímu Londýnu, v historické oblasti dnes známé jako Danelaw.
V roce 1066 si Anglii podmaňují Normané. Dalších tři sta let tak normanští králové a vysoká šlechta používá pouze anglonormanštinu blízce příbuznou starofrancouzštině. Do staroangličtiny přechází mnoho normanských slov, později je množství slov převzato i z latiny a řečtiny a ve slovní zásobě zůstávají až do dnešních dnů. Normanský vliv silně ovlivňuje vývoj jazyka v následujících staletích, čímž ústí do „Střední angličtiny“ („Middle English“).
Během patnáctého století prošel jazyk velkými změnami výslovnosti samohlásek a londýnský dialekt angličtiny se rozšířil v administrativě a státní správě. Ke standardizaci jazyka přispěl i rozvoj knihtisku. Počátky moderní angličtiny tak lze vysledovat v období života Williama Shakespeara.
V roce 1755 Samuel Johnson vydává první slovník angličtiny – Dictionary of the English Language – a vytváří jím první jazykový standard. Roku 1828 zveřejňuje ve Spojených státech Noah Webster vlastní slovník, kterým angličtinu zjednodušuje a modernizuje, ačkoliv se mnohé jeho novotvary neuchytily a v používání zůstaly konzervativnější Johnsonova slova.
Pro moderní angličtinu je příznačné, že se dělí na jednotlivé národní varianty v rámci světa (americká angličtina, australská angličtina, novozélandská angličtina atd.) a navíc do ní díky mezinárodnímu obchodu, dnes již bývalé koloniální říši a internacionalizaci opět vstupuje mnoho slov z cizích jazyků. Díky industrializaci a velkým společenským změnám v době průmyslové revoluce a později v průběhu a mezi oběma světovými válkami dochází především ve Velké Británii ke snižování rozdílů jazyka jednotlivých společenských vrstev. Výrazný vliv má zahájení rádiového vysílání ve dvacátých letech dvacátého století, jež nejenže vytvořilo prostřednictvím BBC dnešní jazykový standard, ale zároveň přispělo k zahájení uvolňování jazyka a šíření a míchání jeho jednotlivých akcentů tak, jak je tomu v 21. století.
Abeceda a pravopis
Angličtina se píše latinkou. S výjimkou některých cizích slov se obejde bez diakritických znamének. Díky dominantnímu postavení angličtiny ve světě (a též díky výpočetní technice, která zpočátku podporovala především angličtinu) se anglická abeceda stává de facto standardem pro „základní latinku“ – přestože ne všechna její písmena byla původně obsažena v latině. Anglická abeceda obsahuje písmena v následujícím pořadí:
Písmeno A a B b C c D d E e F f G g H h I i J j K k L l M m N n O o P p Q q R r S s T t U u V v W w X x Y y Z z Název a bee cee dee e ef gee aitchhaitch1 i jay kay el em en o pee cue ar es tee u vee double u ex wye zedzee2 Název (IPA)
1 Irské; obě podoby rozšířené v Austrálii 2 Americké
Angličtina používá historický pravopis, který odráží stav jazyka okolo roku 1400. Vzhledem k tomu, že téměř nereflektuje změny, ke kterým došlo ve vývoji v pozdější době, písemný projev se značně rozchází s výslovností. Pravopisná pravidla mají velké množství výjimek, lze jen zhruba odhadnout, jak se které slovo vyslovuje. Problematická je zejména výslovnost cizích slov, především převzatých z francouzštiny. Výslovnost samohlásek závisí především na tom, zda se (v písmu) nacházejí v otevřených (např. [], nenávidět) nebo zavřených (např. [], klobouk) slabikách.
Výslovnost
Vzhledem k rozsáhlému jazykovému území a velkému počtu mluvčích se výslovnost angličtiny regionálně značně liší. Existují dva všeobecně přijímané standardy anglické výslovnosti, a to britský, označovaný jako (RP), a americký, známý jako (GA).
+ Přehled fonémů (RP)Samohlásky krátké Samohlásky dlouhé Dvojhlásky Souhlásky
Přízvuk je v angličtině pohyblivý. Ve slovech germánského původu stojí zpravidla na první slabice (s výjimkou slov s nepřízvučnými předponami). V četných přejatých slovech se však může nacházet na kterékoliv slabice, mnohdy rozlišuje význam stejně psaných slov. Přízvuk výrazně ovlivňuje výslovnost samohlásek. Nepřízvučné samohlásky jsou redukovány ().
Gramatika
Anglická mluvnice vychází z podobných principů jako mluvnice ostatních germánských jazyků. Minimální flexe dává současné angličtině převažující charakter analytického jazyka.
Jmenný rod Angličtina nerozlišuje rod (mužský, ženský a střední). Výjimkou jsou pouze osobní a přivlastňovací zájmena ve 3. osobě jednotného čísla ( – on; – ona; – ono; – jeho; – její; – jeho), která se používají na základě přirozeného rodu. Toto nemá žádný vliv na mluvnické tvary slov.
Člen Podstatná jména jsou obvykle determinována členem, který je dvojí: neurčitý: (původní význam „jeden“), který se používá pouze v jednotném čísle; delší tvar an se používá před slovem začínajícím ve výslovnosti samohláskou, např. , (nějaký) pomeranč;