Sovka bělolící (Ninox albifacies, syn. Sceloglaux albifacies; ) je vyhynulý druh sovy z čeledi puštíkovití (Strigidae). Žila na Severním i Jižním ostrově Nového Zélandu, byť záznamy a exempláře ze Severního ostrova jsou z dob evropské kolonizace sporé. Šlo o středně velkou sovu s kulatou hlavou „bez oušek“, závoj nemusel být navzdory druhovému jménu pouze bělavý, případně našedlý, ale i rezavohnědý. Obecná barva opeření byla žlutohnědá, s tmavě hnědými proužky.
Přirozené prostředí sovky bělolící představovaly skalnaté vápencové oblasti a přidružená otevřená stanoviště, stejně jako okraje lesů, křovinatá území i zcela zalesněné biotopy. Tato největší sova Nového Zélandu lovila – ač sama byla schopným letcem – především pozemní živočichy, přičemž šlo o potravního oportunistu. Za hřadoviště a hnízdiště těmto ptákům sloužily pukliny ve skalních výchozech. Slavným se stalo především jejich volání, rozmanitě a květnatě vylíčené v mnohých dobových popisech, někdy připodobňované ke smíchu.
Vyhynutí sovky bělolící není zcela objasněné, byť za hlavní příčinu se pokládá lov ze strany zavlečených savčích predátorů. Značně vzácnou se stala okolo 80. let 19. století, poslední potvrzené pozorování spadá do roku 1914, byť nepotvrzené zprávy a zvěsti o přežívání ptáka sahají až do 70. let 20. století. Navzdory tomu, že sovky dlouhodobě prosperovaly i v zajetí, přičemž některé byly dokonce odeslány i do Evropy, k žádnému pokusu o chovný program nedošlo. Muzejní sbírky schraňují přes 50 exemplářů tohoto vyhynulého ptáka, jehož navíc zachycuje i několik raritních fotografií.
Systematika a pojmenování vlevo|náhled|Sporná forma rufifacies na litografii Johna Gerrarda Keulemanse|alt=Stará litografie znázorňující sovku sedící na větvi s přidruženou vegetací. Zbarvení celého ptáka je rudé, se žlutým zobákem a černými znaky První exemplář sovky bělolící pro západní vědu získal Percy William Earl, anglický přírodovědec a jeden z raných průkopníků přírodovědy Nového Zélandu. Roku 1843 se mu podařilo odchytit jednoho jedince v oblasti Waikouaiti na východě Otaga, regionu na novozélandském Jižním ostrově. Vzorek následně putoval do Britského muzea, kde se o jeho vědecký popis roku 1844 postaral přírodovědec a kurátor místních zoologických sbírek John Edward Gray. Gray coby prvotní vědecké jméno zvolil Athene albifacies, druhové jméno odkazuje na bělavé zbarvení obličeje ptáka.
Sovka bělolící byla dlouhodobě vedena v rámci monotypického rodu Sceloglaux, jenž popsal německý vědec Johann Jakob Kaup roku 1848 – zpočátku jako podrod rodu Ninox, později došlo k povýšení na samostatnou rodovou úroveň. Jméno odkazuje na dlouhé, opeřené končetiny. Molekulárně-fylogenetická studie z roku 2016 nicméně potvrdila, že původní rod Sceloglaux je fylogeneticky vnořen uvnitř rodu Ninox, a označuje ho za jeho mladší synonymum. Sovka bělolící na základě výsledků studie tvoří sesterský taxon vůči kladu zahrnujícímu sovku štěkavou (Ninox connivens), sovku sumbskou (Ninox rudolfi) a sovku ostrovní (Ninox novaeseelandiae). V rámci vnější systematiky rod Ninox spadá do čeledi puštíkovití (Strigidae).
Značně sporná zůstává platnost možného poddruhu ze Severního ostrova Nového Zélandu, s nímž se pojí poměrně zajímavá historie. Oproti relativně početné množině vzorků z Jižního ostrova byli totiž na Severním ostrově uloveni pouzí dva jedinci, přičemž oba vzorky se nyní pokládají za ztracené. První pochází z léta 1867/68, kdy byl zastřelen ve Wairarapě a nakonec se dostal do Koloniálního muzea ve Wellingtonu; druhý pak roku 1856 ulovil na hoře Taranaki jistý taxidermista Martin pro sbírky kapitána Kinga.
Na základě prvního vzorku roku 1904 popsal novozélandský ornitolog Walter Buller nový druh Sceloglaux rufifacies, který měla od S. albifacies odlišovat mj. menší velikost a rezavý obličej. Bullerovu motivaci k tomuto kroku však nemusely pohánět pouze přírodovědné zájmy, ale možná i snaha ptáka zpeněžit. Buller totiž novozélandské ptáky přeprodával přírodovědci Lionelu W. Rothschildovi pro jeho soukromé muzeum v Tringu (Hertfordshire), a přestože zpočátku oba muže pojilo přátelství, později vzájemné sympatie ochladly. Buller zřejmě až příliš lačnil po penězích, zatímco Rothschild roku 1894 svého kolegu nekavalírsky předběhl ve vědeckém popisu pokřovníka ostrovního (Traversia lyalli), jiného dnes již vyhynulého novozélandského ptáka. Samotný vzorek sovky znal Buller několik dekád, byl si zřejmě vědom rovněž vnitrodruhové variability ve zbarvení jejich peří – a po vědeckém popisu nového druhu typový exemplář za vysokou cenu navrhl k prodeji právě baronu Rothschildovi. Během polemik mezi oběma přírodovědci však vyšlo najevo, že sovka nemusela být zcela dospělá, a především skutečnost, že během původní taxidermie v Londýně k ní byl přidán ocas náležící jinému druhu sovky. Forma rufifacies je v rámci současného systému pokládána za jeden z poddruhů (spolu s nominátním poddruhem N. a. albifacies), nicméně jeho platnost zůstává sporná. Subfosilní pozůstatky skutečně nasvědčují rozdílům ve velikosti, jež však mohou být výsledkem pouhé klinální variability od severu k jihu.
Popis náhled|Vyobrazení od Johna Gerrarda Keulemanse (mezi 1875–1878)|alt=Litografie dvojice sovek sedící na větvi. Ptáci mají hnědé opeření s tmavšími znaky, bílý, resp. bílorezavý obličejový disk a silné žluté končetiny Sovka bělolící byla středně velká sova s kulatou hlavou „bez oušek“, s dlouhými, širokými a spíše zaoblenými křídly a relativně krátkým ocasem. Uváděné rozměry se mohou v literatuře různit. Typový vzorek měřil na délku 38,8 cm, s délkou křídla 27,7 cm, délkou běháku 6,4 cm a délkou zobáku 3,6 cm. Samice dosahovaly zřejmě nápadně větších rozměrů ve srovnání se samci, nicméně ohledně pohlavního dimorfismu sovek je známo jen málo souhrnných dat. Jedna samice měřená Walterem Bullerem dosahovala délky až zhruba 44 cm. Dobová pozorování živých ptáků svědčí pro rozpětí křídel asi 70 cm a hmotnost asi 0,6 kg. Sovka bělolící se vyznačovala znatelně prodlouženými kostmi dolních končetin, jež byly srovnatelné s jinými vyhynulými druhy nelétavých nebo pozemních sov. Běhák měla, na rozdíl od dalších puštíkovitých sov, delší než kost stehenní. Oproti řadě jiných ostrovních ptáků však nedošlo k omezení letových schopností a křídla či ramenní pletenec tak svými rozměry odpovídají zbylým tělesným proporcím.
Obecná barva opeření byla žlutohnědá, s tmavě hnědými proužky. Pera na ramenní peruti bývala bíle lemována, přičemž bílé lemování někdy mohlo zdobit i peří na dalších svrchních partiích. Křídla a ocas byly hnědé, s hnědavě-bílým páskováním. Spodní partie měly žlutohnědé až rezavě hnědé zbarvení, opět s výrazným tmavě hnědým nebo rezavě hnědým pruhováním. Závoj byl nad a pod očima bílý, směrem ke středu našedlý, jednotlivá pera se vyznačovala hnědými znaky na ostnech. Uvažovaná forma rufifacies se od tohoto základního zbarvení měla mj. odlišovat matně rezavohnědým závojem. Spíše jde však o příklad vnitrodruhové variability ve zbarvení obličeje, pozorované jak u sovek z Jižního ostrova, tak u sov obecně. Peří porůstající běháky bylo (v případě nominátního poddruhu) nažloutlé až načervenale žlutohnědé. Zobák byl na základně černý, jeho konec však slonovinový; oči pak žlutohnědé.
Sovka bělolící sdílela své přirozené prostředí s příbuznou sovkou ostrovní (Ninox novaeseelandiae). Od ní se však dala relativně dobře odlišit na základě své mohutnosti (montované vzorky působí vizuálním dojmem téměř dvojnásobné velikosti ve srovnání se vzorky sovky ostrovní), znatelně kratšího ocasu a specifických znaků opeření, konkrétně bílým závojem, žlutějším podkladovým zbarvením s výraznějším vzorem na hřbetě, a naopak méně výrazným vzorováním na hlavě a spodních partiích těla.
Výskyt a stanoviště
Původní oblast rozšíření sovky bělolící zřejmě zahrnovala celý Nový Zéland, ačkoli v době evropské kolonizace již byla svým výskytem poněkud omezena. Co se týče Severního ostrova, holocenní subfosilie svědčí pro výskyt až v jeho nejsevernějších regionech. Odtud však z moderních dob neexistují spolehlivé záznamy. Jediné dva známé exempláře byly uloveny v oblasti hory Taranaki a v regionu Wairarapa, prý asi „50 mil směrem od Wellingtonu“. Zprávy místních Maorů, resp. zaznamenaná pozorování pak svědčí pro výskyt v oblasti Urewera, resp. Porirua a Te Karaka. Celkově by se tedy dalo shrnout, že místní populace byly omezeny jižně od pomyslné linie spojující horu Taranaki na západě s Východním mysem. Co se týče Jižního ostrova, pták zde obýval především sušší části regionů Nelson, Canterbury a Otago, směrem na západ zřejmě pronikl až do Centrálního pohoří, možná také do Fiordlandu. Rozložení záznamů z různých období, včetně subfosilních pozůstatků, svědčí spíše pro postupný pokles početnosti místních populací na celém území než zmenšování geografického rozšíření. Vyjma dvou hlavních ostrovů sovky obývaly i menší přidružené ostrovy, konkrétně Stewartův ostrov a snad i Little Barrier Island. Identifikace údajných kosterních pozůstatků z Chathamských ostrovů je sporná.
Přirozené prostředí sovky bělolící představovaly skalnaté vápencové oblasti a přidružená otevřená stanoviště, stejně jako okraje lesů, křovinatá území i zcela zalesněné biotopy. Celkový úhrn srážek v preferovaných oblastech nepřekračoval 1 500 mm ročně, sovka se vyhýbala vlhkým lesům s více než 2 000 mm srážek ročně. Obývané vzrostlé smíšené lesy charakterizuje dominance pabuků (Nothofagus), podokarpů (Dacrycarpus, Dacrydium, Podocarpus, Prumnopitys) a rodů dřevin Weinmannia či Beilschmiedia; otevřenější stanoviště spíše přítomnost vysokých balmínů (Leptospermum) a křovinná vegetace tvořená rody Kunzea a Coprosma, někdy s travnatými plochami a lesními mozaikami.
Chování náhled|left|Fotografie sovky bělolící ze zajetí. Šlo o jednoho z ptáků, jenž byl přepraven k baronu Rothschildovi.|alt=Černobílý blízký záběr na sovku bělolící ve vegetaci O chování sovky bělolící je známo relativně málo informací, přičemž největší množství údajů o návycích těchto ptáků z volné přírody poskytli Thomas Henry Potts a William Walter Smith. Potts byl jeden z význačných novozélandských přírodovědců, jenž informace o sovce získal na základě vlastních poznatků z výprav k horním tokům řek v Canterbury v 60. a 70. letech 19. století, Smith naproti tomu na počátku 80. let 19. století pracoval jako zahradník na panství Albury v jižním Canterbury, přičemž sovky objevil v místních vápencových skalách a několik z nich i odchytil. Smithovy poznatky se dostaly do vědecké literatury prostřednictvím Waltera Bullera.
Zejména na základě Smithových pozorování vyšlo najevo, že sovky hřadovaly a hnízdily v puklinách ve skalních výchozech, zejména vápencových, nebo dokonce v jeskyních. Interiér zvolené štěrbiny si vystélaly malým množstvím suché trávy, již nastřádaly na podklad z jemné hlíny nebo rozdrolené horniny. Vchod byl často relativně malý, prý až natolik, že vstupující pták působil dojmem, že se dovnitř protlačuje násilím. Vchod do úkrytu byl typicky umístěn na severně orientovaných útesech, chráněn před chladnými a vlhkými jižními větry, a musel být dostatečně hluboký, aby do něj nepronikalo denní světlo. K večeru se tito ptáci často vyhřívali v paprscích zapadajícího slunce. Je možné, že za pozorovanou preferencí hřadovišť a hnízdišť mohl stát úbytek lesů v příslušných oblastech – příbuzná sovka ostrovní příkladně hnízdní ve stromových dutinách. Zeměměřič Morgan Carkeek jednu sovku bělolící dokonce našel hřadovat v opuštěné maorské chýši u starého přístavu v Porirua na Severním ostrově. Pták v chatrči zůstal několik dnů a muž jej zde dokonce občasně přikrmoval.