Japonská ekonomika je dle nominálního HDP třetí největší na světě, čtvrtá největší dle parity kupní síly a druhá největší vyspělá ekonomika. Podle mezinárodního měnového fondu bylo HDP na obyvatele 36 899 $ – 22. místo v roce 2013. Japonsko je také členem skupiny G7. Prognóza japonské ekonomiky se dělá podle čtvrtletního průzkumu Tankan, který provádí japonská centrální banka. Nikkei 225 představuje měsíční zprávu nejvyšších akcií z "modrého žetonu".http://indexes.nikkei.co.jp/en/nkave/newsroom Vzhledem k nestálému kurzu měny japonské HDP měřené v dolarech široce kolísá.
Přehled ekonomiky Japonska Ve třech desetiletích hospodářského rozvoje po roce 1960 došlo k rychlému hospodářskému růstu označovanému jako japonský poválečný hospodářský zázrak. Díky pokynů ministerstva hospodářství, obchodu a průmyslu, s průměrnou mírou růstu 10% v 60. letech, 5% v 70. letech a 4% v 80. letech, se Japonsko dokázalo dostat a udržet se, jako druhá největší ekonomika na světě od roku 1978 do roku 2010. V roce 2010 ji překonala Čínská lidová republika. Už v roce 1990 se příjem na obyvatele v Japonsku rovnal nebo překonal příjem ve většině západních zemí.
Během druhé poloviny 80. let vytvořily rostoucí ceny akcií a nemovitostí ekonomickou bublinu. Ekonomická bublina náhle skončila, protože tokijská burza propadla v letech 1990–92 a ceny nemovitostí vyvrcholily v roce 1991. Růst v Japonsku během 90. let byl o 1,5% pomalejší než celosvětový růst, což vedlo k názvu tohoto období Ztracené desetiletí. Po dalším desetiletí s nízkým tempem růstu se termín stal Ztracené dvacetiletí. V růstu HDP na obyvatele od roku 2001 do roku 2010 se přesto podařilo předstihnout Evropu a Spojené státy.
S touto nízkou mírou růstu se japonský státní dluh rozšířil kvůli značným výdajům na sociální péči ve stárnoucí společnosti se zmenšujícím se daňovým základem. Scénář „Opuštěných domovů“ se nyní šíří z venkovských oblastí do městských oblastí v Japonsku.
Hornatá sopečná ostrovní země Japonsko má nedostatečné přírodní zdroje na podporu své rostoucí ekonomiky a velké populace, a proto vyváží zboží, ve kterém má komparativní výhodu, jako jsou průmyslové strojírenské výrobky. Výzkum a vývoj hotových výrobků výměnou za dovoz surovin a ropy. Japonsko je mezi třemi nejvýznamnějšími dovozci zemědělských produktů na světě vedle Evropské unie a Spojených států v celkovém objemu pro pokrytí vlastní domácí zemědělské spotřeby. Japonsko je největším světovým dovozcem ryb a produktů rybolovu. Tokio Metropolitan Central Wholesale Market je největší velkoobchodní trh primárních produktů v Japonsku, včetně proslulého rybího trhu Tsukiji.
Ačkoli se po celé zemi těžilo mnoho druhů minerálů, většina nerostných surovin se musela dovážet v poválečné době. Místní kovová ložiska bylo obtížné zpracovat, protože nejsou moc kvalitní. Velké a rozmanité lesní zdroje národa, které na konci 80. let pokrývaly 70 procent země, nebyly příliš využívány. Kvůli politickým rozhodnutím na místní, prefekturní a národní úrovni se Japonsko rozhodlo nevyužívat své lesní zdroje pro ekonomický zisk. Domácí zdroje zásobovaly pouze 25 až 30 procent potřeb dřeva v zemi. Zemědělství a rybolov byly nejlépe rozvinutými zdroji, ale pouze díky letech pečlivých investic a námahy. Národ proto vybudoval výrobní a zpracovatelský průmysl, aby přeměnil suroviny dovážené ze zahraničí na hotové výrobky. Tato strategie hospodářského rozvoje vyžadovala vybudování silné ekonomické infrastruktury, která by poskytovala potřebnou energii, dopravu, komunikace a technologické know-how.
Zásoby zlata, hořčíku a stříbra splňují současné průmyslové požadavky, ale Japonsko je závislé na zahraničních zdrojích mnoha minerálů nezbytných pro moderní průmysl. Je nutné dovážet železnou rudu, měď, bauxit a hliník a také mnoho lesních produktů.
Ve srovnání s jinými průmyslovými ekonomikami se Japonsko vyznačuje nízkou úrovní vývozu v poměru k velikosti svého HDP. V období 1970–2018 bylo Japonsko buď nejméně nebo druhou nejméně exportně závislou ekonomikou v G7 a jednou z nejméně exportně závislých ekonomik na světě. Rovněž byla jednou z ekonomik nejméně závislých na obchodu v období 1970–2018.
Japonsko přijímá výjimečně nízkou úroveň zahraničních investic. Její příliv přímých zahraničních investic byl zdaleka nejmenší v G7 od roku 2018 a méně než u mnohem menších ekonomik, jako je Rakousko, Polsko a Švédsko. V poměru k HDP je jeho poměr příchozích PZI pravděpodobně nejnižší na světě.
Japonsko zaostává za ostatními vyspělými zeměmi v produktivitě práce. Od roku 1970 do roku 2018 mělo Japonsko trvale nejnižší produktivitu práce v G7.
Historie
První kontakt s Evropou (16. stol) Japonsko bylo považováno za zemi bohatou na drahé kovy. To bylo způsobeno hlavně zprávami Marca Pola o pozlacených chrámech a palácích, ale také relativně velkými povrchovými ložisky rud, která jsou charakteristická pro sopečnou zemi. Japonsko se stalo hlavním vývozcem stříbra, mědi a zlata do doby, než byl vývoz těchto minerálů zakázán.
Renesanční Japonsko bylo vnímáno jako sofistikovaná feudální společnost s rozvinutou kulturou a silnou předindustriální technologií. Bylo hustě osídlené a urbanizované. Zdálo se, že přední evropští pozorovatelé té doby souhlasili s tím, že Japonci „vynikají nejen všemi ostatními orientálními národy, ale předčí i Evropany“
Raní evropští návštěvníci byli ohromeni kvalitou japonského řemesla a kovářství. Vyplývá to z toho, že samotné Japonsko je poměrně bohaté na přírodní zdroje běžně se vyskytující v Evropě, zejména na železo.
Náklad prvních portugalských lodí (obvykle každý rok asi 4 lodě menší velikosti), které dorazily do Japonska, sestával téměř výhradně z čínského zboží (hedvábí, porcelán). Japonci se na získání takového zboží velmi těšili, ale jako trest za pirátské nájezdy Wo-kchou jim byl zakázán jakýkoli kontakt s čínským císařem. Portugalci (kterým se říkalo Nanban, v překladu "Jižní barbaři") proto využili příležitosti a zapojili se do asijského obchodu jako prostředníci.
Období Edo (1603–1868) Začátek období Edo se překrývá s posledními desetiletími období obchodu v Nanbanu, během nichž došlo k intenzivní interakci s evropskými mocnostmi v ekonomické a náboženské rovině. Na začátku období Edo Japonsko postavilo své první zaoceánské válečné lodě západního stylu, jako byla San Juan Bautista, 500tunová galeona, na které se plavili japonští velvyslanci v čele s Cunenagou Hasekurou do Ameriky a následně do Evropy. Během tohoto období také vypravil Tokugawský šogunát kolem 350 lodí s červenou pečetí, třístěžňových, ozbrojených obchodních lodí pro vnitroasijský obchod. Japonští dobrodruzi, například Yamada Nagamasa, působili v celé Asii.
Za účelem vymýcení vlivu christianizace vstoupilo Japonsko do období ekonomické izolace zvaného sakoku, během něhož se jeho ekonomika těšila stabilitě a mírnému pokroku. Ale nedlouho poté, v padesátých letech 16. století, se značně zvýšila výroba japonského exportního porcelánu. To když občanská válka vyřadila na několik desetiletí z provozu čínské centrum výroby porcelánu v Ťing-te-čenu. Po zbytek 17. století byla většina porcelánu vyráběného v zemi určena k exportu. Po obnovení čínské konkurence ve 40. letech 18. století obchod upadal, a znovu se obnovil až po otevření Japonska v polovině 19. století.
Období Edo bylo časem hospodářského rozvoje, zahrnujícího urbanizaci, zvýšenou přepravu komodit, výraznou expanzi domácího a zpočátku i zahraničního obchodu a šíření obchodu a řemesel. Řemesla vzkvétala spolu s bankovními zařízeními a obchodními asociacemi. Orgány han stále častěji dohlížely na rostoucí zemědělskou produkci a šíření venkovských řemesel.
V polovině osmnáctého století měl Edo populaci více než 1 milion a Osaka a Kjóto každý více než 400 000 obyvatel. Vyrostlo také mnoho dalších hradních měst. Osaka a Kjóto se staly rušnými obchodními a řemeslnými výrobními centry, zatímco Edo byl centrem dodávek potravin a základního městského spotřebního zboží.
Rýže byla základnou ekonomiky, protože daimjó vybíral daně od rolníků ve formě rýže. Daně byly vysoké, asi 40% sklizně. Rýže se prodávala na trhu fudasashi v Edu. Aby získal daimjó peníze, používal forwardové smlouvy k prodeji rýže, která ještě nebyla ani sklizena. Tyto kontrakty byly podobné modernímu obchodování s futures.
Během tohoto období Japonsko postupně studovalo západní vědy a techniky (tzv. rangaku, doslova „nizozemské studie“) prostřednictvím informací a knih získaných od nizozemských obchodníků v Dedžimě. Mezi hlavní oblasti, které byly studovány, patřila geografie, medicína, přírodní vědy, astronomie, umění, jazyky, fyzikální vědy, jako je studium elektrických jevů, a mechanické vědy, což dokládá vývoj japonských hodin wadokei, inspirovaných západními technikami.
Období před válkou (1868–1945) Od poloviny 19. století, po obnovách Meidži, se země otevřela západnímu obchodu a vlivu a Japonsko prošlo dvěma obdobími hospodářského rozvoje. První období začalo v roce 1868 a trvalo až do druhé světové války; druhé začalo v roce 1945 a pokračovalo až do poloviny 80. let.
Ekonomický vývoj v předválečném období začal „politikou bohatého státu a silné armády“ vlády Meidži. Během období Meijdži (1868–1912) byl představen nový vzdělávací systém pro všechny mladé lidi podobný tomu západnímu. Tisíce studentů bylo vysíláno do Spojených států a Evropy a Japonsko najalo více než 3000 lidí ze Západu, aby zde učili moderní vědy, matematiku, technologii, a cizí jazyky. Vláda také postavila železnice, vylepšila silnici a zahájila program pozemkové reformy, aby připravila zemi pro další rozvoj.
Kvůli podpoře industrializace vláda rozhodla, že i když by měla soukromému podnikání pomoci alokovat zdroje a plánovat, soukromý sektor je nejlépe vybaven ke stimulaci hospodářského růstu. Největší úlohou vlády bylo pomoci zajistit dobré ekonomické podmínky pro podnikání. Stručně řečeno, vláda měla být průvodcem a obchod producentem. Na počátku období Meidži vláda vybudovala továrny a loděnice, které byly prodány podnikatelům za zlomek reálné hodnoty. Mnoho z těchto podniků rychle rostlo do větších konglomerátů. Vláda se stala hlavním propagátorem soukromého podnikání a přijala řadu zákonů pomáhajících obchodu.
V polovině 30. let byly japonské nominální mzdové sazby „10krát nižší“ než v USA (na základě směnných kurzů z poloviny 30. let), přičemž se odhaduje, že cenová hladina byla přibližně 44% v porovnání s americkými.
Poválečné období náhled|vpravo|350px|Japonský vývoz v roce 2005 Od 60. do 80. let byl reálný ekonomický růst extrémně vysoký: průměrně 10% v 60. letech, 5% v 70. letech a 4% v 80. letech. Na konci uvedeného období se Japonsko stalo ekonomikou s vysokými mzdami.
Růst se na konci 90. let po zhroucení japonské cenové bubliny výrazně zpomalil, což se nazývá také ztracená dekáda. V důsledku toho mělo Japonsko obrovské rozpočtové deficity (k japonskému finančnímu systému byli přidány biliony jenů) k financování rozsáhlých veřejných prací.
Do roku 1998 japonské projekty veřejných prací nedokázaly stimulovat poptávku natolik, aby ukončily ekonomickou stagnaci. Japonská vláda ze zoufalství podstoupila strukturální reformu, jejímž cílem bylo vymýtit spekulativní excesy z akciových a realitních trhů. To bohužel v letech 1999 až 2004 vedlo k několikerým deflacím. Japonská centrální banka použila kvantitativního uvolňování k rozšíření peněžní zásoby země, aby zvýšila očekávání inflace a podpořila ekonomický růst. Zpočátku tato politika nevyvolala žádnou změnu, ale nakonec začala ovlivňovat inflační očekávání. Koncem roku 2005 byla ekonomika konečně oživena. Růst HDP v uvedeném roce činil 2,8%, přičemž anualizovaná expanze ve čtvrtém čtvrtletí činila 5,5%, čímž překonal tempo růstu USA a Evropské unie ve stejném období. Na rozdíl od předchozích trendů oživení byla dominantním faktorem růstu domácí spotřeba.