Pavouci (Araneae) jsou členovci se čtyřmi páry nohou a chelicerami (klepítky), do kterých ústí vývod jedových žláz. Jsou po roztočích největším řádem pavoukovců s vysokou druhovou rozmanitostí. Pavouci se vyskytují na každém kontinentu kromě Antarktidy a téměř v každém prostředí kromě vzduchu a moře. K červenci 2023 bylo zaznamenáno 51 229 druhů a 132 čeledí pavouků; nicméně ve vědecké komunitě panují nejasnosti v tom, jak tyto čeledi klasifikovat, což dokazuje počet více než 20 různých klasifikací, které byly navrženy od roku 1900. V České republice bylo zaznamenáno 879 druhů, z toho 27 je považováno za v ČR již vyhynulé a dalších 483 se dle třetího vydání Červeného seznamu pavouků ČR nachází v různém stupni ohrožení.Rozhovor s jedním z tvůrců červeného seznamu o příčinách jeho aktualizace a diskuse proč někteří pavouci z české přírody mizí je volně dostupný na stránkách Českého rozhlasu: (pořad Planetárium, 12. 9. 2015).
Anatomicky se pavouci od ostatních členovců liší tím, že většinou mají tělo rozděleno na dvě tagmata (funkční celky), hlavohruď a zadeček, která jsou spojena malou válcovitou stopkou (pedicelem). Na rozdíl od hmyzu nemají tykadla. Až na nejprimitivnější skupinu, sklípkoše (Mesothelae), mají pavouci ze všech členovců nejvíce centralizovanou nervovou soustavu, protože všechny jejich gangliony (nervové uzliny) se nacházejí v jednom místě v hlavohrudi. Na rozdíl od většiny členovců nemají ve svých končetinách téměř žádné extenzory (natahovače) a namísto toho je natahují hydraulickým tlakem.
Zadečkové končetiny pavouků se vyvinuly ve snovací bradavky produkující pavučinová vlákna až z šesti druhů snovacích žláz, jež se nacházejí v zadečku. Pavučiny se mohou lišit velikostí, tvarem a množstvím použitého lepkavého vlákna. Zdá se, že kruhové pavučiny jsou jedny ze starších druhů pavučin. Pavouci vytvářející pavučinové vaky jsou rozšířenější a rozmanitější než křižákovití (kteří vytvářejí právě kruhové pavučiny). Pavoukům podobní pavoukovci s orgány produkujícími pavučinová vlákna se objevili v devonu někdy před 386 miliony lety, ale těmto živočichům chyběly snovací bradavky. Praví pavouci byli nalezeni v horninách z karbonu, přičemž pocházejí z období před 318 až 299 miliony lety a jsou velmi podobní nejprimitivnějšímu žijícímu podřádu, sklípkošům. Nejvýznamnější skupiny moderních pavouků, sklípkani (Mygalomorphae) a dvouplicní (Araneomorphae), se objevily v triasu před 200 miliony lety.
V roce 2008 byla popsána potravní specializace druhu Bagheera kiplingi, ale všechny ostatní druhy jsou predátoři. Živí se převážně hmyzem a ostatními pavouky, i když několik velkých druhů loví i drobné savce, ptáky a plazy. K lovení kořisti pavouci využívají různé strategie: chytají ji do lepkavých pavučin; vrhají na ni lepkavá vlákna; napodobují ji, aby je neodhalila; nebo ji uženou. Většina z nich kořist odhaluje pomocí vibrací, ale aktivní lovci mají dobrý zrak. Lovci z rodu Portia vykazují znaky inteligentního chování při výběru taktiky lovu a ve schopnosti vytvářet nové. Střeva pavouků jsou příliš úzká na to, aby mohla přijímat pevnou potravu, a proto ji rozmělňují trávicími enzymy a drtí ji makadly (pedipalpy), protože nemají pravé čelisti.
Samečci na sebe upozorňují různými namlouvacími rituály, aby je samičky nesežraly. Samečci většiny druhů přežívají několik páření a umírají z jiných příčin, než že by je sežrala samice. Samičky z pavučinových vláken vytvářejí kokony na vajíčka, z nichž každý může obsahovat až stovky vajíček. Samičky mnoha druhů se starají o svá mláďata, například tak, že je nosí s sebou či se s nimi dělí o potravu. Malá část druhů je sociální a vytváří společné pavučiny, které mohou sloužit několika málo až 50 000 jedinců. Sociální chování sahá od opatrné tolerance až ke společnému lovení a sdílení potravy. Ačkoliv se většina pavouků dožívá maximálně dvou let, sklípkani se v zajetí mohou dožít až 25 let.
I když jed některých druhů je pro člověka nebezpečný, vědci zkoumají potenciální využití pavoučího jedu v lékařství a v zemědělství (jako pesticid neznečišťující prostředí). Pavoučí vlákno představuje lepší kombinaci lehkosti, síly a pružnosti než umělé materiály, a vědci zkoušeli vložit geny produkující tato vlákna do DNA různých savců a rostlin, aby zjistili, zda tyto organismy mohou vlákna vytvářet. Kvůli svému rozmanitému chování se pavouci stali v umění a mytologii symbolem trpělivosti, krutosti a kreativity.
Popis Stavba těla
Pavouci jsou klepítkatci a tudíž členovci.Ruppert, 554–555 Jako všichni členovci mají článkovité tělo s párovými končetinami, pokryté kutikulou z chitinu a bílkovin; a hlavu složenou z několika částí, které splývají v průběhu embryonálního vývoje.Ruppert, 518–522 Jakožto klepítkatci mají tělo složené ze dvou tagmat neboli souborů článků, které mají podobnou funkci: přední část se nazývá hlavohruď neboli cephalothorax a skládá se z článků, které u hmyzu vytvářejí dvě různá tagmata, hlavu a hruď; zadní část se nazývá zadeček neboli abdomen. U pavouků jsou hlavohruď a zadeček spojeny malou válcovitou stopkou, pedicelem. Průběh splývání částí, z kterých vzniká hlava klepítkatců, je mezi členovci jedinečný: část, která obvykle vytváří nejpřednější část hlavy, u nich zaniká v brzkém stádiu vývoje, takže ve výsledku nemají tykadla, která jsou pro většinu členovců typická. Jedinými končetinami nacházejícími se před ústy je pár chelicer (klepítek); klepítkatci nemají žádné „čelisti“.Ruppert, 559–564 První končetiny za ústy se nazývají makadla a u různých skupin klepítkatců slouží různým účelům.
Spolu se štíry a dalšími skupinami patří pavouci mezi pavoukovce. Chelicery štírů mají tři části a slouží k přijímání potravy.Ruppert, 565–569 Chelicery pavouků mají dvě části a jsou zakončeny drápky, které jsou většinou jedovaté a když je pavouci zrovna nepoužívají, nosí je ohnuté. Horní části mívají husté ochlupení tvořící „síto“, které nepropouští pevné kusy potravy, protože pavouci mohou přijímat pouze tekutou potravu.Ruppert, 571–584 Makadla štírů většinou tvoří velká klepeta, kterými štíři loví potravu, zatímco pavouci mají relativně malá makadla, jejichž konce ovšem také slouží ke krmení; navíc samci mají konce zvětšené a využívají je k přenosu spermatu.
Stopka, kterou jsou spojeny hlavohruď a zadeček, umožňuje zadečku nezávislý pohyb při vytváření pavučinových vláken. Horní strana hlavohrudi je pokryta konvexním karapaxem a spodní strana je kryta dvěma plochými destičkami. Zadeček je měkký a má vejcovitý tvar. Pouze u sklípkošů je jeho horní strana členitá, jinak je tvořen jedním celkem.
Oběhová a dýchací soustava 700px|střed Stejně jako ostatní členovci mají coelom (pravou tělní dutinu), který se u nich vyskytuje pouze v malých oblastech v okolí rozmnožovací a vylučovací soustavy. Jeho místo zabírá převážně dutina probíhající téměř celým tělem (tzv. mixocoel), kterou proudí krvomíza – hemolymfa. Srdce je tvořeno trubicí v horní části těla a několika polopropustnými chlopněmi, které umožňují vstup hemolymfy z mixocoelu do srdce.Ruppert, 527–528 U pavouků ale zaujímá pouze horní část zadečku a hemolymfa je vylučována do mixocoelu jednou tepnou, která ústí do zadní části zadečku, a dalšími rozvětvujícími se tepnami, které procházejí stopkou a ústí do několika částí hlavohrudi. Proto mají pavouci otevřenou oběhovou soustavu. Hemolymfa mnoha pavouků s plicními vaky obsahuje respirační pigment (dýchací barvivo) hemocyanin, který umožňuje efektivnější přenos kyslíku.
U pavouků se vyvinuly různé druhy dýchacích soustav založené na plicních vacích, vzdušnicích (trachejích) či na kombinaci těchto dvou orgánů. Sklípkani a sklípkoši mají dva páry plicních vaků naplněných hemolymfou s otvory na spodní straně zadečku, kterými se k nim dostává vzduch a dochází k přenosu kyslíku. To platí i pro některé vývojově starší druhy z řádu dvouplicní, například z čeledi Hypochilidae, ale u ostatních zástupců tohoto řádu je zachován pouze přední pár plicních vaků a zadní pár je částečně či úplně přetvořen ve vzdušnice, skrze které je kyslík přenášen do hemolymfy či přímo do tkání a orgánů. Dýchací soustava založená na vzdušnicích se vyvinula pravděpodobně u předků menšího vzrůstu za účelem odolávání desikaci (vysoušení). Vzdušnice byly původně propojeny s okolím skrze pár otvorů zvaných spiracula, ale u většiny pavouků tento pár splynul v jedno spiraculum umístěné uprostřed a posunul se dozadu ke snovacím bradavkám. Pavouci se vzdušnicemi mají většinou vyšší metabolický výdej a lépe v těle udržují vodu.
Trávicí a vylučovací soustava náhled|vlevo|Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) ukazující drápky Na rozdíl od ostatních klepítkatců jsou poslední články pavoučích chelicer přetvořeny v drápky, jež velká většina pavouků používá ke vstřikování jedu do své kořisti. Jed je vytvářen jedovými žlázami v kořenech chelicer. Pavouci z čeledi pakřižákovití (Uloboridae) a zástupci rodu Holarchaea o jedové žlázy přišli a svou kořist usmrcují pevným zabalením a agresivními trávicími enzymy. Stejně jako většina pavoukovců mají pavouci úzká střeva, která jsou schopna přijímat pouze potravu v tekutém stavu. K filtrování pevné stravy slouží dvě sady filtrů. Pavouci používají dva různé druhy externího trávení. Někteří z nich napouštějí svou kořist trávicími enzymy a poté vysávají její rozpuštěné tkáně, až z ní zůstane pouze prázdná slupka. Jiné druhy drtí svou kořist na kaši pomocí chelicer a makadel, zatímco ji napouštějí enzymy; u těchto druhů chelicery a makadla vytvářejí dutinu, která drží zpracovávanou potravu.
Žaludek v hlavohrudi slouží jako čerpadlo, které posouvá potravu hlouběji do trávicí soustavy. Pavouci mají několik slepých střev, ve kterých se z potravy vstřebávají živiny; většina z nich se nachází v zadečku, v němž největší prostor zaujímá právě trávicí soustava, ale několik se jich nachází i v hlavohrudi.
Většina pavouků přetváří dusíkaté odpadní látky v kyselinu močovou, kterou pak vylučují v suchém stavu. Malpighické trubice tyto odpadní látky extrahují z hemolymfy v mixocoelu a vypouští je do kloaky, odkud jsou vyloučeny řitním otvorem. Vytváření kyseliny močové a její vylučování přes Malpighické trubice slouží k udržování vody v těle a tento proces se vyvinul nezávisle u několika linií členovců, kteří jsou schopni žít daleko od vody;Ruppert, 529–530 například trubice hmyzu a pavoukovců se vyvinuly z naprosto odlišných částí embrya. Někteří primitivní pavouci, jako například druhy podřádů sklípkoši a sklípkani, si ale zachovali nefridie („malé ledviny“), které spotřebují velké množství vody k vylučování dusíkatých odpadních látek ve formě amoniaku.
Centrální nervový systém V základní podobě se centrální nervová soustava členovců skládá z páru nervových trubic podbíhajících pod střevem a párových ganglií, která slouží jako místní řídící centra ve všech článcích; a mozku, který vznikl splynutím ganglií hlavových článků nacházejících se před a za ústy, takže tento shluk obklopuje jícen.Ruppert, 531–532 Kromě primitivních sklípkošů mají pavouci nervovou soustavu více centralizovanou: všechna ganglia za jícnem splynula do sebe, takže v hlavohrudi se nachází velké množství nervových tkání a v zadečku nejsou žádná ganglia; u sklípkošů zůstávají ganglia zadečku a zadní části hlavohrudi oddělena.
Smyslové orgány Oči 240px |náhled|vpravo|Prostřední pár jednoduchých očí tohoto pavouka z čeledi skákavkovití (Salticidae) je velmi citlivý. Pavouk má ještě několik dalších párů „vedlejších očí“ na stranách a na vrcholu hlavy.