náhled|Arthur Schopenhauer (1788–1860), slavný představitel antinatalistické teorie Antinatalismus je filosofický postoj, který přisuzuje narození negativní hodnotu, a který tak stojí v opozici natalismu. Mezi jeho přední zastánce patří Arthur Schopenhauer,Schopenhauer, Arthur. Parerga and Paralipomena, Short Philosophical Essays, Vol. 2, Oxford University Press, 2000, Ch. XII, Additional Remarks on the Doctrine of the Suffering of the World, § 149, p. 292. Peter Wessel ZapffeZapffe, Peter Wessel "The Last Messiah" a David Benatar, jehož kniha Nebýt či být vyšla také v češtině a v současnosti ji lze vnímat jako jeden z nejpopisnějších manifestů antinatalismu. Podobné myšlenky najdeme také v části Aristotelovy Etiky Eudemovy jako „moudrost Silénovu“ a tvorbě Fridricha Nietzscheho.
Argumenty pro antinatalismus
Morální odpovědnost
Arthur Schopenhauer Arthur Schopenhauer tvrdil, že hodnota života je v podstatě negativní, protože jakákoliv pozitivní zkušenost bude vždy převážena utrpením, které je silnějším pocitem. Kdokoliv chce okamžitě otestovat tvrzení, že potěšení ve světě převáží bolest, či že se v každém případě tyto dvě navzájem vyrovnávají, měl by porovnat pocity zvířete, které hltá druhé, s pocity toho druhého. Schopenhauer se domníval, že nejrozumnějším postojem je děti na svět nepřivádět: Pokud by děti byly na svět přiváděny jen z aktu čistého rozumu, existovala by nadále lidská rasa? Neměl by člověk spíše více soucitu s následujícími generacemi, aby je ušetřil břemena existence, či aby na sebe vzal úděl chladnokrevného uložení tohoto břemene?Schopenhauer, Arthur. Studies in Pessimism: The Essays. The Pennsylvania State University, 2005, p. 7.
Peter Wessel Zapffe Norský filosof Peter Wessel Zapffe poznamenal, že děti jsou na svět přiváděny bez souhlasu či rozvážení: V souladu s mým pojetím života jsem zvolil nepřivést na svět děti. Mince je prozkoumána a jen po řádném zvážení je dána žebrákovi, kdežto dítě je vymrštěno do kosmické brutality bez otálení.To Be a Human Being (1989–90); the philosopher Peter Wessel Zapffe in his 90th year (1990 documentary, Tromsø Norway: Original Film AS).
David Benatar
Axiologická asymetrie David Benatar vycházel z předpokladu, že působení újmy je morálně špatné a měli bychom se ho vyvarovat. Tvrdí, že narození nové osoby je vždy spojeno s význačnou újmou této osobě, a proto je morálním imperativem nemnožit se. Jeho argument je založen na následujících premisách: náhled|Schéma Benatarovy asymetrie (1) Přítomnost bolesti je špatná.(2) Přítomnost potěšení je dobrá.(3) Nepřítomnost utrpení je dobrá, i pokud si toto dobro nikdo neužívá.(4) Nepřítomnost potěšení není špatná, dokud neexistuje někdo, pro koho je tato nepřítomnost strádáním.Pokud někdo existuje, existuje i přítomnost bolesti a přítomnost potěšení. Pokud někdo neexistuje, není přítomna bolest ani potěšení, přičemž absence potěšení však v důsledku neexistence vědomí nemůže být vnímána jako deprivace. Benatar v tomto argumentu uvádí bolest a potěšení pouze jako příklady dobrého a špatného v životě, obdobně by se dalo formulovat i pro další věci, které vnímáme jako negativní a pozitivní. Pro Benatara „by jakékoliv utrpení stačilo, aby byl příchod do existence újmou“ a újma, kterou příchod do existence způsobí, je podle něj vyhnutelná a zbytečná. Podle Benatara je dobré vyhnout se újmě vždy, kdykoliv je to možné, a proto je vždy dobré nepřijít do existence.
Následky plození dětí Benatar přednáší statistická data, která demonstrují, jaké následky má přivedení lidí na svět. Je odhadováno, že:
za posledních 1 000 let přes 15 milionů lidí pravděpodobně zemřelo při přírodních katastrofách, každý den zemře hlady přibližně 20 000 lidí, odhadem 840 milionů lidí trpí hladem a podvýživou, mezi lety 541 a 1912 podlehlo odhadem přes 102 milionů lidí moru, chřipková epidemie z roku 1918 zabila přes 50 milionů lidí, každý rok zemře téměř 11 milionů lidí na infekční onemocnění, zhoubné neoplasmy si ročně vyžádají přes 7 milionů životů, zhruba 3,5 milionů lidí zemře každoročně při nehodách, zhruba 56,5 milionů lidí zemřelo v roce 2001, to je přes 107 lidí za minutu, před dvacátým stoletím bylo přes 133 milionů lidí zabito v masových vraždách, během prvních 88 let dvacátého století bylo 170 milionů (a možná až 360 milionů) lidí zastřeleno, zbito, týráno, pobodáno, upáleno, vyhladověno, umrznuto, rozdrceno nebo upracováno k smrti, upáleno zaživa, utopeno, pověšeno, bombardováno nebo zabito jedním z dalších nesčetně mnoha způsobů, kterými vlády přivodili smrt neozbrojeným, bezmocným občanům a cizincům, v šestnáctém století bylo 1,6 milionů úmrtí zaviněných konfliktem, v sedmnáctém století 6,1 milionů, v osmnáctém století 7 milionů, v devatenáctém století 19,4 milionů a ve dvacátém století 109,7 milionů, zranění utrpěná ve válkách vedla k 310 000 úmrtím v roce 2000, kolem 40 milionů dětí je každoročně týráno, přes 100 milionů současně žijících žen a dívek bylo podrobeno ženské obřízce, 815 000 lidí spáchalo sebevraždu v roce 2000D. Benatar, Better..., op. cit., pp. 88–92. (v roce 2016 Mezinárodní asociace pro prevenci sebevražd odhadla, že někdo spáchá sebevraždu každých 40 sekund, více než 800 000 lidí za rok). International Association for Suicide Prevention, World Suicide Prevention Day 2016.
Misantropický argument Kromě filantropických argumentů, založených na starosti o lidi, kteří budou přivedeni na svět, Benatar také navrhuje, že další cestou k antinatalismu je misantropický argument,D. Benatar, The Misanthropic Argument, Debating Procreation: Is It Wrong To Reproduce?, New York: Oxford University Press, 2015, pp. 87–121.D. Benatar, The Misanthropic Argument for Anti-natalism, Permissible Progeny?: The Morality of Procreation and Parenting, New York: Oxford University Press, 2015, pp. 34–61. který dle jeho názoru může být shrnut následovně:
Další cesta k antinatalismu je skrze argument, kterému říkám „misantropický“ argument. Podle tohoto argumentu jsou lidé destruktivní druh s velikým množstvím vad, který je zodpovědný za utrpení a smrt miliard dalších lidí a zvířat. Kdyby taková míra destrukce byla způsobena jakýmkoliv jiným druhem, velice rychle bychom doporučili, aby noví členové toho druhu nebyli přiváděni na svět. D. Benatar, "We Are Creatures That Should Not Exist": The Theory of Anti-Natalism, The Critique, 15 July 2015.
Kantův imperativ Julio Cabrera, David Benatar a Karim Akerma prohlašují, že plození dětí je v rozporu s praktickým imperativem Immanuela Kanta (dle něj by člověk nikdy neměl být použit jako pouhý prostředek k nějakému účelu, mělo by na něj být vždy pohlíženo jako na lidství ve své osobě). Poukazují, že člověk může být stvořen pro své rodiče nebo jiné lidi, ale není možné někoho stvořit pro jeho vlastní dobro; a tedy bychom dle Kantova doporučení neměli vytvářet nové lidi. Heiko Puls tvrdí, že z Kantových úvah ohledně rodičovských povinností a lidského rozmnožování obecně vyplývají argumenty pro eticky odůvodněný antinatalismus. Kant tenhle postoj ovšem podle Pulse ve své teleologii odmítá z meta-etických důvodů.
Nemožnost souhlasu Seana Shiffrin, Gerald Harrison, Julia Tanner, Asheel Singh, Jimmy Alfonso Licon a další argumentují, že plození dětí je z morálního hlediska problematické kvůli nemožnosti získání souhlasu člověka, který bude stvořen.
Seana Shiffrin předkládá čtyři faktory, které podle jejího názoru činí předpokládání hypotetického souhlasu s narozením problematickým:
pokud čin není uskutečněn, nehrozí velká újma; pokud je čin uskutečněn, újma utrpěná stvořenou osobou může být závažná; stvořená osoba nemůže uniknout vzniklé situaci bez velké újmy (sebevražda je často fyzicky, psychicky a morálně nesnesitelnou možností); hypotetické svolení není posuzováno podle preferencí a hodnot osoby, která bude nést následky vzniklé situace. S. Shiffrin, Wrongful Life, Procreative Responsibility, and the Significance of Harm, Cambridge University Press, 1999, p. 133.
Gerald Harrison a Julia Tanner argumentují tím, že pokud chceme někoho významně ovlivnit naším činem a není možné získat jejich souhlas, pak by běžně akceptovanou volbou mělo být tento čin neuskutečnit. Výjimkou jsou podle nich činy, kterými chceme zabránit ještě větší újmě (například odstrčení někoho z cesty padajícího klavíru). Plození dětí podle nich ovšem mezi takové činy nepatří, protože před provedením činu osoba neexistuje (tedy jí nehrozí žádná újma, pokud čin nebude proveden). G. Harrison, J. Tanner, Better Not To Have Children, Think, 2011, volume 10, issue 27, p. 113. G. Harrison, Antinatalism, Asymmetry, and an Ethic of Prima Facie Duties, South African Journal of Philosophy, volume 31, issue 1, 2012.G. Harrison, J. Tanner, How Many Children Should We Have? None, The Philosophers' Magazine 75, 2016, pp. 72–77. G. Harrison, Antinatalism and Moral Particularism, Essays in Philosophy, Is Procreation Immoral?, volume 20, issue 1, article 5, 2019.
Asheel Singh zdůrazňuje, že není třeba být toho názoru, že je příchod na svět vždy celkově újma, pro přijetí antinatalismu jako opodstatněného názoru. Podle jeho názoru stačí věřit, že z morálního hlediska nemáme právo způsobit někomu bez jeho svolení vážnou újmu, které se lze vyhnout. A. Singh, Assessing anti-natalism: a philosophical examination of the morality of procreation, University of Johannesburg, 2012, p. 5.
Podobně podle Jimmyho Alfonsa Licona je plození morálně ospravedlnitelné, jen pokud existuje způsob, jak získat informovaný souhlas od neexistující osoby, a vzhledem k této nemožnosti je plození tedy nemorální.
Smrt jako újma Marc Larock předkládá tzv. „deprivationalismus“, podle nějž:
Je v zájmu každého člověka nově uspokojit preferenci. Pokud je člověku odepřeno nové uspokojení preference, je to proti jeho zájmu, a tedy ho to poškozuje
Larock argumentuje, že pokud je člověku odepřeno uspokojení nekonečného množství preferencí, bude tím nekonečně mnohokrát poškozen, a smrt je jednou takovou deprivací, ke které plození dětí vede.Všichni jsme přivedeni na svět bez našeho souhlasu, a během našeho života jsme obdařeni mnoha dobrými věcmi. Bohužel množství dobrých věcí, které každý z nás může mít ve svém životě, je limitováno. Každý z nás jednou zemře a budeme navždy odloučeni od vyhlídky na cokoliv dalšího dobrého. Život se z tohoto pohledu zdá jako krutý vtip.
Larock věří, že není správné vyvážit tento pohled tvrzením, že smrt je pro nás také nekonečně velký benefit, protože nás chrání před nekonečným množstvím nových preferencí. Navrhuje myšlenkový experiment, ve kterém máme dva lidi – Marii a Toma. První z nich, Marie, zemře ve věku čtyřiceti let na komplikace spojené s degenerativní chorobou. Marie by byla bez těchto komplikací ještě nějaký čas žila, ale nezažívala by nic dobrého, jen špatného. Druhý z nich, Tom, zemře ve stejném věku na stejnou chorobu, ale v jeho případě je nemoc v takovém stadiu, že by jeho tělo nebylo schopno fungovat.