Byzantská říše, zkráceně Byzanc, oficiálně Římská říše (řecky Βασιλεία Ῥωμαίων, Basileía Rhōmaíōn, latinsky Imperium Romanum), historiky nazývána jako Východořímská říše (latinsky Imperium Romanum Orientale, Imperium Romanum pars Orientis) ještě v době existence západní části, byla v období pozdní antiky a středověku významná evropská mocnost a centrum (východního) křesťanského světa, rozprostírající se v oblastech východního Středomoří. Vznikla roku 395 našeho letopočtu rozdělením Římské říše a zanikla roku 1453 dobytím Konstantinopole Osmanskými Turky.
V roce 330 povýšil římský císař Konstantin Veliký původní starověkou obec Byzantion přejmenovanou na Nova Roma na hlavní město celé Římské říše. Římská říše byla v roce 395 trvale rozdělena na východní a západní část. Zatímco Západořímská říše zanikla již roku 476, východní polovina impéria dosáhla v 6. století za panování Justiniána I. svého největšího územního rozsahu. V 7. století se udála zásadní proměna charakteru říše způsobená především přijetím řečtiny jako oficiálního jazyka za vlády Herakleia a ničivými dopady islámské expanze. Navzdory porážkám a úbytku území náležela k hospodářsky, kulturně a vojensky nejrozvinutějším soudobým státům. Byzanc, oslabená odrážením Arabů a vnitřními náboženskými spory, se za makedonské dynastie vzchopila k novému rozmachu a koncem 10. století se znovu pozvedla k velmocenskému postavení. Nicméně prohlubující se odcizení mezi západními a východními křesťany vyústilo v roce 1054 v církevní rozkol označovaný jako velké schizma.
Po porážce v bitvě u Mantzikertu v roce 1071 ztratila říše ve prospěch seldžuckých Turků většinu Malé Asie, představující jádro jejího teritoria. Po nástupu Komnenovců sice získala zpět některé oblasti a ve 12. století dočasně obnovila svoji převahu, ovšem za pozdějších císařů započal její definitivní úpadek. Během čtvrté křížové výpravy utrpěla Byzanc fatální úder, když byla Konstantinopol roku 1204 dobyta a vypleněna křižáky. Třebaže císařové z dynastie Palaiologů dokázali v roce 1261 říši obnovit, opakující se občanské války výrazně podlomily její moc. Postupný rozklad vyvrcholil pádem Konstantinopole v roce 1453 a dobytím zbývajících byzantských území osmanskými Turky.
Názvy Pojmy Byzanc a Byzantská říše
náhled|upright=0.8|vlevo|Model Konstantinopole (Cařihradu) z ptačí perspektivy Názvy „Byzantská říše“ a „Byzanc“ jsou novodobé, moderními historiky široce užívané pojmy, naprosto neznámé tehdejším obyvatelům říše. Poprvé pojem „Byzantská říše“ použil v roce 1557, jedno století po pádu Konstantinopole, německý dějepisec Hieronymus Wolf ve svém díle Corpus Historiae Byzantinae. Pojem „byzantský“ odvodil z názvu řecké osady Byzantion, na jejímž místě byla Konstantinopol založena. Jeho užitím chtěl odlišit dějiny starověké římské říše od její středověké nástupkyně. Publikace Byzantine du Louvre (Corpus Scriptorum Historiae Byzantinae) z roku 1648 a Du Cangeho Historia Byzantina z roku 1680 přispěly k rozšíření tohoto pojmenování mezi francouzskými autory. V časech osvícenství ho zpopularizovali tehdejší spisovatelé, jako byli Montesquieu, Voltaire a Gibbon.Fox, Clifton R. What, If Anything, Is a Byzantine?. The Romans Ancient, Medieval and Modern, [cit. 2010-07-05]. V jejich podání však adjektivum „byzantský“ nabylo pejorativní nádech, protože se stalo synonymem slova dekadentní. Ve srovnání byzantské civilizace s klasickou antickou civilizací se jim totiž existence prvně jmenované jevila jako vleklé období úpadku.
Římské říše a Římané náhled|upright=0.6|vlevo|Scéna svatby a rodinného života v Konstantinopoli Samotní obyvatelé Byzantské říše, dnes známí jako „Byzantinci“, sami sebe nazývali Římany (Rhomaioi) a svůj stát označovali Rhomania, případně Basileia ton Rhomaion, což se do latiny překládalo jako Imperium Romanorum, tj. říše Římanů, tedy římská říše.Dostálová (1990), s. 20 Přestože si Byzanc po převážnou většinu svých dějin podržela multietnický charakter a zachovávala odkaz řecko-římských tradic, vzhledem k rostoucí převaze řeckého elementu ji její současníci v západní Evropě nazývali „říší Řeků“ (lat. Imperium Graecorum).
Dědictví starověké Římské říše náhled|upright=0.7|vlevo|Byzantská říše za vlády Angelovců (fialová) a Svatá říše římská (žlutá), 12. století Nároky Východořímské říše na římské dědictví byly zásadně zpochybněny korunovací franského krále Karla Velikého za císaře Římanů papežem Lvem III., považujícím trůn Římské říše za uprázdněný.Collins (2005), Ss. 286–287 V západních zemích byl od těchto dob titul Imperator Romanorum vyhrazen pro Karlovy následníky a panovníky Svaté říše římské, zatímco konstantinopolský císař byl někdy označován jako Imperator Graecorum („císař Řeků“). Totéž platí také o názvu Imperium Romanum. Římská říše byla v představách středověku nedělitelná a měla zastávat pozici hegemona mezi křesťanskými státy. Do určité doby byla Byzanc uznávána jako legitimní pokračovatelka starověkého impéria. K citelné ráně došlo roku 797, kdy byl sesazen a oslepen císař Konstantin VI. Na trůnu ho následně vystřídala jeho matka Irena, která nebyla v západní Evropě uznána. K dalšímu odcizení mezi křesťanským východem a západem došlo během schizmatu (1054).
Naproti tomu ve vnímání Peršanů, muslimů a Slovanů byla římská identita Byzantské říše všeobecně přijímána. V islámském světě byla říše známá jako „Rúm“ (Řím).
Význam Byzance pro Evropu náhled|upright=0.9|vpravo|Pohled na Konstantinopol z jiného úhlu V průběhu své tisícileté existence Byzanc sloužila jako opora a centrum křesťanství, čímž výrazně přispěla k ochraně Evropy před cizími vpády a až do pádu Konstatinopole roku 1453 bránila šíření islámu. Dále k tomu disponovala pevnou zlatou měnou, jež byla v oběhu v celém středomořském prostoru. Konstantinopol patřila jako jedna z největších metropolí v tehdejším světě k nejdůležitějším obchodním střediskům.
Byzanc měla určující vliv na náboženství, právo, politický systém, architekturu a umění značné části Evropy a Středního východu, přičemž přispěla k zachování a předání četných literárních děl a vědeckých poznatků klasického světa a jiných kultur. Dobytí Konstantinopole osmanskými Turky (1453) odstartovalo exodus Řeků a paradoxně uspíšilo rozvoj italské renesance. Věda, která se zabývá Byzantskou říší, se jmenuje byzantologie.
Historie Rozdělení impéria
V roce 284 se moci v římské říši chopil Diocletianus, jenž překonal krizi třetího století uskutečněním vnitřních reforem a nastolením nového systému vlády, zvaného tetrarchie.Bury (1958), I.1 V rámci něho byla říše fakticky rozdělena na dvě části, spravované dvěma císaři (augusti). Ti si posléze přibrali za své kolegy dva mladší partnery a své budoucí nástupce v hodnosti caesarů (caesares).Češka (2000), s. 33
náhled|vlevo|upright=0.6|Konstantin Veliký Po Diocletianově abdikaci v roce 305 se toto uspořádání zhroutilo. Následovaly občanské války trvající až do roku 324, kdy Konstantin Veliký získal kontrolu nad celým územím říše. Konstantin navázal na Diocletianovy správní a daňové reformy, posílil vojsko a zavedl novou, vysoce stabilní zlatou minci solidus. 11. května 330 přesunul sídlo vlády na Bospor, kde založil novou císařskou rezidenci nazvanou Konstantinopol.Češka (2000), s. 85 Tím zdůraznil rostoucí význam hospodářsky konsolidovanější a rozvinutější východní poloviny impéria. Město se těšilo strategicky mimořádně příznivé poloze mezi Evropou a Asií, nacházelo se na spojnici obchodních tras a nejpozději v závěru 4. století se stalo trvalým sídlem na východě panujících římských císařů.
náhled|vlevo|upright=0.8|Konstantinův křest, obraz namalovaný pravděpodobně Gianfrancescem Pennim Konstantin se v roce 313 jako první císař otevřeně přiklonil ke křesťanství, jež všestranně podporoval,Češka (2000), s. 54 v čemž pokračovali téměř všichni jeho nástupci. Křesťané byli zahrnováni velkorysými privilegii, čímž byli preferováni na úkor starého pohanství. Vliv církve v průběhu 4. století výrazně vzrostl, což bylo završeno povýšením křesťanství na oficiální státní náboženství za Theodosia I.Češka (2000), s. 168 V roce 395 byla správa říše rozdělena mezi Theodosiovy syny: romanizovaný a rurálnější západ připadl Honoriovi; urbanizovanější a silně helenizovanou východní část obdržel Arcadius. Ačkoli již dříve docházelo k obdobným členěním správy impéria, toto dělení se nakonec ukázalo být definitivním.Zástěrová a kol. (1992), s. 48
Koncem 4. století, v době začínajícího stěhování národů, byla římská říše vystavena náporu germánských a jiných barbarských kmenových svazů. V bitvě u Adrianopole v roce 378 východní vojsko ničivě podlehlo Gótům,Dupuy (1996), s. 175 nedlouho nato usazeným jako foederati na římském území. Od počátku 5. století směřovaly vpády Germánů a Hunů rostoucí měrou proti hospodářsky a vojensky oslabenější západořímské říši. Konsolidovanější východ musel čelit útokům novoperské sásánovské říše, třebaže v letech 387 až 502 se vzájemné vztahy vyvíjely převážně mírově.Zástěrová a kol. (1992), s. 59 Roku 410 bylo město Řím dobyto a vydrancováno Vizigóty a zhruba v témže čase byly rozsáhlé oblasti západu opanovány Germány,Dupuy (1996), s. 188 nicméně východní říše zůstala s výjimkou Balkánu veskrze ušetřena srovnatelných katastrof. Za Theodosia II. byly zesíleny konstantinopolské hradby, díky čemuž se toto město stalo takřka nedobytným.Meier (2009), s. 18 Hunové byli odvráceni od pustošení východořímského území každoročním vyplácením tributu.Nathan, Geoffrey S. Theodosius II (408–450 AD) . De Imperatoribus Romanis, [cit. 2010-07-05]. Theodosiův nástupce Marcianus odmítl Hunům nadále platit, načež hunský král Attila vytáhl proti západořímské říši.Treadgold (1997), s. 98 Krátce po Attilově smrti v roce 453 se jeho říše rozpadla, takže Konstantinopol byla zbavena hrozby hunských nájezdů.
náhled|vlevo|upright=0.8|Theodosiánské hradby V náboženských otázkách destabilizovaly východní říši různé hereze a doktrinální spory, stupňované soupeřením patriarchátů v Římě, Konstantinopoli, Alexandriji a Antiochiji.Bury (1958), II.5 Už v roce 325 rozhodl nikajský koncil o odsouzení arianismu, popírajícího Kristovo božství.Češka (2000), Ss. 62–63 Roku 431 prohlásil koncil v Efesu za herezi nestoriánství.Češka (2000), Ss. 199–201 Nejvážnější krizi vyvolala rozepře ohledně Kristovy podstaty, jelikož stoupenci směru zvaného monofyzitismus tvrdili, že měl jedinou přirozenost a to božskou. Přestože toto učení bylo zavrženo chalkedonským koncilem v roce 451,Treadgold (1997), s. 99 v Egyptě a Sýrii se k němu přiklonila téměř veškerá populace, přičemž většina dalších císařů se neúspěšně pokoušela obnovit narušenou církevní jednotu.
Ve druhé polovině 5. století se východní říše musela potýkat s obtížnými vnitropolitickými problémy. Valná část armády sestávala z germánských vojáků, z nichž se někteří domohli významných pozic v řízení státu.Treadgold (1997), s. 100 Leon I., první císař, jemuž svěřil císařskou korunu konstantinopolský patriarcha, se tudíž pokusil eliminovat nebezpečnou moc Germánů jejich nahrazením Isaury, polobarbarskými obyvateli jihovýchodní Anatolie.Češka (2000), s. 228 Isaur jménem Zenon se dokonce v roce 474 zmocnil císařského trůnu, ovšem za jeho nástupce byl vliv Isaurů vynaložením značného úsilí potlačen. Východořímské vojsko pak opět tvořili cizí, zvláště germánští žoldnéři, jejich působení na politiku říše zůstávalo ale omezeno.