Finančník a příštipkář (ve francouzském originále ) je opereta – autoři ji žánrově označují jako „opérette-bouffe“ – o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Hectora Crémieuxe a Edmonda Abouta z roku 1856. Měla premiéru 23. září 1856 v pařížském Théâtre des Bouffes-Parisiens.
Vznik a charakteristika V létě roku 1856 řídil Jacques Offenbach již druhým rokem své divadlo Bouffes-Parisiens. Každý večer se hrály zpravidla tři aktovky, a i když řada dřívějších děl byla úspěšně mnohokrát reprízována, přesto bylo třeba repertoár rychle doplňovat. Offenbach proto psal jedno dílo za druhým, přičemž střídal dva hlavní proudy, groteskně-parodický a sentimentálně-komický, přičemž v průběhu každého večera se zpravidla vystřídaly oba typy. Po lyričtějším Čísle 66 (premiéra 31. července) uhodil skladatel ve svém novém díle opět na burleskní notu. Opereta vznikla k příležitosti návratu Offenbachova souboru z letního působiště zpět do svého sídla v Choiseulově pasáži.
Libreto k Finančníkovi a příštipkáři oficiálně napsal jako jediný autor Hector Crémieux, podle záznamů autorských práv se na něm podílel rovněž Edmond About,Yon, s. 181. který si chtěl udržet anonymitu z toho důvodu, že právě prodělal fiasko s jinou svou divadelní hrou. Jedná se o parodii na bajku Příštipkář a finančník Jeana de La Fontaine – kterou Offenbach ostatně spolu s pěti dalšími La Fontainovými bajkami zhudebnil již roku 1842.Yon, s. 55, 181. Její ponaučení (totiž že chudý člověk může být veselý, zatímco bohatství přináší starosti) obrací tato opereta naruby, čehož je symbolem již i název převrácený proti La Fontainově verzi., citováno podle stránky Jacques Offenbach au quotidien. Ve Finančníkovi a příštipkáři peníze nepokrytě triumfují, přestože jsou získány ne-li nečestně, tedy přinejmenším hazardně, totiž hrou.
náhled|vlevo|Hector Crémieux, libretista Finančníka a příštipkáře náhled|Edmond About, libretista Finančníka a příštipkáře Hudbu jedna z moderních kritik popisuje jako „směs frenezie a fantazie, kterou nepozorovaně zmírňuje nádech melancholie“. Offenbach se ani zde nevyhnul své oblíbené metodě citace, zde konkrétně závěr tercet o hře, kde cituje duet Blondela a Richarda Une fièvre brûlante z druhého jednání Grétryho slavné opery Richard Lví srdce. Kritika i obecenstvo oceňovaly nejvíce rondo shrnující obsah La Fontainovy bajky; získalo stejnou popularitu jako bolero ze Dvou slepců a jazyková hra se slabikami v něm předjímá slavný pochod řeckých králů z Krásné Heleny.
Obecenstvo přijalo novou operetu zprvu s jistým nepochopením a premiéru bylo možné nazvat neúspěchem. Brzy se však nálada změnila a odstup se postupně změnil v nadšení. Po nesmělých počátcích se tak z Finančníka a příštipkáře stal jeden z nejoblíbenějších kusů Bouffes-Parisiens, také díky vynikajícímu výkonu Étienna Pradeaua v roli Belazora.Yon, s. 182–183., citováno podle stránky Jacques Offenbach au quotidien.
Inscenační historie V létě roku 1858 provedlo Thêatre des Bouffes-Parisiens operteu Finančník a příštipkář na své první letní sezóně v mondénních lázních Bad Ems (Emže).Yon, s. 206.
Brzy poté byla aktovka uvedena i ve Vídni, a to v divadle Carltheater pod názvem (Příštipkář a milionář); premiéra se konala 15. ledna 1859.Yon, s. 216 Crémieuxovo libreto přitom ve zpracování známého rakouského dramatika a herce Johanna Nepomuka Nestroye doznalo značných změn, mimo jiné v rozšíření počtu postav (protože Carltheater neměl v tomto smyslu omezenou licenci, jako tomu bylo u Bouffes-Parisiens), postavy dostaly i jiná jména a dějiště bylo přesunuto do Vídně. Zcela novou instrumentaci připravil z Offenbachova klavírního výtahu kapelník divadla Carl Binder, avšak především byla již tak nepříliš rozsáhlá Offenbachova partitura citelně redukována. Hlavní role ztělesnila populární trojice Alois Grois, Karl Treumann a Anna Grobeckerová, sám Nestroy hrál jednoho z hostů se jménem „pan von Storch“ (jeho role prý sestávala z jediného slova „saprment“, zato však opakovaného na sto různých způsobů). Kritika žurnálu Fremden-Blatt zmiňuje zklamání obecenstva z formy takto přepracovaného díla: „Offenbachův singspiel Příštipkář a milionář měl u jednotlivých čísel skvělý, celkově však žádný velký úspěch. Opereta sestává z pouhých dvou hudebních čísel, která jsou obě napsána v příjemném slohu tohoto skladatele a líbila se tak, že bylo bouřlivě vyžadováno jejich opakování. Celkový dojem byl ale právě tímto nedostatkem zpěvu oslaben, a to o to více, že počet účinkujících a skvělá výprava vyvolaly velmi vysoká očekávání.“ I pozitivní kritika Die Presse, chválící výkony hlavních představitelů, zmiňuje, že „to celé nemá povahou ani formou nic společného se zde známými Offenbachovými operetami“. Opereta dosáhla v Carltheater 11 představení a dalších dvou roku 1862 ve Franz-Josefs-Kai-Theater (Treumann-Theater), kam velká část personálu Carltheater roku 1860 přešla. Zde také 4. července 1862 mohlo obecenstvo spatřit původní pařížskou inscenaci, kterou soubor Bouffes-Parisiens zařadila na program svého vídeňského turné. Jen se zpožděnim poměrně zřídka přejala Příštipkáře a milionáře další rakouská divadla, například Zemské divadlo v Linci 8. února 1868.
náhled|Étienne Pradeau, první představitel finančníka Belazora V roce 1859 vydalo berlínské nakladatelství Bote & Bock skladatelem autorizovanou úpravu Theodora Gassmanna; ta sice přijímá Nestroyův titul, ale je původnímu textu věrnější a zachovává všechna hudební čísla. Hrála ji vzápětí četná německá divadla, například městské divadlo ve Vratislavi. Koncem roku 1859 ji poprvé uvedlo také městské divadlo v Curychu.
Ve Španělsku Finančníka a příštipkáře poprvé uvedlo madridské divadlo Teatro de la Zarzuela v květnu roku 1870 pod názvem (později změněným na ), překlad pořídil Juan José Jiménez Delgado.
Opereta zůstala živá hlavně v domovské Francii, kde jí uvádějí různá menší a amatérská divadla, zmínit lze například inscenace na Offenbachově festivalu na hradě Bruniquel roku 2001, inscenaci pařížské Association Colorature v Théâtre du Tambour Royal roku 2010 nebo na festivalu Opéra de Barie roku 2011. Od roku 2005 je navíc dostupná kritická edice díla, kterou připravil Jean-Christophe Keck; ta měla koncertní premiéru 15. října 2005 a byla i nahrána a vydána na CD. Pod názvem Der Bankier und der Schuhflicker byla tato opereta poloscénicky provedena na posledním Festivalu Jacquese Offenbacha v Bad Ems roku 2013.
České země Královské zemské divadlo v Praze uvedlo Finančníka a příštipkáře nikoli ve vídeňské Treumannově a Nestroyově podobě, ale v autorizované berlínské verzi, a to poprvé 1. června 1859. I pražští diváci znali dosud především lyričtější část Offenbachovy tvorby a deník Bohemia v operetě s překvapením shledal „prazvláštní směsici skutečně velmi umně sestavených melodií a nepřirozeně vyšroubovaného děje. A pokud je ostatně to, čemu se v běžném životě říká ‚špatné vtipy‛, humorem, tedy ani této ingredience nechybělo.“ Velké obliby se toto dílo na pražském jevišti nedočkalo.
Osoby a první obsazení osoba hlasový obor světová premiéra (23. 9. 1856) vídeňská premiéra (15. 1. 1859) česká premiéra (1. 6. 1859)Belazor, finančník [Vídeň: Blasius von Silberberg, milionář] [Praha: Pluster, milionář] tenor buffo Étienne Pradeau Alois Grois Andreas ScuttaLarfaillou [Vídeň: Gregorius Pfriem] [Praha: Franz], příštipkář tenor Gustave Gerpré Carl Treumann August MarkwordtAubépine [Vídeň: Philippine] [Praha: Fanny], Belazorova dcera soprán Marie(-Denise-Victoire) Dalmont Anna Grobecker MüllerPrvní host [Vídeň: pan von Storch] baryton/bas Davoust Johann Nepomuk Nestroy Karel František Rafael[Praha: Druhý host] … – – František Karel Kolár[Praha: Myslivec] … – – Schuster Hosté (figuranti) Dirigent: Jacques Offenbach Carl Ferdinand Konradin(?) …
Děj opery náhled|Scénka z Finančníka a příštipkáře – Dalmontová jako Aubépine a Pradeau jako Belazor (Odehrává se v salonu finančníka Belazora na jeho jmeniny 20. července 1856, v devět hodin večer) Belazor se chystá na příchod hostí, které sezval na oslavu svých jmenin. Čekání mu znepříjemňuje zpěv jeho souseda zezdola, příštipkáře Larfailloua. Finančníka věčné ševcovo prozpěvování připravuje o rozum. A teď navíc sám příštipkář buší na Belazorovy dveře a sděluje mu, že by se rád oženil s jeho dcerou Aubépine. Na námitku užaslého finančníka, že Larfaillou nemá nic a jeho dcera má devadesát tři milionů věna, příštipkář vysvětluje, že to je právě hlavním důvodem jeho žádosti. Belazorovi na nápadníkovi vadí nejen nemajetnost, ale i řeč, způsoby a oděv, takže se ho rychle zbavuje, protože už přicházejí hosté.
náhled|vlevo|Karl Treumann, který uvedl Finančníka a příštipkáře poprvé ve Vídni a sám v něm hrál ševce Těm vykládá o svých starostech se sousedem, jehož zpěv je znovu slyšet. Má bohužel nájemní smlouvu na dobu neurčitou s fixním nájmem, takže se ho nejde zbavit. Finančník se jej dokonce snažil zahubit za pomoci statistických zákonů. Dočetl se totiž, že v Paříži ročně zemřou jeden až dva ševci, a proto skoupil všechny ševcovské dílny a fúzoval je s Larfaillouovým podnikem, aby neoblomná statistika dopadla na něho – ale marně… Aby přišel na lepší myšlenky, představuje hostům svou dceru Aubépine, která mu přichází blahopřát – se švihadlem a holčičí naivností (č. 1 árie-kuplety Je dormais dedans ma chambre). Aubépine byla na slavnost povolána z penzionátu, a aby ukázala, co se naučila, přednáší na otcovu počest La Fontainovu bajku „Příštipkář a finančník“ – na hudbu paní ředitelky a verše paní zástupkyně (č. 2 árie-bajka Trop amoureux de la cadence). Finančník v bajce, který se potřeboval zbavit příštipkářova zpěvu, mu daroval sto dukátů – a chudý švec se tak strachoval o to, že mu je někdo ukradne, že přestal zpívat.
Belazorovi se La Fontainův recept zamlouvá a hodlá ho vyzkoušet. Dává povolat Larfailloua a vnutí překvapenému ševci sto dukátů. Ve vedlejším sále se tančí a společnost se tam odebere, zanechávajíc na místě Larfailloua a Aubépine (která je do obuvníka již nějakou dobu šíleně zamilována). Její bláhovou představu, že je princ z Gerolsteinu přestrojený za ševce, musí Larfaillou vyvrátit, ale i tak jí vyznává lásku. Jen neví, jak si získat jejího otce. Aubépine má jednoduché řešení: ať Larfaillou nehorázně zbohatne, a otec jistě od svých námitek upustí. Za tím účelem mu radí hrát na burze, kterou mu barvitě popisuje (č. 3 duet Mais autant qu'un prince… C'est une ressource a č. 3a kuplet o burze Il est rue Vivienne un grand monument).
Jenže burza je o půlnoci již zavřená, zato se vracejí hosté a začínají hrát karetní hru landsknecht. Larfaillou se zapojí se svým stem dukátů a štěstí mu nesmírně přeje, brzy na hostech vyhraje celý milion – a stále si zpívá. Belazor se dává do hry sám a netrvá dlouho a prohraje se ševcem všechny své miliony, dům a nakonec i svršky (č. 4 tercet J'ai-z-million… Le jeu, fièvre brûlante).
Finančník je nucen se svléknout a přenechat příštipkáři i své brýle; zato si musí obléci jeho usmolený oděv. A výměna šatstva má na oba velký vliv: Larfaillou najednou mluví spisovně a uhlazeně, zato jazyk a způsoby Belazora se změnily notně k horšímu… Belazor chce situaci jetě obrátit a použije příštipkářovi staré zbraně: začne zpívat sám (č. 5 kuplety Frappe sur ton empeigne). Jenže Larfaillouovi se sebefalešnější Belazorův zpěv líbí a s vervou se přidává.
V nouzi volá finančník svou dceru. Ta se baví jeho vzhledem a celkově je situací nadšena: Larfaillou je boháč, jak potřebovala, a otec není ve stavu, aby jí mohl cokoli vážně zakazovat. Larfaillou znovu žádá o její ruku a pod podmínkou, že se nejprve bude jednat o pouhé zásnuby – dívce je přece jen teprve patnáct let – Belazor souhlasí. Na závěr všichni tři zpívají ponaučení, že není radno důvěřovat štěstí ve hře ani literárním klasikům (č. 6 finále Le financier de La Fontaine).
Instrumentace