Johann princ Schönburg-Hartenstein (Johannes Maria Aloys Otto Heinrich Prinz von Schönburg-Hartenstein; 12. září 1864 zámek EnzesfeldMatriční záznam o narození a křtu farnost Enzesfeld – 30. března 1937 Vídeň) byl česko-rakouský šlechtic a rakousko-uherský diplomat. Od roku 1888 působil v diplomatických službách, byl rakousko-uherským vyslancem v Rumunsku (1906–1911) a nakonec velvyslancem v Papežském státě (1911–1918).Die Hochburg des Hochadels. Aristokratie und Diplomatisches Korps der Habsburger-monarchie im 19. und frühen 20. Jahrhundert in: Historia scribere 07/2015; Univerzita Innsbruck, 2015; s. 41 dostupné onlinePersonální obsazení diplomatických zastoupení Rakouska a Rakouska-Uherska in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1917; Vídeň, 1917; s. 7–36 dostupné online Po rozpadu monarchie žil trvale na svém sídle v Červené Lhotě, kde byl iniciátorem poslední přestavby zámku.Zámek Červená Lhota na webu Národního památkového ústavu dostupné online
Životopis náhled|vlevo|Palazzo Venezia, velvyslanecká rezidence Johanna Schönburg-Hartensteina v Římě (1911–1915) Pocházel ze staré šlechtické rodiny Schönburg-Hartensteinů,Ottův slovník naučný, díl XXIII.; Praha, 1905 (reprint 2000); s. 34–35 ISBN 80-7185-338-0 narodil se na dolnorakouském zámku Enzesfeld jako třetí syn knížete Aloise Schönburg-Hartensteina (1826–1896), dlouholetého místopředsedy rakouské Panské sněmovny, a Karolíny, rozené princezny Lichtenštejnové (1836–1885).Rodokmen Lichtenštejnů dostupné online Studoval na Skotském gymnáziu a následně na Gymnáziu Františka Josefa ve Vídni, nakonec maturoval na Tereziánské akademii. Po maturitě studoval práva na Vídeňské univerzitě, promován byl v roce 1887. Ještě během studií si odbyl vojenskou službu, později byl veden jako nadporučík c. k. zeměbrany v záloze.Schematismus der K. K. Landwehr und der K. K. Gendarmerie 1914; Vídeň, 1914; s. 327 dostupné online Absolvoval také kavalírskou cestu, během níž navštívil Belgii a Francii. Jako aspirant diplomatické služby pobýval v roce 1887 na praxi v Petrohradě, v roce 1888 nastoupil jako ataché v Londýně, poté byl přeložen do Petrohradu, následně do Stockholmu a Istanbulu, kde byl již vyslaneckým tajemníkem.Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1897; Vídeň, 1897; s. 39 dostupné online V letech 1898–1903 byl vyslaneckým radou v BukureštiJahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1899; Vídeň, 1899; s. 40 dostupné onlineHof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1900; Vídeň, 1900; s. 40 dostupné online a poté velvyslaneckým radou v Římě (1903–1904)Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1904; Vídeň, 1942; s. 42 dostupné onlineHof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1904; Vídeň, 1903; s. 245 dostupné online a Londýně (1904–1906).Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1905; Vídeň, 1904; s. 249 dostupné online Během služby na nižších diplomatických postech podnikl také několik cest, za pobytu v Rusku navštívil Sibiř, z Rumunska vycestoval do Arménie a na Kavkaz.
V letech 1906–1911 zastával funkci rakousko-uherského vyslance v Bukurešti,Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1907; Vídeň, 1907; s. 47 dostupné onlineHof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1907; Vídeň, 1906; s. 258 dostupné online kde měl již z předchozího působení blízké vazby na rodinu rumunského krále Karla I. Svou kariéru završil jako poslední rakousko-uherský velvyslanec ve Vatikánu (1911–1918),Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1914; Vídeň, 1914; s. 52 dostupné onlineHof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1912; Vídeň, 1911; s. 279 dostupné online přičemž Rakousko-Uhersko jako katolická velmoc přikládalo i ve 20. století diplomatickým vztahům se Svatým stolcem stále velký význam. Rezidencí velvyslance byl Palazzo Venezia, po vstupu Itálie do první světové války na straně Trojdohody však Schönburg-Hartenstein z bezpečnostních důvodů od roku 1915 pobýval ve Švýcarsku. Jeho diplomatická mise byla ukončena se zánikem monarchie v listopadu 1918 a od té doby žil v soukromí.
Zemřel ve Vídni 30. března 1937 a pohřben byl v rodové hrobce v zámecké kapli na Červené Lhotě.Nekrolog Johanna Schönburg-Hartensteina in: Wiener Salonblatt, 4.4.1937; s. 12 dostupné onlineZámek Červená Lhota na webu Národního památkového ústavu dostupné online
Tituly a ocenění Jako mladší syn knížete užíval do roku 1918 titul prince s nárokem na oslovení Jeho Jasnost. Z čestných titulů obdržel v roce 1890 hodnost c. k. komořího,Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1891; Vídeň, 1891; s. 257 dostupné online při jmenování do funkce velvyslance ve Vatikánu získal v roce 1911 titul tajného rady.Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1913; Vídeň, 1912; s. 249 dostupné online Během působení v diplomatických službách získal několik vyznamenání v Rakousku-Uhersku i od zahraničních panovníků.Přehled řádů a vyznamenání Johanna Schönburg-Hartensteina in: Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 379 dostupné online V roce 1915 byl jmenován čestným rytířem Maltézského řádu a v roce 1920 se stal rytířem Řádu zlatého rouna.Seznam rytířů rakouského Řádu zlatého rouna ve 20. století dostupné online
Rakousko-Uhersko 60x60pixelů Jubilejní pamětní medaile (1898) 60x60pixelů rytířský kříž Řádu Františka Josefa (1903) 60x60pixelů|velkokříž velkokříž Řádu Františka Josefa (1910) 60x60pixelů Řád zlatého rouna (1920)
Zahraničí 60x60pixelů Nejvyšší řád Kristův 60x60pixelů velkokříž Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko) 60x60pixelů Řád svaté Anny II. třídy (Rusko) 60x60pixelů komandér Řádu sv. Mořice a sv. Lazara (Itálie) 60x60pixelů Řád Osmanie III. třídy (Osmanská říše) 60x60pixelů velkokříž Maltézského řádu (Řád maltézských rytířů)
Majetek a rodina náhled|vlevo|Zámek Červená Lhota, majetek a sídlo Johanna Schönburg-Hartensteina po roce 1918 náhled|vlevo|Zásnubní portrét Johanna Schönburg-Hartensteina a Sofie Oettingen-Wallersteinové (Wiener Salonblatt, 1897) Z dědictví po otci převzal v roce 1896 do své správy velkostatek Červená LhotaKUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I.; Praha, 1996; s. 648 ISBN 80-85983-13-3 s nedalekým připojeným statkem Lžín s celkovou rozlohou 485 hektarů půdy,Přehled majetku Schönburg-Hartensteinů v Čechách in: PROCHÁZKA, Johann von: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen, Praha, 1891; s. 511–512 dostupné online kromě toho vlastnil také nemovitosti v Praze a Vídni. Zámek Červená Lhota byl do té doby neobývaný a ve špatném stavu, princ Johann proto přistoupil v letech 1903–1913 k jeho rekonstrukci. Během stavebních úprav byly odstraněny novogotické prvky z předchozí přestavby a celá adaptace navrátila zámku jeho původní renesanční podobu. Autorem projektu byl architekt Humbert Walcher von Molthein, který působil i na jiných zámcích v Čechách. Po zániku monarchie se zde princ Johann chtěl trvale usadit, jako stoupenec Habsburků měl ale zákaz vstupu do Československé republiky. Povolení k pobytu v jižních Čechách se podařilo vyjednat později s pomocí rakouské diplomacie, v roce 1921 bylo na Červenou Lhotu převezeno také vybavení římského paláce Palazzo Venezia zadržované od roku 1915 v Itálii. Na Červené Lhotě rodina pobývala trvale od roku 1922.
V roce 1897 se ve Vídni oženil s princeznou Sofií Františkou Oettingen-Wallersteinovou (4. 10. 1878, Hluboš – 10. 9. 1944, Vídeň) z významné německé šlechtické rodiny.Wiener Salonblatt, 1.5.1897; s. 8 dostupné onlineVzhledem k prestižnímu postavení rodin obou snoubenců se jejich svatba stala významnou společenskou událostí. Sňatek se konal 27. dubna 1897 ve vídeňské katedrále sv. Štěpána za účasti řady vlivných hostů. Císařskou rodinu zastupoval arcivévoda Ludvík Viktor, nejmladší bratr Františka Josefa, za vládu se svatby zúčastnil ministr zemědělství Johann Ledebur-Wicheln a zahraniční diplomatický sbor reprezentoval italský velvyslanec hrabě Constantino Nigra. Dalšími významnými hosty byli předseda Panské sněmovny kníže Alfred August Windischgrätz a řada přestavitelů nejvyšší šlechty, knížata Karel Schwarzenberg, Ferdinand Bonaventura Kinský, Karel Trauttmansdorff, Pavel Esterházy, princové Jan Schwarzenberg a Alfréd z Lichtenštejna, hrabata Jaromír Černín z Chudenic, František Clam-Gallas, Hans Wilczek nebo Jindřich Larisch.Rodokmen rodu Oettingen-Wallerstein dostupné online Později se stala c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Zámek Wallerstein v Bavorsku poskytl útočiště rodině v přechodném období od zániku monarchie do povolení ke vstupu do Československa. Z jejich manželství pocházelo devět dětí, čtyři synové a pět dcer.Rodina Johanna Schönburg-Hartensteina in: Gothaischer Hofkalender: genealogisches Taschenbuch der fürstlicher Häuser; Gotha, 1929; s. 274 dostupné onlinePOUZAR, Vladimír a kolektiv: Almanach českých šlechtických rodů 2007; Brandýs nad Labem, 2006; 488 s. ISBN 80-85955-34-2
1. Karolína Ernestina (23. 12. 1898 Vídeň – 27. 4. 1985, Bad Windsheim, Bavorsko) ⚭ (1925) baron Georg von und zu Franckenstein (20. 8. 1898 Nördlingen – 28. 3. 1965 Würzburg) 2. Ernestina Marie (12. 7. 1900 Červená Lhota – 14. 10. 1990 Vídeň) ⚭ (1930) hrabě Ludvík Marenzi de Tagliunoi et Talgate (16. 10. 1894 Vídeň – 11. 5. 1983 Vídeň) 3. Karl Maria (23. 12. 1901 Bukurešť – 26. 11. 1972 Vídeň), poslední majitel zámku Červená Lhota (konfiskován v roce 1945), svobodný a bezdětný 4. Marie Ernestina (25. 9. 1903 Řím – 21. 6. 1952 Bayreuth) ⚭ (1938) baron Otto Filip Groß von Trockau (10. 11. 1890 Würzburg – 21. 2. 1957 Trockau, Bavorsko) 5. Aloisie Luisa (24. 3. 1906 Londýn – 11. 4. 1976 Berlín) ⚭ (1936) Otto von Simson (17. 7. 1912 Berlín – 23. 5. 1993 Berlín), historik umění, vysokoškolský profesor a spisovatel 6. Alois Alexandr (24. 3. 1906 Londýn – 18. 6. 1998 Bad Ischl) I. ⚭ (1935) Dilys Marten (7. 3. 1912 Glamorgan – 3. 11. 1943 Tenby, Wales), II. ⚭ (1949) Christine Strohschneider (* 9. 11. 1924 Steeg) 7. Johann Maria (12. 3. 1908 Bukurešť – únor 1910) 8. Peter Karl (25. 4. 1915 Řím – 7. 11. 2003 New York) ⚭ I. (1945) Lyna Elisa Rodriguez Maldonado (3. 6. 1914 Brusel – 21. 4. 2006 Lausanne), rozvedli se v roce 1951, ⚭ II. (1951) Lee Russel Jones (27. 1. 1924 New York – 27. 5. 2005 New York) 9. Sophie Marie (* 19. 4. 1917 Vídeň – 2017 Bogotá) ⚭ (1948) Alberto Carillo Leiser (15. 8. 1920 Barranquilla – 28. 5. 2008 Bogotá)
Johannův starší bratr, kníže Alois Schönburg-Hartenstein (1858–1944) byl dědičným členem rakouské Panské sněmovny, v armádě dosáhl hodnosti generálplukovníka, byl dlouholetým předsedou rakouského Červeného kříže a později se uplatnil i za Rakouské republiky a v Dolfussově vládě zastával funkci ministra obrany (1934). Díky sňatku byl Johann švagrem knížete Karla Oettingen-Wallersteina (1877–1930), který v Čechách vlastnil velkostatky Zbraslav a Hluboš. Jeho dalšími švagry byli hrabě Otto Harach (1863–1935), majitel Jilemnice, nebo c. k. generálmajor a císařský nejvyšší kuchmistr hrabě August Rudolf Bellegarde (1858–1929), majitel Velkých Heraltic.
Odkazy Poznámky
Reference
Literatura DÁŇA, Roman, ŠMÍD, Marek: Rakousko-uherský diplomat Johann Schönburg-Hartenstein a jeho vatikánská mise v období první světové války in: Časopis Národního muzea, 3–4; Praha, 2018; s. 77–87 dostupné online DÁŇA, Roman: Johann Schönburg-Hartenstein, poslední rakousko-uherský ambasador u Apoštolského stolce in: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii; NPÚ, České Budějovice, 2020; s. 620–631 ISBN 978-80-87890-31-8
Externí odkazy Pavel Koblasa, Diplomat na Červené Lhotě matriční záznam o narození a křtu Schönburg-Hartenstein, Johan Fürst von (1864-1937), Diplomat; v: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950, Band 11, Wien 1995, S. 62.