Jouni Mikael Inkala (* 15. dubna 1966, Kemi) je finský básník.
K nynějšímu datu vydal již 10 básnických sbírek, z nichž mezi ty nejnovější patří Kesto avoin (Doba bez hranic, 2013) a Kemosynteesi (Chemosyntéza, 2011). Ve sbírce Kirjoittamaton (Nepsaný) můžeme v jeho básních narazit mimo jiné na Antona Pavloviče Čechova, Josifa Brodského nebo Ludwiga Wittgensteina – Inkala je vyobrazuje jako napůl fiktivní postavy, které jsou často středem nečekaných zvratů a zdrojem sarkastických poznámek.
Inkalova první sbírka Tässä sen reuna (Zde jeho kraj) získala cenu J. H. Erkkoa v roce 1992. Po vydání své první sbírky Inkala několikrát ostře změnil své hlavní postoje a stanoviska, čehož mohli být čtenáři svědky například u jeho "poetické gramatiky". Výrazně ho také oslovila tematika křesťanského mysticismu a přírodní meditace. Inkalovy básně jsou typické pro svou barevnou obraznost bez technických omezení. Syntaktická pružnost v kombinaci s hlubokými myšlenkami a konkrétními výrazy dodává jeho poezii rovnováhu.
Názvy jeho sbírek Huonetta ja sukua (Rod a rodina, 1994) a Pyhien seura (Společnost svatých, 1996) odkazují na Bibli a náboženskou tradici, ale obsahově se od jeho první sbírky příliš neliší. Především pro Společnost svatých jsou pak typické dlouhé otevřené i uzavřené věty, v nichž jazyk popírá význam a stává se tak předmětem básně. Ve sbírce Sille joka jää (Tomu, který zůstává, 1998) pak tvoří Biblické události a náboženské motivy jakousi strukturu, na kterou může poté báseň odkazovat. Styl i myšlenka v těchto básních ale zůstávají stále stejné. Je zde popisováno několik vnějších událostí a prostřednictvím vnitřních i vnějších pohledů je zde úspěšně vytvořena iluze zastaveného času, která povoluje jazyku i myšlenkám ubírat se svou vlastní cestou.
Ve sbírce Autiomaaretki (Cesta pustinou, 2000) jsou přechodné části rapidnější než v minulosti. Oproštění od nadbytečné výřečnosti básním zřetelně přináší více interpretačních možností. Básně, které se odehrávají v obchodě s hudebními nástroji, v muzeu Vikingů, během zimního večera a v norském Finnmarku se atmosférou vrací k Inkalově prvotní tvorbě a stylisticky se zase podobají tradičnímu finskému modernismu. Mnoho autorů ve své tvorbě řeší téma "jinakosti", avšak Inkala ve svých básních prokazuje, že lidé vždy byli součástí většího a záměrného řádu a měli by za to být vděčni a radovat se.
Inkala ve své tvorbě dokáže skvěle pracovat s přesností významů a se vzájemnými souvislostmi. Jeho básně byly přeloženy do desítek jazyků a vydávány v mnoha literárních souborech i časopisech. Inkala vydal roku 1995 sbírku překladů pod názvem Aus dem Hause und dem Geschlechte (z finštiny do němčiny přeloženo Stefanem Mosterem). Studoval filosofii, historii myšlení a literární komparatistiku na univerzitách v Oulu a v Helsinkách (Helsinská univerzita: licenciát filozofie, 1991). Později pracoval jako redaktor a na Helsinské univerzitě přednášel literární komparatistiku v letech 1991–1994. Univerzitu poté Jouni Inkala opustil pro svoji kariéru básníka.
Seznam Inkalových básnických sbírek Tässä sen reuna (Zde jeho kraj) (WSOY, 1992) Huonetta ja sukua (Rod a rodina) (WSOY, 1994) Pyhien seura (Společnost svatých) (WSOY, 1996) Sille joka jää (Tomu, který zůstává) (WSOY, 1998) Autiomaaretki (Cesta pustinou) (WSOY, 2000) Kirjoittamaton (Nepsaný) (WSOY, 2002) Sarveisaikoja (Časy rohoviny) (WSOY, 2005) Minkä tietäminen on ihmiselle välttämätöntä (Jaké vědění je pro člověka nezbytné) (WSOY, 2008) Kemosynteesi (Chemosyntéza) (Siltala, 2011) Kesto avoin (Doba bez hranic) (Siltala, 2013)
Reference
Kategorie:Narození v roce 1966 Kategorie:Finští básníci Kategorie:Finští spisovatelé Kategorie:Žijící lidé Kategorie:Muži